Útržky čirého zoufalství

Jednou za čas mě něco osvítí a stvořím cosi, co vychází z mého niterního já. Dělá mi potíže přenést na papír to, co chci, nebo spíš mám problém to uvést do podoby, kterou chci já. U těhle miniatur se mi to, myslím, celkem povedlo.

PS: Ve wordu to vypadá líp, než tady :)

 

 

Přišla. 

 

 

 

Vím, že tu je.

 

 

 

Někdy mě nechá celé měsíce na pokoji, ale pak se zdrží dlouhé dny, někdy i týdny. Jako nezvaný host, kterého společenská slušnost nedovoluje vyhodit z domu. V tmavé místnosti, kde už nebliká ani jiskra naděje. Tam sedím. Někdy je to lepší. Přesně v tu dobu, kdy tu není. Ale teď tu je. Už zase. Unavuje mě. Unavuje mě ona, unavuji samu sebe v hloubce nekonečných myšlenek, které jsou vlastně o ničem.

 

Zbytečné.

 

Kruté slovo. Něco, co už nikdo nepotřebuje. Odepsáno. Konec hry. A proč vlastně. Kdo by stál o něco, co je rozbité a nelze to spravit. Možná. Anebo nechci.

 

To říká ona.

 

Myslím, že jen tak pryč neodejde. Sedí tiše. Pozoruje, vnímá. Každý náznak jakékoli myšlenky. Vše, co vám proběhne hlavou, může být použito proti vám. Jak ironické. Nelze nemyslet. Nemyslet na nic. Myslete na slony. Jako kolotoč, ze kterého nejde vystoupit. Volný pád. Pak už nic.

 

Topím se.

 

Jak hluboko, netuším. Někdy jen po kolena, jindy na dno oceánu. Záleží jen na ní. Lano mi nehodí. To ona nedělá. Proč trápit samu sebe. Musí pryč. Napořád. Ale pokaždé se vrátí. Proč.

 

 

 

Co chceš?

 

Řekni!

 

 

 

Odešla.

 

Všichni už odešli.

 

 

 

Jen já zůstala.

 

 

 

 

 

 

Květy rudě žhnou ze záplavy zlatého obilí. Nebe je modré, bez mráčku, musí být dozajista horký letní den. Snad červenec. Ano, ten žár cítím. Vzduch voní jako vyprahlá země a usychající tráva a květy. Mám ráda léto. Obilí budou brzy sklízet a …

 

Někdo mě zatahá za rukáv županu. S nechutí odtrhnu oči od obrazu, který visí na zdi mého pokoje, a ohlédnu se. Zblízka na mě kouká ohromná kulatá tvář s nepříčetnýma očima a ještě nepříčetnějším úsměvem, ve kterém chybí pár zubů. Lenička. Proč ze všech lidí právě ona. Obejme mě těma tlustýma rukama kolem krku a do ucha mi zařve, že mě má ráda a že má pod postelí náklaďák s citronovým pudinkem. Celou mě při tom poslintá.

 

Nechci tu být. Nejradši bych utekla. Někam daleko, tam, kde kvetou vlčí máky rudé jako… jako krev.

 

 

 

Utekla bych. Nemůžu.

 

 

 

Někdo chytne můj vozík a někam mě veze. Tuhle tmavou chodbu poznávám. Na konci bliká jedna zářivka. Naplňuje mě hrůzou. Vím, co se stane.

 

 

 

Utekla bych. Ale nemůžu.

 

 

 

Kovové lehátko, lidé bez tváře. Holé stěny. Všechno se točí, slyším hukot ve své hlavě, neustálý šepot těch kreatur kolem mě a někde z dálky nikdy neustávající pípání přístrojů. Zavřu oči.

 

Zalije mě sluneční svit a teplo se rozlévá až do konečků prstů u nohou. Polní cesta, skřivan třepotá svými maličkými křídly, obilí dozrává. Vzduch příjemně voní. A všude kolem, podél cesty, vlčí máky. Rudé. Rudé jako krev.

 

 

 

Jsem volná.

 

 

 

 

 

 

 

 

Byl.

 

A už není.

 

To prázdné místo.

 

Prázdné, tak děsivě prázdné.

 

Místo, které tam už zůstane navždy.

 

 

 

Je pozoruhodné, jak se dospělý člověk může vejít do malé krabičky.

 

---