Feredir

Taurion, Rávo a pět dalších elfů se nudilo na hlídce. Aleoin je už před několika dny vyslala jako předsunutou skupinu, která měla za úkol prozkoumávat a hlídat krajinu na východ od postupujícího vojska. Dneska se utábořili uprostřed malého remízku, jednoho z těch, které zbyly v severním Ithilienu. Jinak byla krajina pokrytá sem tam keři, v místech, kde byly močály a vyvěraly potoky, se zelenalo rákosí. Ale les aby pohledal. Na druhou stranu, krajina byla aspoň přehledná. Ale to je právě nudilo. Poslední skupinu skřetů potkalo vojsko před dvěma dny, což Rávo zjistil, když večer podával Aleoin pravidelné hlášení. Než se konečně spojí s ostatními vojsky, a potáhnou do oné rozhodující bitvy, tak jim meče otupí a šípy opelichají. Padla tma a 6 elfů usnulo. Taurion seděl v rozsoše buku a trochu snil, trochu bděl. Náhle jeho citlivé uši zaslechly pravidelný, no řekněme pravidelný zvuk, který nemohl být nic jiného, než kopyta jednoho....dvou? ...spíš tak pěti koní. Okamžitě připravil luk a než stačil cokoliv říct, ostatní elfové už byli také na nohách, bleskurychle uklidili ležení a vyšplhali na další dva stromy. V měsíčním svitu se záhy ukázaly na pláni před nimi siluety jezdců. Očividně haradských. Konečně! Ale skupina nebyla tak jednotná. Vypadalo to, že první kůň už běží z posledních sil a postava na něm se také nedržela příliš pevně. Čím blíž byli, tím jasnější bylo, že čtyři z haradských jsou na lovu.
Taurion pokynul ostatním. Tiše se nachystali ke střelbě. Zkusí ty čtyři zabít a pátého vzít jako zajatce. Nepřítel nepřátel by se mohl hodit, minimálně jako zdroj informací. Zabít ho mohou i později.

Jezdci se rychle blížili k remízku, kde se elfové ukrývali. Už bylo vidět potetované tváře haradských pronásledovatelů, tvář prvního byla však pokryta blátem a zaschlou krví.  Taurion dal signál a čytři luky vypustily smrtící střely. Na takovou vzdálenost bylo pro elfy lehké se trefit. Čtyři jezdci se skáceli z koní, kteří setrvačností pokračovali směrem k remízku. To už Taurion a Faile, jediná elfka v jejich družině, seskakovali ze stromů a s posledním pohledem do krajiny, aby se ujistili, že to není léčka, vyběhli vstříc koním. Kdo jiný, než elfové, zvládne uklidnit koně během pár vteřin. Pátý kůň se zastavil sám. Na pokraji sil, stál, pot z něj odkapával a hruď se rychle zdvíhala. Což se nedalo říct o jezdci, který už jen bezvládně sklouzl ze sedla a zůstal ležet vedle koně. Pětice elfů ho obstoupila. Takto zblízka bylo vidět, že jeho pleť postrádá snědost Haraďanů, jeho vlasy, nepravidelně ostříhané, byly asi kdysi světlé jak lány obilí. Roztrhaná haradská tunika byla zvlhlá potem a krví a kožené kalhoty pokrýval prach, na stehně levé nohy sražený do koláče zasychající, ale stále prosakující krve. Byl div, že se jezdec vůbec udržel v sedle až do teď.  

„ Pokud z něj chceme dostat aspoň pár slov, neměli bychom ho tu nechat vykrvácet,“ pronesla do ticha Faile. Mlčky uchopili raněného a přenesli ho do stínu stromů. Faile vytáhla čutoru a kus látky, aby ho mohla omýt a ošetřit. Vtom Rávo ucukl, jako by se spálil. „Ani se ho nedotýkej! Je to dhaeraow (zrádce), syn prokletého rodu, který si nezaslouží, aby se ho ještě někdy dotkla ruka elfa a aby mu stromy poskytly svůj stín k odpočinku!“ Raněný zasténal a jak pohnul hlavou, poodhrnuly se mu vlasy a odkryly špičaté uši. „Copak jste zapoměli na rod Drauge? Na to, jak opustili svého vládce? Tohle je Feredir, syn zrádce Almacolla. Mysleli jsme, že je už dávno mrtvý“, dokončil nenávistně.

