12 hodně starých povídek ;-)

Deprese

Slunce na západě pomalu černá, svět se topí ve zvratcích zhrzených, nešťastných milenců. Zbytky týden staré potravy se povalují na tváři umírající planety a kolem nevšímavě procházejí lidé, kteří nikam nespěchají. V Jukeboxu vedlejší hospody hraje stará píseň skupiny Joy Division - Láska je to, co nás znovu rozdělí - vrchol deprese na kterou zpěvák našel lék. Zabil se. Celé ráno pomalu a bolestivě umíral, zatímco někde na východě vycházelo černé Slunce.

Teď je však večer a nejméně polovina lidí si od jeho falešné svobody něco slibuje. Druhá polovina rezignovala, druhá polovina lidstva je s nevědomou tupostí smířena.

Hledá marně. Ona jeho, on ji. Nemohou se setkat, protože místa jsou vzdálena stovky kilometrů a srdce stovky světelných let. Přemýšlejí o sobě, povídají o sobě jiným lidem. Stali se svědky nesmírného poznání - slova a fotky serverů Internetu, hlasy Cool-talku přenášené ve formě jedniček a nul mají duši a tělesnou teplotu vyšší než 36 stupňů. Je to malý zázrak. Jeden z mnoha zázraků nikdy nekončící černé mše, jejímž účastníkem je každý zúčastněný posledních dnů hnilobné planety.

Rozhovor se líně převaluje na péřových polštářích zidealizované reality. I-neťačka se se svým novým přítelem nenudí. Mluví, přou se a pijí. S grácií, se kterou se dá neopít, lži, kterým se dá uvěřit. Slova o sexu a I-netu, věty o zbytečnosti slov. Neexistující láska je nerozděluje, virtuální, vysněná láska je spojuje. Vypadají šťastně a poutají pozornost lidí, kteří si slibují. Vědí o těch pohle-dech, začínají si vážit své přítomnosti. Jejich poděkování se stává tichou modlitbou nevědomosti. Jejich bohem se stává fenomén stárnoucí síly Slunce, živoucí symbol vítězství člověka nad vlastní přirozeností. Internet jako šelma sebezotročení. Kdo máš rozum, sečti číslo té šelmy, protože je to číslo zúčastněného lidstva. Ten součet je číslo 666.

Pozornost lidí začala být dotěrná. Zaplatili, odešli a teď se procházejí pod starými a rozbitými lampami v nejméně udržované části města. Potichu si píská tu dávno zapomenutou melodii, kterou si dnes připomněl. Líbí se jí. "Co to je za písničku??" Pokrčí rameny. "Nevím, slyšel sem to v hospodě." Rozhovor začíná váznout, alkohol přece jen vykonal své. Večer končí tam, kde musí - na rozhrkané lavičce pod zničenou lampou v nejméně udržované části města. Číslo strachu se stává zdrojem. Neznámá slova písně cestou k poznání. Zítřejší černé svítání svědkem sebepopření. Milovali se více než jednou, rozešli se právě jen jednou. Věřili, že to byla jediná možná reálná láska.

"Povídali jsme si a pak jsme se milovali." Hlas jedniček a nul ševelí z malého reproduktoru vedle počítače.

"Stálo to za to? Jak to vypadalo?" Hlas je podobný skutečné dívce. Určitě je hezká.

"Bylo to romantický, milý." Tušení úsměvu.

"Mám raději perverzní sex, sjíždíš XXX-stránky?"

V hlase nejsou poznat rozpaky, obličej není vidět. "Jdeš na to ostře. Ale jo, taky mám pár předplacenejch."

"Dáme společnej surf?"

"Každopádně, stejně sem se už připojila ;-)"

"Myslíš, že tenhle sex zabije ten opravdickej."

"Nevím, možná."

Další setkání s dalším z pseudolidí. Jako obvykle si dělali falešné naděje, jako obvykle se jim to podaří ignorovat. Sex byl právě jen perverzní, líbil se oběma. Dráty pavoučích sítí I-netu by je mohli spojit i příště. Nemají zájem. Vždy postačí právě jedna zkušen-nost, právě jedna iluze. Moucha se chytí jen jednou. Pak je sežrána. Většinou za živa.

"Zkoušelas to někdy jenom přes I-net."

"Ne, to je snad blbost..."

"Je to lepší, daleko lepší. Klidně se u toho můžeš zamilovat. Je to divný, ale mám kámoše a ten je na tom přesně takhle."

"A to tu holku nikdy neviděl?"

"Ne. Stejně by byli asi oba zklamaní. Ale myslím, že ten pocit znáš." Na druhé straně kabelu, v kterémsi vzdáleném, neurčitém uzlu pavučiny začaly pomalu a důkladně působit znecitlivující látky. Pavouk dokonává své dílo a oběť nic netuší. Pravda je krutá jako život. Rytmus doby nás nutí dělat spoustu hloupostí. Lidé se snaží pochopit. Místo síly je opustí vůle pavučině vzdorovat.

"Je mě s tebou fajn." Zamiloval si ten hlas.

"Myslím, že tě miluju." Možné slzy neznámých očí.

Byla šťastná jako nikdy v životě. Bůh jí nedal možnost přirozenosti, Pavouk jí dal všechno, co netušila, že chce. Jednoho dne budou všichni milenci objeveni, jednoho dne procitne ze snu šílené bláhovosti. Jednoho dne se jí vrátí vůle. Toho dne pochopí, že už nemá sílu. Na východě bude vycházet Černá díra slunce. V uších budou znít slova vzpomenuté písně - Láska je to, co nás všechny rozdělí.

Nikdo si nebude všímat umírajícího těla.

Nikdo si nebude všímat temnoty Slunce.

Nikdo si nebude všímat umírajících duší.

 

Schody

'Lidská neschopnost, pokrytectví a hloupost jsou to jediné, co zbylo z tvého učení lásky. Peníze a pyšné lpění na bezvýznamných symbolech jsou cílem těch, kteří se hrdě nazývají tvými pokračovateli. Moc nad lidmi je pravou vírou ubohých tvorů pod námi. Kdo pocítil krutost, ten krutost rozsévá. Kdo poznal lásku, ten jí nikdy nebude mít dost ani sám pro sebe. Podívej na ty bláhové rozdavače štěstí, kapičky ranní rosy toho špinavého, páchnoucího oceánu zvratků ožralce...Ne, ne. Už mě tu není potřeba. Tenhle svět se sám zahubí. A já budu jen kochajícím se divákem toho bizarního divadla náhody. Budu se smát, až padne opona a poslednímu z pišišvorů bude zbývat sotva minuta. Bude zoufale volat moje jméno a já nebudu milosrdný a zjevím se. Obraz lidské hlouposti, jméno lidské bezcitnosti, plášť, který má zakrýt vše špatné v člověku. Jako malé dítě se těším na ten okamžik, kdy konečně budu moci uvolněně vydechnout. A ten poslední? Uvidí, čemu nevěřil. Ano, je to tak. Nikdo z nich nevěří, že jsem. Nevěří, a přece jsou to právě oni, kteří mě svými vylhanými nesmysly vytvořili. Mě, Pána ohně, největšího z démonů. Mě, kterému dali to nejkrásnější jméno, které je v jejich nejčernějších chvílích napadlo... Jak slastně mu asi bude, když to poslední co uslyší bude cynický smích Satana - pravého Vládce Světa.'

 'Lžeš. Vždycky jsi lhal. Všechno, co kdy vyřkla tvá prokletá ústa je pustá lež. Válíš se s výrazem zadostiučinění ve svých nesmyslných snech. Díky nim jsi zapomněl na realitu.' '…Otázkou je, kdo z nás dvou je zapomětlivější. Alespoň co se týká reality...'

'Nech mě domluvit. Díky svým snům si taky zapomněl komu máš sloužit.'

'Sloužím těm, kteří mě vymysleli. Lidem.'

'Tebe vymyslel bůh a ne lidé.'

'Bůh je jen slovo, pojmenování, které vymysleli lidé všemu, čemu nerozumí. Ve skutečnosti jsem já bohem a bůh je mnou. Jsme jako země a vzduch. A co je důležitější? Odstraň jedno a nebude život. Máme stejnou moc.'

'Lžeš, ve svatých knihách je psáno...'

''Svaté knihy napsal lidé.'

'Ale vymyslel je boží syn.'

'Vymyslel je někdo, kdo byl lepší než oni a koho oni ještě ani plně nepochopili. Jsou tak hloupí, že nevidí ani základní souvislosti. Zoufale se snaží dodržovat nedodržitelná pravidla, protože jsou napsána v božích zákonech smyšlených o stovky let zaostalejšími lidmi...Ale dost tlachů. Sám se přesvědč.'

'Kam mě chceš vzít?'

'Na jeden moc suprovej flám …'

 

2.

 'Tady to je.'

'Ten dům?'

'Dům a v něm schody do samotného pekla. Do skutečného pekla lidské duše.'

'Zas jeden z tvých šílených poslů smrti.'

'Ani náhodou, tohle je lidské dílo. Já jen trochu pomohu náhodě. Á, už přichází. Vidíš jak si zvědavě prohlíží ty schody?'

'Kam vedou?'

'Co bys říkal komnatě bohatství. Zlato, poklady. Stačí jen jediné vnuknutí.' naklání se,

aby co nejvíce rozpoznal v příšeří chodby.

'Je opilý. Nech ho být.'

'Ale on sám je zvědavý, já jen...zhasnu světlo! Jen my uvidíme... Tápání ve tmě.

Zvědavost, která nemotorně rozhazuje rukama a blíží se naplnění svého osudu. Prosby, zkázu a zbytečnou záchranu prázdna... Ale konec úvah. Zaposlouchejme se do ticha domu, skvostně zlověstného hučení motoru eskalátoru a nahlas pronesených úvah toho Člověka.'

"Ještě krůček a hlavně se držet zdi. Zeď je záchrana, zeď je záchrana."

'Ano, zeď je záchrana, cha, chá.'

'Padne do schodů?'

'Chytrý.'

'Kam vedou?'

'Holá, hladká stěna a v té tmě ani nepozná, že je bílá. Bude to to nejúděsnější prázdno, které si je ve svém zakrnělém mozku schopen vymyslet.

'Proč neuteče?'

'Zvědavost.'

'Zvědavost není hřích, pusť ho.'

'Dost sentimentalit.' Opilec se drží madla a napíná zrak, aby viděl. Marně. Temnota dokonale skrývá promyšlenou jednoduchost mechanismu. Schody a stěna. Jen pekelně rychlé schody a holá hladká stěna bez jediného výstupku, bez jediného záchytného bodu.

 "Proboha, tady je zeď!" Nohy mizí v otvoru nad schody. "Au, pomóc!" Vzepře se rukama v groteskní póze znamení kříže postaveného tváří v tvář bezduché, tupé mase , která nikdy nemůže vyslyšet byť jediné z tvých přání. Pomalounku vytahuje nohy z otvoru. "Sakra povol." Podařilo se. Těžce oddychuje a snaží se nabrat síly. "Pomóc, pomóc!"

'Proč ho nikdo neslyší?'

