Bridžitína Krosbrýdová utíkala, protože jen tak mohla zažívat bolesti, které později slastně odeznívaly, což se o ostatních bolestech rozhodně říct nedalo. A ještě z dalšího, patrně podstatnějšího důvodu…

„Šedý tě nestvořil, aby ses prachsprostě vyhýbala povinnostem,“ káral ji dědeček Fred stále a dokola, hned po odchytu, během řádných potrestání, nebo i mezi řečí, když byla hodná a lovecky upotřebitelná. Také často připomínal, že všechno mají od Šedého Boha.

Vždyť právě od něj měli borovicí a travertinem obložený dům i rozlehlou zahradu plnou květin a cvrlikavých ptáků, kteří jako by Bridž rozuměli, když se jim zpovídala ze svých tíživých splínů. Bylo jí sotva sedmnáct let, nicméně doposud už vykonala sto patnáct zvrhlostí, jejichž odhalením by si zasloužila sto patnáct spravedlivých smrtících injekcí. Dědeček o deset víc, protože by mu přitížily severský původ, víra v šedého stvořitele a skládkování biologického odpadu na území národní památky Modřínového lesa.

Bridž spustila nohy do jemného chmýří koberce, aby i přes Fredův zákaz zanechala své kopřivovým parfémem provoněné lože opuštěné. Pozorně napnula uši, z jednoho z nich odhrnula stočený pramen měděných vlasů.

„Když chceš někomu sdělit, že tě něco trápí, ale on není ochotnej nebo schopnej naslouchat, sděl mu to naléhavějc,“ proneslo po včerejším krmení Sklepní Monstrum, neboť Bridž našlo v jídelně, plačící nad rozškubanou mrtvolou slušného pana Fortunáta. Ta rada v ní zakořenila a během bezesné noci vyklíčila v určitou naději. I proto teď tiše odpočítávala dědečkovo stěnou tlumené, pravidelné chrápání: „Jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet.“ Ani tímto útěkem ho nechtěla ranit. Chtěla, aby ji pochopil.

Ramenem strčila do ložnicových dveří, které částečně poodkryly tubus chodby, přitom zrádcovsky zavrzaly. Dívka zkameněla. Napůl nakročená, avšak strnulá, nasávala pachy skrz mezidveřní škvíru. Trvalo to dlouhé minely, než se odhodlala zhoupnout v kolenou. Přikrčená plížila se temnou chodbou, podlaha chladila její ztvrdlá pomlácená chodidla. Každým došlápnutím nabírala na jistotě.

Jakmile se stěny rozptýlily do prostoru, z chodebního tubusu zbyla čirá podlahová deska, propíchaná podpěrnými trubkami. Kolem poslední se Bridžitína ladně obtočila a s lehkostí igelitového pytlíku přistála na schodišťovém stupni. Jako vystřelená seběhla skleněné schodiště, ale dole v hale se znovu přikrčila, protože svit měsíce v úplňku se cedil skrz záclony. S úlevou vydechla a před dvoukřídlými masivními dveřmi vklouzla rovnou do nachystaných běžeckých bot. Ponožky nenosila. Omezovaly svobodu.

Venku přitiskla lopatky k deštíkem vlhčené dřevěné fasádě. Poslouchala kapky, jak praskají o dlažbu chodníku. Nechávala nacucat svou šedou mikinu a šedé tepláky, až se voda prolaskala i šedými kalhotkami. Látka přilnula k zadečku a noční uprchlík se konečně pyšně ušklíbl. Bridžitína Krosbrýdová byla hrdá na své tělo, na každičký čuček výšky i šutu svalové hmoty, třebaže právě pro tu povrchnost ji majordomus Majordomus Nevděčníks potěšením popichoval přezdívkou Narcísek.

„Narcis je nenáročná rostlina, Nevděčníčku. Jo! Taková jsem. Nenáročná! Máš naprostou pravdu!“ mnohokráte se pokoušela pokazit mu radost, ale on ani poté s Narcískem nepřestal. Dědeček Fred zase neustále zdůrazňoval, že místo toho blbnutí s očními stíny by měla jíst víc masa. „Mnohem víc masa,“ dodával obvykle, jakmile prohrála další Šůšen.