V noze mu tepala nekončící a sílící bolest, jako za závojem slyšel změť hlasů. Do vědomí mu proniklo nenávistně pronesené slovo zrádce. Tušil, že nebude vítán, ale chtěl už konečně domů. Vidět stromy, vidět ji, a pak klidně strávit život osamoceně ve vyhnanství. Hlasy nad ním se hádaly. „…..předvést před paní Aleoin..rozhodnutí…“. Pokusil se otevřít oči. Tvář se mu zkřivila, když se pohybem svalů opět ozvala dlouhá sečná rána vedoucí zpod oka až dolů na čelist. Až v tu chvíli si všimli, že už se probral. Nejstarší z elfů se nad něj sklonil. „Kdybych věděl, koho zachraňujeme, nechal bych je, aby tě ulovili a až by ti dopřáli, co ti patří, pak teprve bychom pozvedli svoje luky. Ale nestalo se, tak ať tě soudí paní Aleoin.  Nemyslím si, že bys mezi tím měl cokoliv zkoušet. Taurion tě ošetří, ale jen tak abys byl schopný přenosu do nitra lesa a nevykrvácel, než tě spatří paní Aleoin. Pak se rozhodne o tvém osudu“.

Otočil se a gestem přivolal koně pro sebe a Faile, která ho doprovázela.  „Vrátíme se ráno“.

Vyrazili cvalem na cestu. Nějakou dobu jeli mlčky a pak to Faile nevydržela. „Vím, že budu vypadat jako neznalá, ale snad mě omluví mé mládí. Nevzpomínám si, že by mi kdo kdy vyprávěl o rodu Drauge. Ale tvůj tón a výraz byl dost přesvědčivý…“ odmlčela se. Rávo jel chvíli mlčky. Pak s pohledem upřeným kamsi za horizont začal vyprávět.

 

„Bylo to za doby, kdy Osamělé hoře vládl drak. Tedy spíš tehdy, když se Thorinovi , jeho družině a lidem z Jezera podařilo draka zabít. Tehdy vytáhl k Osamělé hoře každý, kdo myslel, že by mu snad mohl připadnout díl pokladu. Už dříve náš pán Thranduil zjistil, že v drakově pokladu jsou i elfské klenoty nezměrné ceny. Obával se však zrady trpaslíků, proto se vypravil k Osamělé hoře s celým vojskem.  Doprovázela ho tehdy i jeho dcera Aleoin s družinou vedenou jejím pobočníkem Feredirem. Povídalo se, že jak Thranduil naslouchá Feredirovu otci Almacollovi, tak Aleoin není její pobočník také lhostejný. Feredir byl už tehdy dobrý bojovník, a jeho otec se rád vzdal věcí válečných, aby se mohl cele věnovat politice. Teď to bylo poprvé, co se Thranduil a Almacollo neshodli. Almacollo nesouhlasil s celým tažením, vyčítal Thranduilovi aroganci a přílišnou sebedůvěru. Přesto ho však následoval. Večer před rozhodujícím střetem se ale oba pohádali tak, že král nazval Almacolla zbabělcem. Padlo hodně ostrých slov a Thranduil se neovládl. Pokud za ním Almacollo nebude stát, zrazuje jeho a tedy i elfský národ a takové služebníky on nepotřebuje. Ale jaké bylo jeho překvapení, když ráno uviděl prázdné ležení, kde dřív stály stany Almacollovy družiny, ale s otcem a stovkou bojovníků zmizel i Feredir. Bez slůvka rozloučení, vysvětlení. Jak bitva dopadla, sama víš. Ale Thranduil ještě toho rána prohlásil Almacolla a celý rod Drauge za zrádce, jejich jméno nechal vymazat z mapy rodů a již nesmí vkročit do Temného hvozdu. Aleoinin cit se přeměnil v chladnou zlobu. Nezapomněla, jak Feredir přísahal, že ji bude chránit. Jak se holedbal, že bude vždy jejím pobočníkem, že jeho čest válečníka nebude nikdy pošpiněna. Proto, když se vrátili do Temného hvozdu, odjela do sídla rodu Drauge, aby osobně dohlédla na vyhoštění všech, kdo měli co společného s Faradirem. Nikdo z těch, co odjeli od Osamělé hory, už nebyl nikdy spatřen. Až dosud. A jak je vidět, krev zrádce se nezapře…“