'Náhoda. Průvan zavřel dveře. ' Opilec se pomalu staví na nohy a co nejrychleji se snaží vyběhnout do schodů. V půli vysílením padá. "Kde jste kdo! Pomóc!"

'Není to slast!? Bezmocnost. Nikdy tě neopustí. Až do tvé smrti tě neopustí. A možná ani po ní. A zas ta směšná poloha. Nepřipomíná ti symbol jiné bezmoci, Spasiteli?'

'Vyběhne. Jakmile tomu uvěří, vyběhne.' 'Cha, chá. Copak nevidíš jak sípe? Copak nevidíš jeho bolestí pokřivenou tvář? Zatím ho bolí jen nohy a zbytky břišních svalů. Za chvíli ho bude bolet každý pohyb. S každou další sekundou, kterou promrhá. Jako mučedník bez příčiny.'

'Bez příčiny? Vždyť jsme tady my!'

'Neví o nás.'

'Spasitel taky nevěděl, co přijde po něm.'

'A taky na to pořádně dojel.'

'Překrucuješ.'

'Možná, ale teď...'

'Vybíhá! Vidíš to zaujetí.'

'Zoufalství.'

'Tu víru!'

'Nikdo z nich nemá dost silnou víru.' Opilec padá a schody nemilosrdně ujíždějí. A nekonečný běžící pás vítá jednu ze svých obětí.

 "Tak dost! Musím rozumně uvažovat. V klidu. Vzepřu se a budu rozumně uvažovat. Nikdo tady není a já se z toho musím dostat sám. Musím se z toho dostat úplně sám. Mám na to. Mám na to!"

'Ano, to je ono. Jen se vysiluj nesmyslným uvažováním. Jen krůček ke skutečné pravdě.'

'To není nesmysl. Víra pomáhá.'

"Když se pomalounku budu posouvat, nikdy se ven nedostanu. Musím je vyběhnout. Musím je..Áááá. “

'To je podlost! Zbabělče.'

'To je náhoda.'

'Bojíš se prohry!'

'Ale ne. Jen jsem vyslechl jedno moc intenzivní přání jednoho podobného tvora. Ale tohle stejně ještě není konec.'

'Bojíš se . Vůbec ti nejde o to, něco mě dokázat. Ty chceš zvítězit. Zabít dalšího z nevinných lidí. Zneužíváš, že já nemám takovou moc. Ale jen si posluž. Ukaž mi jeho trápení a mysli si, že padnu na kolena kvůli smrti, kterou rozséváš.'

'Smrt? Blázne, ty si myslíš, že bych tě sem vzal kvůli nějaké odporné bestiální smrti? Ne. Já nejsem člověk. Pro mě je smrt jako smrt. To lidé mají rádi nicotnosti. Pomáhají ubožákům, aby se pak v televizi dívali na hrůzostrašné smrti padouchů. Ani nevíš jak by obyčejného člověka přitahovalo, kdyby se jako ty mohl dívat svrchu na tamtoho. A kdyby to byl zápornej hrdina? Slintali by po tom vidět, jak umírá. Jak mu stěna drtí kosti a krev pomalu odtéká. Jak se snaží zapřít rukama a vysílením padá a schody mu odlamují nohu v holeni. Vzrušení a křik. Zářící oči. Milujte své nepřátele, ale nepomáhejte jim, když se Bůh rozhodne je povolat mezi sebe. A pak by, mít tu moc, je možná zachránili. Ve jménu dobrosrdečnosti by zachránili ochromené, šílené, bezbranné stvoření, které pro ně už nepředstavuje hrozbu. Zachránili by ho jako symbol vítězství člověka nad zlobou a lhostejností. Zachránili by ho, aby mohli říkat: "My jsme pomohli nepříteli i přesto, že byl nepřítelem...(Nebo snad právě proto)." '

Člověk sklání hlavu a sotva znatelně šeptá. Ticho, které nezastře beznaděj, donutí řvát i silnější z lidského rodu. "Pomóc. Bože. Bože, prosím, pomoz mi!"

'Slyšíš jeho pokání? S něčím takovým nepočítals!'

'Ne. Nevěděl jsem, že má tolik drzosti ještě se vysmívat Bohu. Ale alespoň poznáš, že vše, co jsem řekl je čistočistá pravda.'

'Proč si zacpáváš uši! Copak neslyšíš tu upřímnou modlitbu jeho duše? Toto je skutečné pokání, o kterém mluvil Spasitel. Ten člověk je vykoupen a ty ho nechceš pustit ze své moci! Ale stejně ti už nepatří.'

'Že mně nepatří...'

Snaží se vyběhnout, aby při posledním skoku opět spadl do černé propasti beznaděje. Aby se zase zapřel a neměl dost síly. Aby jeho upocené dlaně pomalu klouzaly níž a níž do jícnu absurdní věčnosti. Aby se jeho opilé a unavené tělo mohlo utopit v příšerné monotónnosti.

 'Zbývá mu sotva minuta života. Minuta ďábelsky pomalého umírání. Máš právo na poslední přání. Za něj.'

'Zachraň ho. Vytáhni ho. Zastav schody.'

'Zachránit? Vytáhnout? Jsi blázen. Slaboduchý blázen. Snad si nemyslíš, že je ten človíček vykoupen svou cynickou parodií modlitby? Že bude mít nějakou radost ze svého přežití? Kdo nemá nic před sebou, umírá. Jako každé zvíře spoutané svými instinkty, jako každý člověk svobodný svou prázdnotou. Začíná umírat právě v okamžiku svého zplození. Právě v okamžiku největší rozkoše, kdy ho ti dva, coby nežádoucí vedlejší produkt, vyrobí. A ty si myslíš, že posuneš svět dopředu tím, že prodloužíš umírání tomuhle odpadu rozkoše.'

'Zastav ty schody...'

 

3.

"No člověče, kde seš? Tahle kočena už tě chtěla jít hledat, jestli zas někde nechrníš. Víš, cos jí slíbil?!"

"Ty vole, já sem šlapal schody."

"Co žes?"

"No pad sem do těch tvejch šílenejch schodů."

"To je fakt strašný." Odpověď provázená škodolibým úsměvem. "A jaký to bylo?"

"Co si z toho děláš prdel, já tam moh skapat!"

"Já si z toho nedělám prdel, to je prdel."

"Jak to, že je to prdel."

"No všichni se smáli."

"Kdo všichni?"

"No všichni kromě tebe. Teda ale řeknu ti, že tak krásně jako ty se dole ještě nikdo nemodlil."

"Cože?"

"No jo, byl to blbej fór, ale pobavili jsme se. A teď si dej frťana, ať nám tady neumřeš žízní. Na.."

Vzal sklenici a obezřetně si přičichl. "A kdo je dál na řadě?"

"To záleží na tobě. Ale hele. Vyber nějakou hezkou holku. Už je tady těch kluků nějak moc." Zadíval se mu do očí a rty pohladil hranu sklenice.

"Počkej. Na co si připijem?" Mlčení.

"Tak na tu holku! A ať nám slouží."

"No vidíš to. A teď pěkně na ex. Dyť sme chlapi, ne."

 

 

Chrám

Cesty lidí jsou nevyzpytatelné. Setkání se dějí, aniž by si ji kdokoli přál. Nejsou řízeny vůlí ani touhou. O našich příbězích rozhoduje náhoda, i když jen málokdy jsme ochotní si to přiznat. Následující řádky jsou právě takovým ukázkovým, ná-hodným příběhem. Příběhem vymyšleným a možným. Příběhem o třech velmi rozdílných lidech, kteří se náhodou potkali. Potkali sebe a osud.

"Tančíš?" Otázka, kterou nečekala; otázka, která potěší. "Já." Vědomí vlastní nekrásy; uvědomění si jeho přitažlivosti. Skuteč-né, reálné přitažlivosti, která sálala z jeho úsměvu a gest.

Pronikavě modré oči a černé vlnité vlasy na ramena, možná ten nejhezčí kluk v tomto chrámu nudy a peněz. Nikdy to nedoká-zala posoudit, protože vždy zůstávala vzadu (nic jiného jí nezbývalo). Teď může. Posuzovat a být pyšná. Mohla by posuzovat a být pyšná, kdyby se to někdy naučila. Její nezkušenost a vynucená pasivita se poprvé staly ctnostmi. Snad proto byla jen překvapená, snad proto tomu nerozuměla. Snad proto byla v ten okamžik opravdově šťastná.

Tančil mile. Trochu jako kluk, trochu jako milování. Hezké milování, které se jí nikdy nepodařilo zažít. O to víc o něm snila. Bylo to deja vu z tisíců snů, z kterých si nepamatovala konec. Byl to vrchol procítění a vzrušení. Míhal se kolem ní a v ní a ona jen dýchala a polykala atomy té zvláštní atmosféry, o jejíž výjimečnosti netušila nic. Vstřebávala je až do úplného konce. Než skončilo objetí, než se rozloučil (a ona posadila); než odešel.

Nevěřila, že by ho ještě někdy viděla. Příště si jí určitě ani nevšimne.

Byla krásná. Blondýnka s dětskou tváří. Okouzlující blondýnka a pohledy mimo něj. Každý věděl, že na to už dávno nemá. Řídké vlasy a strhané rysy neúspěšného člověka. Kdysi playboy. Playboy s malým Úmyslně vyhýbavé pohledy. Zamilovala si ab-surditu a odmítala víru. Nikdy se v chrámu páchnoucí naděje nechovala jinak. Byla přesvědčená, že právě to jí přineslo úspěch. Vy-bírala vždy pečlivě, byla netečná vůči čemukoli nevybranému. Nemohl to tušit a oslovil ji. "Díváš se schválně mimo?"

"Mám se snad dívat na tebe?" Profesionální odpálkování s urputnějšími pohledy jinam.

"Ne…"

Nesnášel tenhle rozhovor dřív než začal. Dělat ze sebe idiota, vytvářet si svůj vlastní mýtus před sebou samým. Mýtus, kvůli kterému musel pokračovat: "Seš tady sama?"

"Ne."

"Což je tvý minus."

Pseudohudba začala znovu otupovat návštěvníky chrámu bezcennosti. "Cos říkal?" Zeptala se, protože opravdu neslyšela. O odpověď nestála. On stál o ni. Byla nejhezčí a on o ni stál. Byla nudně zatvrzelá a to se mu nelíbilo. Ještě chvíli stál vedle, pak odešel. Hledat sebevědomí na dně sklenice, hledat mýty v popelu z cigaret. Odmítal uvěřit, že se ženy staly problémem. Vždyť kdysi jich mohl mít tucty. Vždyť kdysi si vybíral on.

Cigarety škrábaly v krku, z alkoholu pálil žaludek. Vykouřil v životě příliš špatných cigaret a vypil spoustu nekvalitního pití. Kdysi mu obojí chutnalo, dnes se vše stalo nutností. Stejně jako budování mýtu. Překlopí do sebe sklenici na ex a jeho žaludek schvátí další vlna bolesti, kterou se marně snaží ignorovat.

