Kouzlo noci

Vkládám zde svou nejnovější básničku. Ač to zní možná divně, má pro mě tato básnička speciální význam, a to hlavně díky tomu, jak vznikl její počátek. Seděly jsme s kamarádkou na útesu, popíjely a sledovaly, jak slunce pomalu rudne a zapadá kdesi v dáli za mořem. Byl to první den naší společné dovolené. Celý den jsme si stěžovaly, že jsme bílé jako stěny a že se snad vůbec neopálíme. Když jsme ale seděly na útesu a vyhlížely noc, Valča se nechala slyšet, že teď se jí zdá, že začínáme hnědnout. V tu chvíli jsem zcela spontánně řekla: Slunci vystavujeme svá bílá těla, však při západu zdají se snědá celá...