 

Bylo ke třetí hodině ráno, když dorazili do královského ležení. Stráže byly bdělé a vypadaly dost překvapeně, když jim Rávo oznámil, že opravdu nutně potřebuje vzbudit Aleoin. Naštěstí elfská princezna měla i tak lehké spaní, takže než se Rávo stačil pohádat s Narmem, který hlídal před jejím stanem, rozhrnuly se jeho cípy a Aleoin vyhlédla ven. „ Rávo! Snad vás nenapadly haradské hlídky? Kde jsou ostatní?“  Rávo se uklonil: „ Má paní, velmi se omlouvám, že ruším v tuto nevhodnou hodinu, ale je tu něco, co si žádá tvou okamžitou přítomnost.  Haraďané, kteří nás mohli zpozorovat, jsou mrtví, o to jsme se postarali. Ale máme někoho, o kom bys měla vědět a rozhodnout se sama, co s ním...“ Aleoin zatajila dech. Koho mohli zvědové chytit, že to nepočká? „Má paní, ať ti osedlají koně a já ti zatím vše povím.“

Narmo se vzdálil, aby připravil svého a princeznina koně na jízdu.  Jeho citlivé uši ale i tak stihly zachytit útržky hovoru. „…Feredir….zraněný..Harad..“ Sevřel mimovolně ruku v pěst. Aby se tak vrátil, zrádce! To přece není možné, je to už více jak sto let! Jak se přiblížil, Aleoin zmlkla a naskočila na koně. Po celou cestu nepromluvila ani slovo. Jen její tvář byla najednou pečlivě pod kontrolou, ale bylo vidět, že hlavou se jí honí tisíce myšlenek.

Dojeli do tábora předsunuté hlídky asi hodinu po svítání. Všichni elfové už byli vzhůru. Aleoin seskočila z koně a bez jakéhokoliv slova zamířila k přístřešku, kde očividně odpočíval raněný. Narmo využil jejího rozpoložení a následoval ji.  Trochu se obával, že u princezny převládnou emoce a chtěl být nablízku.

Feredir ležel na složeném plášti. Taurion nebyl naštěstí tak zaujatý, jako Rávo, takže si dal s jeho ošetřením docela záležet, takže rány na obličeji byly vyčištěny a ta nejdelší úhledně zašitá. Rána na stehně byla ale hluboká, a i po ošetření ještě nějakou dobu prosakovala krev. Musel použít něco ze své železné zásoby bylin, aby tomu zabránil. Feredir poté upadl do spánku, spíš skoro komatu, ale očividně mu to pomohlo. Teď, ve svitu slunce, bylo vidět, že jeho pleť je mnohem snědší, než ostatních elfů a nebyl už tak mrtvolně bledý. Přesto však zbledl, když spatřil Aleoin, a pokusil se aspoň posadit.  Zkřivil bolestí tvář. „ Má paní“ podařilo se mu procedit skrz zuby „promiň, že nepokleknu, ale myslím, že jsem dostatečně blízko k zemi, abych vyjádřil svou úctu.“ Aleoin nebyla schopná slova. Netušila, že ji to tak zasáhne. Bylo hrozné vidět někoho, koho tak dobře znala, koho už milionkrát zatratila v myšlenkách, přála mu tu nejhorší smrt, v takovémto stavu. Pokusila se přimět své myšlenky, aby přestaly zmateně těkat a aby začaly řešit nějaký problém.  Je to zraněný elf, proto je jí ho líto, stejně by se cítila, kdyby to byla třeba Faile. Je přece potřeba mu nějak pomoci, v tomto stavu jim není k užitku. Tak. Není k užitku. To si musí opakovat. Otevřela oči a přiměla tvář nasadit lhostejný výraz.