Bridž se vyšvihla přes špičatá zakončení prken borovicového oplocení a bezpečně doskočila do mlatové cestičky. Vždycky odcházela tímto způsobem. Zastávala názor, že na chození vstupní brankou je příliš mladá. Ovšem na oslavné fanfáry nečekala. Ihned vyrazila k nejbližším nezpevněným cestám, k příkrým stráním, ty totiž způsobovaly bolest, kterou tak milovala. Bolest je nejlepší učitel, Bridž je nejpilnější student. Kdykoliv může, pumpuje se znalostmi. Výšlapy k oblasti odkrytých kaveren, šplhání po stěnách odstaveného kamenolomu, nahánění srnek a kanců, zdolávání desítek dálek v těžkém terénu, aby se domů vracela po svých či v síti, ošlehaná křovisky, zbrocená potem, šťastná. Ale ne dnes. Kdyby Fred alespoň vyjádřil jakoukoliv emoci! Kdyby se nedíval tím prázdným, chladným pohledem! Bridž se potřebovala mimořádně vzepřít! Odhodlaná učinit takové vzepření, mihla se kolem skupinky divočáků, pokojně rozrývajících podhoubí. Jako by věděli, že tentokrát je šelma nebude nahánět. Jen se tupě ohlédli, když ohromným skokem překonala chomáče jaterníků, načež se s hlasitým KŘACH zabořila do protisvahu. To z útrob ztrouchnivělých větví vyhřezly třísky a rozbředlá rašelina na moment polapila zběsilého běžce.

Prodírala se trnitými keři, co trhaly rukávy, drásaly předloktí, u zahnívajícího zborceného posedu se do ní opřel lezavý vítr. Krátce se otočila k domovu, avšak místo skličujícího návratu do travertinového světa naopak protáhla krok. Les nechala za zády. Směřovala k civilizaci. Tam, kde kdysi zářilo barevné město kultury. Dokonce i v současnosti! Ačkoliv Skvejlor byl ponurou milionovou jednotvárností, pořád nabízel víc barev než Fredův Bůh.

O boty přišla někde v půli prvního žitného pole, ale na těch jí pramálo záleželo. Chtěla zas jednou zahlédnout, jak se milenci drží za ruce; strašně moc toužila po nekrvavém lidském kontaktu. Promáčená ornice ji po lýtka vtahovala ke kořenům a tlejícím tvorům. Rvala se bosá, špinavá, prázdný žaludek se čím dál častěji připomínal, plíce marně prosily o zvolnění. Ještě nikdy neutekla tak daleko od domova. Cítila se primitivní a zanedbaná! Fred ji sice sem tam do Skvejloru brával, ale s ním to bylo pochopitelně úplně jiné. On věděl, co se sluší předstírat, a že slušnost je říkat něco jiného, než si člověk myslí.

Žitná pole ztvrdla do kamenitých cest, ty se stmelily do asfaltových chodníků. Problikávající červené světlo semaforu oslňovalo Bridžitíniny unavené oči, zatímco z hutné ranní mlhy vystupovaly čtyřpatrové bytovky skvejlorské periferie, v nichž hlasy starostlivých matek budily ratolesti. Rozednívající se Skvejlor pomalu odsával chuť poznávat, smrad připálených vajíček se nostalgicky vtíral a z nosních chloupků si dělal neomrzitelnou prolejzačku. V tu chvíli už uprchlík věděl, že na návrat domů nebude mít síly. „Jez víc masa!“ přikazoval vítr, co si pohrával s rudými vlasy.

Déšť definitivně ustal. Bridž si stáhla vodou nasáklou mikinu a upustila ji do trávy, která byla protkaná barevným plevelem. Přímo vyzývala k zádovému vyválení. „Fuj pse, ošklivý pse, zlobivý pse,“ předříkala si dědečkovo obvyklé kárání, protože Fred nejspíš pořád pochrupoval v dřevěné posteli bez matrací, polštářů a peřin, takže sám ji pokárat nemohl. Najednou Bridžitíně neskutečně chyběl, k čemuž přispěla i ostrá křeč v žaludku. „Měla bych jíst víc masa,“ napomenula se zastřeným hlasem. Hleděla na billboard slušného kandidáta na senátora Mičáta Pačtejna, jehož retušovaný hlaďoučký obličej zdál se jakoby nachystaný k nakousnutí. Podprsenku Bridž nenosila, neboť taktéž omezovala svobodu, a tak se její osvobozené šedé tričko jemně třelo o napřimující se bradavky. „Musím jíst víc masa!“ Kolena se jí podlomila, avšak i tomu hladu tvrdohlavě odmítla podlehnout. Se zaúpěním: „Budu jíst víc masa!“ se opětovně postavila na nohy.

