Horned God

Narychlo sbalený kufr s čouhajícími ponožkami plnil svědomitě úlohu tichého spolujezdce. Černý Ford Mustang g 1967, který zažil plavbu přes Atlantský oceán, si líně razil cestu klikatou horskou cestou. Smrky mateřsky objímající cestu, bránící tím průniku světla, dodali na tísnivé atmosféře již tak tmavému dni.
Tmavovlasý muž v bílé košili s povolenou kravatou si zapálil další cigaretu, zaklel:

„Debilní hajzlové!“

Přičemž pohlédl na prázdné místo uprostřed palubní desky. Rozbitým oknem spolujezdce mu dovnitř vanul studený vlhký vítr prosycený vůní jehličí.
Cesta byla asfaltová, a asi tak sto let stará.
Na mužově tváři se zračila únava, nepřirozeně prázdný zrak upíral na rozpraskanou černou cestu. Musel rozsvítit světla.
Po nějakém čase monotónní jízdy, a klaustrofobickému pocitu, kdy se ho stromy snažili rozmačkat i s autem svými mohutnými větvemi, s úlevou zjistil, že začínají ustupovat a řídnout. Mezi stromy dokonce začal rozeznávat linie rozpadlého domu. Při pohledu do kopce uviděl v zatáčce další kamenný, starobylý avšak očividně obydlený dům. Pár metrů před ním z rezivějící kdysi bílé cedule přečetl tmavý nápis: Bílý Kostelec.

Starých dřevěných a kamenných domů postupně kolem cesty začalo přibývat. Divil se, že uprostřed ničeho stále dokázal někdo žít. O žití se ale moc mluvit nedalo, motor mustangu již nějakou dobu pobrblával mezi domy  postavenými do kopce kolem cesty, ale neviděl žádný pohyb. Okna prázdná, neudržované zahrady vyjma občasného vraku, nebo rozpadající se kůlny, prázdné. Trouchnivějící ploty na malebnosti moc nepřidali.

Z poza zákruty k automobilu se přiblížilo místo připomínající náměstí. Silnice se v místě rozšiřovala, uprostřed stál pitoreskní morový sloup. Potřeboval se trochu protáhnout. Zastavil, vypnul motor a vystoupil.
Přistoupil ke sloupu a začal si prohlížet skulptury. Motivy podivných bájných zvířat se mísily se spoře oděnými ženami. Sloup samotný pak působil falickým dojmem. Pokrčil rameny, zívl a chtěl se otočit zpět k Mustangu, když v tom uslyšel chraplavý hlas. Zvuk se objevil tak náhle, že měl co dělat, aby skryl úlek. S překvapením ve tváři se otočil ke zdroji.
Ve dveřích velikého domu stála obtloustlá, podsaditá žena v zástěře a se síťkou na hlavě.

„Nemáš hlad?“ Tykala mu.

“Dneska máme výbornej guláš z divočáka.“

Zakručelo mu v břiše. To mu bylo podivné přivítání, ale chování prostých vesničanů přešel. Pohlédl na ceduli nad vraty do budovy, na níž stálo: Hostinec.
Přikývl a vydal se k ženě.

„Moc toho nenamluvíš, co?“ Ukázala mu staré křivé zuby a ve dveřích mu uhnula.

Usmál se na ni a vstřebával vůni jídla smíšenou s pachem piva, kouře a lehké zatuchliny.
Zašlá místnost s pár stoly, dřevěným obložením a výčepem dávala znát, že poslední rekonstrukci zažila snad za první republiky.

„Máme tu i ubytování, pokud bys chtěl.“ Povídala, dávaje mu na stůl porcelánový podtácek, na nějž vzápětí stavěla špinavý půllitr s pivem.
Chvíli se zamyslel.

„Ano, ubytuji se.“ Překvapila ho rychlost jeho rozhodnutí. Toto místo mu najednou připadlo jako úkryt, po němž tak dlouho prahnul, ideální.
Zakřenila se na něj.

Pivo bylo velmi silné a po slaném guláši plném masa z divočáka ho přepadla strašlivá únava. Mohlo za to snad nervové vyčerpání, zbrklý útěk, několik hodin v autě, nebo to silné pivo. Nebo vše dohromady. Nenadál se a již cítil, jak jeho vrávorající tělo doprovází ženština po vrzajících schodech kamsi nahoru, snad do pokoje. Poslední myšlenka byla na odemčeného mustanga a klíče v zapalování. Pak se vzdálil kamsi do tmy.

