Stránkaři

Jaromír šel po nábřeží podél malinké bahnité říčky. Ta se táhla přes celé městečko. Byla mu zima, klepal se. Ruce měl v kapsách svého kabátu. Oči sklopené dolů. Díval se na zem, na své nohy. Na své pomalinké krůčky. Zlehka nadzvedával své vyhublé nožky. Dával je před sebe a mířil dopředu. Stále a nepřetržitě. Zrovna procházel náměstím. Jediným místem v celém městě, kde se dalo dostat na druhou stranu řeky.

            Zrovna v centru se nacházela spousta lidí. Obklopovali jedno velké dřevěné pódium. Na něm byl trám s provazy, na každém z nich byl někdo uvázán. Kat se už pomalinku připravoval na spuštění lan dolů. Občané ho k tomu povzbuzovali. „Jóóó, vrhni je tam!“, „Do háje s dušemi hříšnými!“, „Pryč s lůzou!“, ozývalo se. Jaromír šel stále kupředu, zlehka dívaje se na celé „představení“. Viděl mezi budoucími oběšenci spoustu „tmavých“, kteří bývali jeho sousedy v dětství, když tenkrát bydlívali v chudinské čtvrti.

            On sám měl tmavší rysy. Někdy se z apatie k sobě samému připodobňoval k hlíně mezi dlažebními kostkami pod ním, po kterých zrovna kráčel. A při výjevu, jenž se mu naskytl při pohledu na pódium, si zlehka přihalil tvář límcem kabátu. Šel rychleji. Za sebou pouze uslyšel zadrnčení páky a otevření propadliště pod odsouzenými. A natažení lan. Křupání vazů. Zalapání po dechu.

            Jeho cíl byl za náměstím, došel k němu. Před ním se tyčila obří budova – knihovna. Před ním se rozprostíralo na sto schodů, které vedly dovnitř. Vystoupal po nich a vešel. Na levé i pravé straně se nacházely pultíky s obsluhou. Většinou ženami ve středním věku. Za nimi byly poličky plné knih, papírů, svazků, administrativního i publicistického čtení. Šepot návštěvníků knihovny se ozýval přes celou místnost. Byl až dráždivý.  Malé mihotavé hlásky, které debatovaly, pomlouvaly, dohadovaly se.

            Před Jaromírem se naskýtaly dveře, které vedly do hlavního oddělení s knihami. Tam vešel. Hned na své pravici měl výtah, který si přivolal a jel jím až do třetího patra. „Oddělení odborné literatury“. S ním jel ve výtahu jeden menší muž. Měl na očích sluneční brýle, na hlavě bekovku a nosil sako s šátkem na krku. Sic Jaromír sotva viděl směr, kam se jeho spolucestující díval, napadaly ho obavy, že se ten mužík neustále okouněl jen a jen po něm (tedy ne, že by bylo po čem jiném; krom Jaromíra byl s ním ve výtahu už maximálně tak displej, ukazujíce číselné pořadí poschodí, kterým se zrovna projíždělo). Tento paranoidní pocit ho děsil až do příjezdu do jeho cílového třetího patra. Muž s brýlemi jel ještě dál. Jaromír si oddechl a vstoupil do oddělení.

            Před ním byl pultík s dvěma obsluhujícími ženami, po jeho bocích pak regály s četbou. On, znaje pravidla místa, šel prvně k obsluhujícím.

            „Pomůžeme pánovi?“ optala se knihovnice. Propichovala ho ostrým pohledem skrze brýle. Nevěděl, co je děsivější. Zdali její zevnějšek s brýlemi, nebo pouze s jejíma očima bez brýlí. Nutno podotknout, že Jaromír měl momentálně dvojí pohled – dívala se na něj polovičně přes brýle, ty ovšem měla natolik nízko usazené na nose, že polovina kukadel zároveň spočívala mimo její okuláry. Jen tento pohled stačil na jeho naprosté odzbrojení, na jeho ztrátu smyslů. Byl jako omámený. To až do doby kdy ženu přestalo bavit Jaromírovo neodpovídání, a tak si pro upoutání pozornosti odkašlala. Lekl se.