„ Co tu děláš, dhaeraow? Jaká troufalá myšlenka tě přivedla nazpět? Nevíš snad, že už sto let je tvůj rod zatracen a zapomenut a jeho členové jsou vyhnanci bez jména? Jak se vůbec opovažuješ přijít mě na oči? Jak vidím, stýkal ses s haradskou špínou. To si myslíš, že má paměť je krátká jak paměť tvých lidských přátel? Že jsem zapomněla na tvé přísahy a jejich porušení?“

Feredir sklopil oči. Pokusil se promluvit, ale hlas se mu zadrhl v hrdle. Vtom přistoupila Faile. „ Má paní, dej mi chvíli, zkusím mu ulevit, aby byl schopný s tebou mluvit.“ Aleoin ji zlostně odehnala. „ Já sama se o to postarám. Já sama určím, kolik bolesti mu nechám, aby mu připomínala jeho činy.“  Z brašny u pasu vytáhla svazek bylin, které zapálila a položila před sebe na kámen. Pak vytáhla krabičku s mastí a chvějícími se prsty ji namazala na rány na Feredirově hrudi a noze. Položila dlaň na jeho hruď a zkoncentrovala svou mysl, vytěsnila vše až na myšlenku na světelný paprsek, který sílil, jak mu dodávala sílu zaříkáváním. Po deseti minutách oddálila dlaň. Feredirovi se vrátila barva do tváří, nicméně byl ponořený do hlubokého spánku.

Aleoin se vztyčila. „ Dejme mu pár hodin spánku. Zatím bych něco posnídala. Je také třeba vyřešit ty haradské zvědy. Ať má  naíb nad čím přemýšlet. Uřízněte těm čtyřem hlavy a dejte je do sedlového vaku jednoho z koní.  Já pak napíšu naíbovi vzkaz. “

Jusufe Al Máliku, Naib al Haradddíne,  Amire, Hirame Akbare,

patří vám mé díky. Do našich rukou jste vydali toho, jež dlouho unikal našemu zraku. Jako poděkování přijměte zpět i něco vašeho. Leč nejsem si jistá, zda smrt jednoho z našich bratří není cennější, než pouhé  čtyři haradské hlavy. Budu o tom přemýšlet, až budu sčítat vaše padlé na bojišti, jež nás čeká. A vězte, že naše šípy jsou rychlé, oči našich lučištníků se vyrovnají horským orlům a paže našich válečníků se zocelovaly po dlouhá století. Ještě se můžete vrátit do svých domovin. Neučiníte-li tak, vězte, že to, co se dosud ukrývalo ve stínech stromů, vás dostihne.

Aleoin, dcera Thranduilova, pána Temného hvozdu

 

Smotala svitek a zastrčila ho do sedla. Pak koni něco dlouze šeptala do ucha. Plácla ho po zadku a kůň vyrazil s větrem o závod směrem, kde tušili haradské ležení.

 

Bylo krátce po poledni, když Feredir procitl. Cítil se, jako by spal několik dní a události dní předchozích byly jen sen. V tom snu ale viděl oči a slyšel hlas, který znal, ale ten hlas řezal jak kus ledu. Otevřel oči, a pokusil se posadit. Vtom se na jeho krk přitiskla chladná ocel. „Vstávej opatrně a pamatuj, že sleduju každý tvůj pohyb, dhaeraow. Ať už jsi sem přišel s jakýmkoliv úmyslem, uděláš jednu hloupost a už nebude nikdo, kdo by tě vyléčil“, prohlásil chladně Narmo. Pak gestem pokynul Faile, která zrovna diskutovala s princeznou. Aleoin si všimla přerušení a otočila se k nim. Na rozdíl od rána, teď už se plně kontrolovala. „Myslím, že ta šavle nebude třeba, ale pokud chceš, můžeš zde zůstat. Není nic, co by nemohl v tuto chvíli slyšet kdokoliv z přítomných“. Narmo podstoupil, opřel se o strom, vytáhl čutoru s medovinou, ale i přesto byl stále ve střehu, stejně jako Rávo.