„Slečno, jste v pořádku?“ ptali se chlapi sedření noční směnou. Vyloupávali se z pomuchlaných garivozů a garibusů. Možná v koutku duše doufali, že jim odevzdaně padne do náručí. Chtěli si vláčnou dívenku odnést domů, do koupelny provoněné ukoptěnou aromalampou. Uložili by ji do vany napouštějící se horkou vodou a houbičkou by omývali její pružnou pihovatou pokožku. Jenže ona místo odevzdané žádosti o omytí, vycenila víc psí než lidské tesáky! Většina chlapů se vyděšeně rozpovykovala: „Pojídač! Pojídač! Ne! Prosím! Já nejsem slušný člověk!“ Ti zbylí nemohoucně strnuli, a to se pak Bridž vytáhla k jejich ušní dírce, aby zhluboka nasála pach mozku.

„Nejsi dost slušný,“ zklamaně odstrčila dalšího pomočeného ťuhýka.

Vzhlédla k obzoru, kde ohromný most z kamenných kvádrů přidržoval kičimskou dálnici a elipsa slunečních paprsků prořezávala smrkance mraků. Most jako by se vznášel deset lidských výšek nad tou krvelačnou poblouzněnou myslí, také nad zpěněnou řekou Soul, kterou ona mysl znala vlastně jenom z vlastivědných knih. A přesto o ní věděla víc než kdejaký měšťák. Znala místo, kde se vlévá do Bódes, každičkou zatáčku, všechny polohy jezů. Jeden z nich zrovna hlasitě prozpěvoval:

„Krossbrýýdováá, jíšš málo massa!“

Bridž téměř bezvládně propadla mezi rezavými rourami říčního zábradlí. Byla zlomená v pase, se šrámy na duši i na těle.

„Pojď, mé dítě, jen pojď!“ přívětivě ji povzbuzoval Šedý Bůh.

Volal odkudsi z hloubi řeky Soul, tak se za ním sápala otravnými svlačovci, co nepřejícně chňapaly po prstech, až se ledová voda objímavě mazlila s rozpálenými lýtky.

„Už se můžeš uvolnit,“ zašeptal Šedý. „Neměj obavy, já tě nenechám padnout!“

Dívka odevzdaně roztáhla paže, načež ji divoký proud shrábl jako chomáč obnošených hadrů. Už nebojovala. Svěřila se do Božích rukou, které ji pozvolna zvedaly vzhůru ke smrkancům mraků. Na tom nejhutnějším stál sám On – Šedý Bůh. Měl šedé kalhoty, šedou vestu s šedými rukávy, dokonce jeho natužené vlasy byly ty nejšedší vlasy, jaké kdy Bridž spatřila. V šedých rukavicích třímal šedou golfovou hůl. Odpaloval šedé míčky rovnou do šedých jamek v okolních šedých mracích. Definitivně, tohle musel být Šedý Bůh.

„Máš ráda golf?“ zeptal se již kompletně zhmotnělý.

„Nevím,“ hlesla Bridž. „Nikdy jsem o golfu nepřemýšlela,“ dodala provinile.

„Nevadí,“ dobrosrdečně se pousmál Bůh, „chybovat je slušné.“ Po chvilce zahanbujícího ticha ale pokračoval: „Mé milované dítě, ty jsi jistě rozjímalo o věcech jiných, není-liž pravda? Och, chápu! Smysl života zdá se ti hloupý. Však ty překonáš to, stejně jako překonali jiní.“

„Ale jak?“

„Buď jedinečná takřka jako já. No, podívej se na mne! Od rána do večera hraji golf. Stěžuji si snad na jednotvárnost života? Ano, přiznávám, občas si stěžuji. Odpaluji míčky. Míček za míčkem. Blbé, nudné, šedé míčky…“

„Nechci jíst slušné lidi!“ vyhrkla Bridž.

„A já nechci hrát golf.“

„Končím! Raději zemřu!“

„Co se dá dělat, najdu si jiného psa,“ Šedý pozvedl levou ruku, přikrčil ji v lokti, k tomu pootevřel ústa, z nichž vysunul předlouhý šedý jazyk. „Anebo víš co? Dnes mám shovívavou náladu, nadto hledání nových nohsledů považuji za nesmírně iritující záležitost. Nezabiji tě.“ Z nejbližšího mraku sebral hrst vodních kapek prostříbřených ledovými krystalky, promnul je ve vousech a nakonec světélkujíc sfoukl na Bridžino tričko. To nebylo vše. Tentokrát pozvedl pravou ruku, olízl si pravý loket a z krystalků se rázem vzedmuly šedé holubice, radostně třepetající křídly, která vytrvalým vířením vysušila dívčino prádlo.

