Pusté pláně

Větvičky praskaly a křoví šustilo, jak se Sileste a Adrao prodírali lesem. Sileste už značně vyčerpaná a zoufalá tiše nadávala svému příteli Adraovi za cestu, kterou vybral. Křoví jí drásalo nohy, ale raneček, který držela, nepustila. Oba dobře věděli, že na druhé straně řeky nemají co dělat, ale ukradený lup si nechat vzít nemohli. Adrao Sileste vedl směrem ke krčmě, kterou pravidelně navštěvoval. Zde také utratil většinu z toho, co tak poctivě nakradli.

„Ty idiote, půjdeme tudy, tady je krčma!“ rozhořčeně křičela Sileste.

„Ticho, les je nebezpečný!“ snažil se jí Adrao uklidnit, ale všechny jeho snahy byly marné.

„Kde je ta krčma? Vidím tu jen les a les a les a tmu a les a bolí mne nohy!“ sedla si na pařez,
o který předtím zakopla.

„Všechno bude v pořádku, už tam budeme!“ chlácholil jí Adrao, když se k ní sklonil, aby jí políbil na čelo. Sileste před jeho snahou trhla hlavou a nabručená koukala na opačnou stranu.

„Ne, nebudeme, jsme na druhé straně řeky, tady nikde nic není!“ křičela na svého společníka Sileste. Adrao pouze naslouchal dlouhému monologu, který Sileste vedla. Ze zoufalství začal prohledávat okolí.

„Odsud se nedostaneme!“ začala Sileste znovu křičet a po tváři se jí kutálely dvě slzičky. Adrao i přes vzlyk své přítelkyně uslyšel zašustění.

„Ticho…,“ zpozoroval pohyb vzadu v křoví.

„Mám strach, tak něco dělej!“ stále si stěžovala Sileste.

„Zůstaň v klidu,“ zašeptal Adrao, ale pozdě.

V keři se objevily dvě zelenožluté jiskřící oči. Adrao nahmátl obrovský klacek s dojmem, že obrovského vlka zažene. Klacek využil jako zbraň a začal jím máchat před sebou. Po chvíli soustředění oba zjistili, že tvor, kterého měli za vlka je větších rozměrů. Sileste zírala s otevřenou pusou, na postavu, která jedním skokem přeletěla keře a dopadla před ně na mýtinu.

Chlupatá postava mohutného vlkodlaka se přibližovala dlouhým kroky. Z tlamy mu stékal potůček krve. Náhle se pomalé kroky začaly měnit v mírný poklus.

„Utíkej!“ vykřikl Adrao, jakmile se mu vrátily po šoku slova.

Oba zamířili do lesa. V rychlosti se jim malé větvičky zavrtávaly hluboko do kůže na nohou, ale šelma jim byla stále v patách. Sileste si nevšimla vypouklého kořene starého stromu, o který zakopla a s bolestivým žuchnutím skončila na zemi. Vlkodlak ji užuž měl, když ho Adrao brašnou s lupem uhodil do hlavy. Z tlamy zvířete se ozvalo jen bolestivé a výhružné zavrčení zároveň. Adrao Sileste chytl za ruku a silou jí pomohl postavit se zpět na nohy. Jakmile vyběhli z lesa na podivnou mýtinu s obrovskými balvany, které byly symbolicky poskládané do nějakého obrazce, všimli si klečící postavy na jednom z těch podivných balvanů. Žena měla v ruce napjatý luk, v záři měsíce se jí leskly bystré oči a spadený pramínek hustých blonďatých až skoro bílých vlasů jí třepotavě bránil ve výhledu. Adrao a Sileste ji pozorovali vystrašeným pohledem. Byli tak rozrušeni nebojácnou klečící ženou, že ani nezaregistrovali šíp, který k nim letěl obrovskou rychlostí. Prosmýkl se mezi dvěma k smrti vyděšenými lidmi a zaryl se vlkodlakovi do kůže na hrudi. Bolestné zavytí zvířete se neslo snad celým lesem a šelma s užaslým pohledem stáhla ocas mezi zadní běhy. Jediné jiskřící oči zůstaly upřeny na ženě, což jí očividně nevadilo. Chvíli na sebe hleděli, pak se vlkodlak prudce otočil a zmizel v temnotě v lese.

„Kdo jste?“ vyhrkla Sileste po chvíli naprostého ticha.

„Váš zachránce…,“ odpověděla žena a ladně seskočila z kamene.

„Děkujeme, neporadili bychom si bez vás!“ vnucoval se Adrao, ale Sileste ho vzápětí praštila po hlavě.

„No, to tedy ne, my bychom to zvládli sami.“

„Ano, to určitě…,“ podotkla žena s ironií v hlase, „Co tu děláte, lidé tady?“

„Máme tudy cestu, je to zkratka…,“ začal Adrao vysvětlovat.

„Zabloudili jsme!“ přiznala po chvíli Sileste se sklopenou hlavou.

Žena se otočila a její dlouhé kroky vedly do lesa, po stopách vlkodlaka.

