Král bohů: Úvodní kapitola

Úvodní kapitola fantasy knihy,, Král bohů"

„Stát"! 

Vykřikl Halinbur, zvedl ruku nad hlavu s otevřenou dlaní a prsty natažené ruky vzhůru, stlačil k sobě do tvaru pěsti. Jako slzy padaly a stékali kapky vody z jeho ruky, vlasů i pláště až dolů na zeminu půdy, kde v rozmáčené bahnité zemi byly slabé otisky stop. Nebyl sám, koho déšť poctil svoji návštěvou včerejší noci a dnešního rána. Stejně jako on, byla na tom stejně jeho doprovodná společnost, která je součástí společného putovaní za dobrodružstvím. Celá skupina trávila minulého dne návštěvu a táboření ve starém lese, kterému se říká vlčí hvozd. Do hvozdu vstoupily, při pronásledovaní trpaslíka jménem Dagihwar. Jak jeho jméno napovídá je to trpaslík z rodu, který pojmenovaná své členy společnosti podle runové tradice. Jméno se určuje podle období a času narození. Dagihwar je totiž spojení významu dvou run. Při výběru každé z nich se neurčuje jen pojmenování ale také předurčení vlastnosti osobnosti a možný budoucí osud. První runou je Eihwaz, to znamená strom Tis. Druhá runa téhož jména je Dagaz a významem je slovo Den. Strom Tis je známý tím, že bývá vysazen převážně na hřbitovech a slouží jako magický strážce mrtvých, z tohoto důvodu se říká že Eihwaz je runou smrti. Tato runa slibuje další život bez starostí a tím pádem vlastně i přerod z tísnivé situace či změnu životního postoje, jako je například aktivní obrana před nepříznivými vlivy a také převzetí osudu do svých vlastních rukou. Dnem je runa Dagaz. Den je ve světě obdobím činností, v pravém slova významu tyto činnosti mají vlastnosti smysluplnosti a osobního uspokojení. Je to vlastně taková předzvěst radostného života plného změn, které mají účel obrany před špatnou náladou a nudy. Dagaz je runou polarity, změn a různých neustálých novinek. Například změnu vnitřní síly přestat snít a začít konat, tato runa ovšem může taky znamenat zradu vlastních ideálů nebo osobní prodejnost. Každý, kdo má podobné znalosti o runách, jejich jménech a významech by neměl těžkou práci s představou i odhadem charakteru o konkrétním trpaslíkovi, aspoň v tomhle případě.

Též promočený lidský válečník a člen skupiny Balhír prohlásil.

„Stát?“ Co vidí tvé elfí oči náš hraničáři?“

Halinbur se zhluboka nadechnul a nahlas zvolal.

„Mám stopy Dagihwara. Podle hloubky, délky, velikosti paty a celkové podoby stop, jsem si jistý, že patří jemu“.

„Kam jeho cesta vede? Ugrrh, ať pozná následek své zrady, skrze mou nenávist, pomoci mé palice, dokud starý bohové při mně stojí. “

Zeptal se barbar Grolak . Každý hraničář ví, že ne každá stopa je čerstvá nebo stará a proč? Země má jako strom to největší prokleti i vzácnost zároveň a tím je paměť. Žádný člověk ani tvor dnešních či budoucí dnů nemůže mít takové vzpomínky a to z jednoho jednoduchého důvodu, jejich život je na to příliš krátký. Hraničář si pomalu klekl na jedno koleno, aby mohl víc podrobně prozkoumat objevené stopy. Válečník s barbarem netrpělivě čekali, co jejích přítel objeví. Barbar stále nahlížel válečníkovi přes rameno, protože i Barbaři rozumí zákonům přírody tak jako hraničáři.Než se kdokoliv stačil dočkat odpovědi, ticho přehlušilo překvapení, v podání mírné melodie vánku ze stromu a praskaní větví za zády naších dobrodruhů. Jako na zavolanou se všichni tři otočili a poznali strůjce lesní melodie.Najednou bylo všem naprosto jasné, proč tento, starý, mohutný les nese jméno Vlčí hvozd. Ano už je to tak, z lesa vyběhli vlci. Svoji plnou rychlostí, otevřenou tlamou s grimasou vzteku a oči vzplály plamenem hladu i soutěživosti v lovu. Nejrychlejší reakci měl Grolak a to z důvodu nejbližší pozice v dráze vlčího běhu. Svojí palicí, kterou zvedl oběma rukama nad hlavu pro co největší sílu úderu, zasáhl nejrychlejšího vlka z šesti přímo do jeho zvířecí lebky. Ve sklonku jedné vteřiny se zvířeti zamotal celý svět, podlomily se mu končetiny a upadl do hlubokého, věčného spánku. Pískot vystřelených šípů od Halinbura sejmuly další dva vlky, kteří posléze vili krátkou dobu bolestí, než si je vzala smrt. Poslední tři vlci se rozeběhli na každého dobrodruha zvlášť. Elfí hraničář opět použil svůj luk, Válečník měl už vytasený meč během vlčího sprintu a barbar byl připravený svojí zakrvácenou palicí. Každý zvlášť z nich zabil jednotlivého vlka svou vlastní zbraní. Po tomto krátkém a rychlém boji se Grolak po okolí a zemi rozhlédl a jeho hrdé oči se zastavily nad vlčími mrtvolami.

