Maso

~~Maso.

Nad obřími písečnými dunami začalo šplhat slunce. Ozářilo nehostinnou planinu až k místu, kde se po nekonečné délce táhla široká cesta dlážděná pískovci podobným kamenům. Tvář Cesty byla poznamenána nekonečnými roky, které do její struktury vryla železná kola povozů. Sluneční paprsky se líně přelili přes okraj cesty a dopadli na odhalené kořeny dubů, jež tvořili hranici na její opačné straně. Šumějící duby pomáhali utvářet celek smíšeného lesa, který tvořil kontrast s pouští. Zelený hvozd zapomnění. Klidný, temný, zdánlivě bez života. Zpěv ptáku, přítomnost zvěře jez chodí po zemi, nepoznal.

Běžnému pozorovateli, by přišla scenérie bez jakéhokoliv násilného porušení pohybem jiným, než ve větru rozhoupaným korunovým stromů, nebo rozvířením písku.
Tísnivý klid.
Skutečně vnímavé oko, nebo silná intuice by však porušení vytušila.
Kdesi z korun se na vteřinu cosi zablýsklo. Mezi pohupujícími větvemi, občas, při silnějším závanu horkého větru bylo cosi znát. Cosi, co mezi stromy nezapadalo. Co zdaleka nezapadalo, do klidné, neživotné struktury a bez časnosti toho prostoru.

Na mohutném  žilnatém kmeni dubu vysel provazový žebřík. Táhl se po celé délce temně hnědého těla stromu a končil na úrovni jedna z hlavních větví, přivázán k zručně zhotovené prkenné platformě, jež tvořila posed. Tmavá věc, dlela na posedu nehnutě, připomínala jakýsi mechem a rákosím zarostlí pařez. Až zvráceně živý ve své strnulosti. Z pařezu vyčnívala dlouhá litá hlaveň. Těsně u přechodu hlavně k maskování byla k hlavni namontované hledí, jež odráželo sluneční paprsky. Muž, který měl na sobě plášť nepřirozeně pevně vytvarovaný a pokrytý živými mechy, listím a kapradím, lehce oddychoval. Mezerou v plášti upřeně, s nepřekonatelným odhodláním propichoval černýma očima cestu, jež se táhla podél lesa. Čas, jež tímto způsobem trávil, se nedal měřit, i kdyby takový způsob existoval. Čirá přítomnost a pocit povinnosti. Pocit hladu.

V navždy trvajícím okamžiku se však cosi změnilo a najednou, bez očividné příčiny. Ta kontinuita byla přerušena, snad něčím blíže nepopsatelným, vzdáleným, zapomenutým  a přece tak dobře známým. Vzrušení.

Vycítil poutníka kdesi na cestě. Konečně se pohroužil zpět do vytrvalého vyčkávání na kořist, uzavřel se opět do bubliny přítomného okamžiku vytvořené odhodláním, jež dřímalo v jeho srdci. Zde přebude do doby, než se objeví kořist.

Nepočítal, kolikrát se vyměnila noc a den, ale při jedné z milionu nocí, se okamžik nachýlil ke kýženému. Z poza větví, jež z jeho pozice překážela ve výhledu, na pravé straně vystoupil stín, který byl tvořen postavou v šedém rouchu. Na cestu svítil rudý měsíc, jinak nebe bez hvězd, temné a prázdné. Muž vycítil nádhernou vůni, díky níž mu ihned začalo kručet v žaludku. Musel zahnat veškeré nepříjemné pocity, jež plynuli z pudů. Nemohl si již dovolit vše pokazit díky nižšímu chtění. Čekal, až se mu procházející postava v kápi přiblíží, primo před hlaveň.