„Můj Bože, prosím, nech mě vykonat i něco dobrého.“

„Aha… Poslouchám.“

„Jestli jsem stvořená k pojídání lidí, pak mohu lidstvu přispět snědením Topiče nádherných žen a Zloděje milovaných dětí.“

„Koho?“

„Jsou to dva velmi zlí lidé.“

„Ty hloupá, nemůžeš žrát jiné než slušné! Tvůj organismus na to není stvořený!“

„To znamená… Dáváš mi svolení, nebo mi ho nedáváš?“

„Svolení k čemu?“ zarazil se Šedý.

„Vypořádat se s Topičem nádherných žen a Zlodějem milovaných dětí!“

„Moment… Shrňme si to: Jelikož jsi smutná ze zabíjení, žádáš svolení zabít další dva? Komické! Čekal jsem ledacos, ale toto? Koneckonců? Pro mě za mě? Přistup ke svému Bohu! Nechť naše sliny stvrdí právě ujednané svolení, mé milované dítě…“

Oči otevřela do nové situace. Sbližovala se s policistou, který jí k ústům tiskl pichlavým strništěm obstoupené lahodné rty, zatímco do zavodněných plic vpouštěl vlastní dech. Byl tedy dárcem dechu a měl velké ruce s mozolnatými prsty, jimiž pevně svíral Bridžiny široké nozdry. Jednal zkušeně, přestože by mu neřekla víc než třicet. Kromě něj se Bridž dotýkal ještě jiný, mnohem buclatější policista, který vypadal asi na čtyři křížky. Tlouštík měl zarputilý výraz v kýblovité tváři, když vehementně stlačoval ten nedospělý hrudníček, na což byly jeho dlaně příliš měkké a rozplizlé.

„Vítej na druhym břehu,“ zavtipkoval dárce dechu docela z blízka. Smrděl po cigaretách a jevil se jako maso dosud nepoznané odrůdy. Ani slušný, ani neslušný. Rozervat ho! Pořádně si jím nacpat břicho!? Bridž by to možná udělala, kdyby nebyla tak zesláblá! Snad pokud by se zase sklonil a znovu ji políbil? Vlastně na jednu stranu doufala, že se to stane, zároveň podivně váhala, jestli se do muže skutečně chce zahryznout, anebo jenom vychutnávat doteky. Jeho totálně promáčená policejní uniforma se k prasknutí napínala přes široká ramena. A ten vyčítavý pohled. Počkat?! Vyčítavý pohled?!

„Nejsem sebevrah!“ ohradila se pobouřeně.

„Vlezlas do řeky, v šest ráno, pár kroků před jezem,“ mladík trpce shrnul fakta.

„Zfetovené šlepke,“ přisadil si druhý policista, který mluvil výrazným nuktským dialektem.

„Nechtěla jsem se utopit!“ zavyla Bridž.

„Věřím ti,“ zalhal ten pohledný, potom si uvědomil, že nezněl přesvědčivě, proto rychle změnil téma: „Jak se vůbec jmenuješ? Já jsem třeba strážník Martin Sax a tenhle sympaťák, to je strážník Bently Pačtejn.“

„Bridžitína Krosbrýdová,“ začínala se cítit vážně trapně.

„To ti tak budem věřet,“ zamručel Bently. „Hele, slenke, my chcame vědít tvý jméne, ne přezdívke z bordele! Toža ukaž průkes, a rovné se přitom zvěř, v čem ideš! Ředidle? Není to pravde!? Ahe? Trafe?! Zdrogované slenke vlaze do vode, nemá průkes, nemá botiska, nemá prsiska! A viděls někede také předkus? Vsadím sa, ten je shnité a děravé jak cedidle.“ Náhle se však zarazil: „Ty, Saxe, ona je suché! Jak to, že je suché?!“

„Netuším,“ připustil Martin.

„Počket, počket…“ dával si dohromady jedna a jedna Bently. Sehnul se k Bridž, obličej se mu přitom svěsil ke kolenům. Vytrčil obrovský malíček, zelenkavý jako zkažená klobása, který jí neurvale vecpal pod nos. „Otver hube, slenke!“ zavelel, ale vzápětí klopýtnul ve zbrklém ústupu. „Do ritě!“ roztřesenou pistolí mířil na bezbrannou? náctiletou holku. „To nejsé lidské zube!“ zavřeštil přiskříplým hláskem.