„Ona nás tady snad nechá,“ začala Sileste opět panikařit a bila Adraa pěstmi do hrudníku.

„Tak pojďte!“ ozval se někde z dálky tvrdý ženský hlas.

Les prošli v patách En, která je vedla přímo do tábora. Celou cestu se ti dva hádali. Zarazil je až plápolající oheň a kolem něj tři stany. Artë zvědavě vyběhla ze stanu, zatímco Arnon šel přivítat sestru a nově příchozí.

„Viděli jste vlkodlaka, elfové vás přece nezarazí?“ nadhodila En a sundala si kápi.

Její husté blonďaté až skoro bílé vlasy stažené do ledabylého ohonu působily více nezkrotně než obvykle. V záři ohně vypadala její pleť ještě tmavší, než reálně byla, což vedlo k tomu, že její modré oči zářily ještě výrazněji. Adrao na ni mohl oči nechat, avšak Sileste si ji přeměřovala jako svou budoucí sokyni. En byla zvyklá, že na ni všichni civí, tak se rozpačitě a omluvně usmála na Sileste.

„V druhém stanu jsou jen zásoby, tam si můžete lehnout, zítra s námi překročíte řeku, pak si můžete jít svou cestou,“ podotkla a zpozorovala naštvaný výraz v bratrově tváři, ale dál mu už nevěnovala pozornost. Prošla k ohni, kde dopadla na rozprostřenou kůži a očima těkala po obloze. Pozorování hvězd pro ni byl únik z reality.

Arnon zavedl Sileste a Adraa k novému příbytku, který jim byl nabídnut, elfové se s nimi podělili o zbytek večeře a chvíli poseděli u ohně. Artë se snažila lidem osvětlit původ vznešených a lesních elfů a sama vyzvídala něco o lidské společnosti, o které toho věděla pramálo.  En je celou dobu se zájmem poslouchala nicméně pořád pozorovala hvězdy. Po chvíli se odvážil zeptat Adrao na věci, kterým nerozuměl.

„Mohu mít taky otázku?“ zeptal se opatrně.

„Ano samozřejmě!“ neskrývala nadšení Artë.

„Vy jste vznešená elfka podle výšky, barvy vlasů a celkové teatrálnosti a vystupováním se lišíte od lesních elfů, což je z převážné části Vaše družina, tedy elfové menšího vzrůstu s blond až kaštanovými vlasy a očividnou zálibou v lucích.“ Artë se začala smát, protože jí bylo jasné, kam Adrao směřuje.

„Ano, vznešení elfové dávají přednost porozumění…vy tomu asi říkáte magie,“ odpověděl Arnon na místo Artë.

„Ale pokud mohu být tak smělý, tak vy a Vaše sestra nejste typičtí vznešení ani lesní elfové?“ zeptal se Adrao přímo. Sileste do něj lehce strčila loktem, protože jí přišlo neslušné ptát se jejich zachránců na tak osobní otázky. En si tohoto nenápadného gesta všimla a konečně se posadila. Její ledově modré oči se najednou zabodly do Adraa jako by téma, ke kterému směřoval bylo moc osobní.

„Ano, nejsme čistí elfové… a pořád nám to někdo připomíná, nejen v elfské společnosti, ale teď už i v té lidské,“ prohodila bez obalu.

„Co znamená čistý elf?“ zeptala se rozpačitě Sileste jako by tušila, že se jí následující odpověď nebude líbit, nicméně zvědavost jí nedovolila očividnou otázku nepoložit.

„Elfové mají odjakživa silné vazby na své rodiny a klany, mají výhrady k elfům jinému původu a je prakticky nemožné, aby se mezi sebou mísili, nicméně tyto tradiční hodnoty narušila poslední válka, která v tomto ohledu byla pro elfy velmi reformátorským počinem. Já a moje sestra jsme se ovšem narodili dlouhou dobu před válkou, kdy míšení elfů neslo jistá rizika…,“ odpověděl Arnon nejlépe diplomaticky jak uměl.

„Naše matka byla kněžka bohyně Viery, bohyně války a pomsty, kterou uctívají temní elfové,“ doplnila En Arnonovu odpověď. U ohně se rozhostilo hrobové ticho. En neušel překvapený výraz Artë, která sice vždy tušila, že En bude poloviční temný elf, nicméně se od té doby, co jí byla přidělena jako osobní strážkyně přesvědčovala o opaku. Každopádně to vysvětlovalo excelentní strategické a bojové schopnosti její společnice, která byla v zabíjení opravdu až příliš dobrá, skoro jako by si to užívala.

 „Tohle se stane vždy, když mluvíme o svém původu, ale slibujeme, že vás ve spánku opravdu nepovraždíme, a ne nebudeme holdovat na vašich mrtvých tělech ani pít vaši krev,“ zazubil se Arnon a zbytek elfů se hlasitě rozesmál.

„Jsou to jen povídačky, ani temní elfové tohle nedělají… skoro,“ doplnila se smíchem En.

---