Víla

Říkali mi, že mám milovat a žít, hlasitě si říkat o to co chci. Ale přitom mám přijmout, že ne na vše mám nárok. Že mám přijmout, že má láska nebude lahodit všem a žít smím jen v hranicích ostatních. Říkali mi, kdy mám jít spát, kdy jíst. S kým se bavit a čemu se smát. Vždyť jsem prý svobodný.

Neřekli mi, jak toho docílit? Prý se oklepu, na vše přijdu, jakýsi život prý mě to naučí? On ten život prý mi vytyčí sám hranice, on mi ukáže směr a cíl. Oni byli plní moudra, tvrdili, že moudro má mnoho tváří, není jen jedno. Přitom jen to jejich moudro se zdálo být moudré. Proč mu věřili? Jak přišli k tomu, že moudro je moudré? Snad ten život moudro tak vycvičil? Možná život moudro vychoval, a tak se ti dva znají? Jsou snad kamarádi? Přátelé?

Zvláštní… o tomhle jsem nikdy neslyšel. Všichni vždycky velebili moudrost a oslavovali život. Jak si ale mohli být jistí, že ti dva se maj´ rádi? Co když život si jede po svých kolejích a s moudrostí je ve válce? Nedejbůh, že bylo by to naopak. Vždyť to by převrátilo hodnoty… jak by mohlo moudro vychovávat život? Nebylo by pak moudro permanentně na štíru se životem? Možná ne, třeba má moudro smysl pro humor. Jenže může mít moudro smysl pro humor? Jaký humor by moudro asi nejvíc ocenilo, snad suchý anglický? Nebo takový ten zlomyslný, náš český? Byl by to humor laskavý, třaskavý, nebo černý? Vždyť se říká, že život končí v temnotě. Smrt, souputník života, je prý černá. I když ti, kdo se s ní setkali, tvrdí že viděli světlo. Ale to už odbíhám… smysl pro humor má spíš život a ne moudro.

Jak to vím? No přece moudří mužové mají vždycky tvář takovou zachmuřenou, zamyšlenou, patetickou. Jen géniové si dopřávají smích… takový Einstein, nebo Dalí by mohli vyprávět. A Hawking? Bavil sebe a nejspíš i okolí, ten vyhrál na celé čáře. Kde Albert body sbíral účesem, tam Salvador si pomáhal knírem. Jen Stephen si pomáhal vozíkem. Tihle tři byli excentričtí tak, že se jen potvrzuje tvrzení, že život má smysl pro humor. Sice zvláštní, zvrácený a místy černý, ale pořád v našem měřítku humor. Že je to tvrzení proti tvrzení? Do tvrze s těmi, kdo odporují… tam je vytvrdit a až ztvrdnou, zůstanou utvrzení se svými pravdami, o které beztak nikdo nestojí.

Jestli život má smysl pro humor, pak co má moudro? Přece nezůstane ochuzeno… to by tak hrálo. I jednička má souputníka dvojku. Proto máme matematiku. Odjakživa je to tak a křesťanství, jako každé další náboženství tím trpí. Ne proto, že si lidi dávno spočítali hodnotu odpustku. Ale proto, že k jedničce přibyla dvojka. Bez ní bylo jí smutno… a jen Boha lidé uctívají jako samotáře. Sami na samotě oslavují krásu samoty, přitom jim nepřijde divné, že i oni pochází z lásky dvou. To je právě to zrádné… jak milovat někoho, kdo je uctívaný pro svoji samotu? Copak Bohu je dobře, že je sám? Proč si nenajde Bohyni? Vždyť stačí zajít na seznamku… napsat, že je Bůh a všechny jeho kroky jsou božské. A jistě se najde aspoň jedna, co opustí vše na světě pro božskou lásku.

Že se božské zají? Říkej to hladovému… popiš Goghův obraz slepému. Sytý hladovému nevěří a slepý těžko se potěší silou barevných přechodů. Ovšem jedno máme společné… totiž když někdo říká, jak je svět krásný a on si to užívá, zapomíná, že je to jen koloběh. Aby se jeden měl krásně, božsky, musí druhý se mít ošklivě a cítit bolest. Proč? Už jen proto, že spokojený potřebuje vidět hranice. Šťastný musí vidět smutek, aby docenil sílu svého štěstí… někdo ten účet musí zaplatit.

A tak to na tom světě chodí… moudří lidé vzývají blázny. Blázni oslavují život. Komedianti obvykle uvnitř smutní a krásní se užírají závistí. Možná, kdyby Bůh měl k sobě rovnou partnerku, třeba by v jednom balení na zem posílal obojí zároveň a nestavěl lidem do cesty protiklady. Možná, kdyby Bůh byl moudrý a měl smysl pro humor, život by založil na jiných hodnotách?

Možná… bych neseděl na břehu jezera, kterýmu nedohlídnu na okraj. Tam, kde končí hladina, přechází v mlžný opar. V oparu ztrácí se čas, prostor, naděje… tam začíná cosi nového, temného. Aspoň tak mi to říkali. Prý tam, za humny je tma a žije tam i drak. Tam… tam kde nejsem, tam prý žije strach a všechny ty ošklivý věci. Ale co když ošklivý věci a tma a vůbec všichni ti temní vidí nás, hodný a milý, spravedlivý a vzorný, jako ty zlý? Zvláštní… zlí vidí zlo. Je zlo zlé, nebo samo sebe vidí jinak? Beru do ruky kámen a hážu ho hladině jezera do chřtánu. Vlnky se vlní a mně dochází, že kdyby voda vlnila hranaté vlnky, nejspíš to byly hranolky. A ty by se valily. Nebyly by elegantní, prostě by se jen šířily.

S hlasitým žbluňknutím kámen pohltilo jezero… a kdesi z dálky vystoupila jezerní paní. Víla plná tajemství, krásná a tichá. Plížila se nad hladinou, neslyšně, tiše. Po hřebenech vlnek se vlnila… s vášní v očích. Co mi jen může chtít? Budeme tančit, mluvit, nebo mě utopí jako já před chvílí kámen? Mlčky usedla vedle mě, beze slov. Éterická bytost překročila hranici snů a já si bolestně uvědomil, že milovat ji asi budu, ale nikdy neucítím pohlazení. Život má zvrácený smysl pro humor a já ztratil hlavu… moudře dál sedím, nehýbu se. Nechci ji ztratit. Dívám se jí do očí a ztrácím se v nich. Přicházím o rozum. Prý nemám koukat dlouho na hladinu jezera, neb v jezeře žije můj obraz. A ten stáhne mě. A s vílou bude sedět jen můj odraz. Nedívej se tam… odtrhni oči… přestaň toužit…

…a hladina se tiše zavřela…