Měl pravdu. Pod jahodovými rty se skrývalo nelidské čisté zlo, které člověka ani v nejmenším nepřipomínalo. Upřímnost těch vyceněných zubů tě uhranula, nastavila zrcadlo, a ty jsi okamžitě věděl, co ta zrzavá stvůra chce. Tvoje maso, zrovna to tvoje masíčko. „Proč zrovna moje?“ ptal ses sám sebe, ale odpověď jsi dobře znal.

„Omluv kolegu, že je tak bázlivej,“ uklidňoval situaci Martin a svou rozložitou dlaň odvážně nastavil před hlaveň Pačtejnovy zbraně. Nicméně vzápětí Bridž pevně přiklekl, aby alespoň jakžtakž bezpečně ukazováčkem a prostředníčkem rozevřel její čelisti. Sledovala ho ledovýma očima, co tančily v borůvkovém koktejlu. Úplně zapomněla, že se jí říční oblázky zarývají do lopatek a že jez pořád šumí to své: „Měla byss jísst víc massa.“

„Měla bych jíst víc masa,“ zmateně zamumlala.

„Cožé?!“ Pačtejn podruhé zavřískal.

„Bently! Schovej tu blbou bouchačku!“ zlobil se Martin.

„Ani ve sne! Co kdež…? Co kdež je Pojídeč?! Och, té šílené raťafáke! Och! Jedném hryzancem ti urve celé palice!“

„Chceš ji zastřelit, protože má velký zuby? Nebo snad chceš šedesátišutovou vochechuli dovlíct v poutech na stanici? Chceš Damovi tvrdit, že ňáký umorousaný dítě snědlo přes sto lidí? Proč ne? Mně je to fuk. Mně už plat víc nesnížej! Koneckonců já nejsem syn politika, kterej zrovínka kandiduje do senátu. Já si klidně nadělam vostudy, kolik se mi zachce. A vůbec! Co kdybych zatknul tebe!? Vidim tvůj tlustej zadek a říkám si: Není to náhodou zadek Pojídače slušnejch lidí? Vždyť tam by se vešel starosta Víklič i s celou městskou radou!“

„Ach je! S tebe se vóbec nedé robiť!“ ublíženě si postěžoval Bently Pačtejn. „Nedé! Se povýšené parchant! Nikede s tebé nechce robiť! Nikede!“

A zase měl pravdu. Martin Sax se v policejním sboru těšil menší oblibě než dokumentární filmy. Nesmál se vtipům, nechodil na bija, volný čas trávil neznámo kde, neznámo s kým. Pro ostatní policisty byl namyšlený pozér, který si myslí, že jeho hovna nepáchnou.

„Hlavně, že s tebou všichni makat chtěj!“ zasupěl proti Pačtejnově vyčítavému pohledu. „Zatraceně, Bently,“ pokračoval už smířlivěji, „tohle tintítko přece není Pojídač! Copak to nevidíš?“

„Ověřem jeje totožnosť!“

„Fajn, ale nepoužiješ k tomu moji vysílačku!“ postavil si hlavu Martin.

Jelikož Pačtejnovu vysílačku zabavil generálmajor městské policie Dam, protože ho nebavily neustálé stížnosti na Saxovo porušování předpisů, Bently Pačtejn bezradně pokrčil rameny. Pokrčil jimi i směrem k Bridž. Dokonce si svlékl policejní bundu, kterou rozbalil přes její rozedraná chodidla, odkud nejvíce hrozilo nastydnutí. Zamyšleně se zadíval na vrcholky těch nedospělých ňader, jako by jejich velikost rozhodovala, zda je, či není sériovou vražedkyní.

„Slenke Krosbrýdová, počkajtě tu s kolege, než vaše totožnosť ověřem z policejtněho garivoze.“ Toho práva se nehodlal vzdát.

Bridž zůstala osamocena s mužem, jehož vlasy byly jíl promaštěný burákovým máslem, pokožka dužnatá a svěží jako hrachový lusk. Zůstala osamocena s mužem, který jí předal více něžných dotyků, než zažila za celý dosavadní život! Zůstala osamocena s mužem! Ochromeně zírala na Martinovo husté temné obočí, zarůstající do ještě temnějších očí, které prosvěcovaly lebky bělostných zornic.

„Dík za záchranu,“ hlesla nejvroucněji, jak dokázala.