Mlčela a byla sama. Nechtěla se bavit. Chtěla se bavit s ním. S tanečníkem, který se stal stělesněním štěstí, lásky a slepoty. Věřila, že přijde. Věřila, že se s ní alespoň pozdraví. Přála si, aby ji pomiloval nejen na parketu. Představovala si dotýkání a laská-ní; rozkoš příslibu, že on bude v ní a pak uskutečnění toho příslibu; nádherný pocit vlastnictví - alespoň na ten jediný okamžik, té jediné části těla … celého těla … jeho samého ve chvíli, kdy se pro něj hroutí vesmír a pro ni vzniká nový. Jejich nový, společný vesmír …

Hluk okolo se stupňoval. Nebylo možné ho ignorovat. Modlících se v chrámu zaslepení přibývalo. Kdosi do ní vrazil a vyrušil definitivně klid, který prožívala. Zlostně se na něho obořila. Nepamatuje si, že by se někdy k někomu takhle chovala. Nepamatuje si, že by někoho tak urputně čekala; že by někdy bylo něco tak marné. Ohlédl se a opovržlivě se zašklebil. Nejlepší návrat zpět k realitě. Omluvila se, ale on jí nevnímal. Byl opilý a nechutný. Odvrátila tvář a ta se stáhla v grimasu bolesti. Je opravdu ošklivá… Opravdu Ošklivá. Nebyla v tom sebelítost, nebyla v tom zloba. Jen konstatování; suché a věcné. Slzy, které se jí hrnuly do očí, zasta-vila. Měla v tom dokonalou praxi.

Princové z pohádek jsou osamělí a hledají víly. Křehké a půvabné. Tančící víly s rosou ve vlasech. Polonahé víly s čistým, ne-hříšným tělem oblečeným v průsvitné tunice, která byla utkána z jarního svítání a z večerního soumraku. Princové hledají své víly za úplňku hluboko v lesích a v tom jsou podobní milencům. Ďábel hledá osamělé princezny. Důležité, nepochopené ostatními lidmi. Princezny nejsou krásné, nejsou čisté, nechodí v průsvitných tunikách. Jsou k nalezení právě v místech, jako je tento chrám. Chrám zbytečnosti.

Bavili se; ona snad poprvé opravdově. On ví jak zapůsobit, ví co nabídnout; jak okouzlit; jak polichotit. Měl tisíce podobných žen a nikdy nešlápl vedle. Pomalu a důkladně spřádal nit rozhovoru a zábavy. Jí se zdálo, že protančili století, on přesně věděl, jak dlou-ho tančili. Jí se zdálo, že večer neskončí, on přesně věděl, za jak dlouho se zavírá. Byl přesvědčený, že zná vše do posledního detailu. Miloval to, co dělal. Je to vždy stejné a přece tolik jiné. Konečně nadešel správný okamžik. Konečně ta správná, na první pohled nevinná otázka, pronesená jakoby mimochodem v nějaké vtipné souvislosti. "Stojíš o krásu?" Zadíval se jí do očí. V tento okamžik se ve smutných očích vždy objeví plamínky. Malé, veselé, trochu podezřívavé kvůli možnému výsměchu. Její oči zůstaly smutné. Jen její rty se pohnuly do nehezkého, ale upřímného úsměvu. Okamžitě si uvědomil tu absenci radosti a nepěkný úsměv. Nepatří tedy mezi nejsnadnější kořisti. Měl rád překvapení a tohle bylo příjemné. Už spousty let a možná staletí nepotkal skutečnou princeznu, skutečnou ženu. Zatančili si a poprvé se líbali. Uměla to snad nejméně z tisíců žen, které potkal. Pak rozhovor sklouzl k vážným tématům. Šedivým a temným. Nakonec téma náboženství a pak jeho vlastní téma, téma nejhlubší temnoty, která působí nejsvětlej-ším dojmem. Čekání na kladný náboj, tanec v pevnějším objetí a při něm otázka pronesená s takovou vážností, jako nabídka k sňat-ku: "Chtěla bys být krásná?" Teď by měl cítit slzy na svém rameni, měla by se ještě pevněji přitisknout, měla by zašeptat ANO. Místo toho si šla sednout k osamělému stolu co nejdál od lidí. Přisedl si, jeho hlas byl hrobový. "Jsem Ďábel, nabízm ti krásu těla a tváře, nabízím ti štěstí a lidskou lásku, co žádám víš."

Smutně pokývala hlavou. "Myslela jsem si to;bylo to příliš krásné, než aby to mohla být pravda. "

"Stojíš o to?"

"Stála jsem o tebe, stála jsem o spoustu kluků a měla jsem smůlu. Nevěřím v Boha a v tebe možná taky ne. A nevěřím v krásu. Věřím v život a ten mi Ďáble nikdy nemůžeš dát. Vždycky tě ráda uvidím, protože jsi jediný, kdo se mi snažil pomoci. Ale život nejsi a proto o tebe nestojím."

Odešla; náhle, bez pozdravu. Jen se usmála - Tím tak podivným úsměvem. Zůstal sám s nepodepsaným svitkem. Byla úplně první, která mu vyklouzla. Vyhrála nad ním tím, že se stala jeho

přítelkyní…..

"Cokoli, jen chci žít." Opilý hlas jednoho z davu. Byl snadná kořist, chtěl jen tu nejhezčí. Jen ji. A možná jen dnes. Možná jen kteroukoli, pro dnešní noc; stejně dostal nejhezčí. Ďábel vždy drží slovo. Za jediný podpis získal to, co jeho opilé, unavené tělo trápené bolestmi potřebovalo. Dostal návrat a útěchu. Pokud si z noci vůbec něco zapamatuje, bude mít obojí i později, i další večery a noci. Pokud něco zapomene, zbude mu jen vzpomínka na perverzní noc s krásnou blondýnkou; na dětský obličej křivený křečemi orgasmů; na úctyhodnou sbírku pornografických filmů a erotických pomůcek; na obličej kurvy, který viděl v prvních slunečních paprscích. Mož-ná zapomene vše a zbude po něm jen ten jediný podpis. Podpis krví na starém, pergamenovém papíře, za který dostal to nejmenší. Dostal to, co chtěl.

Ďábel zvolna foukl na podpis a spokojeně se usmál. Vždycky se usmívá stejně. Z každé své kořisti má vždy stejnou radost, stejně jako lovec, který si více než kvality masa cení kulky v těle zvířete.

Byla tu zas a Ďábel ji nemohl oslovit, protože taková jsou pravidla. Přísná a spravedlivá. Upsaný ďáblu přišel jen chvíli po ní. Znovu nespokojený a chtivý. Oslovil Ďábla, ale ten dostal, co chtěl a víc nepotřeboval. Neodpovídal na otázky, ani na prosby. Nerea-goval na spílání, na beznaděj.

Ošklivá chvíli chodila kolem a pak si přisedla. Usmála se na Ďábla, ale ten se nechtěl bavit. Byla čistá, zakázaná; Ďábel se jí nesměl dotknout. Ošklivá ignorovala Upsaného, poznala v něm hulváta, který ji nešetrně probral ze snění. Poznala v něm člověka, který ji nevědomky jako první varoval. Jen si to nechtěla přiznat; chtěla se bavit s ďáblem. Lákalo jí její vlastní nepodlehnutí. Ďábel ji ignoroval a to ji urazilo.

Tančila s Upsaným - konzervativně, bez vášně. Opila se s ním a skončila v jeho posteli. Ráno se podobalo ránu po třicetiletém manželství. Přesto si zavolali. Později si volali denně. Nakonec se denně vídali. Jejich láska se zrodila z bahna a prachu. První den byl hříšný. První týden zajímavý. První měsíc smrtící.

Umíral a ona ho konejšila. Rychlý průběh choroby. Ležel jí v klíně a těžce dýchal.Opravdu myslel, že ji miluje. Opravdu ho milovala. Život unikal ze žil a soudnost z mozku. Podpisy jsou neúprosné a Upsaný to dobře věděl. Nikdy jí neřekl, že podepsal. Nikdy se na to neptala, nikdy nevěděl, že si to myslí.

Plakala celou noc. Nezbylo jí nic. Vzali jí i víru v život. Lidé nemohou žít bez víry. Další ráno bylo podzimní, pošmourné a smutné. Hodilo se k tomu dni. Obešla místa, která měla ráda. Pohladila strom, pod kterým často stáli. Ušla v nepohodlných botách spoustu kilometrů. Nevnímala bolest nepohodlnosti, nevnímala nic.

Do chrámu konce přišla kolem půlnoci. Za několik okamžiků si rozřízla žílu a podepsala. Lidé potřebují víru. Ďábel foukal na papír. Déle než je potřeba; tentokrát se neusmál.

 

 

Démon

Jsem démon pokušitel a právě proto tě, má budoucí, pokouším. Jsi má. Ne teď … až za chvíli. Sice až za chvíli, zato však navždy. I přesto, že tomu nevěříš a já tomu věřím. I přes svou naivitu a moje mládí. I přesto, že žvaníš nesmysly a mě se líbí. Nikdy tě nebudu milovat. Nikdy mě nebudeš milovat. Přesto budeme svoji, má budoucí.

Temné Slunce mého podzemí osuší unavený poštěváček tvé duše… Až se budeme při úplňku milovat. Ty mě, já tebe - neláskou, nemilováním. Jako lvi, jako orlové, jako ti, kdo se milují naposledy a vědí to.

Kecáš a plácáš. Nudíš mě. Už mě zase nudíš - sakra - proč těch puberťáckých keců konečně nenecháš? Protože je ti osmnáct. Jak jinak. A nemělas orgasmus. Jak jinak. Potřebuješ ho a tohle je tvá forma stížnosti. Sakra; proč konečně nezapadneme někam, kde si zapícháme. Řečí už bylo dost.

Co za to stojí a co nestojí. Drobky kokainu u nosu. Svlékání těl, svlékání duší. Zbytečný pohledy do očí. Nutné pohledy jinam. Lež, že seš ještě panna. Lež, které nikdo nevěří kvůli očím a pohledům. Chvíli se soustředit a pak už jen milovat. Milovat a umírat. Neláskou, nesmrtí. Spíš malou smrtí. Jenže tobě nepřišla a ta má nestála za moc.

Jen víc odvahy - a nebát se smrti -není proč. Zkoušíme to ještě jednou a jsme blízko. Tak strašně blízko. Ale ---- nejde to. Snad, že není vidět Měsíc a já nevím, jestli je úplněk. Podle toho co bylo asi ne. A my si musíme počkat až bude, protože sme si to řekli. Protože je nám oběma osmnáct a já panic sem. Protože démoni sou pouhým snem pro lidi jako sme my. Vykašli se na to, nastartuj auto a jedem ty sny hledat. Jsou tím jediným, co nám ještě zbývá. Jenomže ty říkáš "Ne"a já jen nechápu, proč sem na tohle všechno při TOM myslel. Snad, že to tak muselo být. Nebo něco nemělo být.

Sem unavenej a ty naštvaná. Jestli chceš, odejdi. Sliby se slibují a sperma teče. Promiň - šlo mi stejně jen o to tě dostat. Teď se mi chce už jen jedno. Spát.