Ze spánku spíše podobnému mdlobám ho začala vytrhávat nesnesitelná bolest hlavy. Cítil, jakoby mu byl do zátylku pomalu zatlačován rezavý hřeb. Čím byl hlouběji, tím se přibližovalo vědomí.
Snažil se pohnout rukama, ale něco mu v pohybu bránilo. Malátně pohnul nohama. Bezvýsledně. Pomalu otevřel oči, díky mžitkám však rozeznal jen světlo. Při nádechu mu do nosu vstoupil pach zatuchliny. Ke svému zděšení zjistil, že nemůže hýbat ani čelistí, cosi v ústech mu bránilo stisknout zuby. Poděšeně zasténal. Zvuk byl podivně vzdálený, rozvibrovaný, jakoby sten vystupoval z jakési roury. Při pokusu pohnout hlavou ho opět zachvátila šílená bolest v zátylku, z níž se mu udělalo nevolno. Nával adrenalinu z bolesti a z pocitu bezmocnosti mu rozehnal mžitky před očima.

S hrůzou v očích civěl na obří plechový trychtýř, jenž mu zel v ústech. Omotaný byl nějakou smradlavou bandáží, takže ho nemohl vyplivnout. Končetiny měl přivázané starými koženými řemeny k dřevěné pryčně, na které ležel. Řemeny byli již zteřelé. Zatáhl zápěstími proti, avšak úsilí dané do tahu zapříčinilo opět ostrou bodavou bolest v zátylku a uvnitř hlavy. Ani v nejhorších myšlenkách by si nedokázal představit to, co mu drží hlavu a co mu bolest vyvolává. Jeho nahé tělo bylo sinalé a orosené na nebroušených prknech.
Mohl hýbat jenom očima, aby se vyhnul bolesti. Pátral jimi po místnosti. Nikde nebyla zřetelná okna, byl si vědom jen dveří naproti pryčně, odkud vanul čerstvý vzduch. Dřevěné stěny ozařovalo mihotavé světlo svíček. Podivné hieroglyfy a obrazce vypadali jako by pod jejich světlem tančili. Rozeznal opakující se motiv rohatého humanoida se ztopořeným penisem a postavy připomínající ženy kolem. Celé místnosti tak rytiny dodávali jakéhosi pohanského vzezření.

Do místnosti s vrzáním dveří vstoupila s potměšilým úsměvem hospodská.

„Hlavně se moc nevrť, ať se nám tu bolestí nepobliješ a neudusíš se zvratkama.“ Zaskřehotala.

Přišla k němu, skrčila se, aby měla výhled a mohla zkontrolovat hřeb přibytý k pryčně na jedné straně a jeho zátylkem na druhém konci. Spokojeně se usmála a z poza zástěry vytáhla zvláštní nádobu pokrytou divnými obrazci z hlubin pekel. Odšpuntovala korek v jejím hrdle a začala odpudivě zelenou tekutinu z nádoby lít přímo do trychtýře. Pokud se nechtěl udusit, musel horkou látku polknout, snažil se přitom nehýbat, aby bolestí v zátylku neomdlel.
Asi minutu po polknutí mu zmrtvělo celé tělo a přestal cítit veškerou bolest. Celý zkoprnělý si uvědomil, že veškeré zbytky jeho tělesné síly se vlévají do jeho údu. Náhle měl pocit, který nezažil nikdy předtím, cítil, jakoby mu penis měl každou chvíli pod ztopořením explodovat. Zároveň žhnul tupím vzrušením, jako těsně před orgasmem, ten však nenastal. Ten pocit byl nesnesitelný a zároveň si přál, aby nikdy neskončil.

„Je připraven. Děvčata…“

Pokynula směrem ke dveřím, z nichž vstoupily tři postavy zahalené do bílé průhledné látky. Na hlavách věnečky z bílých květů. Byli tři a postavili se před pryčnu a hostinskou. Po jedné si začali sundávat závoje z hlav. První dvě byli podobné, asi sestry.
Černé vlasy nakrátko střižené. Hnědé oči a nos podobný prasečímu rypáku. Tlusté tváře a rty plné žlutých zubů jak se usmívali v šeru. Jejich těla byla podobná věstonické Venuši. Zavalité, obří boky, velké prsa. Podsadité. Bylo jí asi dvacet, druhá o něco mladší. Třetí byla z nich nejmladší, vypadala na patnáct a přišla mu mnohem sympatičtější, jakoby tam snad ani nepatřila. Vyšší, dlouhé zlatavé vlasy ve světle svíček. Štíhlý obličej a ostré rysy na rozdíl od jejích společnic. Její pohled byl však sklopen, ani se neusmívala. Prsa příjemné tvarovaná, boky širší, připravena plodit.
Hostinská přistoupila k první, nejstarší.

„Zvedni sukni.“ Přikázala.

Ta ochotně splnila příkaz. Vykasala si sukni stoupla si obkročmo a podsadila pánev. Hostinská naslinila ukazováček a prostředníček, pomalu jí je vsunula do rozkroku. Dívka se zachvěla. Hostinská vytáhla prsty pokryté krví a kývla na dívku. Ta přistoupila k posteli, stoupla nad muže a dřepla si přímo nad jeho úd. Těsně před ním se zastavila a pohlédla nejistě na hospodskou.