„Otevři pusu!“ přikázal však stroze Martin. S narůstající posedlostí studoval zvířecí řezáky, i ty špičáky. Byly dva čučky dlouhé, zasazené do hrozivého nůžkového stisku. Zkontroloval Bridžina chodidla, dlaně, také špínu za nehty. Stopy seškrábané kůže nebo krve za nimi ovšem nenašel. Zdálo se, že ho to rozladilo. Rozčileně prohmatal odkryté žíly, hlavně ty na obou útlých zápěstích. Postupoval výš. Přes starší jizvu křižující dívčino předloktí, přes bujnou tepnu plazící se po štíhlé paži. Odhrnul šedé rukávky přesušeného trička. Odhalil pihami posetá ramena, ale ani to ho dostatečně neuspokojilo!

Také Bridž Martina napjatě pozorovala. On to ví. Věděl to celou dobu! Už nepochybovala, když prohmatával bříško, jako by tím říkal: „Takže sem zmizelo těch sto patnáct slušných lidí?“ Pomalu roloval okraj šedého trička; od pupíčku až k malým nepoddajným bradavkám, k nimž dlouze přičichl a toto procítěné přičichnutí protáhl k ušním lalůčkům ozdobeným drobnými peckovými náušnicemi, které Bridž daroval dědeček za to, že byla hodný pes.

„Kdo ti to udělal?“ zeptal se, protože obnažená pumpující žebra byla zmalovaná paletou podlitin. „Kdo tě bije, Krosbrýdová? Kdo do tebe dal… Slimáky?“ upřesnil otázku.

„Slimáky!? Cože? Nikdo do mě žádný slimáky nedal!“

Martin položil dlaň na její pánev, palec zatlačil do kyčelní tepny. Tvářil se zadumaně a pro svou zadumanost nevnímal, že dívku vzrušuje.

„Nepatříš do těchdle zastlanejch stlaček,“ řekl po chvíli. „Kůži máš hebkou a zdravou, zároveň přeškrtanou jizvama. Někdo tě bije, někdo do tebe řeže, někdo tě léčí a šije rány. Ale bez slimáků by se takhle nezacelily.“ Drsný motouz Bridžiných propletených vlasů se mu přivinul k zápěstí, čímž se uvolnila vůně kopřivového šampónu.

„Ne, opravdu nevím, o jakých slimácích mluvíš!“ dušovala se Bridž.

„Můžu tě zatknout a shrábnout tučnou odměnu. Prostě ti zařídím elektrický křeslo. Uděláš chcípulku, což bude dost smutný kino. Anebo mi popravdě řekneš, jak je to s těma slimákama.“

„Nijak! Přísahám, žádný slimáky v sobě nemám!“

„Jak myslíš,“ vyzdvihl ji do pevného náručí, kde se jistě mnoho jiných žen uvolnilo, ale Bridž zůstala křečovitě ztuhlá jako laň skolená garimixérem betonu. Větřila cosi temného, dosud nepoznané zlo. Usilovně se přesvědčovala, že pocházelo z ní samotné. Vždyť ona přeci přetékala zlem! Ostatně, o jedno zlo víc nebo míň, co na tom záleželo? Ve skrytu duše zatoužila, aby ji Sax miloval, jako muži milují své ženy, přestože měla nežensky potlučené holeně, které se teď samovolně kymácely ze strany na stranu, a ostré hranky zubů, které opírala do jeho pichlavého krku, smáčeného horkými slinami.

Byla o dost těžší, než se na první pohled zdála, a tak se Martin prohýbal v zádech, ztěžka oddychoval. Odkrajoval blízky k trubce říčního zábradlí, která mu sahala do pasu a byla oslizlá ranním deštíkem, jehož zbytky se nejvíc držely ve žlutohnědých strupech koroze. Policejními gumovkami surově škubal svlačce, přitom ho vůbec netěšilo, že z druhé strany zábradlí už si to k nim také šinul neobvykle živelně Bently Pačtejn. Běžel po cestě vykládané betonovými panely a jeho prsa tančila kvapík s policejním svetrem. Vážně, dalo by se říct, že běžel, kdyby se vedle něj stejnou rychlostí o holi nebelhal stařičký kmet. Trapnost výjevu rvala oči.

„To už si ověřil totožnost?!“ křikl Martin.

„Ne!“ schvácený Pačtejn se zapřel o mazlavé zábradlí. „Mám čo lepše!“ zasípal úplně bez dechu. „Jejo dědko!“

„Tak dědu?“ Martin pochybovačně porovnal Bridžinu muskulaturní stavbu těla se starcovou rachitickou, Bridžin široký osvalený obličej se starcovým protáhlým. Děd se pomocí šedé hole narovnal, ale i na špičkách dosahoval sotva do výšky Martinovy brady. Ne, jen idiot by uvěřil, že tento umrlý Pembetatuňan je jejím pokrevním příbuzným. Pembetatuňan!? Jestli něco Martina vyloženě dovádělo k neuctivosti, tak to byly ty jejich náboženské výplody.