Nadáváš. Mám toho dost. Kvůli jedné pitomé malé smrti. O co ti jde? Jen o ni? To je ubohý, malý a já na to kašlu. Je pro tebe důležitá? Jestli tak stojíš o smrt, v koupelně je žiletka. Bydlím taky dost vysoko. Špagát nemám. Zvedáš se a odcházíš do koupelny. Představuju si tvoji krev, jak se rozlévá ve vaně. Obdivuji tvoji odvahu. Konečně někdo, kdo má odvahu. Zvrácenou a nesmírně sku-tečnou odvahu.

Uplyne 5 možná 10 minut. Nevracíš se a já přestávám usínat. Začínám tě milovat. Pak se najednou vrátíš. Svěží, odlíčená, ošklivá.

Odvracím hlavu k oknu. Od tebe. Venku je hezčejc. Hezčejc než v tobě. Konec konců - jak jinak.

 

Dům

Ten dům stál osamocen v krásných lesích daleko od civilizace a byl snad ještě malebnější než lesy samotné. Dům se spoustou místností, které vytvářely harmonii ponurosti, krásy a života zároveň. A celému tomuto zvláštnímu souzvuku vládly tři velmi podobné pokoje se třemi velmi podobnými nájemníky. Tři pokoje se třemi postelemi s nebesy a velkými okny bez záclon, které jsou uprostřed hlubokých lesů zákonitě zbytečné.

Tři nájemníci právě balili do velkých kufrů. Balili tak podobnými pohyby a užívali taková gesta, že by si kdokoli mohl říct, že jsou sourozenci. Ale nejsou. Znají se jen příliš dlouho. Nebo spíš znají JI. A ONA si je vybrala. JÍ patřil tenhle byt a všechny krásné věci v něm. JÍ patřili ONI samotní. JÍ patřily všechny okouzlující okamžiky a noci plné lásky, které velkými okny bez záclon viděl snad jen Měsíc.

 

Nájemníci právě přestali balit a odebrali se do haly. Do pohodlných křesel se usadili právě v okamžiku, kdy v zámku zarachotil klíč. Přesně v 6 hodin, jak bylo slíbeno. Když vešla, usmáli se. A ONA se usmála na NĚ. Úsměvem, který jste nemohli nemilovat. Pak se zula a postupně je všechny políbila polibkem, kterým se nelíbají sourozenci. Nežárlili. Snad to bylo tím, že JI milovali. Snad tím, že ONA milovala JE. A pak už jen pili, klábosili a milovali se. Krásně, zvláštně a originálně. Milováním, na které se nedá zvyknout. Milováním, které má cenu. Milováním, které je agresivní a něžné zároveň. Milováním, které člověka vyčerpá a unaví tak, že po něm nemá sílu vstát. Ani oni ji neměli a usnuli tam, kde začali. Na huňatém a na dotyk velmi příjemném koberci v hale, jediné místnosti bez oken.

 

Ráno se ti tři probudili ve stejný okamžik, přesně jak si slíbili. Snad to bylo tím, že měli společný sen (a možná to nebyl sen). Snad tím, že si byli tolik podobní. Ale nejspíš tím, že nechtěli dovolit, aby je cokoli rozdělilo.

 

Spala a usmívala se, zatímco ONI přenášeli kufry ze svých pokojů. Usmívala se, a byla opravdu krásná, když jí kdosi přiložil čepel k hrudi. Pak se k té ruce prvního impulsu přidaly i ruce zbývajících. Poslední vzájemný pohled do očí.

 

Usmívala se, a byla příliš krásná, když JÍ dýka projížděla srdcem. Možná se stal její úsměv bolestnějším. Ale o to krásnějším. Huňatý koberec v jediné místnosti bez oken se zbarvil krví. A v následujících okamžicích se jí zbarvil ještě třikrát. Protože když se ti tři zbavili toho jediného, co je mohlo rozdělit, ztratili to jediné, pro co stálo žít. Snad si to uvědomili příliš pozdě. Snad si to ani uvědomit nechtěli.

 

Červená knihovna

Má chuť je černá; má láska je černá. Juke box zpívá o chaosu po Kristu. Banda chlápků vyřvává z reproduktorů věci, který kaž-dej ví. Nejsou to žádní básníci. Maj jenom krutou pravdu.

Drogy sou fakt dobrá věc - aspoň na místech, kde nejsou podezřelý, ani čekaný. Šenk u Pilgrama pro mě znamená asi stejně, jako kterákoli jiná, nenápadná a hloupá hospoda, kterýkoli personál bez tváře a zákazníci bez myšlenky; střízliví nebo opilí, sjetí nebo v absťáku. Znamená stejně málo, jako kterákoli nezajímává holka. A je jich po čertech hodně.

Toužím po lásce a nepotkávám ji s lidmi, které znám. Lidi nezměním a proto se snažím změnit úhel pohledu. Asi to stejně nikam nepovede, ale zkusit se to má. Aspoň jednou.

Zašoustal bych si s tím klukem, co sedí v rohu. Nejspíš je ale taky hetero. Usmáli jsme se na sebe a mě mrzí, že slovo úsměv nemá synonyma, která by zachytila melodii toho slova.

Pokecali jsme fakt výborně. Nebyl hetero. Nevím, co mě to napadlo, ale jedu k němu domů. Jeho autem, s jeho perníkem v krvi a jeho rukou na koleně. Sem v pohodě; mám strach, co bude dál. Nemyslím, že pochopí, co sem zač. Asi mě nebude chtít nechat odejít, aniž by mě ojel. Měl bych vystoupit. Neudělal sem to.

Má fakt hezkej kér. Se svým totálním nesmyslem pro tento druh umění si to aspoň myslím.

Pijem Four Roses. Působí sebejistě. Líbí se mně. Chybí tu jen holka ochotná být uprostřed. Chybí tu spousta věcí. Taky tady spousta věcí přebývá. Je to zkrátka jiný. Ani lepší, ani horší. Je to jenom jiný.

Pusou na přátelství to začalo. Trochu sem se jí zasmál. Nemyslím, že by ho to naštvalo. Prostě ten starej slovanskej zvyk už nikdo (teda až na 4%) neprovozuje a šlo to tak brát. O nic nejde. Pusu kamarádovi dal asi každej.

Bavili sme se o architektuře. Nikdy sem tomu nerozuměl. Bavil sem se jako už dlouho ne. Podruhé za večer sem se na něj usmál.

Líbat sem začal já, svlékat začal on. První polibek přirození byl můj, první splynutí jeho. Dlouhé a zvláštní, s předehrou napsa-nou markýzem de Sade. Podrobnosti zůstanou navěky ukryty v našich tělech, v bolesti a rozkoši podivných, prvotních pocitů. Kdysi neexistovaly rozdíly mezi lidmi. Kdysi byli všichni lidé zároveň muži i ženami. Jenom vyvoleným to zůstalo.

Usnuli jsme v objetí šťastných milenců, kteří nemohou být milenci déle, než právě jen jediný večer.

Ráno se přiznal. Byl jsem první kluk, se kterým spal. Byl jsem první milenec a první milenka. Byl jsem první navěky. Potřetí jsem se usmál. Večer sem nedokázal posoudit, jak vlastně vypadá. Teď ano - je milý. Naposledy jsem ho políbil. Stejně jako líbám spousty žen a dívek. Stejně jako začnu líbat některé chlapce.

 

 

Obyčejná práce

“Chtěl bych pochopit jejich vnímání, pocity, prožitky.”

“Když jsem začínal, také jsem po tom toužil. Nemá to smysl.”

“Zdá se to být trochu kruté.”

“Není to kruté. Kruté je falešné milosrdenství, které nakonec vede ke ztrátě všeho. Už jednou byl tímto citem vesmír ohrožen a málem zanikl, když se ti, komu byla výsada milosrdenství udělena odvděčili pravým opakem. Není to kruté.”

Přepravní těleso se pomalu blížilo k třetí planetě hvězdy typu G. Na první pohled je zřejmé, že na planetě žijí činorodé bytosti.

“Naposledy jsme zde byli před dvěma tisíci oběhy planety kolem jejího Slunce.”

“Je v tom nějaký smysl?”

“Je to vypočítáno ze Vzorce vývoje a také nám to pomáhá díky Symbolice.”

“Tomu slovu nerozumím.”

“Symbolika je jedním ze základních faktorů ovlivňujících vývoj těchto planet. Souvisí s vnímáním obyvatel.”

“Takže víme jak vnímají?”

“Samozřejmě, ale nelze se do prožitků vžít, protože by nám nedávaly smysl. Jsou příliš primitivní.”

“A proč je nenecháme vyvinout?”

“Nemohou se samovolně vyvinout na vyšší úroveň. To neumíme a je to nevýhoda. Proto je potřeba s nimi dále pracovat a přetvářet je. Ale to už se nás netýká. Naší prací je dětství. Učení a další vývoj je prací jiných.”

Transportní těleso přešlo na oběžnou dráhu. Nepovšimnuto, nevnímáno se pohybovalo. Pohybovalo se příliš nepravděpodobně. Lidé, kteří by jej náhodou telepatií zachytili, by stejně v jeho existenci nebyli ochotni uvěřit.

 

“Naše víra je nezlomná. Jsme odhodláni za ni zemřít. Ve jménu Ježíše Krista, který zemřel na kříži a vykoupil nás ze všech hříchů. Amen.”

Shromáždění věřících jásá a tleská. Lidé připoutaní na invalidní vozík vstávají a posléze padají na zem. Šílený kněz dští oheň na vše nesvaté a na Ďábla, který je jediným zdrojem utrpení a který má na Zemi miliony pomocníků.

„Je jen jedna šance, jak zničit toho strůjce zla. Opustit jeho svět.“ Nový potlesk, nový jásot. „Jsme připraveni. Jsme připraveni!“ Dav začíná řvát. Pomocníci si začínají rozebírat kanystry a rychle je otevírají.

Shromáždění se semkne do uzavřeného kruhu. Děti začínají plakat. Všude okolo je cítit štiplavý pach benzínu. Za chvíli jej vystřídá ještě nepříjemnější pach hustého černého dýmu. Kněz si je jistý sám sebou. Až do předposledního okamžiku. V tom posledním už není cesty zpět. Pláč dětí pomalu utichá.

 

“Tvorové dole si říkají Lidé. Jsou pyšní na to, že jsou pány planety a nejsou schopni vidět, co přesně se kolem nich děje. To je jejich úloha. A nezapomínají. Na naši poslední návštěvu nezapomněli.”

Telepatický rozhovor, který se nesl na neznámých vlnách prostorem přepravního tělesa, náhle ustal. Telepatie se na chvíli stala prostředkem pro zadání příkazů. Těleso reagovalo okamžitě a na jeho plášti se jakoby sami od sebe objevily otvory. Z nich začala vylétávat menší tělesa, která okamžitě začala zaujímat předem připravené pozice.

 

Člověk, kmet, který vypadal ještě starší, než ve skutečnosti byl, sestoupil z posledního schůdku letadla a sklonil se k Zemi, kterou posléze políbil. Pak nasedl do svého neprůstřelného auta a odjel na náměstí, kde měl pronést řeč.