„Tak neboj, bude to hned, nic neucítíš. Krev tě promastí.“ Řekla a kývla směrem k její pánvi.

Dívka se poté posadila na ztopořený úd. Naléhavě vydechla. Muž sebou zaškubal. Cítil, jak ho nesnesitelné pálení vzrušení rázem opustilo. Jeho orgasmus byl mohutný a dlouhý, cítil, že dívku ihned naplnil. Jak rychle odeznělo vzrušení a otupeni z něj, tak ho vystřídala bolest v zátylku.

Dívka z muže slezla, lehla na hliněnou zem na záda a pomoci nohou zvedla pánev. Pak stoupla, lem průhledných šatu srovnala do původní polohy a s úsměvem sledujíce spokojeně se tvářící hospodskou odešla dveřmi.
Dění se opakovalo. Horká tekutina, následné vzrušeni, otupělost. Odpanění druhé dívky, sestry. Mocný orgasmus a výron do dívky. Cvik na zemi, odchod. Avšak byl již na pokraji sil. S druhým vyvrcholením se mu energie do těla nevrátila, cítil se slabý jako nikdy předtím, jakoby mu skrze úd odešla veškera životni energie. Nebylo to vše.

Hospodská nalila tekutinu do trychtýře potřetí a kývla na poslední, krásnou dívku. Opět ji vsunula dva prsty do rozkroku, tentokrát už ne tak opatrně. Muž se bez vůle k životu opět ztopořil. Skoro nedýchal. Dívka se slzami v ocích vyhrnula sukni a nasedla. Orgasmus se nedostavil hned, hospodská výhrůžné vykřikla:

„Hejbej se trochu!“

Dívka celá rudá začala přirážet narůstajícím tempem. Dokonce cítil její sladký dech. Veškerá poslední naléhavost okamžiku utonula v jejím tlumeném stenu a jemných křečích. Udělal se spolu s dívkou. Ta se na něj podívala s vinou v očích. Opět se odkulila na zem, kde udělala onen podivný cvik jako její společnice.
Hospodská mezitím zmizela ve dveřích.

Dívka nečekaně rychle vstala a začala odepínat přezky kolem jeho končetiny s naléhavosti v obličeji. Pak zmizela ve dveřích.
Vypadalo, že omdlí vyčerpáním, ale do krve se mu přece jenom vřinul adrenalin vyvolaný pocitem možnosti úniku. Probuzení prastarého zvířete v něm mu dodalo vnitřní síly k napnutí všech jeho šlach a svalů v těle. Trhnul krkem a tím se vymanil z hřebíku. Na pryčnu se vyřinula krev. Kdyby mu tělem neprojela hrozivá bolest, jistě by omdlel, neboť měl hřeb zaražen hluboko v mozku. Díky bolesti a pumpování adrenalinu ve spáncích se osvobodil, vstal z postele a rozběhl se ke dveřím. Vyběhl po schodech nahoru do místnosti připomínající kuchyň, kde seděla hospodská a brousila jateční sekeru. Nepřemýšlel, na co ji chtěla použít, zvíře v něm ho bezmyšlenkovitě vedlo k jasnému cíli.

Než stařena zvládla zareagovat, přiskočil dvěma mocnými skoky k ní, chytil ji za pačesy a mocným obloukem ji pravým kolenem udeřil do zubů. Cítil, jak se pod náporem jeho čéšky drtí křehké staré zuby a láme čelist. Hospodská zaúpěla, vypadla jí sekera a skácela se zvracejíc směs husté krve a zubů. Ustoupil krok zpět. Upřela na něj prosebný pohled plný překvapení, to už ale zvedal ze země nabroušenou sekeru. Sedla si na zadek a začala se od něj plazit, ruku před sebou. Hlasitě a šíleně se zasmál. Uvědomil si, že má trychtýř stále přivázán k hlavě. Nyní se sekerou a podivným trychtýřem vypadal přesně jako démon z rytin v místnosti dole. Rohatý bůh z času předků a jejich bezbožných pářících rituálů.

Rozmáchl se a usekl obě ruce, jak se jimi snažila chránit obličej. Druha tupá raná směrovala do hrudníku. Praskot hrudního kose a bublaní krve v plicích se rozlehl po kuchyni. Poslední sek zasvištěl těžkým vzduchem a rozpoltil babě hlavu. Ostřím sekery pokrytým tělesnými tekutinami počal odřezávat látku, držící trychtýř na obličeji. Mozek hospodské se líně se znepokojivým plácnutím sesunul z vnitřku lebky na zem, když muž zběsile rozrazil dveře ven z budovy. Nasedl do svého Mustangu a děkoval bohu za divoký zvuk válců. Cítil se opět živý, na pokraji smrti. Rohatý bůh.
 

---