Aleoin se posadila na pařez. „ Poslouchám…“

Feredir se zhluboka nadechl a lehce chraptivým hlasem začal: „ Má paní, nikdy jsem nedoufal, že tě ještě někdy uvidím.“ „ Pochlebování si nech“ přerušila ho drsně, „chci vědět, proč jsi tady.“ „ Ten příběh je delší, než se zdá. A musím se vrátit tam, kde to začalo. A prosím, nepřipomínej mi, co tvůj otec a ty, vím to možná líp, než si myslíš. Když se tehdy můj otec s pánem Thranduilem tak pohádal, naplnila se jeho míra trpělivosti a cítil se hluboce uražen tím, že je považován za zbabělce. Ještě tu noc svolal všechny své bojovníky. Mně řekl, že jestli jsem jeho syn, tak ho budu následovat i s jeho družinou. Nevěděl jsem, co se stalo, řekl mi to až cestou. Utábořili jsme se na noc asi 2 hodiny jízdy od tábora. Ráno se mu to ale asi rozleželo v hlavě a vyslal mně a několik dalších bojovníků na výzvědy. Byli jsme připraveni, že byl pán Thranduil opravdu v ohrožení života, že celá naše jednotka zasáhne. Ale nestalo se. Místo toho jsme sledovali, jak ještě na bitevním poli jsme prohlášeni za zrádce. Stáhli jsme se a jeli celý den a celou noc, snad abychom nechali náš hněv a žal za sebou. Pravdou je, že jsme ani nijak netoužili potkat skřety a jiné tvory. Jeli jsme až na jižní hranici Temného lesa. Tam jsme se rozdělili. Ti z nás, kteří nebyli v našich jednotkách tak dlouho, aby si je kdokoliv spojoval, se vrátili do Temného hvozdu. Tak jsme přišli asi o 20 mužů. Zbytek se rozdělil a já zůstal s otcem ve skupině asi 20 bojovníků. My jsme pokračovali na jih. Několik let jsme se skrývali v odlehlejších částech Lorienu, ale pak jsme narazili na jednotku, která nás odhalila. Pán Thranduil byl asi v našem popisu velmi důkladný. Stáhli jsme se z Lorienu a rozptýlili jsme se po hranicích Gondoru a Rohanu. Několik desítek let byl klid, žili jsme jako hraničáři a vlastně nám nic nechybělo. Pak ale začal nepřítel zbrojit a my jsme se rozhodli skřety lovit, nicméně jednou jsme přecenili naše síly a přišli jsme o téměř všechny muže včetně mého otce.  Možná to bylo i tím, že se skřety nečekaně putovala jedna haradská jednotka, která se vracela na jih. Mě a zbytek mužů zajali. Jejich velitel si ale všiml našich schopností a dal nám nabídku, která se neodmítá. Přijali jsme ji. V tu dobu jsem už neměl chuť se dál skrývat, vlastně jsem neměl za co bojovat a zemřít sám nebo v něčí službě mi přišlo vlastně nastejno. Navíc naíb Haitham byl poměrně vzdělaný muž a ač nám dával najevo své opovržení, že příslušníci naší rasy jsou ve službách obyčejných lidí, dokázal vést i dlouhé a podnětné rozpravy. Krom toho, jeho šermířská škola by zahanbila i mnohé naše učitele.  A s dostatkem kvalitního tabáku ve vodní dýmce se dá zapomenout i na hanbu, bolest, hořkost a touhu po smrti. Možná by mi bylo líp, kdybych si jednou dal dávku zapomnění. Nemuselo by přijít to, co nevyhnutelně přišlo. Na šachovnici Středozemě se hnuly figurky. Vatahy byly svolávány do boje. Poprvé jsem musel vytáhnout zbraň proti Gondorským. Opil jsem se potom tak, že střízlivěl dva dny. Ale to nestačilo. Když jsme se spojili s vatahem naíba Hirama, začali nám všichni dávat najevo opovržení. A jednoho dne jsem našel jednoho ze svých přátel za stanem, s prořízlým hrdlem. Na mě si zatím netroufli, měl jsem pověst dobrého šermíře, ale možná by to netrvalo dlouho. Ten večer jsem slyšel naíba Hirama, jak se s domouvá s Haithamem na naše využití. Měli jsme být návnady, živé štíty. Zvědové v první linii, které nebude škoda obětovat. Mluvili o nás tak, že jsem měl chuť vyskočit a udělat jim to, co jejich vojáci mému příteli. Pak se zmínili o tom, že elfy vede žena a že tedy je jich osud už předem zpečetěn.