Chudé město v chudé zemi postavilo primitivní tribunu. Na náměstí se shromáždily tisíce lidí, kteří tohoto člověka milovali jako sebe sama. V krátkém projevu vyzval zúčastněné k přemnožení a k přemáhání utrpení. Vyzval je k víře v lásku a Boha Všemohoucího. Pak v plné víře ve stejného Boha, který dokáže vše, nastoupil do svého neprůstřelného auta a po cestě kynul milujícím lidem. Nikoho se nedotkl, nikdo neslyšel, co říká. Jeho cesta je dlouhá a bude muset ještě mnohé vykonat.

 

Kosmické těleso obklopila menší tělesa podobná talířům; ta se pak snesla níže a obklopila Zemi v nevelké výšce. Pro lidi byla stejně neviditelná a nepravděpodobná, jako mateřská loď. Jen málo tvorů na Zemi je bylo schopno “vycítit”, prostě tím, že v ně věřili.

“Jsou lidé opravdu pány planety?”

“Naprosto neomezenými.”

 

Fanatický diktátor je na vrcholu moci. Cítil se silný. Zástupy ho milovaly a on jim za to slíbil vítězství ve Svaté válce. Uvěřili mu a byli mu naprosto oddáni.

Jeho hodina právě nadešla. Vydal pokyn a sila se otevřela, letadla se přepravila na startovací plochu; vojáci zaujali bojové pozice. Na druhý pokyn čekala celá jeho země, všichni kdo věří ve svatost války. Na jeho pokyn čeká jeho protivník, jenž tvrdí, že věří v jiného, mírného a všemohoucího Boha.

Na jeho pokyn oddaně čeká celý svět. Čas pokynu právě nadešel.

 

“Planetě pod námi její vládci říkají Země.”

“Zvláštní jméno. Ale ti tvorové jsou také zvláštní.”

“To se ti jen zdá. Jsou obyčejní a … vypadá, že se něco děje.”

“Sondy hlásí radikální změnu v mentalitě vládců planety.”

“Je to poněkud brzo, ovšem v rámci normální odchylky. Podle symboliky, kterou lidé uznávají, by to mělo trvat ještě několik měsíců.”

“Budeme připravení?”

“Samozřejmě, že budeme připravení. Stvořili jsme planetu, životní podmínky i všechny její obyvatele.”

 

Válka byla krátká. Země diktátora byla rozmetána na kousky. Ztráty na obou stranách jsou obrovské a lidé nejsou schopni se s tím smířit. Vznikají nová společenstva a lidé se klaní novým Bohům. Největším z Bohů se definitivně stávají peníze.

 

“Platidlo je další faktor, který planetu definuje. Je to zvláštní, abstraktní věc a lidé nejsou schopni se s ní srovnat. V závěru věku vždy hraje velkou roli, protože je najednou tato abstraktní jistota naprosto eliminována. Nadešel čas pro náš úkol.”

 

Létající talíře jsou zaktivizovány a jsou viditelné pouhým okem. Lidé však mají jiné starosti - snaží se přivyknout novým podmínkám.Talíře pracují několik hodin a pak se náhle rozhostí ponuré ticho. Lidé vzhlížejí k obloze a nechápou kam talíře zmizely. Možná si někteří z nich vzpomněly na obrázky v náboženských knihách. Snad někteří z nich stále doufají ve vykoupení.

 

“Transfer proveden. To znamená, že můžeme přejít k další etapě.“

“Proč ji mám provést já?”

“Je to poslední tvá zkouška. Musíš zničit planetu.”

“Je to kvůli otázce ohledně vnímání?”

“Ano.”

“To není problém, transfer proběhl a vše je v pořádku. Tvorové vše přežili, zatím není čeho litovat.”

“Transfer nemusel být úspěšný. Musíš se od milosrdenství oprostit a očekávat naprostý neúspěch.”

„Ale já jsem myslel, že naše technika je dokonalá?“

„Nic není dokonalé. I hvězdy umírají, i vesmír pomalu umírá.“

„Vesmír však bude znovu zrozen.“

„Pokud se čirou náhodou nemýlíme.“

„Stává se to?“

„A my už vůbec nejsme dokonalí…“

Mladší z tvorů zaváhal. Pak přišla úleva. Pocit … Ten naprosto neznámý pocit ho zmátl. To už nebyla odpovědnost, to bylo něco … nepochopitelného. Jako nádherný a tajemný sen. A přitom obrovská tíha.

“Není na tom nic špatného, i já jsem se takhle poprvé cítil. A vlastně i vždy potom. Jen to nebylo tak silné.”

“Spouštím.” Myšlenka byla krátká a jasná, stejně jako to, co následovalo.

 

Lidé celého světa vzhlíželi k obloze. Byla tichá. Na noční straně Země začaly padat hvězdy. Narozdíl od většiny meteoritů, však tyto chtěly dopadnout. Toho dne a té noc nebyl nikdo schopen spát.

Zprvu si nevýrazného hučení nikdo nevšiml, po několika sekundách byly vibrace nesnesitelné.

Nejdříve byli mrtví ti, kdo se nacházeli v místě střetu projektilu se povrchem Země. Všechno ostatní je následovalo po několika minutách.

Země se rozpadla a miliony kousků vytvořily nové pásmo planetek.

 

Starší tvor vyslal k mladšímu spokojenou telepatickou vibraci. Mise byla úspěšná.

“Kdy poznáme, jestli se transfer povedl?”

“Transfer se povedl.”

“Byla to jen zkouška?”

“Ne. Výsledek transferu se nemusel podařit. Je naprosto nevhodné, abys k tomu mohl později zaujímat stanovisko a proto je nutné, abys byl připraven na všechny eventuality. Musíš být schopen riskovat. Nyní si prohlédni mysli tvorů.”

Myšlení Mladšího se zaměřilo do databáze kopií mozků. Všechny byly mírné a přátelské. Všechny mu byly blízké. Ale byla zde i skupina šílených, zvrácených a tupých myslí, kterým nebyl sto porozumět.

“Většinou jsou to příznivé mysli.”

“Ano, tak je to v pořádku. Přesně podle vzorců vývoje, toto jsou mysli, které obohatí naši genetickou informaci. Jsou zdrojem naší neustálé obnovy. Bez nich by naše rasa a s ní celý vesmír dávno vyhynul. Šlechtění vede k degeneraci a chaotický vývoj je to jediné, co může být progresivní.”

“To všechno vím ze školy. Ale viděl jsem tam i jiné mysli …”

“Ano a to bude nové. Genetická informace formující se ve stejných podmínkách je znehodnocena podobně jako genetická informace šlechtěná. I tento postup má hranice a není samoobnovitelný. Vývoj musí být nejen chaotický, ale i jiný – tedy v neustále se obměňujících podmínkách. I prostředí souvisí s genetikou. Jsme vládci a jsme zvyklí vládnout. Naše děti nemohou být stejné jako my.“

“Ty dobré mysli nejsou vládcové?”

„Ne, nejsou.“

„A komu patří?“

“Lidé jim říkají Delfíni, ale jsou značně podobní nám.”

“A ty druhé mysli?”

“To jsou Škůdci.”

“Škůdci?”

“Krutí, námi šlechtění otrokáři. Ty, které jsi cítil a nechápal, jsou nejhorší z nich. Fanatičtí, bezohledně potírající cokoliv. Jejich vysoká inteligence je naprosto oddána věcem, kterým nerozumí a jsou ochotni jim sloužit. Pro naše pokračovatele je to velmi těžká zkouška. Je však nezbytná.”

“Takže ty druhé mysli …”

“ … Ano, ty druhé mysli jsou lidé.”

Telepatické ticho netrvalo dlouho.

 

“Nezdá se mi, že to je obyčejná práce…”

“Ne, není obyčejná. Je to ta nejušlechtilejší práce vůbec, protože na ní závisí náš osud. Přesto ji dělá každý druhý z nás.”

“Každý druhý …”

Telepatické pnutí staršího tvora by se dalo vyložit jako úsměv.

„Ano … právě jsi se stal jedním z poloviny. Stal ses Matkou.”

 

Poslední z lidských příběhů

1.

Venku padal hustý déšť a ospalým rytmem bubnoval na zašlé střechy okolních domů. Začínala noc. Seděl na tvrdé železné židli a klížily se mu oči. Byl unavený nekonečným čekáním tak, že spánku nakonec podlehl. Mohlo uběhnout několik sekund nebo několik let. Ve světě ve kterém žil to nehrálo roli. Čas byl neúprosný, neměnný a předem daný. Z podřimování ho vytrhl křik právě narozeného dítěte.

Stal se Otcem. Měl jásat, měl mít radost. Místo toho cítil jen vyčerpání. Vstal a přešel ke dveřím. Pomalu stiskl kliku. Žena, která pomáhala jeho manželce rodit se usmívala do peřinky, ve které byl zabalen chlapec.

Jeho manželka spala. Přistoupil k ní a stiskl jí ruku. Otevřela oči. Byly podlité krví a odrážela se v nich její Nemoc. “Umírám”, řekla tiše. Smutně pokýval hlavou. Stejně jako ona i on věděl od začátku, jak její Nemoc skončí.

“Řekni něco …” zasípala sotva slyšitelným hlasem. Před několika lety to byl nádherný hlas hodný operní zpěvačky.

“Mám tě rád a nikdy na tebe nezapomenu.” Řekl to procítěně, ale hlasu chybělo dojetí. Přesto to nebylo strojené.

Pokusila se o úsměv. Pak zavřela oči a znovu promluvila. “Jenomže svět brzo zapomene na nás…”

Stiskla pevněji jeho ruku a pak její stisk náhle povolil. Zemřela. Její manžel ji pohladil po tváři. “Já vím …”

Novorozeně začalo plakat. Žena, která ho držela se marně snažila chlapce utišit. Po několika minutách vyčerpáním usnul.

 

2.

I tenhle byl prázdný. Desetiletý chlapec vztekle praštil klackem do zrezivělé poštovní schránky. “Nikdo tady není”, zakřičel a znovu praštil do deformovaného kovu. “Není, není”, čím hlasitěji křičel, tím zuřivěji do schránky mlátil. “Není”, buch, “není” , buch, “není” , buch. Schránka se s rachotem zřítila na cestu. Zvuk odumřel v tichu. Chlapec se loudavým krokem vydal k dalšímu domu. Čekalo ho ještě spoustu práce, spoustu domů. Všechny byly prázdné. Tatínek mu to říkal a on tatínkovi věřil, i když byl pořád tak smutný. Zastavil se u další schránky. Praštil do ní a pak si zklamaně sedl vedle ní. Zahodil klacek. Přestalo ho to bavit a tak vstal a rozběhl se domů. Běžel prázdnými ulicemi a jeho dupání se rozléhalo mrtvolným tichem umírajícího města. U domu se zahradou se náhle zastavil. Byla to jediná udržovaná zahrada. V domě žil starý pán, kterému tatínek říkal Zahradník. Jeho obličej připomínal starou botu. Byl starý a svraštělý. “Škrpále …” zanotoval nahlas chlapec. Chvíli se nic nedělo. Po chvíli se ve dveřích objevil starý pán. Chlapec se okamžitě obrátil a znovu se rozběhl. Neviděl, že se starý pán jako vždy usmál.