„Paráda,“ utrousil opovržlivě. „Teď mi tu začneš věštit z použitejch fuseklí.“

„V tom víra naše nespočívá,“ ohradil se stařec. „Zde je identifikační průkaz můj na jméno Fred Krosbrýd, řidičský průkaz a smlouva o sponzoringu městské policie.“ Byl oblečený v tradičním šedém saku, v šedé košili a šedé vázance, dokonce jeho řasy byly vytřené šedou řasenkou, což odpovídalo líčení mužů z oblasti Pha. Oční důlky měl vetché, zapadlé ve zvrásněné šedé pokožce, ovšem z ucha mu trčelo šedé naslouchátko, do celkového vzezření nezapadající.

„Tvůj průkaz tvrdí, že jsi Mraban. Když už něco předstíráš, neměl by ses oblíkat jako pembetatuskej vidlák,“ rýpl si Martin.

„Nic nepředstírám a původ taktéž nepopírám,“ odpověděl opět bez emocí Fred. „Hrdě se k němu hlásím. Narozen na Pembetatu, přesto Mraban. Stačilo sedmnáct let odvádění daní, sedmnáct let bez jediného prohřešku. A co se týče víry v Šedého? Praktikuji ji výhradně v ústraní, což, jak jistě víte, není trestné. Jsem prostým realitním makléřem. Jedním z mnoha. Nechci potíže, strážníku. Pouze jsem si přišel pro nemocnou vnučku svou.“

„Jak jsi věděl, že ji najdeš zrovna tady?“ zeptal se Martin.

„Nevěděl.“

„Vnučka se pokusí o sebevraždu, vzápětí se objeví pobožnej dědoušek? Mohl jsi ji přece hledat na stovce jinejch míst!“

„Ráda plave, pane strážníku.“

„A nejspíš i ráda běhá,“ dodal Martin, hledě na adresu v identifikačním průkazu. Bydliště sedmaosmdesátiletého realitního makléře bylo vzdálené více než patnáct dálek od Skvejloru.

„Velmi ráda běhá, strážníku Saxi,“ souhlasil Fred.

„A když zrovna neběhá, vezme tvou hůl a bije se do žeber?!“

Stařičký makléř zpozorněl. Pochopil, že Martin Sax není běžný policajt, který rozdá pokuty za špatné parkování a večer se s čistou hlavou rozvalí k bedně, aby zkonzumoval tupé plky limotoxem napuštěných herců. Fred si ho změřil mrtvolně chladným pohledem. Hledal cokoliv, čeho by se chytil, šedé naslouchátko si tlačil hlouběji do ušní dírky. Až zrakem spočinul na Martinově předloktí. Bylo částečně odhalené, protože těžknoucí Bridžitína krabatěla rukávy uniformy.

„Vidím, že vyznáváte začlenění se do stáda kýčovitým květinovým tetováním. Stejně jako příjmení vaše s X na konci, je i toto typické spíše pro Mstatilana nežli Mrabana, není-liž pravda?“ zauvažoval Fred. „Strážníku, jste-li Mstatilan, měl byste udávat celé jméno, včetně zákonného druha, který za vás zaplatil v depozitáři. A pokud jej nemáte, alespoň uvádět kategorii a umístění v Nzuri.“

„Výborně, dědku. Otec Mraban, matka Mstatilanka a v Nzuri jsem skončil čtvrtej v kategorii Bjóty fatál 18. Co tam máš dál!?“

„Třeba toto: Oba rodičové vaši zemřeli v jeden den, leč vy jste byl natolik krásné dítě, že vás okamžitě adoptoval popový zpěvák Ryčto Čugary. Rovnou na chodníku u nevychladlého těla matčina. Žel po incidentu s přezůvkami se opatrovnictví vzdal. To vám bylo dvanáct. Smutné. Tragický příběh, pane strážníku Saxi. Kdybych se uměl rozplakat, udělal bych to. Upřímnou soustrast,“ přednesl lhostejně, přičemž při mluvení téměř nehýbal ústy.

Realitní makléř věděl o něčem, co se ukrývalo pouze v nejstřeženější kobce Martinovy mysli? I Bently teď s otevřenou papulí střídavě civěl na ostatní aktéry, a i jemu docházelo, že se děje něco hodně neobvyklého. Na vodnatém prostovlasém kýblu, vsazeném místo hlavy, se tvořil výraz „cože?“ Zato Martinovi se valil adrenalin až do morku kostí.

