O myšičce Fóbince a Pepíkovi švábíkovi IV.

"Co teď?" řekla myšička Fóbinka.
"No co teď," zopakoval Pepík Švábík.
"No co...," psal si zapisovatel v podlaze, "teď jsem zmatený, kdo to řekl. Neopakujte po sobě."
A tak nezbylo vypravěči, než aby pohnul s příběhem a popsal po třech dílech řádně postavy. Pepík švábík měl šest rukonohou, byl vysoký asi jako pět pětipodlažních minibalení švábích sirek, což odpovídalo asi tak výšce švába a byl natřený standardizovaným švábím vzhledem. Myšička Fóbinka byla šedivá myška a když ji Pepík švábík poplácal po zádech, nebyla už moc ani zaprášená, jen v místě pobytu způsobovala mírně zvýšenou prašnost. Zapisovatel žil v podlaze, ve stromu, pod mostem, zkrátka všude tam kde bylo co zapisovat a jeho podoba byla TAJNÁ. Vypravěč také všude chodil s příběhem a tak jen dul jako vánek.
 
Odpadkový král nepomohl a v obchodech bylo příliš světelno.
"Pepíku, jak dobře jsi na tom s páčením zámků a vybíráním cizích kapes?"
"Fóbinko, jsem v tom šestineschopný."
Myšička Fóbinka vzhlédla k obloze, kde letadla dělala dlouhé bílé čáry, kterými se osévají mraky a dlouze, předlouze si vzdychla, až... až tak že to uslyšel trubadúr, který si drnká a prozpěvuje všude na cestách.
"Je libo cosi zahráti se zvučnou písní?" Zanotil trubadúr.
"Ne, to je dobrý, potřebujeme zdatného zloděje, který by se propáčil hradními zámky a okradl odpadkového krále." Řekla zamračená myšička Fóbinka s elegantně stočeným ocáskem kolem nožky.
"Vždy ve své loutně nosím páčidel pár a neplatícím divákům odlehčím měšce."
"Óóó," zapištěla vzrušením myšička Fóbinka, "potřebovali bychom získat citrón, který vězní odpadkový král."
"To je snadná věc, však vyslechnete si potom píseň mou."
'Myšička Fóbinka cosi snad zaklela', doplnil zapisovatel zavěšený nad nimi na větvi stromu, ale Pepík švábík se do toho energicky vložil svým 'ano'.
 
Trubadúr zdatně se protáhl všemi zámky a zcela neslyšně obral dřímajícího odpadkového krále o citrón a pár zbytečných zlatých cetek s trochu postradatelných pytlů zlatých grošů. To bylo radosti, když byl trubadúr zpátky, než... než začal zpívat a drnkat. Myšička Fóbinka byla zarytou odpůrkyní veškeré hudby a poslech trubadúra ji činil nesnesitelná utrpení. Zatímco Pepík švábík tleskal do rytmu střídavě dvoj a čtyřmi rukonohami, tvářil se i za myšičku Fóbinku vesele, která na konci písně omdlela.
 
Pepík švábík si přehodil OPĚT myšičku Fóbinku na záda a všichni se vrátili do domečku u popelnice. Zapisovatel si to všechno zapisoval, ale pak zakopl, vypadl mu zápisník do potůčku a všechno o cestě zpátky se rozmočilo, než zapisovatel střemhlavým skokem do asi 150. metrových vln zápisník zachránil.
 
V domečku u popelnice Pepík švábík narval do babičky zezadu citrón a... babička se nejdříve narovnala, poté si malinko zívla a probudila se jako... jako... ... dědeček.
Myšička Fóbinka zírala.
Pepík švábík zíral.
Zapisovatel nezapisoval a zíral.
Trubadúr zíral.
Jen chudák vypravěč to musel všechno odvyprávět.
Dědeček byl šťastně probuzený. Pepík Švábík se šel raději hrabat v odpadcích. Myšička Fóbinka si lehla do prachu. Zapisovatel se vsunul zespodu do mostu, kde vyčkával náhodné pocestné a trubadúr složil písničku bez babiček i dědečků.