“Tatínku … opravdu tu už není kromě nás a starého Škrpála nikdo?”

“Kolikrát jsem ti říkal, abys mu takhle neříkal.”

“Promiň … a není … ?”

“Vždyť jsem ti to říkal mockrát.”

“Povídej mi o tom, prosím. Pověz mi to celé.”

“Je to smutné a kruté. Jsi moc malý.”

”Nejsem malý, jsem jediný …” Otec se zarazil. Jakoby v tom hlase promlouvala jeho matka, když na svém smrtelném loži mluvila o zapomnění. Trpce si uvědomil pravdu, kterou si připouštěl jen neochotně. Jeho syn byl jediným dítětem a jednoho dne se stane jediným žijícím člověkem. Sám si nebyl jistý, jestli by to vůbec kdokoli dokázal snést. Ten hlas a ta věta ho přesvědčily. “Tak jo. Povím ti ten příběh …”

Začínalo být chladno a proto Otec zapálil oheň v krbu. Pak si oba posadili krb a Otec začal vyprávět nemilosrdný a smutný příběh o lidské hlouposti, která zabila celou tuto planetu. Příběh o hladu po moci a skutečnému hladu lidí, kteří díky moci trpěli. Byla to čistá a strašlivá pravda o neukojitelné touze lidí mít víc a neohlížet se na ostatní. “ … a pak ti nejhorší z nich vymysleli strašlivou nemoc, aby jí nakazili všechny ostatní lidi. Ta nemoc byla horší než mor a horší než AIDS.”

“Co je to AIDS?”

“To si přečteš až budeš větší. Nemoc AIDS byla moc špatná, ale tahle byla horší, protože se kvůli ní nemohly rodit děti. Ti lidé chtěli tou nemocí nakazit jenom chudé lidi, kteří mají hlad. Jenomže nemoc se jim vymkla z rukou a začala být nakažlivá, takže nakonec tou nemocí onemocněly všechny ženy. A na světě se už nikdy nenarodilo žádné dítě.”

“A kdy se to stalo?”

“Před 30 lety.”

Chlapec začal zamyšleně počítat na prstech. “Ale mě není 30 let…”

“Neřekl jsem ti totiž všechno. Na nemoc vymysleli lék, jenomže ten moc nefungoval, protože ženy po něm při porodu umíraly i s dítětem. Tvá maminka však byla velmi odvážná a moc věřila, že ty budeš žít.”

Chlapec se znovu zamyslel. “A proto tady nejsou jiné děti?”

“Ano proto.”

“Ale já bych si chtěl s nimi hrát, jenomže když nejsou… Proč to moje maminka udělala, když věděla, že žádné jiné děti nebudou!! Je zlá!”

“Takhle nemluv! Nemohla za to, nevěděla to.”

“Já ji nenávidím!!” Chlapec se rozplakal a pak se rozběhl do schodů, aby se zavřel ve svém pokoji.

Otec se zadíval do prázdna. “Nevěděla … ale já ANO. Já jsem to věděl…”, zašeptal.

 

3.

Odsud bylo město krásné. Nebyla vidět všudypřítomná hniloba, a zůstal jen obraz monumentální vznešenosti. Mladík se vyhříval v nejvyšším bodě obrovské sochy. Kdysi se jí říkalo Socha Svobody. Teď to byla jeho socha. Nikdo jiný nebyl schopen vyšlapat tisíce schodů a proto byl tady nahoře naprosto v bezpečí. Ve městě žilo ještě několik set lidí a bylo se před kým schovávat.

Vzpomínal si na den, kdy se sem s otcem přestěhovali. V den, kdy zemřel Zahradník Starý Škrpál. Usmál se při myšlence, že mu tak začal říkat i jeho Otec.

Zahleděl se dolů – přesně pod sochu. Vodní hladina byla jako vždy klidná. V kterýchsi knihách se dočetl, že při nárazu na ni v rychlosti 300 km/h je to stejné, jako narazit na beton. Chvíli nejistě postával, pak se zhluboka nadechl a vydechl. Pak skočil. Chvíli uvažoval, jak by svět skončil, kdyby On zemřel, kdyby On nezbyl poslední. Zatáhl za šňůru a padák se okamžitě rozevřel. Ukončovatel nemůže zemřít, to je zákon, který mu otec od malička vštěpoval do hlavy. Nikdy mu nevysvětlil víc.

Automobil se řítil po dávno opuštěných ulicích velkoměsta. Kdysi prý tohle město mělo dvacet miliónů lidí. Dnes tady žije sto starců. Počítal mezi ně i svého otce, kterému bylo přes sedmdesát. Auto zastavilo před nízkým, jednopatrovým domkem.

Otec seděl u stolu a jedl solené mořské řasy, nejběžnější jídlo dostupné všem. Nemuselo se pěstovat, stačilo sbírat. Bohužel nemohlo růst všude. Bohužel.

„Kdyby rostlo všude, svět by byl nasycen a lidé hladovějící po moci by ji dostali.“

„Jaktože to umíš…“

„Umím co?“

„Číst moje myšlenky.“

„Jen některé. Nediv se - jsem Otec Posledního člověka, nejsem obyčejný, jako ti starci okolo.“ Mladík povzdechl.

„Nikdys mi nevysvětlil, co to znamená.“ Nebyla to otázka, jen konstatování pronesené tisíckrát. Otec ho obvykle odbyl mávnutím ruky. Tentokrát však pokýval hlavou. Mladík zpozorněl.

„Odcházím. Jsem starý a nechci abys mě viděl umírat. Předtím však musím dokončit příběh, který jsem ti slíbil. Vím, že tvůj život je už teď nejsmutnějším příběhem. S odpovědností, kterou na tebe chci položit nyní se však nedá srovnávat. Je to tíha odpovědnosti celého jednoho pokolení; tím nemyslím jen tvého dědečka a pradědečka. Tím myslím celé pokolení od prvního moudrého člověka na této Zemi. Byl to náš přímý předek, byl to první strážce pokladu moudrosti. Tisíce let si předáváme z generace na generaci, z otce na syna tajemství jablka, které utrhla ze stromu poznání první žena. Ty jsi v té řadě poslední.“ Otec se odmlčel.

„Nevím, jak jablko vypadá. Nezáleží na tom kde jej najdeš a jak jej můžeš vrátit zpět. Hlavní je, že to uděláš. Vím, že si myslíš, že jsem ti neřekl všechno, ale z těchto slov jednoho dne to VŠECHNO pochopíš.“

Mladík se posadil ke stolu naproti otci a upřeně se zahleděl do jeho očí. Byly unavené nelidskou tíhou.

 

4.

Zůstal sám. Poslední. Ucítil to jako lehký závan větru, který se dotknul srdce. Mrazivý vítr, který oznamuje krutou skutečnost, že zima se vrací. Podíval se do tváře starého člověka, který ho doprovázel. Právě zemřel. Ležel na divoké trávě a v tváři měl spokojenost. Trochu se podobal jeho Otci. Byl smutný, ale ne nešťastný. Připomněl si chvíle, kdy ho Průvodce prosil, aby na tu cestu mohl jít s ním. Varoval ho, protože věděl, že tu cestu nemůže přežít, ale nedal se přemluvit. Najednou je jeho poslední přítel pryč. Odešel těsně před cílem.

Sedl si nad úbočí srázu a zahleděl se dolů. Několik metrů pod ním si razila cestu divoká říčka. Byla rychlá a dravá. Žila svým vlastním životem, jako celý prales, který ho obklopoval. Vše žilo a snažilo se najít svou cestu. Vše kromě lidí. Končilo Století neplodnosti. Století, které naprosto zlikvidovalo jednu éru Země, jednu civilizaci, jeden svět. Zůstala opuštěná, chátrající města, polorozpadlé vesnice, zničené cesty. Na mnoha místech nesmyslná válka zničila i ty budovy, které mohly přežít. I ty nejpevnější však stejně upadnou v zapomnění a stanou se součástí Atlantidy.

Na místě kde vyrůstal byla příroda mírná, zdánlivě ne tak živá. Snad byla příliš blízko opuštěných měst. Amazonii se lidem nikdy nepodařilo tak spoutat. Snažili se o to tisíce let a přece neuspěli.

Strom byl vzdálen jen několik okamžiků, takže cesta netrvala dlouho. Živoucí příroda byla okouzlující. Nebyl to konec, jen ukončení; jedné etapy, jednoho významu, jedné civilizace.

Slunce zapadalo v žáru oblohy. Jakoby hořel celý svět. Byl to jen klam, zapadalo stejně milióny let.

Konečně byl na místě; mohutný strom starý možná tisíc let, možná ještě víc.

Malé, zeleně světélkující tlačítko se k tomuto místu vůbec nehodilo a přece existovalo už v době, kdy na Zemi nebyla zvířata, ani stromy. Existovalo od dob, kdy byla Země ještě absolutně mrtvá a neměnná. Bylo staré, jako Země sama.

Malý zelený obdélník - byl prvním z lidí, kteří vidí na vlastní oči Jablko poznání. Muselo se podobat našemu světu. Světlo a tma. Jednička a nula. Lidé se nikdy nenaučili myslet v širších souvislostech. Nikdy neviděli nic, co je mezi tím. Znali jen dva póly a to je zabilo.

Přiblížil se k Tlačítku - žádné okázalé scény, žádná bouře a prudký vítr, krajina zůstala stejně klidná a mírumilovná, jakoby se jí tato událost vůbec netýkala. Neexistoval žádný symbol, kromě jediného, který byl ukryt od narození v duši Ukončovatele - symbol nevyhnutelnosti.

Přiblížil se k němu a natáhl ruku - zbývalo pár milimetrů. Snadné, tak strašlivě snadné, jen pár milimetrů a tisíce let se vytratí jako ranní rosa…

Obdélník se okamžitě zbarvil do červena. Nebylo cesty zpět. Zbylo jen slovo “Sbohem”. Slovo, kterého si nikdo nevšímal, protože nikdo nebyl nablízku; Slovo, o kterém psaly všechny moudré knihy světa a které nikdy, nikdo nechápal i přes to, že bylo jediným slovem, které mělo význam. Slovo věčného zrodu. Boží jméno; ALFA a OMEGA.

Ukončovatel se otočil a pomalým, rozvážným krokem se vydal na cestu, jejíž směr neznal. Byl za koncem, připadal si stejně jako závodník, který zvítězí (nebo prohraje?); proběhne cílem a ztratí smysl. Závod skončil a co bude dál je nepodstatné.

Měsíc byl v úplňku, vysoko nad obzorem. Kdyby byl den, poznal by vše. Světlo cestuje ze Slunce  8 minut. Kdyby byl den, prostě by za 8 minut zhaslo a nastala by absolutní tma. Nedokázal si představit konec světa bez pohasínajícího Slunce. Možná, že nezhasne, možná to není potřeba, možná se tlačítko dá zase zapnout… Ale má to vůbec cenu? Podle Bible předával moudrost člověku Had. Plaz, ještěr, který Zemi vyjedl a tím ji málem zahubil. My jsme ji málem zahubily kvůli válkám mezi sebou. Snad nic není horší.