Nevydržel jsem to. Léty nahromaděný vztek mě proměnil v berserka. Než se kdokoliv vzpamatoval, vynořil jsem se ze stínů a Haithamovi podřízl hrdlo. Pak jsem se dal na zběsilý úprk. Ukradl jsem koně. Ale když jsem chtěl vyjet z tábora, tři vojáci mi zastoupili cestu. Prosekal jsem se, ale zranili koně i mne. Poslali za mnou lovce. Ale ten zbytek už víš, má paní. Chtěl jsem jen umřít pod stromy. Ne někde v písku, mezi tisícovkou padlých nepřátel. Vím, že mne tvůj otec odsoudil, ale mám-li si vybrat, volím smrt z rukou těch, co mi byli domovem“.

Aleoin seděla nehnutě a její pohled byl upřen kamsi mezi stromy. V hloubi duše věděla, že nemá nejmenší právo toho muže odsoudit, možná před ostatními, ale ne sama před sebou. Byla však elfí princezna, jediná dcera svého otce.

„ Tvá slova a tvůj příběh pohnuly mým srdcem, ty, který jsi ztratil jméno. Možná je třeba přehodnotit, co bylo vyřčeno. Ale to nepřísluší mně. Nechám tě zde a chceš-li smýt aspoň část hanby, jež leží na vašem rodu, dokaž, že jsi stále dobrým bojovníkem a schopným zvědem. Tato hlídka sleduje východní stranu, a jak jsi viděl, dokáže se postarat o příliš zvědavé haradské oči. Můžeš se tedy i pomstim těm, kteří, jak říkáš, plivali na naši rasu.

Ale možná měl tvůj příběh jen zastřít pravdu. Proto zde nechám Narma a Ráva a do tábora se vrátím jen s Faile. Modli se, aby tvé činy odčinily aspoň část toho, co jsi učinil. A aby krev nepřátel, jež proliješ, nahradila tu, jež prolili naši bojovníci, když místo tebe chránili mne u Osamělé hory“.  Viděla nekonečný smutek v jeho očích a věděla, že musí vstát, aby on neviděl do těch jejích. Rychle se otočila, vydala pár posledních příkazů a s Faile po boku odcválala pryč.

 

O tři dny později.

Feredir stál u jednoho z haradských hřebců a kartáčoval mu srst. Práce kolem koní byla jedna z mála věcí, kterou při pobytu v Haradu miloval. Vlastně mu ani nevadilo, že ho zpovzdálí sleduje všudypřítomný Rávo. Vnímal tu chvíli klidu a cele se soustředil na to, aby koni vykartáčoval veškeré bláto ze štíhlých nohou. Proto si nevšiml, že se k Rávovi připojil Narmo a zatímco něco probírají, očividně ho sledují. Ostatní členové hlídky byli na lovu. Jemu bohužel lovit nedovolili, ač už se cítil o mnoho líp.

„ Myslím, že práci podkoního tě naučili dobře, co, dhaeraow?“ Feredir se otočil. Narmo seděl na nedalekém kmenu stromu a brousil si ostří své šavle.