Tlukot srdce. Tělo se rozpohybovalo, jakoby byl v dané pozici jen pár minut. Provazový žebřík se již rozpadl, musel tedy mnohem složitěji zdolávat kmen. V duchu zanadával. Po chvíli jeho nohy konečně ucítili pevnou zem, otočil se a rychlími opatrnými kroky se vydal přes pařezy a popadané větve směrem k tělu.
Byla to přesná střela, děkoval při tom, že  kořist přišla v bezvětrné noci. V duchu se pochvalil za přesně vypálenou šipku, jež trefila postavu do oblasti, kde předpoklídal krk. Postava se okamžitě po zásahu nehlučnym projektilem sesypala k zemi.
Jeho jisté kroky se zpomalily jen pro to, aby z pod vyvráceného dobu vytáhl v pytlovině zabalený nástroj připomínající motiku. Materiálem připomínal černé sklo, ktere odráželo sebemenší zdroj světla v barvách duhy. Byl zvláště pevný a přitom vypadal lehce.
Těsně před hranicí lesa se jeho kroky na moment  zastavili, rozhlédl se opatrně z leva na pravo, jakoby začichal a překonal nerozhodnou chvíli, vyběhl.
Přistoupil k  omráčené postavě jednou rukou uchopil lem a roucho celkem jednoduše přetáhl postavě přes hlavu. Ve svitu měsíce uzřel, co v něm probudilo další nízké chtění, tentokráte jiný druh hladu.
Na zemi před ním ležela spící nahá žena. Krátké, vlasy v barvě písku pouště. Lehce splývali podél úzkého obličeje. Drobné vrásky naznačovali, že je již dobu na Cestě, avšak jeho věku ani zdaleka nedosahovala. Drobný nos a bledé rty, jez naznačovali podivný klid. Její plna špičatá ňadra se neznatelně pohybovala v rytmu dechu zpomaleného jedem ze šipky. Bradavky se ji nepřirozeně leskly ve svitu měsíce. Štíhlé boky a klín v barvě jejich vlasu, jez v muži rozpaloval oheň. Na stehně tetování poutníka.
Ne.
Potlačil chtění. Jeho cil byl přední, pramenil ze zodpovědnosti, jez vyvěrala z hloubi srdce. To melo sílu potlačit chtění a po troše tréningu vytvořit bublinu okamžiku.
Rozmáchl se, se zvláštní rychlostí s nástrojem a tnul spící ženě po stehně těsně pod levou kyčlí. V tichu pouštní noci se rozlehlo nechutné prasknutí bouraného masa. Ženě se zrychlil dech, zůstala vsak nehybná. Na tmavý pískovec vytekl proud červenomodré tekutiny. Vzduch prostoupil železitý pach.
Ve chvíli, kdy se rozmáchl podruhé, aby oběti odňal končetinu, již by uložil do pytle, který mel za pasem, uslyšel elektrizující tikaní.
Tento zvuk mu adrenalin vyhnal do nepříčetnosti. Časový shluk!
V okamžiku se kolem něj tyčilo pět panošů na strašlivých osminohých koních. Jejich mlžné zbroje pohlcující čas rezonovali do vibrujících kakofonií, ihned se mu z toho vysokého zvuku chtělo zvracet.
Konec.
Nezbylo nic jiného, než propustit nízké pudy, zvířecí instinkty, jez byli drženy pečetí. Nic jiného již nemělo smysl. Mezerou mezi panoši se vrhl vstříc jedinému možnému. Hvozdu, jez skrýval smysl.
Nevzpomínal si, jak dlouho běžel, kolik dni a noci proběhlo kolem něj bez povšimnutí, než dorazil na místo.
Jeho syn, měl být nakrmen masem Ženy z Cesty, teď masem muže samotného, byl již prachem.
Tolik podobným písku pouště.
Čekal dlouho na kořist v bublině okamžiku, běžel dlouho lesem?
Na tom nezaleží. Povinnost plynoucí z jeho lásky již zůstane nenaplněna. Jeho srdce bylo najednou prázdné. Propustil vše, co ho drželo pohromadě.
Nenakrmí syna, selhal.
Pečeť srdce nadobro zmizela, začal se pozvolna, nenásilně s náhlím klidem v tváři, rozpadat. Písek pokrýval les.

Nad dunami pouště vyšlo slunce. Ozářilo dlouhověkou cestu z pískovitého kamene, za kterou se rozprostírali další nekonečné písečné duny.