Alice je znovu tady

První tři verše jsou slibné. Jenže pak začne rozervanost, abnormálnost, kreativita, jizvy na skrytých místech, utajená touha... Oblaka, tůň zmaru, lahodná šlehačka, zkažená játra... Prostě věci, které na mě působí profláknutě v takovémto podání. Takže zbývá balakrylová nálada, což mi zní docela bezvýrazně - i když beru, že je to něco jinýho, než by byla třeba "akvarelová nálada", a že v kontextu s utajenou touhou po svědkovi tam vznikne docela zajímavý kontrast. Ten konec na mě taky moc nepůsobí, přijde mi jako snaha zakončit to něčím podvědomě znepokojivým. Barevnost v básních mám docela rád, ale zároveň si říkám, že v nich vlastně nemůže pořádně fungovat - slova na ni nemají. No ale to jsou spíš jenom nějaké osobní preference, jinak si myslím,  že napsané je to docela zručně.

Již ten návrat je v symbolu rozervanosti, mystiky a duchovna. Ve střetu síly červené a klidu modré barvy s jizvami barvy, která zbyla - filaová. Verše, jejíchž sílu si možná ani autorka neuvědomovala.

/T