„Nebo tě naučili i něčemu jinému? Já jsem ti totiž na tu tvou povídačku neskočil. Nejsem totiž žena, na kterou víš, jaké řečičky máš vytáhnout. Nejsem žena, kterou dojmeš svým šrámem na obličeji. Já ti nevěřím, nevěřím, že se někdo jako ty, syn zbabělce, za ta léta změnil. Spíš změkl povalováním se na haradských polštářích. A víš ty co? Možná bych ti mohl splnit to tvé přání. Mám dnes takovou náladu. Co dnes, že bych ji měl posledních sto let? Neřekneš nic?“ Narmo vstal  a jeho šavle mířila na Feredira.  „ Ale víš ty co, já nejsem řezník. Ani Rávo není“. Feredir ani nezaznamenal, že se za jeho zády ocitl Rávo a že stojí mezi dvěma šavlemi. „ Otupěly ti smysly, dhaeraow? Nebo ještě udržíš elfský meč? Protože promiň, ale ty haradské kusy železa jsme hodili někam do bažiny.“  Ve Feredirovi začalo klíčit chladné poznání, ale taky vztek. Vztek, že se ten ochlasta z Gilgaladovi družiny k němu chová jak ke psovi. „ A co ty? Co tě přimělo opustit ty vaše chatrče v Lorienu?“ Otočil se a vytrhl Rávovi šavli. „Jste pořád stejní, stejně nezodpovědní a nasáklí alkoholem, jako tehdy, když jste nechali proklouznout trpaslíky z Thranduilových sklepů. Nemysli si, že si tě nepamatuju. Můj otec už tehdy Thranduilovi radil, ať vás vyhostí, ale on ve vás nějak nepochopitelně něco viděl.“ Narmovi se zúžily oči. Začali kolem sebe kroužit. „ Ty a tvůj otec. Povýšená sebranka, co při prvním nebezpečí zaleze jak spráskaný pes. Málem jste nakazili i Thranduila a princeznu Aleoin. A Gil-galada z toho vynech. Kvůli vaší zradě jsme přišli o třicet nejlepších mužů. Neměl jsem tě rád už předtím, ale zrádce a zbabělce nenávidím. Což mě přivádí k myšlence, co tak ti ozdobit i druhou tvář?“ neznatelným pohybem švihl v seku zápěstím, až se šavle otočila a Feredirovu tvář rozťala rána. Feredir se taktak ubránil další ráně, která se jen tak lehce dotka jeho paže. Věděl, že bude muset použít vše, co se naučil i v Haradu, každou fintu, každý úskok, má-li mít aspoň nějakou šanci. Neztrácel čas mluvením a pokusil se prolomit Narmovu obranu půlměsícem. Kupodivu to zafungovalo a Narmova levá noha se zbarvila prosakující krví, na ruce však bylo jen škrábnutí. Narmo se zašklebil. „ Koukám, že tě haradští psi naučili nějaké nové triky“, protočil šavli v mlýnku. „ Víš, já jsem těch posledních sto let taky úplně nezahálel. Tady poté, co jsem se probral z kocoviny, kdy jsme zapíjeli ty, co tak zbytečně padli pod Osamělou horou.“ Sek, výpad, mlýnek, oba dva se začínali lehce potit. Feredir se snažil ignorovat tepání v noze. „Tys byl někdy střízlivý? A já myslel, že vaše „jednotka“ kašle na předpisy, na velení a všechno, co je zajímá, je chlast, chlebíčky a semtam elfky. Nebo tě už vyhostili i odtam?“ Narmo odrazil jeho šavli a sarkasticky se zašklebil. „ jak bych ti to tak řekl. Jo, vlastně, asi popravdě to bude nejlepší. Víš, ani teď nejsem úplně střízlivý, to abych vyrovnal tvou slabost, kdyby sis náhodou chtěl stěžovat. A stejně, kdo krvácí víc? Ten ochlasta z Gil-galadovi družiny? Víš, už mě to unavovalo. A koneckonců, Aleoin potřebuje pobočníka, a já nemám rád konkurenci. Ale asi už mě nebaví si tady hrát. “ Odrazil tvrdě Feredirův úder a tentokrát on vedl klamavou ránu tak, že prosekl zespodu Feredirovu paži. Tomu podklesla šavle v ruce. Přehodil ji do levé ruky a taktak stihl odvrátit sek, který mu mířil na krk. V tom se Narmo přiblížil tak, že mezi jejich těly zůstala mezera tak na půl délky šavle. Než stihl Feredir zareagovat, rána vedoucí na jeho klíční kost ho ochromila a tlak zbraně ho dostal na kolena. Pokusil se ještě o protiútok, ale bylo pozdě. Šavle se mu vnořila do hrudi. 

„Má paní, je mrtvý. A mělas pravdu, když jsi mne tam nechala. Byl to zrádce až do konce svých dní. Chtěl odjet zpět k Haradským. Vím, že jediné, co by si zasloužil, je šíp do zad. Ale nějak se mi to příčí. Dal jsem mu možnost si cestu vybojovat, i když přese mě a Ráva by to byl asi zázrak. Dostal, co si možná ani nezasloužil, smrt v boji. Jeho tělo jsme nechali zvěři“. Přihnul si medoviny. Rávo za ním jen pochmurně přikývl. „ Je mi to líto. Ale některé věci se nedají změnit. A lidé ani elfové také ne. Zaprodal se. A my se teď musíme nachystat k boji“. Aleoin přikývla. Ale dnes, dnes bude pít, uchopila roh s medovinou a zhluboka se napila. Narmo se ušklíbl. Možná to všechno bude lehčí, než předpokládal. Možná se i vzestup po žebříčku dá vyřešit šavlí a medovinou. Však uvidíme.

 

---