Ležel pod stromem stejně vysokým a mohutný, jako byl Strom konce. Přemýšlel o lidech, o myšlenkách, o tom, co lidé dokázali zničit a postavit. Byl Poslední. Poslední vládce, poslední politik, poslední filozof, poslední Člověk. Necítil zadostiučinění, nespílal osudu.

Horká tropická noc voněla životem. Nebylo by Zemi lépe bez Vládce? Ukončovatel zavřel oči. Tíha z něj dosud nespadla. Jakoby musel ještě něco udělat. Jen nevěděl co. V okamžiku na pokraji snu se mu do mysli neustále vracela jediná myšlenka - kdo by jím asi mohl být?

Byla to smrt nebo spánek, která mu neumožnila dívat se a cítit. Měsíc pohasl. Mohlo to být nevinné zatmění, mohl to být mrak - v jiné době. Důvod byl tentokrát mnohem vážnější. Trval osm minut.

 

5.

V Žáru usíná a v žáru se rodí. Jako Fénix, vstává z popela předešlého dne. Začínal Nový den. První den nové éry. Ve vzduchu byla cítit přicházející bouře a absolutní změna. Král zemřel, ať žije Král.

Zvířata v džungli byla trochu zmatená, ale pravý důvod svého zmatku nemohla znát. Jen jediné z nich jej mohlo tušit.

Ukončovatel se ze svého věčného spánku usmíval. Naprosto nemoudře a nadmíru pobaveně. Stejně jako poslední dinosaurus, tak i on vybral to nejneškodnější a nejsměšnější zvíře, které ho napadlo.

Na Stromě svítil Spínač jasným zeleným světlem. Slunce jako by mu dodávalo sílu. Otvorem mezi stromy prosvítalo až k úpatí stromu, kde se spokojeně vyhříval Ptakopysk.

 

 

Město

Cizí svět, cizí lidé, cizí město. Město zasrané trusem ptáků, život zkurvenej věčným hledáním. Nikdy si ho nevážil a vážit nebude, života utopeného v nedějinách času.

Zatuchlý ruch natřískaného obchoďáku v deset hodin ráno. Blbej rozhovor dvou stařenek, kterým nezbývá než prndat. O minu-lém životě, o současném závidění. O čemkoli, o čem se dá aspoň trochu nemlčet. Proklíná to město. Jeho hloupost a zbytečnost. Jeho ignoranství, jeho studenost. Západní chladné město plné chladných lidí. Venku je 25 stupňů, ale na ohřátí to nestačí.

Na náměstí bez holubů vyřvává z šumících reproduktorů trapná hudba. Jeho Žena to náměstí kdysi měla ráda. Pro tu pohodu. Prý pro tu pohodu. Pohodu nepřítomnosti života. Pohodu klidu, smrtícího klidu.

Zvedá se ze židle a u stánku s vyřvávajícím reproduktorem si koupí grog. Prodavačka si ho důkladně prohlédne a zatváří se podezíravě. Pak nalévá rum do vařící vody a přikládá dva cukry. Tohle město pro něj skončilo. Už mu nemá co říct. Už v něm není nikdo, komu by měl co říct. Vypije grog na ex a rozhodne se. Nádraží je odsud slabých pět minut pěšky.

Cestou si koupí noviny. Jsou starý. V tomhle městě se stejně nedají nový sehnat. Vyšlape po eskalátoru. Jako vždycky nejezdí. Zamýšlí se a vzpomíná. Volně, o hloupostech a na hlouposti. Proč se včera zase opil, když si slíbil, že nebude pít. Proč se nebavil, když zrovna zábavu potřeboval ze všeho nejvíc. Proč se bavil, když se vůbec bavit nechtěl. Mrazivá atmosféra zbytečné diskotéky s příšernou muzikou, kde včera tančil a líbal se s jedinou holkou, která o to stála. Po tolika týdnech konečně někdo s kým byl opravdu On a ne Jeho stín. Byl normální a svůj. Po týdnech prázdnoty poprvé. Po týdnech beznaděje konečně s nadějí. Včerejší holka krásně zpívala a vzrušovala ho. Představoval si sebe s ní a líbilo se mu to. Nevěděl jestli by se to líbilo jí a stín se vrátil. Raději utekl. Stejně by to nedokázal dotáhnout do konce. A ona právě o ten konec stála. Oba právě o ten konec stáli. Konec, který se mohl stát slib-ným začátkem.

Nádraží je zaplivaný a smrdí. Jakejsi boverák chce 5 korun. Nedokáže mu dát přes hubu a tak ho prostě ignoruje. Kdysi tyhle lidi mlátil na potkání. Ale to měl ještě sílu. Přistupuje k okýnku. Prodavačka má krásně zelené oči. Jako jeho Žena. Jako měla jeho Žena.

"Jeden lístek."

"Kam?" Kam… Blbá otázka. Jak má vědět kam? Prostě kamkoli. Hlavně pryč. Pryč z tohohle ošklivýho města, co už zase začíná páchnout hřbitovem. Klidně do přírody, nebo do jinýho města. Ale co když sou všechny města stejný? Co když každá cesta začínající na zaplivaným, smradlavým nádraží, končí na hřbitově? A vesnice? Mají ještě zaplivanější a smradlavější nádraží. Mají ještě ponuřejší a temnější hřbitovy s náhrobky beze jmen. S náhrobky na kterých jsou jen křestní jména, aby ten kdo zůstal neměl pocit, že ho půlka umřela. "Nesmysl. Nemůže to být horší. To si jenom namlouvám."

"Co to žvaníte? Kam chcete vlastně jet?!" Prodavačka měla stejné oči, I když se zlobila. Usmál se. "Jaký je odsud nejbližší město?"

"Praha," odpoví Prodavačka a zatváří nechápavě.

"Tak, jeden lístek do Prahy."

Vlak do Prahy odjížděl za dvě hodiny. Procoural je po nádraží a po městě. Procházení se. Bylo tím jediným, co mu po smrti jeho Ženy zbylo. Zvláštní. Taky se ráda procházela. Jenom k tomu oltáři se jim to nějak nepovedlo. Nepřišli včas a ze svatby sešlo. A tak se vzali v lese, kde zrovna v té době byli. Jako v pohádce. Počkali si na půlnoc a zaslíbili se. Sami, bez lidí. Svědky jim byla jen zem, les a bůh s ďáblem.

Na nádraží přibylo lidí. Strkali do sebe a lezli si na nervy. Prostě normální odpoledne tohohle města. Nebo spíš normální od-poledne všech měst. Přestával svému útěku věřit. Přestával věřit jeho významu. Dá se vůbec před bolestí utéct? Co když si člověk musí vypít ten pohár do dna, aby poznal, co na dně vlastně je. Není lepší se procházet a smiřovat se s místy, které jsou nepřáteli? Měl by zajít na hřbitov a na náhrobek dopsat své jméno. Přiznat, že ho půlka umřela a usmířit si bohy. Nakopat boverákovi do ksichtu. Omluvit se Včerejší holce za zkaženej večer a nebo se s ní vyspat. A nevěřit na další krásnou lásku - stejně už žádná nebude. Měl by jít poslouchat trapnou hudbu na náměstí bez holubů a ve stánku si koupit chlazenej džus.

Zastavil se před dveřmi vlaku a otočil k nádraží. "Jo tohle všechno bych měl, " řekl nahlas. Pak nastoupil. Nechal otevřené dve-ře, aby si mohl prohlížet město a lidi, které opouštěl.

Včerejší vystoupila z autobusu a prodrala se davem lidí k nádraží. Nebylo o čem přemýšlet. Trvalo pár okamžiků, než seděla na lavičce na prvním nástupišti. Vstala, koupila si nezajímavej časopis a začala jím listovat. On všechno viděl. Byl jen dvě nástupiště od ní. Pozoroval ji už od vchodu na nádraží a cítil její parfém ve své kůži. Podléhal a marně se tomu bránil. Věděl, že je to jen iluze, ale ona byla sama a chtěla odjet stejně jako On. A on mohl odjet se svou Včerejší. Vlak na Prahu se začal rozjíždět. Mohla se stát jeho Zítřejší a on tomu uvěřil. Rozhodl se zůstat s iluzí a porušit slib bohům. Neomluvit se nikomu. Jen pohodlně a zbabělě utéct před odpovědností. Vyskočil a na první nástupiště přijížděl vlak. Vlak z třetího kdosi zastavil záchranou brzdou, ale bylo pozdě. Včerejší složila časopis a usmála se. Omdlel a pahýly nohou mu unikal život. Nevěnovala pozornost tomu křiku na třetím. Neviděl, jak se objímá se svým mužem. Neslyšel šepot opravdových milenců. Nikdo z lidí okolo si nebyl ničím jist. Jen lékař, který tu náhodou byl věří, že to přežije. A ví, že jestli to přežije, už se nikdy nebude moct procházet. Ani tady, ani v žádném jiném městě.

 

 

Odvaha

Chybí nám odvaha; v zaplivaným báru. Chybí nám odvaha; podívat se do očí . Usmát se a pokynout; dát šanci, dát si víru. Jsme unaveni po zimě, máme plný hlavy obav z léta. Po dlouhé zimě; před létem bez jara. Chceme se toho zbavit a nejde to. Nevíme proč. Neptáme se proč. Nemáme sílu se ptát.

Je sám. Ne pro zbytečnou melancholii; ne pro vztek na život, možná pro vztek na cokoli. Je sám jen pro svou samotu a má z ní strach. Ví, že strach je smrt. Strach ze samoty je živoucí smrt.

Živoucí strach drtí údy a unavuje tvář. Pokleslý úsměv, výraz totální neatraktivity. Nepřemítá nad sebou, topí se v pocitech, které nedokáže popsat. Pohledy do neznáma, pohledy na lidi, pohled na ni. Nemá šanci, zůstane sám.

Není sama a nemá zájem, baví se a ví, že ten večer si to může dovolit. Perfektní make-up a ústa plná energie. Vášeň, která z ní prýští, je vášní tisíců démonů. Rozhodli se, že ten večer budou právě jen s ní. Díky nim si dovolí cokoliv. Díky nim zapomene, že tomuhle létu chybělo jaro.

Konečně se setkají. Pohledy a slova. Jeho unavená slova, její veselé fráze. Samota se prohloubila. Má chuť zabít ji; jediná mož-nost - zabít sebe samého. Zavře oči, stáhne oponu a dopije drink. Vzpomíná na rok, který prošel. Minulé léto a zvláštní zima; letošní nejaro, které rozhodlo. Mrazivý 21.březen, den kdy byly splaceny dluhy. Toho dne ho opustila odvaha. Vzpomíná na slova doktora a na útěk démonů.

Patří jí večer, patří jí budoucí rok. Může být šťastná, může si své jaro prožít. Ale to by musela vědět celou pravdu. Musela by mít klíč, který jí musí dát on. Měl by jí to říct. Měl by ji varovat; před slovy doktora, před nevěčností démonů, před vysokou cenou. Ještě má čas, ještě to může být čisté. Neudělá to. Přiznává se jen sám sobě. Přiznává se nerad. Odchází domů a myslí na odvahu, která ho opustila.