,,Ugrrh, Ugrrh, díky bohům, darovali nám maso i kůži“

Halinbur se zamyšleně zatvářil, koukal před chvíli útočící vlky a na své spolucestovatelé.

 „Na to není čas Gloraku. Musíme získat to černé oko, který Dagihwar ukrad. Snad nejsem jediný, který i uvědomuje náskok toho zatraceného trpaslíka“

Barbar Grolak se na chvíli zamyslel, jeho čtyři prsty mimo palce držely bradu v úrovni krku a jeho palec rychle hladil ze strany na stranu jeho pravou část brady.

„Fajn, tak ať je po tvém, ale dlužíš mi zvířecí kořist, když vlky musím nechat být a tomu se u nás doma říká plýtvaní darem od boha.“

„Bůh v tom není, ale nemám právo tě přesvědčovat o opaku, tvůj návrh mého dluhu přijímám“

Po této větě oči hraničáře přesunuly na tvář lidského válečníka Balhíra. Ač oči neumí mluvit, jejich výraz chtěl po člověku též zapojení do dialogu a lidský spolucestovatel jeho oční výraz poslechl.

„Souhlasím, že musíme jít dál. Slovy tady černé oko zpátky nezískáme. Čím víc toho řekneme, tím větší náskok náš trpasličí, bývalý kolega, bude mít“

 „Tak zpátky ke stopám. Hej vy barbaři! Taky umíte rozumět přírodě jako my hraničáři. Pojď i ty prozkoumat tyto stopy.“

„To máš pravdu“

Odpověděl na výzvu berserker Grolak a udělal pár kroků blíž k místu, kde se nachází v půdě údajná prošlápnutá minulost trpasličí cesty. Lidský válečník složil ruce na hruď přes sebe do tvaru kříže a vyčkával, na co ti dva znalci přírody přijdou a zjistí. Šlápoty napovídali, že by se opravdu mohlo jednat o kroky trpaslíka. Rozmočená zemina ukázala, že každý otisk bývá o něco málo hloub, než by je udělal člověk, elf, barbar nebo půlčík. Málokterý trpaslík, který se vydává na nebezpečnou výpravu, cestuje jen tak na lehko. Typickou zbraní bývá krátký meč, pro jejich malý růst, nebo bojová sekera. Pro svou obranu používají nejčastěji kroužkovou zbroj a ta také něco váží. Proto se není čemu divit, že jejich dočasný odkaz v zemi má větší sílu a zarývá o pár centimetrů víc do hloubky. Déšť pomalu ale jistě začal ustávat, až úplně zmizel do podoby, ne moc vzdálené vzpomínky. Balhír už začal být nervózní a tak jeho rty položily ironickou otázku.

„Tak co? Vy dva přírodo-znalci. Šel tudy nebo ne? A vůbec jak to že má takový náskok?“

„Grrrr, vždyť je to krtek s podobou človíčka. To my silní barbaři víme všichni“

„ Ano, je to tak, ty stopy jsou rozhodně trpasličí. A pokud ti chci Balhíre, synu Bandurův trochu rozumně odpovědět, tak má tady Grolak pravdu. Tito fousatí menší lidi jsou zvyklý žít a živit se celý život kopáním v dolech nebo podzemích, proto po generace mají vyvinutý lepší zrak a tak vidí skvěle ve tmě.“

Válečník zvednul obočí a svým společníkům odpověděl.

„To ale znamená, že mohl putovat v noci, kdy my ostatní spíme a musíme nabrat síly a to aniž by použil pochodeň. A vůbec co to černé oko je zač? Proč je tak důležitý, proč se za tím tak honíme? Vím, v krčmě nám za to byla slíbena odměna, tomu divnému poutníkovi, že ho získáme, ale stojí nám to za tu honičku?“

„Hmm, to by mě taky moc zajímalo“

Odpověděl a zamyšleně se berserker zadíval na Halinbura, když byl před vteřinou donucen k odpovědi.

