Kdepak tě naleznu?

Byla to nehostiná země, kde úsměv na tváři byste nenašli. V očích lidí tam chyběl plamínek očekávání a nebylo také proč jej mít, protože by neměl co zažehnout. Veškeré očekávání se změnilo na odmítaní všeho, co mělo přít protože jediné, co bylo jisté, bylo to, že to nebude nic dobrého. Lidé se probouzeli se strachem a se strachem také chodili spát...Chybělo zde totiž štěstí a nikdo si nepamatoval, zda tu kdy bylo. Snad nějaká kletba či zlé uřknutí o něj tuto zemi připravilo.Poslední král, mladý a energický muž, který ovšem pod tíhou starostí, jenž mu zbrázdily tvář nesčetnými vráskami, vypadal jak někdo, kdo už má nejlepší léta za sebou, se ho ovšem rozhodl najít a do země vrátit.Výprava následovala za výpravou, králova vojska hledala v čím dál tím vzdálenějších krajích, ovšem bezvýsledně. Počáteční nadšení se začalo ztrácet a znovu nalezené slovo naděje se začalo opět pomalu vytrácet.\"Jsou zpátky. Vrátili se,\" znělo davem. Zástupy lidí se nedočkavě tísnili na náměstí a napjatě očekávali králem vyslané vojsko. Sám král vyhlížel navrátilce z oken svého hradu.”Otevřete brány. Otevřete brány,” zaznělo odněkud a těžké okované dveře se začaly se skřípotem otvírat. Náměstím se začal ozývat pláč. Do města vstoupilo pár otrhaných mužů, kteří se sotva potáceli. Přihlížející ihned začli hledat své příbuzné a ti, kterým zaletěl pohled k hradu mohli zahlédnout jak se král zlomený neštestím odvrací od okna a pláče.Až jednou ...Král měl sen. - Seděl na pustém ostrově, uprostřed kterého rostl jediný malý keř a v jeho větvích seděl maličký bílý ptáček, který lidskou řečí zpíval:

\"Syna králi brzy budeš mít jenž bude jednou štastně žít potká ho zlo i ztráty bolestné avšak první z vás štěstí nalezne\"A tak se také stalo. Jednoho letního večera se z královniných komnat ozval dětský křik a pláč. Král odnesl svého syna k oknu a ti, kterým zaletěl pohled k hradu mohli zahlédnout jak král plný radosti houpe svého syna v náruči a pláče.Jenže ani tentokrát štestí nemohlo roztáhnout svá křídla nad zemí. Královnu porod obral o všechny síly a tak aniž zahlédla svého syna zavřela oči a už je neotevřela.Princ rostl, na ústech mu stále hrál úsměv, v očích plály plamínky a večer uléhal a ráno vstával v očekávaní něčeho velkého, co mělo přijít.A tak jednou...Princ měl sen. - Seděl na pustém ostrově, uprostřed kterého rostl jediný malý keř a v jeho větvích seděl maličký bílý ptáček, který lidskou řečí zpíval:

\"Urazíš princi cestu dlouhou hnán neznámou však silnou touhou překonáš hory, moře i propasti a zemi tvou konečně kletba opustí.\"A tak se také stalo. Jednoho letního večera z přístavu vyrazila loď s královskou zástavou na stěžni, princem na přídi a cílem neznámým. A ti, kterým zaletěl pohled k hradu mohli zahlédnout, jak se král zlomený neštěstím odvrací od oken a pláče.Cesta to byla dlouhá a nebezpečná. Již dávno opustili známá místa a teď bloudili v zemi, o které neměli ani ponětí. Loď už dávno opustili rozbitou někde o útesy a nyní se trmáceli již jen s malou loďkou. Jejich cestu lemovali hroby mrtvých druhů a ta hrstka, co zbyla byla také víc mrtvá než živá.Při jedné plavbě je přepadla bouře, jakou žádný z nich ještě nezažil. Blesky splétaly na obloze ohnivou síť a vlny si s nimi pohrávaly jak se skořápkou. Ale najednou, jakoby se před nimi rozhrnula opona a po bouřce ani památky. Přistáli u malého ostrůvku, uprostřed kterého rostl jediný malý keř a v jeho větvích seděl maličký bílý ptáček.Prince z posledních sil vyškrábal z vody, unaveně se usmál na ostatní a s úlevou řekl: \"Měli jsme štěstí.\"