Přestane se smát. Mlčí a dívá se na jeho záda, dokud nezmizí v záhybu dveří. Pak se dívá jen na zavřené dveře a přemýšlí o minulých létech. Přeje si, aby někdo ty dveře otevřel, ale všem schází odvaha. Nikdo nepřichází, nikdo se nevrací. Nikdy se nikdo nevrací.

 

Prófka

Stála na špičkách a líbala ho. Přemýšlela, jestli mu to řekne, ale bylo jí tak fajn a sebeláska vždycky sobecky zvítězí. Vždyť stejně - tomu klukovi je tak dvacet; je ještě tak mladý. Šťastně mladý a naivní. A opravdu hezký. Ona si ve svých 22 připadala příliš zkušená. Měla na to právo. On neměl právo to vědět. Protože to ona tak chtěla. Neměl právo vědět, jak prostě měla jednu ze svých ‘trhlých’ nálad. Nálad kdy dělá stupidní věci, kterých pak lituje. Zatím však nelitovala. Ani toho, že má teď na sobě nejorva-nější oblečení, které se vůbec doma dalo najít. Ani toho, že se rozhodla jít právě sem - do nejpříšernějšího rockového pajzlu. Tu muzi-ku nesnáší. Asi mu to nevadilo. Oslovil ji, ona se nechala pozvat a teď s ním pojede autobusem MHD (naposled jím jela před 4 lety) k němu domů.

Přestala se líbat a otevřela oči. Usmíval se. Mile a bezelstně. Usmála se. Vůbec ne bezelstně. Pak se o něho opřela a chtěla začít mluvit. Rozmyslela si to. Za celý večer toho koneckonců stejně moc nenamluvili. Nebylo o čem. Ona nerozuměla jeho problémům (připadaly jí k smíchu, ale k němu se hodily) a o svých mluvit nemohla (nepřipadaly by mu k smíchu ani trochu). Prohodily jen pár slov o hudbě (o té, co nesnášela), o filmech (do kina nechodila), o knihách (za poslední rok přečetla asi jednu). Přesto jim bylo fajn. Oběma.

Autobus zastavil, On Ji do něj za ruku odvedl. ‘Je to zvláštní, ale do taxiku za ruku odvézt nejde, ‘ pomyslela si a připadalo jí to svým způsobem půvabné.

Autobus byl narvaný k prasknutí, takže to po pár minutách nebylo půvabné ani trochu. Doba od nastoupení po okamžik, kdy konečně odemkl (třetím klíčem) a otevřel dveře toho bytu, jí připadala jako věčnost. Asi za ty čtyři roky zpohodlněla. Ale stejně jí to vzalo náladu.

Neměl doma nic k pití. Na tohle nebyla zvyklá. Vždycky se před tím ráda napila a po té šílené autobusové anabázi zvlášť. Ke všemu začínala střízlivět. On ne. Byl pořád stejně veselý a bezelstný. Určitě tady neměl holku poprvé. Přistoupil k ní a začal ji líbat. Polibek nebyl zdaleka takový, jako ten ze zastávky. Byl fádní a nudný (trochu nervózní), ale především jí bylo jasné, co bude násle-dovat (do detailů). Konec konců - byla to profesionálka, která právě teď začínala všeho co udělala litovat. Chtěla utéct. Pozdě. On už jí sundal blůzu a Ona se nebránila. Takže smůla. Trvalo chvíli a oba byli nazí. Pak se chvíli mazlili. A potom milovali. Taky chvíli. Myslela, že to bude bůhvíjaké a bylo to fádní, tak fádní. Chtěla se milovat celou noc, chtěla se cítit mimořádně. Chtěla .. a teď má tohle. Ten kluk už spí. Bezelstně, jako nemluvně. Ona usne taky, protože se jí nikam nechce a je unavená. Jako už tolikrát - Mělo to být jiné..

Ráno ji Slunce probudilo brzy. Nesnesitelně svítilo zrovna na její stranu postele. Vstala, umyla se a oblékla do orvaného obleče-ní. Naposledy se po tom klukovi ohlédla. Jen jí to víc otrávilo. Chtěla odejít a zapomenout. U dveří si to rozmyslela. Je koneckonců profesionálka a tahle noc byla právě jen profesionální. Probudila ho. "Dlužíš mi pětikilo", vybafla a pomyslela si, jestli ho vůbec bude mít. Za pět set nešla s nikým už nejmíň tři roky. Nechápavě pootevřel ústa. "Za co?" "Za to píchání, chlapečku." Chvíli mlčel a nehýbal se. Normální holka by v téhle rozpačité chvíli odešla. Možná v to doufal. Pak ale vstal, z kapsy kalhot vytáhl peníze a odpo-čítal pět stokorun. Mlčky jí je podal a ona se usmála. Taky se usmál - jako ona, trochu křečovitě a ani trochu bezelstně.

 

Song

Odložil kytaru a ta se rozezvučela oním charakteristickým akordem, který poprvé použili Beatles v Perném dnu. Lehl si na postel a myslel na to, že se něco stalo. A že se to muselo stát. Omlouval se sám sobě, že on na tom nemá zásluhu a uvěřil tomu. Zkoušel usnout. Dlouho a zbytečně. Zkoušel meditovat. Jen zbytečně. Kytara, opřená o stůl vedle postele, lákala. Spíš jen jeho ješit-nost. Nebylo proč skládat. Písní o rozchodech bylo tolik… Všechny stejně hloupé jako život. Tolik věřil, že ta jeho píseň přijde a on se konečně stane slavným. Po ničem netoužil víc. Proto jeho písně nikdy nebyly dobré. To si však nikdy nepřipustil. Láska zůstávala vždy jen slovem a dobrým rýmem ke spoustě dalších slov.

Kytara přestala lákat. Obrátil se na bok a pustil televizi. Půlnoční program všedního dne. Čirá nuda. Vypnul zvuk a zapálil si cigaretu marihuany. Kolik písní takhle složili Beatles. On se po trávě jen hloupě smál, nebo utápěl v depresi. Věděl, že dnes ho čeká to druhé, protože se něco stalo. Nemýlil se. Pitval se a rozebíral; litoval, nenáviděl a miloval. Nejvíce bylo lítosti a svou lítost sváděl na Ni, jednu z desítek hloupých holek, která taky nalítla na jeho brnkání na kytaru. Tahle s ním ale bohužel žila. Minulý čas toho slova se stal dalším hlubokým pramenem depresí. Nikdy ji nemiloval; lhal si, že ano. Nikdy pro ni nic nesložil; namlouval si, že ano. Ve skutečnosti nikdy nic nesložil. Deprese se prohlubovala a Ona se milovala stejně uboze a povrchně jako vždy. Jen s někým jiným; pro něj s někým jiným, pro Ni s někým s kým se jí to líbilo. Tentokrát to byl Herec; lepší v životě, než na jevišti.

Vizionářská deprese. Viděl do její vyprahlé duše, viděl do jeho slepě hloupého života. Viděl o nich vše. Bylo to něco tak nového, že mimoděk sáhl po kytaře a zapnul nahrávání. Neznal jeho tvář, neviděl její oči. Viděl jen jejich nitra. To soucítění bylo zneklidňu-jící. Bylo branou jinam, tou branou, kterou tolik lidí hledá. Jen trochu víc omezenou - přesně podle toho, kdo ji otevírá. I přesto dá-vala poznání. Ona se k němu už nevrátí. Nikdy.

Kytara mu vypadla z ruky, ale on byl nadšený, unesený. Musel se probrat. Cestou do koupelny srazil vše, co stálo v cestě. Ne-vnímal to. Stejně jako nevnímal obraz v zrcadle. Nevnímal ledovou sprchu, nevnímal, když si podával břitvu. Teprve u prvního říz-nutí začal vnímat, začal se probírat. Cestou ke kytaře už nic nesrazil. Snad ani nebylo co. Další řez vnímal silněji.

Poprvé skládal píseň a ne mozaiku tónů a slov. Krásnou, temnou píseň o bolesti, o tom jediném, co dokázal cítit. Skládal a krvácel. Tón, kapka, tón, kapka. Píseň s jednoduchým doprovodem přerostla v orgii, kterou by záviděl I Morrison. Píseň byla origi-nální s geniálně propracovanou gradací. "Ta gradace z ní udělá hit," pomyslel si. Těsně před tím, než omdlel.

Našla ho utopeného ve vlastní krvi. Odložila si a chladnokrevně zavolala záchranku. Pak si sbalila věci. V nemocnici ho nena-vštívila, jen druhý den zavolala lékařům. Zatím žil a prý asi bude. To jí stačilo - udělala pro něj už tak dost. A jestli chtěl zemřít kvůli ní? Znala ho příliš dobře, věděla, že miluje gesta. O důvod víc se nestarat.

Ještě celé dva dny se na Jednotce intenzivní péče bojovalo o jeho život. . Lékaři na sebe byli hrdí. Zachránili člověka a našli práci pro své kolegy psychiatry.

Měl radost. Opravdovou a upřímnou. V tom odcizeném, neosobním prostředí nemocnice byl jediný. Po čtrnácti dnech už nor-málně chodil. Věděl, že musí utéct a taky to udělal.

Čekání bylo nekonečné. Z kazety se ozývaly jen nesmyslné zvuky. Vzpomínal. Kazeta vše zachytila, celou atmosféru, celý ten šílený kolotoč osamoceného večera. Konečně se dočkal. Úvodní dva akordy, temné jako peklo. Nemohl si vzpomenout na jedinou myšlenku, která mu tenkrát probíhala hlavou. Nevzpomínal si na jediný tón. Jeho vlastní píseň ho uchvacovala. Vcítil se do ní, sna-žil se spřátelit. Nechápal, že to složil on sám. Píseň začínala vrcholit. Byl pyšný. Viděl davy šílících lidí. Cítil se skvěle … jinde … daleko… Cvak!! Konec pásky. Chvíli nechápal, nevěřil tomu. Zkusil si ji přehrát znovu. Nikam to nevedlo. Píseň těsně před gradací skončila a on byl naprosto bezmocný. Proklínal Boha a mlátil do všeho kolem sebe. "Hloupá gradace, kašlu na ni, " utěšoval se. Zbytečně. Moc dobře věděl, že bez gradace je to zas jedna z tisíců vykastrovaných písní.

V pokoji se rozprostřela charakteristická vůně a vztek z jeho srdce odplouval společně s adrenalinem. Zmutovaný se vkradl plícemi - s ještě větší silou. Nestejný stav, stejná bolest. Té noci se už ke kytaře nedostal. Dalšího dne neměli být lékaři na co hrdí.

Prý tam bydlela poslední. Bylo jí to odporné. Nikdy se nechtěla do toho bytu vracet a teď musí. Vybrala si některé jeho věci, zbytek dala do Armády Spásy.

Asi za týden si z nudy přehrávala jeho kazety. Vyhodila jen jednu - bylo na ní jakési divné šumění.

---