„Ten černý kámen co měl Dagihwar na starost, není jen obyčejný kámen, je to část, jednoho ze tři úlomku artefaktu bohů. Ten, kdo spoji všechny části dohromady se podle legendy stane králem boha, kterého se rozhodne oživit. Ale o tom později přátelé, teď ho musíme získat zpět a rozhodnout co s ním. “

S moudrým tónem odpověděl hraničář, aniž by se rozhlédnul, vydal se dál po cestě sledovat cestu, kam vede krok za krokem, pata za patou, stopa za stopou. Ostatní ze skupiny ho následovali. Šli po mělčině až na mokrou trávu, kde se čím dál hůř sledovalo kudy jít. Došli až k údolí malých kopečků, které stáli ve výhledu, všude kam jen oko směrem vpřed dohlédlo. Tam pronásledování stop skončilo. Dále nebylo možné s jistotou říci kudy dál a tak tříčlenná skupina musela improvizovat. V myšlenkách Halinbura se nabízeli dvě varianty, buď se vydat na vrchol kopců, nebo se podívat jestli tady není někde tajný vchod do údolí pod kopci, pokud nějaký existuje. Obě dvě varianty nabídnul svým společníkům, přičemž beze slov berserker vyběhl na vrchol jedné z mnoha přírodní zakulacené překážky. Cesta mu nějakou dobu trvala, elf s člověkem si ani nevšiml, že zůstali sami a je jich o jednoho méně. Až byl Glorak na vrcholu, rozhlížel se do dáli, svými vycvičenýma barbarskýma očima. O pár metrů níž, náš přírodní znalec a cestovatel prozkoumával kopce z úrovně země a náš válečník? Ten přešlapoval nohama z místa na místo a zakláněl hlavu a koukal do nebe na ustupující mraky.

„Hej, hraničáři, koukni na nebe! Slunce se probouzí a vrací!“

Hraničář začal sledovat nástup slunce na scénu, které bylo schované za mrakem, jako malé dítě co se ze strachu před bubákem schovává pod peřinou. Tvorové této profese, obzvlášť elfové, jsou zběhlí v odkazech a znameních přírody i počasí. On sám ví, že některé sluneční paprsky dokážou odhalit tajné vchody do podzemí v určitý čas a na jistém daném místě. Možná pro ztrátu stopy, možná proto že Dagihwar je trpaslík, kteří své vchody rádi chrání a schovávají, si myslel, že zde pod kopci se ukrývá tajný labyrint, kudy mohl jejich zrádce jít. Ale jak koukal sebevíc, žádný paprsek, jako ukazatel prstu neukázal na cíl a žádný vchod do podzemí neodhalil. Válečník se podíval na kolegu, hledajícího tajný vchod, který ovšem jak se oba shodli, na tomhle místě neexistuje. Dedukce nebyla úplně mimo realitu a byla zcela logická. Jak je všude dobře známo, trpaslíci jsou hrabivá stvoření. Výborní důlní kopáči se skvělým zrakem v přítmy či ve tmě a velcí umělci, co se týče tajných skrýší, vchodu a podzemí. Ani v boji nejsou vůbec pozadu. Kde koho by mohlo zmást velikost trpaslíků ale po pravdě v mnoha případech je jejich malý vzrůst v akci výhodou než omezením.Protože nebylo na výběr, vydal se Elfí hraničář s lidským válečníkem vyjít na vrchol kopců, kam už dávno se vydal, jejich barbaři válečník Grolak. Cesta jim trvala přibližně něco málo přes půl hodiny. Kdyby se délka kopce měřila na kroky, metry či sáhy, zjistilo by se, že se nejedná o velkou dálku, aby trvala minimálně půlku celé hodiny. Vzdálenost, o které mluvíme, není rovný povrch ale různorodý terén, po kterém se kráčí šikmo vzhůru,jako-by jste šli po schodech nahoru, které by byly namrzlé či po dešti klouzavé. Od vlastnosti klouzaní nejsme vlastně až tak daleko od pravdy. Jak všichni víme a jak bylo už dříve řečeno, ještě dnešního rána vládnul počasí déšť. Mokrá tráva s půdou o to víc znemožňoval hladký průchod až na vrch. Dva páry nohou, co kráčely na vrchol, kráčeli pomalu a těžkopádně, střídala se noha za nohou, nádech a výdech zněl od dobrodruhů při postupu vzhůru. Pří výstupu do dočasného cíle, jimž byl vrch kopce, oslepilo oči naše dva cestovatele silné paprsky slunce, které se probralo k životu už plnou silou. Za chvíli když si oči zvykli a rozhlédli se, zjistili hodně nepříjemnou věc. Jejich společník co se sem vydal sám, zde nebyl. Z té čtyřčlenné skupiny zbyla pro tento okamžik jen dva. Balhír započal rychlé, hluboké dýchaní a přimhouřil svoje normálně modré oči. Momentálně začali měnit svou barvu, jako chameleon, který svou barvu kůže přizpůsobuje prostředí, tak i Balhír mění své oči dle momentální emociální nálady. Začínali být plné hněvu a vzteku, zabarvovali se do slabé, tmavé, rudé barvy, jako-by jste se, dívali do zraku upíra či jiného démona.

