Smrt a její věrní

  Když byla Smrtka maličká, rdousila Tvory holýma ručkama. Dostávala k usmrcení holoubky, drobné savce, občas potracené, ale živé novorozeně. Vždycky opatrně uchopila jejich duši, na pár vteřin si pohrála s její polopevnou konzistencí a pak kroutivým pohybem zápěstí vyhnala z duše život. Bezvládnou ji položila na zem, věděla že tudy brzo půjdou Sběrači duší. A pak chvátala dál.

  Začala si všímat, že se jí lidé zkoušejí přiblížit. Jeden rozbil hlavu druhému a místo aby zalitoval a pomohl mu, ještě ho propíchl klackem a pak šel pryč. Zprvu jí to vadilo, vždyť byla sama ještě nezkušené mládě. Pak ale nechala lidi, ať si dělají co chtějí. Mnohokrát jí ušetřili práci! Stačilo postavit se stranou a pozorovat jejich pachtění, kdy někomu brali život oslepeni touhou žít ten vlastní. Po dokonání díla se Smrtka vždycky radši přiblížila, sehnula a píchla do duše prstem. Většinou poznala, že ji může nechat ležet, Sběrači mají oči všude. Někdy bylo potřeba duši ještě vzít a pro jistotu zardousit, ale opravdu spíš výjimečně, lidé jsou v tomto směru dokonalí.

  Čas plynul a Smrtka vyspěla. Dostala do ruky primitivní srp. Řekli jí: \"Bude víc práce, srpem to zvládneš líp.\" A opravdu, práce přibylo, zvířata umírala víc, podivně dlouhé období chladu přímo kosilo jejich řady.

  Lidé poznali, jak je zabíjení sladké a užitečné. Smrtka máchala srpem tam, kde bylo potřeba. U střetnutí houfů křičících lidí stačilo jen dorážet zraněné. Pořád si říkala, jak jen to dokážou: Tak dokonale zabít.

  Na konci jednoho dne, po velkém požáru stepi, poprvé ucítila únavu. Sklesle seděla na pahorku nad stepí, pozorovala Sběrače duší při jejich práci a říkala si, že srp nestačí.

  Dostala tedy kosu. Jediným máchnutím mohla osvobodit mnoho těl, která s ní zápasila. Rychle si na ni zvykla a vůbec ji nepřekvapovalo, že jde o další vynález lidí. Práce bylo čímdál víc, stejně jako přibývalo živých Tvorů, přibývalo těch, kteří museli odejít. Nikdy se nikdo nebránil.

  Zuřily války, lidé se mrzačili a vraždili pro prapor a krále, pro jídlo, pro území, pro radost z boje. V období míru Smrtka oddechovala, kamínkem brousila ostří kosy a někdy ji přeleštila rukávem svého černočerného hábitu.

  A přišla současnost. I já se musím bát smrti, tak jako se jí musíš bát ty. Jenže - já už vím. Já se nebojím. Smrt si pro mě přijede kombajnem anebo nikdy.