Snad oheň má v sobě víc

Již dlouho nenechal jsem mysl jíti po oblakách klidu. Býval to

nezapomenutelný zážitek, který mne sytil a plnil pookraj energií a

radostí. Až nyní, když zapomínám, prahnu po oněch zážitcích na

hranicích času a prostoru.
Hroutím se do titěrných nesmyslů nynějších zítřků.
Nevnímám hru a vůni duhy, neslyším jejich tóny.
A přitom mi hrají každý den novou operu.
Kdo?
Oni, jenž mne pronásledují v mých snech každou minutu mého spánku.
Malují mi štětci různé příběhy, snaží se vést mou ruku ke štětci a

paletě barev.
Marně.
Neslyším je.... a je mi toho líto.
Vzpomínám si, že jsem si hrával s nimi.
A byl jejich součástí.
Ach, co se to změnilo?
Proč mne tak často volají k sobě, když já je neslyším?
Ukazují mi nové a nové příběhy z budoucích realit.
A já chci odpočinek, klid.. ten klid, který jsem jednou ochutnal, a už

nikdy znovu nenašel.
Klid života..
Rovnováha mysli...
Energie v čase....

Drtivě sklíčený sedím si s holou dlaní nataženou před sebe...doufajíc,

že zažehnu oheň, který mne zahřeje. Klid v ledu jsem nenašel, snad oheň

má v sobě víc.. nevím.