Otisky

Sednout na vlak, vyšplhat na kopec, vyhlídka do kraje. Rozevřít náruč, vydechnout, obejmout svět. Svlíknout oblečení, běhat, smát se, válet se v trávě. Jedinečná vteřina čirýho bláznění. Svoboda, nesvázanost, tělo a krajina. Kopce a ruce. Louky, vlasy, řeky. A když slyšíš přicházet lidi, rodiny s dětma, rychle na sebe naházet pár svršků a dělat jako že nic, dokonce si k nim jít sednout a pokecat. Ty děti ti vyprávěj nějaký hlouposti a ty jim odpovídáš a je z toho vlastně hezká rozmluva, jen si vůbec nepamatuješ o čem, záleží na tom? Když odejdou, zapálíš si cigaretu a pak už je zase čas jít dál, slunce hřeje a tady na tom paloučku jsi navždy zanechala otisk svý spontánnosti.

Jsi složená z tisíce barev a zvuků a nálad a prožitků a myšlenek a vzpomínek. Jizva na rameni. Památka na to, jak jsi převracela svět. City a břicho a loketní jamky. Zůstat přivázaná v okovech a viset na zdi. Zoubkova socha, hubená, sklánějící se, vytáhlá, němá. Pouštíš sama sebe po nebi jako papírovýho draka. Tenkrát v Pekingu Číňani cvičili tai-chi, srkali pálivý polívky a kuchař v bistru říkal, že seš krásná. Ztrácela ses a osypávala z pokřiku aut a kupovala sis zmrzlinu z matchy. Stála jsi v Šanghaji na zastávce metra a považovala za úspěch, že trefíš zpátky do hotelu. Ach ty vůně. Ty dálky. Ta panoptika.

Nádech a výdech. Čaj a spánek bez zlejch snů. Letadlem urazíme vzdálenosti. A jsme zase tady. Zpátky. Neutíkej pořád. Buď tu. Klid a čtení z dlaní lidem s přimhouřenejma očima. Jen tak si skládáš, co tě napadne. Ze všeho, co máš v sobě. Kde jsi byla. Koho potkala, milovala, zradila. A pro co žiješ tady a teď. Jako čerstvě nařezaná květina ve váze. Tence ukrojenej krajíc chleba. Lehká pirueta navečer. Kachna, co usnula na Vltavě.