            „Jo, ano! Prosím vás, chtěl bych Pravdu!“ řekl Jaromír zhurta. Ona se na něj jenom zadívala.

            „Pravdu? Jak vám tady můžeme dát pravdu?“ nechápavě poznamenala knihovnice.

            „Vždyť máte tu knihu Pravda, ne?“ nenechal se odbýt.

            „Ach, no jistě! Pravdu! Regál G81/150!“ blýskly se ženiny oči.

            Jaromír jen poděkoval a šel ke zmíněnému místu. V této budově, a vlastně na úplně každém místě v městu, se vše dělilo heslovitě. Respektive heslo začalo jedním písmenem abecedy a následně byla za ním směsice čísel. Nikdo tomu nerozuměl a kdo říkal, že ano, lhal.

            Došel až dozadu k jednomu zapadlému špinavému dřevěnému regálku. Toliko k archaickému zevnějšku, neboť ostatní police s knihami byly dávno plechové. A v tom regálku byla zaprášená knížka a měla polámaný přebal. Titul „Pravda“ byl stěží čitelný.

            S velkou polorozpadlou bichlí odcházel ke knihovnici. Knihu položil na pultík. Žena se na něj dívala, usmívala se od ucha k uchu. Ale mlčela. On taky. Nevěděl úplně, co se zrovna mělo dít. Pak mu to asi došlo.

            „Chtěl bych si ji vypůjčit, prosím vás,“ řekl.

            „Ach, jistě! Máte u nás knihovní kartičku?“ kvapem odpověděla. Ovšem Jaromír neměl tušení, co je knihovní kartička. Zavrtěl hlavou. Knihovnice se usmála. Vedle sebe měla velkou kupu formulářů. Do té sáhla a vytáhla pro něj jeden. Položila ho před ním ještě s propiskou, kterou měla v kapse. „Vyplnit prosím vás,“ žádala jej.

            Díval se nedůvěřivě na formulář. Chtělo se po něm jména, jména matky za svobodna, adresy, data narození, rodného čísla, pojišťovacího čísla, telefonního čísla a výpočtu mocniny ze třinácti. Vskutku se mu nechtěla vyplňovat všechna data o sobě, ovšem jeho touha po knize byla nesmírná. Ztěžka si oddechl, popadl propisku a dal se do psaní. Poté podal vyplněný papír ženě, která ho založila do stroje. Ten jím projel a na dolní straně přístroje vypadla malinká kartička. Knihovnice kartu vzala a podala ji Jaromírovi. V témže okamžiku brala knihu a dávala ji do přístroje na pultu. V dolní části nástroje byl pás, na nějž svazek položila. Pravda urychleně vjela dovnitř, na čelním displeji mašiny se objevila slova „Potvrzeno“ a kniha se opět vrátila po páse zpátky. Knihovnice pak už jen vzala výpůjčku a podala mu ji. Poděkoval a odcházel z knihovny.

            Přes dlouhé bulváry prošel protiproudu říčky až k sobě domů. Zahodil knihu na stolek a šel si vařit oběd. Po jeho snězení ulehl ke spánku.

***

            Ležel na posteli. Tu pokrývalo rudé povlečení ze saténu. Shora na něj dopadaly listy papíru. Různé potisknuté stránky, popsané a poškrtané. Tvořily mu jemnou přikrývku. Ani se nehnul. Zdáli ale k němu doléhal jakýsi pro něj nedefinovatelný zvuk. Bylo to něco mezi šumem, skřípotem a řevem. Dětským pláčem. V ten okamžik stočil svou hlavu ke směru zvuku. Setřepal ze sebe papíry, otočil se na břicho a pomalu stoupal. Nohy sundával z postele a pomalu se blížil podlaze. Až se dotkl nohou země. Ta byla měkká. Rovněž z listů. Byl si nejistý. Zhluboka dýchal, potil se. Nesměle kráčel kupředu. Snažil se vyrovnat svůj balanc.

