[ (5) Pokud chcete na výlet

 

 

Pomýšlíte-li tedy někdy příště na jakoukoli výpravu dovnitř tématu, které v těchto kapitolkách sleduji, pak pro váš zdar musím nanést dvojí.

Jednak zopakovat, že všechny obrázky zmíněné v mých výkladech případný zajímající se čtenář nalezne na fejsbuku s odkazem https://www.facebook.com/iveta.rousova.94 .

A poněvadž v samém závěru této kapitolky bude stanoveno, varuji proto čtoucí před snadno se vnucující domněnkou, že základní vlastností všech mých navýsost špatně stylizovaných poznámek je jejich podoba jakoby uklohněna jakýmsi počítačovým překladačem.

Umělou inteligencí – z jakéhosi o vesmírné řády ušlechtilejšího jazyka, s doposud ovšem ještě závazně nestanovenou syntaxí.

 

x

 

Pokud se mi s mým vari veřejně zadařilo, dovolím si po něm vůči všem varovaným zmínku o obrázku vystřiženém z děje Francouzské depeše, tedy už z její druhé povídky nazvané Revize manifestu, která pojednává o dílčím průběhu studentské revolty připomínající události pařížského Května 68.

Filmoví revolucionáři se v ní scházejí diskutovat a ideologicky se nabuzovat do interiéru kavárny Le sans blague žlutého jak povrch aquatické ponorky.

Dvojice hlavních mladých protagonistů Zeffirelli a Juliette v průběhu jednoho takového setkání se při související ideologické hádce mezi nimi postaví vůči sobě odděleni skříní ohromného proskleného jukeboxu.

Průhledem velkým oknem interiéru kavárny vidíme do exteriéru ulice.

Tedy z vnitřku do bytelnou stěnou zřetelně nedobytně odděleného venku.

Ze světa do světa.

 

x

 

A tu se náhle uděje zázrak.

Což pod pojmem mirákl bývával respektovaný divadelní žánr.

Zatímco oni se ve výsledku vzájemné hádky od sebe zcela odvrátili a oba se nyní na svých stranách opírají o jukebox zády, stěna zdi oddělující napevno interiér od ulice se přesně v půlce obrazu vodorovně rozestoupí – a její křídla, jak starozákonní opona trhlá vedví, postupně celá zajedou za oba rámy obrazu, inu, od sebe dělená kulisa.

Jíž se však vnitřek stane vnějškem a venek nitrem.

Jukebox i s nimi dvěma v týchž pozicích stojí uprostřed ulice.

Čaroděj Méliès vymyslel lecjaký trik – ale tenhle ovšem ne.

 

x

 

S dojmem odplouvajících ryb odtahovaných kulis vybuzení podobnosti s podmořským životem.

Stejně jako v případě všech těch scén zastaveného zdání se na motivy Halsmannovy fotografie v 1. povídce.

 

x

 

Fotografie kterého to filozofa chvíli předtím v jiném jejich ideovém sporu, v čase 0:53:56, visela mezi Juliettou a Zeffirellim přilíplá na této téže později odplulé kavárenské žluté zdi?

 

x

 

Co je pro příslušníky zdejšího davu pominutíhodnou banalitou, opravdickému režisérovi však poslouží k další navazující významové exploataci.

Neboť není zrovna tahle jednotlivost identifikačním znakem nového způsobu filmového vyprávění? Nebo alespoň oprávněnou názornou pobídkou k němu?

V celistvé frontě domů ulice odkryté předchozím náhlým trikem, v její kulise, alespoň ti pozornější rozliší pár nápisů na vývěsních štítech nad obchody.

MASCULIN - FEMININ

Přečteme třeba nad holičstvím.

Což je pro opravdu znalé dvousloví připomínající název Godardova filmu z roku 1966.

Mužský rod, ženský rod – v českém překladu.

Přičemž jsem dodnes netušila, že bylo natočeno podle povídky Guy de Maupassanta.

Takže mohu připomenout, že i Wes Anderson se jako scenárista s oblibou otírá o dávnější literární podněty.

A dokonce je s úctou přiznává – viz z nich sesbíranou celou knihu s názvem Pohřeb redaktora, kterou vydal před uvedením filmu Francouzská depeše v tandemu se scénářem.

 

x

 

Připadá mi, že obdobně se Wes otírá o náměty ze světa výtvarného.

Vždyť kdokoli si může po zadání slovního šému window vyguglit podobu elektronické kopie obrazu belgického surrealisty s identitou René Magritte, klasika. Anebo si přímo prostřednictvím názvu The Human Condition tento jeho obraz z roku 1933 prohlédnout.

A porovnat jej jako podobu s průběhem dílčí scény Samovy malby břehu jezera zanechané na konci filmu Moonrise Kingdom.

Když mi připadá, že záměna reality je tu výsledkem Samovy nostalgie či denního snění o konkrétní krajině, aniž tedy jenom jejím jen pouhým nahrazením skutečnosti za její zpodobení.

 

A oba tyto vizuální podněty konfrontovat s představením podoby Rosenthalerova malířského stojanu na začátku 1. povídky – z vězení.

Kdy namísto pohledu malířova oka nebo kamery (jako velnutí obrazu do skutečnosti) vertikálně panorámuje zpoza stojanu s rozmalovaným obrazem opakovaně nasvislo vyčuhující Rosenthalerova postava.

 

Společným atributem oněch všech tří/3 pomalovaných kusů je malířský stojan.

Který ovšem, byl-li by vůbec povšimnut, mohl by mít pro kohosi jiného (a to zcela oprávněně) jiné interpretační významy.

 

x

 

Wes Anderson se ve zdejších krajích zvesela pomlouvává, že jen pouze napodobovává sám sebe, jak by mezi podobnými vysměváčky řekl prvňáček. Že leda tak průběžně v dílčích citátech napodobuje sám sebe – ale kéž by kdokoli zdejší cosi takového alespoň zčásti svedl na Wesově úrovni prostoupenosti významů!

 

x

 

„The Human Condition zobrazuje stojan umístěný v místnosti a před oknem. Na stojanu je umístěn nezarámovaný obraz krajiny, který se zdá být ve všech detailech totožný s krajinou viděnou za oknem. Zpočátku člověk automaticky předpokládá, že obraz na stojanu zobrazuje tu část krajiny za oknem, kterou před zraky zakrývá. Po chvíli přemýšlení si však uvědomíme, že tento předpoklad vychází z falešného předpokladu: totiž že obraz na Magrittově obraze je skutečný, zatímco obraz na stojanu je zobrazením této skutečnosti. Ve skutečnosti mezi nimi není žádný rozdíl. Oba jsou součástí téhož obrazu, téže umělecké fabulace. Snad právě k tomuto opakujícímu se cyklu, v němž divák, i proti své vůli, vnímá jedno jako skutečnost a druhé jako reprezentaci, odkazuje Magrittův název.“

 

x

 

Proto snad v jistém zcela okrajově banálním americkém časopise hned v prvním odstavci článku ( https://frenchly.us/wes-andersons-book-an-editors-burial-is-a-collection-of-essays-that-inspired-the-french-dispatch/ ) nalezneme tuto větu týkající se Wese Andersona samého: „jehož filmový styl se stal prakticky samostatným žánrem“.

 

To opravdu není v korporátních silách redakce a spolupracovníků proklamativně jakže názorově reprezentativního tuzemského časopisu se samočistícím názvem Cinepur potvrdit anebo vyvrátit takové tvrzení o čemsi jako zrození žánru – a to dokonce současně ve víceméně přímém přenosu dění se změny dosavadního paradigmatu?

 

x

 

---