HUDBA ERICHA ZANNA II

~~HUDBA ERICHA ZANNA II

Nepočítaně let uběhlo od doby, kdy jsem se marně snažil najít Rue d´Auseil. Hluboko v srdci, jsem se však nikdy nedokázal zbavit sžíravého pocitu plynoucího z nepřekonatelné zvědavosti po odhalení tajemství geniálního muzikanta Ericha Zanna, muže, jehož hra na Violu měla co dočinění s ďábelskou temnotou neznámého vesmíru. Onen otřesný zážitek na hraně příčetnosti, mi nepodařilo objasnit ani studium metafyziky, které jsem kvůli psychickým problémům nakonec nedokončil.

Ve stáří jsem se, snad ze strachu, odstěhoval na americký kontinent, stal se ze mě hlídač majáku na malém ostrově poblíž břehů Ipswitche. Občasné nervové záchvaty zapříčiněné blouznivým sněním na hraně reality mě nakonec donutili se naprosto stranit jakékoliv společnosti. Povolání hlídače majáku pro mne bylo ideální, do lidské společnosti jsem se dostával jen ve chvílích, kdy mi přivezli lodní zásoby na další měsíc.

Nevelký ostrov byl z části porostlý zelenou travou a v bezprostřední blízkosti mořské vody rákosem. Většinu jeho povrchu tvořil tmavý sopečný kámen, větrem ošlehaný do nebezpečně ostrých linií. Od stařičkého mola z trouchnivějícího dřeva se táhla klikatá cesta vydlážděná stejným sopečným kmenem, který byl však řemeslně opracován do hladkých tvarů. Cesta se poměrně strmě zdvihala, kdy po pár serpentýnách mezi výhružně vyčnívajícími kameny končila u masivních ocelových vrat majáku. Na všudypřítomnou palčivou vůni mořské vody, hniloby řas a zatuchliny starého majáku jsem přivykl celkem rychle. Ani stále dorážející východní vítr s častým deštěm již mé kůži nepřipadal nijak nepříjemný. Ba naopak, uvítal jsem tyto atributy, jako součástí prostředí, do něhož jsem byl za tu dobu otisknut. Masivní bílý válec majáku čněl vzhůru, jako tisíciletá vzpomínka na časy, kdy se v mořích proháněli lodě britské koruny. Za ocelovými dveřmi byl můj skromný příbytek. Dřevěná podlaha, drobná kamna, jež v zimních měsících zajišťovala teplo, a na kterých se zrovna vařila voda v plechové konvici. Dřevěná pryčna s peřovou přikrývkou, uprostřed stůl, dvě židle, malá knihovna. Za tmavým závěsem byl vstup na kamenné točité schodiště, jež vedlo do horní části majáku s lampou, kterou jsem každý večer měl za úkol rozsvěcovat.

Klid shledávaný v rutině tohoto místa, byl však jednoho dne porušen. Tak násilně, že se mi vrátili veškeré vzpomínky na onen den, kdy jsem poslouchal poslední koncert Ericha Zanna. Vrátilo se mi vše, před čím jsem se tak dlouho pokoušel ukrýt. Nejen ona nepopsatelná hrůza z hlubin pekel, ale hlavně neutuchající nutkání hlubšího pochopení té příšerné události.

Zapříčinil to obyčejný článek v novinách, které mi přivezli rybáři společně s proviantem.
Velký objev na Miskatonické univerzitě, stálo v nadpise. Po pročtení článku na hlavni straně Arkhamskych novin jsem se zjistil, že byl objeven a do univerzitní knihovny dopraven svazek bájného Necronomiconu. Knihy, která mi jako jediná, mohla poskytnou klíč k tajemství, jež mne strašilo celý život.

Již tu noc se mi vrátili veškeré příznaky mého šílenství. Nervové záchvěvy, doprovázené sténáním, které jakoby nevycházelo z mých úst. Vědomý sen, kdy se těla chápe cosi studeného z obludné neproniknutelné temnoty démoničnosti. A hlavně zvuk. Zvuk, jez se tenkrát ozval v ústrety symfonické hudby vycházející z jediného nástroje. Dutý rezonující skřek, bečení pokoušející se o rozum. Něco se tu noc ale změnilo. Výše popsané projevy onoho zážitku se mi v dřívějších dobách opakovali.
Vyjma podivuhodné melodie, nereprodukovatelné hudby, kterou se geniální hudebník té noci snažil snad zahnat onu temnotu a Toho co v ní dlelo. A nynější noc jsem ji slyšel po takřka třiceti letech. Znovu. Jakoby kdosi vyslyšel modlitby, přišla náhlé na pomoc.
Temnota ustoupila a místnost rázem zaplavilo ticho protkané praskáním dřeva v kamnech. Vstal jsem z postele a začal chystat na cestu do Arkhamu.

Obzor nekonečného moře ještě nevypustil první sluneční paprsky a já již nakládal narychlo sbalený pytel do starého oprýskaného motorového člunu. V hlavě mi však stále zněli melodie ohromné, nezachytitelné struktury, které ani řev motoru nepřehlušil. Plul jsem takto na západ asi půl hodiny, když z bývalého domova, chrámu do posledních dní střežícího mne před pravdou, zbyla jen bílá rozmazaná tečka. V okamžik, kdy jsem odvrátil svůj zrak, to přišlo.

Nekontrolované jsem onu melodii znějící mi stále v hlavě začal pískat do silného východního větru. Vítr zvuk unášel kamsi k pobřeží a já nemohl přestat. Dokonce ani ve chvíli, kdy nebe temnělo těžkými bouřkovými mraky, i když ještě před momentem po bource nebylo ani vidu. Vynaložil jsem veškeré zbývající duševní síly k přerušení onoho nepřirozeného hvízdání, zvuk však stále zesiloval. Zněl hlasitěji, naléhavěji, symfonyčtěji.

Náhlé jsem si uvědomil, že melodie již dávno nevychází z úst. Kolem rezonovala hudba. Bouřkové mraky se zřítily na loď, obklopila mne démonická prázdnota. Z míst odkud zněla hudba nejsilneji jsem dokonce zaslechl i zvuk, výkřik, jež mohl vyloudit jen němý. Vzpomínka na hrůzou vyboulené oči onoho plešatého, sešlého virtuosa mne zdrtila. Cítil jsem jeho dech. Cosi nevýslovného v temnotě uchopilo loď, jíž jsem se všemi silami držel, a začalo ji unášet do vichru nicoty. Zvuk vln pod lodí již takřka zmizel z doslechu. Na nic jsem nečekal, s poslednim odhodláním a napůl v mdlobách se vrhl z lodi.

Následující den bylo mé nehybné tělo nalezeno na březích u města Ipswitch. Byl jsem hospitalizován v nedaleké nemocnici, kde nyní sepisuji tyto vzpomínky. Nesmím usnout, jinak se v mysli opět zjeví hudba a ta přiláká prázdnotu vesmíru z nějaké obludné reality. Prokletí je teď v mé hlavě. Musím to ukončit. Vstoupím do vlahé noci, kde je obloha plná hvězd a měsíce a naposledy se s ním rozloučím.