Volná asociace na větu: Zazvonil zvonec a pohádky je konec

Volná asociace na větu: Zazvonil zvonec a pohádky je konec

\"Sakra, sakra a ještě jednou sakra. Pane bože, zbožně se modlím, nepřejídám se, každý měsíc činím pokání tak proč nemohu zazvonit. Já bych jej tak rád slyšel znít.\"

* * *

A stará vrásčitá sudička si začala skřehotavým hlasem prozpěvovat:

Celou zemi v rukou máš

záleží, co uděláš

pohyb který všechno změní

možná líčka políbení

či pohltí vše zemský vír?

Poté se zahalila do svého potrhaného pláště a byla tatam.

* * *

A chlapec rostl. Už od kolébky slýchával tu podivnou věštbu, která mu předpovídala tak zvláštní osud. Maminka mu ji zpívávala předtím než usnul a on se pokaždé, když mu dala pusu na čelo, zhasla svíci a odešla, zachumlal se do peřin a snil o tom, jak podniká dlouhou a nebezpečnou cestu za krásnou princeznou a ...

* * *

Když mu bylo tak dvanáct let, daly se do pohybu události, které se mu chtě nechtě začínaly vplétat do přediva jeho snů a plášť z nich, do kterého se halil, když usínal, začínal dostávat jiný vzor...\"Mami, mami, co se děje. Proč vykopáváš ty růže?\"

\"Král to nařídil ve všech jeho zemích se musí zničit všechny růže.\"

* * *

A později...\"Proč nemáme žádnou látku. Roztrhla se mi košile a žádnou jinou nemám.\"

* * *

A tak v něm postupně uzrálo rozhodnutí, že je ten správný čas, aby í naplnil svou věštbu. Ale cesta, která se začínala před ním odvíjet mu tu jeho upředenou ze snů, moc nepřipomínala a když se probíral jejím novým vzorem, kterému nerozuměl a možná, že ani nechtěl rozumět začínal mít stach. Zvlášť, když...

\"Mami já tam musím. Sama si vyprávěla, jak ta sudička říkala, že mám osud toho království v rukou.\"

\"Ale synku, už se tam vypravil náš princ. Zabloudíš nebo se ti něco stane.\"

\"Cože náš princ?\"

\"Ano, prý měl úplně stejnou věštbu jako ty. Nechoď tam, prosím.\"

\"To nejde. Já musím.\"

* * *

A tak šel prodíral se šípkovím křovím, procházel vesnicemi, ba i městy, které jakoby omámeny silným nápojem spaly svým nekonečným spánkem.

\"Zatraceně, bloudím touhle zemí už celou věčnost a hrad stále nemohu najít.\"

A pak zahlédl schátralou zavonici a v ní ... pohled jenž byl jeho očím tak dlouho upírán - nahoře ve vížce poskakoval drobný mužík...

* * *

Ale pak, snad znaven svým titánským soubojem si zvoník od toho věčného vyskakováni na chvíli oddechl, opřel se o zeď a pohlédl z okna.

“Co se to tam dole děje. Jako by se někdo prodíral mezi keři. To je snad sen, kdoví jak dlouho tudy nikdo neprošel. To je znamení, bože?\"

Otočil se, bleskurychle seběhl těch několik schodů a zachvíli vítal poutníka přede dveřmi.

\"Vítám tě mladíku. Pročpak tě nohy zanesly do těchto nehostiných míst?\"

\"To ti ukáži potom, ale teď pojď dovnitř a něco sněz, vždyť jsi jako kost.\"

* * *

Po vydatné hostině se začal mladík zvedat, že už půjde.

\"Děkuji mnohokrát za pohostinost. Mohu pro vás něco udělat?\"A starý zvoník vycítil šanci. Teď zasadí bohu ránu. Za to že ho tady tak dlouho nechal zavřeného a za další hromadu příkoří, která se v něm po celý jeho neutěšený život hromadila. Teď bude konečně moci otevřít zemský vír.

\"No měl bych jednu prosbu. Prosím, pomohl byste mi zazvonit? Jsem příliš starý a nedosáhnu na provaz.\"

\"Ale to je maličkost, samozřejmě vám pomohu.\"

* * *

Bim bam. Bim bam.

\"Nééé, co se to děje. Tamhle začal hořet les a tam na druhé straně se otevřela země a polyká všechno kolem. Mlčte zvony, mlčte.\"

A vzorek snů na jeho plášti začínal dávat smysl. Za nelidského, šíleného zvoníkova smíchu se mu začínal jejich obraz pomalu rozplétat.

* * *

A zazvonil zvonec a pohádky je konec.