Kde koho by z tohoto pohledu pohltil strach o svůj život. Velikou silou uchopil levou rukou svou pochvu, ve které měl svůj dočasně spící bojoví krátký meč, čekající na vůli svého pána a připraven mu pomoci při jakékoliv vražedné či obranné akci. Pravou rukou sevřel do dlaně rukojeť svého meče, kterému říkal jménem Sildal. Vteřina za vteřinou utíkala, než se válečník rozhodl vytasit svůj meč. Paže se zápěstím, dlaní a mečem se jako kořen stromů spojily v jeden celek. Sildal vyzdvihl nad hlavu a vrazil sečnou zbraň do travnaté zeminy. Meč vklouzl jako by nic, bez větší námahy do půdy, okolo viditelného konce meče v půdě, se vytvořil kruh hlíny a kus odsekané trávy, jako by někdo tu trávu posypal okolo zabořené zbraně jako listy. Když Balhír využil svůj vztek a sílu pro zaboření své zbraně do travnaté zeminy na vrcholu jednoho z mnoha kopců, tak se mu podlomily kolena. Během jedné vteřiny upadnul prve na své kolena a posléze upadnul na bok svého těla, jeho tělo leželo na mokré trávě, jako by svým pravým uchem poslouchal dění pod kopci. V ten moment k němu přiběhl elfí hraničář Halindur, klekl si za lidského válečníka, ruku mu položil na rameno, očima se skrz bok díval do jeho tváře a s velkou starostí v jeho očích se zeptal.

„Jsi v pořádku?“

Odpověď na svou otázku hraničář nedostal. Balhír bezvládně ležel, z tohoto důvodu nebyl schopen říci, natož odpovědět vůbec nic a ani nikomu. Možná ho jeho lidský vztek položil k zemi, možná ho opustila touha a vidina cíle. Úbytek energie z totálního vyčerpání svých sil ho donutila uchýlit se k nedobrovolnému spánku. Jako krásný, umělecký a malovaný obraz dvou přátel, by každý vnímal scenérii dění na vrcholu kopce, přesně kousek za místem kde už byl ponořený meč Sildar, kde vlastník zbraně ležel a jeho přítel s emocí starosti, jak už bylo řečeno, klečel za ním. Možná to byla náhoda, možná to byl osud, se přesně v ten moment, jako zvuk z flétny, ozvala hlasitá hudba větru. Každý stonek trávy, jako účastník nějakého koncertu, jeden vedle druhého se skrz vítr kymácel, z levé strany do pravé a zase zpět. Víc než vítr to připomínalo hurakán či vichřici. Hold tento kraj mění počasí, jak se mu zachce. Prvně déšť, pak vyleze slunce do pomalé, letní atmosféry, kterou zkazí vítr. Během této větrné písně se začala třást země. Tato přírodní aktivita, kterou by většina z nás nazvala zemětřesením, způsobila, že začala nejen praskat země ale, že z těch prasklin začali vznikat různé, klikaté, cesty které narušily stabilitu, barvu i konstrukci zeminy. Tyto praskliny vypustily přes vzduch do čichu našich dobrodruhů pach síry. Proč zrovna síry? Protože byla spálená země, okolo naších, dvou přátel, ve tvaru velkého kruhu, která trávu změnila barvu ze zelené na černou. A tím započal malý požár. V ten moment zněl vzduchem silný výkřik, jako když v blízkosti zařve silnější a hlubší hlas lva. Zvuk tichosti vzduchu narušilo plachtění křídel a na nebi se objevilo stvoření hada plné šupin, s křídly a červené barvy. Ano byl to drak. Ten letěl v kruhu nad Balhírem s Halinburum a cítil z těch dvou velikou hrozbu. Během letu když letěl k nim postupně níž a níž, otevřel svou tlamu, plnou strašidelných zubů a jeho hrdlo se zabarvilo ohnivou září. Právě v ten moment vyhrkl náš drak ničící a strašlivý oheň ze své tlamy a poslední dva členy přikryl ohnivou peřinou, až z nich zůstala jen a jen hrstka popela.

---