„Jen do toho, zbijte mne,“ ještě ho popichoval Fred, „a pak, jakožto alfa samec, odneste si nemocnou vnučku mou do mládenecké garsoniéry své. Přikryjte ji peřinkou, uvařte mlékovou polévku s vajíčkem, kterou tak zbožňujete, a dívejte se, jak umírá. Nebo mi Bridžitínu předejte a já vám garantuji, že se znovu setkáte.“ Fred významně pozvedl injekční stříkačku, omotanou neprůhlednou lepicí páskou.

„Co to je?!“ vyštěkl Martin.

„Inzulín. Ona je totiž diabetička.“

„Blbost!!!“

„Blbost?“ zopakoval Fred. „Tedy nyní již nejste policista-spasitel, ale dokonce policista-spasitel-lékař. Jste muž mnoha předností, pane strážníku.“

„Počkaj, Saxe,“ vložil se do toho Bently. „Či ta slenke jebne na cukrovke, moj tata nas zabije.“

A zase měl pravdu. Mičát Pačtejnt byl jeden z nejváženějších občanů Skvejloru. Začínal coby starosta jakési hnusné zpustošené vesnice, rychle se však vypracoval v uznávaného politického byznysmena a především slušného člověka. Mičát bohatl tím, že jiní chudli, nicméně vždy krátce před volbami deset korálků z veškerých zisků rozdal všem zchudnuvším a dalších deset daroval na dobročinné účely, u čehož se nechal natočit televizí TV Pačtejn. Příkladná taktika, která jej vynášela do čím dál významnějších křesel, až se přiblížil k tomu nejvýznamnějšímu. Senátní volby se každým dnem blížily a Mičáta by jistě dost ranilo, kdyby mu nepodařený synek Bently srazil preference špatně ututlatelným zanedbáním povinností.

Martin Sax neměl na výběr. Musel připustit, že Bridžin horšící se stav sám zvrátit nedokáže. Uložil ji do trávy, ale udělal to alespoň tak, aby ležela v dostatečné vzdálenosti od zábradlí. Chtěl totiž doplnit poslední střípek mozaiky. Bridž bil někdo fyzicky zdatný. Někdo, kdo stáří a chabost jen předstírá. Jak předstírat stáří, když máš bedlivě pozorován přelézt kluzké říční zábradlí? Je to jako s žertovným předstíráním opilosti. Dokud není nahlodána tvá herecká jistota, bezstarostně vrávoráš, žvatláš. Jsi ve svém živlu. Ale dokážeš sehrát opilost v jedné konkrétní situaci, když vzduch kolem zhoustne? Dokážeš to udělat před zraky zkoušejících profesorů univerzity divadelních umění? I pokud profesoři tvou hru kriticky soudí? Oni přeci vědí, že jenom předstíráš!

„Malujete si terč na hrudník, strážníku Saxi. Nedivte se, až přiletí kulka,“ upozornil jej Fred Krosbrýd, pak upustil hůl. S hbitostí chlapce přeskočil zábradlí a přistál rovnou do ladného pokleku. Klopou šedého saka zakryl co možná největší plochu Bridžina těla, aby utajil místo vpichu.

Když vstal, její oči už nebyly ledové kostky, co tančí v borůvkovém koktejlu. Teď byly brusinky, co se smaží na pánvičce. Bridž se nemotorně převalila na všechny čtyři. Zašmátrala po zemi, jako by hledala brýle, z úst se jí spustily provazce růžových slin.

„Měla bych jíst víc masa,“ ztrápeně zakňourala. Se slzami stékajícími po lících stanula proti dárci dechu. Marně se snažila o další slova. Prosté rozloučení. Snažila se o něj celým svým srdcem, současně potlačovala zvířecí pudy zakořeněné hluboko v žaludku. Souboj nakonec vyzněl neutrálně:

„Jak se hraje golf?“ dostala z křečovitě sevřených úst.

Martin nevěděl. (Jejich první společná věc.)

„Nejlepším golfistou světa je Šedý Bůh,“ stroze zhodnotil Fred a tentokrát vzal Bridž do náručí on. Bez známek námahy s ní spíš přeletěl, než přeskočil říční zábradlí. Už se neohlédl. Pouze jeho napomínání: „Ošklivý pes, hloupý pes, zlý pes,“ se ještě několik minel vznášelo nad jednotvárným šuměním řeky Soul.