            Po bocích si všímal zdí a oken. Za nimi bylo však bílo. Naprosté nic. Krom prapodivného zvuku, slyšel i nesnesitelnou hlasitost poryvu větru. Až pomalu praskaly okenní tabulky. A taky že praskly. Strnul v pohybu. Dovnitř místnůstky naletěly hrsti a hrsti papírů. Pokrývaly ho celého. Až mezi nimi tonul. Cítil propad pod sebou. Podlaha ho neunesla. A on se řítil napříč ničemu. Nejednalo se o strmý pád, ovšem letěl s baletní lehkostí. Pomalu a jasně. Obklopovala ho bílá. Nikde nic jiného. Jen tonalita. Zavřel oči. Představil si, že spadne na obrovskou trampolínu a ta ho vynese zpět. Cítil pod sebou pád na nějakou plochu. Napnutí gumy. A opětovný vzlet k výšinám. Otevřel oči. A skutečně letěl vzhůru. S křikem a vzrušením protínal vzduch sám sebou, až letěl k papírové podlaze, od níž odpadávaly další a další stránky. A proletěl vzhůru až do místnůstky. Prorazil se zemí.

            Viděl, jak se celá místnůstka rozpadala, jak postel, na níž před chvílí ležel, se propadávala podobně jako on předtím. Stěny se řítily a padaly na něj samotného. A pak bílo.

***

            Jaromír se probudil celý zpocený. Měl mokré tričko. Od vlasů mu sjížděly stružky potu. Zhluboka dýchal. Vstal od postele a šel ke stolku, kde předtím zanechal Pravdu. Ke stolu si přitáhl židli, sedl si a otevíral knihu. Byl netrpělivý. Očekával všelicos. Spoustu odpovědí. Pravd. A otevřel na první stránku. Vytřeštil oči. List bez jediného písmenka. Nerozuměl tomu. Listoval na další a další strany. Situace se opakovala. Nikde nic.

            S křikem odhodil knížku od sebe. Ještě si rozhořčením bouchl pěstí do matrace své postele. Až se zapružila. Hladina jeho vykolejení vyjela ze všech možných kolejí. Jeho zloba se mísila s nepochopením. Jeho nepochopení se strachem. Nevědě, co si počít, ulehl na postel, očima brouzdaje po matraci. Nechtěl nic vidět. Ještě si z hněvu několikrát udeřil pěstí do postele. A utlumeně si zařval do měkké podložky.

            Otočil se na záda. Díval se na strop. Vstal a rychle se opět zadíval do knížky. Prázdné stránky nezmizely. Pravda bez obsahu. Horká voda rozezlení jím naprosto mlela. Vzal knihu a odešel z bytu. Kráčel opět podél říčky po nábřeží. Přes náměstí. Zrovna tam věšeli opět nějaké chudáky. A on šel. Vstříc knihovně. Šel. Díval se na všechny kolemjdoucí. I na houf okolo pódia s oběšenci. A šel. Klap, klap a klap. Procházel přes kamennou zem. Došel až ke schodům. Díval se celou dobu dolů. Po dojití se podíval nahoru. Popadlo ho zděšení.

            Budova byla tatam. Místo, kam předtím šel pro Pravdu, neexistovalo. Díval se všude kolem sebe. Zda se nespletl. Zda nepřekročil zatáčku. Zda šel opravdu rovně. A nikde nic. Schody vedly nikam. Pouze na prázdnou betonovou parcelu.

            Jaromíra popadl amok. Vrhl před sebe těžkou knihou. Urychleně se vrhl k Pravdě a začal cupovat její stránky. Řval a do toho trhal trsy papíru. Vždy rukami serval část a tu ještě pečlivěji rozcupoval na kousíčky. Nedaleko od něj projížděl policejní vůz, ze kterého strážníci viděli jeho činění. Zastavili a vystoupili. Přibližovali se k němu. On stále v neúprosném nervovém vypětí ničil Pravdu. Přelamoval. Zprohýbal ji. Křičel zplna hrdla. Jakmile se tímto vybil, uklidnil se. Vydýchával se. Pak se podíval na bok k policistům. Usmál se.

            „Dobrý den,“ promluvil s únavou.

            Policisté mu kývli na pozdrav. Jeden ze strážníků vyšel k rozlámané publikaci. Mezi poničenými stránkami našel knižní titul „Pravda“. Muž se podíval na Jaromíra. Pak se zadíval po svém kolegovi. Posunkem hlavy mu naznačil, ať jdou po cholerikovi. Oba dva se k němu blížili. Jemu to došlo. Pomalu couval. Pomalými krůčky našlapoval za sebe. Šel. A zkolaboval na zem.

***

            Byl v bílém údolí. Kolem něho sněžilo. Nepadaly vločky, ale kusy papírů. Nepopsané stránky. Brodil se sněhem-stránkami. Šel směle kupředu. I když nevěděl, kam že to má jít. Došel až k potůčku, který protékal údolím. V něm se hnaly modré nepopsané papíry. A tekly. A pak křup. Veškerá zem pod ním začala křupat a pomalinku se propadat. Měl pocit neskonalé závrati. Točila se mu hlava. Chtělo se mu zvracet. Pomalu ho ničila skutečnost topícího se povrchu. Pomalu začaly modré listy zaplavovat ty bílé. A šířily se jako blesk. Pomalu mu stoupaly až ke kotníkům. Pak k pasu. A ponořil se do nich celý.

            Plaval v modrém zmatku. Ostré rohy stránek se mu zarývaly do kůže. Ničily ho. Bolest byla neúprosná. Snažil se ovšem proplavat pryč. Pryč z údolí. Dlouhými prsy se snažil. Ale byl dezorientovaný. Neviděl vůbec nic. Topil se. Lapal po dechu. Jeho síly nestačily. Skomíraly. Až se naprosto propadl až na samé dno. Ztratil vědomí.

***

            Probudil se. Ovšem nic neviděl. Obklopovala ho temnota. Cítil na sobě nějakou látku.

            „Halóóó?“ zvolal. Ale že by očekával odpověď, by se moc tvrdit nedalo.

            „Drž hubu, vole!“ odpověděl mu jakýsi hluboký hlas.

            Zmlkl. Neodvážil se k dalšímu slovu. Čekal jen na to, co se bude dít dál. Slyšel provolávání veřejnosti, něco o lůzách. A dupot těžkých bot kolem sebe. Přibližovaly se k němu.

            Látka byla zvednuta. Oslepilo ho náhlé denní světlo. Byl naprosto oslněn. Neviděl nic, až na bílý záblesk. Po chvíli se mu obraz začal zaostřovat. Viděl už linie lidí před ním. Tedy pod ním. Byl na dřevěné konstrukci. Pódiu. Vedle sebe měl další lidi, kteří měli stále pytle na hlavách. Kat jim je pomalinku odendával. Učinil tak u druhého člověka, který byl vedle něho.

            Ten druhý člověk, po zvednutí pytle, se mu zdál povědomý. Jeho oči nemohly zcela moc rozlišovat. Ovšem pak dokázal zpozornět. Jednalo se o… jeho? Ty linie obličeje. Postavy. Jaromír… druhý? Co a jak? Díval se za něj nejvíce, jak mu to oprátka umožňovala. Ten třetí byl taky on. A čtvrtý rovněž tak. Jeho zmatení bylo jasně znát. Kat procházel kolem něho k dřevěné páce u něj.

            „Hej, tsss… co se děje?“ chtěl vědět Jaromír.

            „Drž hubu, vole!“ nenechal se rušit.

            „Hej, vole, vole… vole… co se děje?! Proč tady jsem já…?“ nenechal se odbít.

            „Drž hubu, vole!“ zopakoval kat.

            „Hele, vole, chci jen, vole, vědět, vole, proč na tomhle pódiu, vole, jsem já a tito lidi, vole, kteří vypadají úplně jako…“ zazněla poslední slova Jaromíra před jeho pádem do prohlubně propadajícími dvířky. Lano se natáhlo. A vaz zakřupal. Hlava se naklonila napravo. Už nelapala po dechu.

            Leč jsem život Jaromíra sledoval sebevíc a sebelíp, nikdy jsem nepochopil, proč se ve svém závěrečném projevu vyjadřoval natolik vulgárně. Nutno podotknout, že Jaromír byl natolik slušným a mírným člověkem. Jen je skutečnost, že vyprázdněná Pravda někdy holt naštve. Na tyto situace doporučuji publikaci „Slovník moderního hodnostáře“. Jedná se o zaručeného průvodce světem bláznění. Ovšem o tom někdy jindy.

---