Stan the Joker

kanadská moucha

3. 4. 2009

Chtěl sem původně vykládat vo tom, jak sem loni v zimě ve Venkůvru skolil medvěda mouchou, estli nevíte, co je to za loveckou techniku, tak to propálim, se veme obrovská kanadská moucha, odkřídlí se a mrskne po šelmě. Nebo jiný historky dát k lepšímu, ale budu se zatim šetřit, to ještě tak uplně nerozjedu, ty svý džouky. Dneska bych spíš dal k dobru nějakou míň brutální historku. Třeba jak sem jel s Hannah do Bronxu a když jí nějakej šmejd mírnyx týrnyx řek' hele bejby, tak sem ho sejmul svou levačkou, a von mně pak prostřelil břicho browningem. Ale vo tom taky nechci vlastně moc povidat. Spíš bych chtěl povyprávět vo svý libový imidž.

Je zjevný, že přichází jaro. Tak sem sadil na manšestr. Unikátně líbezně zahnědlej kabátek s kapcičkama vzor Mao Ce-tung, plandavý gatě, samo sebou taky supr manšestr, takový světle zelenkavý, ale kdysi, teď drobně hodně vyšisovaný. Roláček. Černej. Regulerně elegantně pomuchlanej a votahanej, ale na intelektuálnu mi přidává. Sandálky z pravý kůže. Takový pěkně vošmajdaný.

Když se ploužim pasáží s žvárem pod sosákem, dost mě lidi voceňujou. Maj ze mě dobrej pocit. Že jako někdo je furt i dneska v tý hektický době free, žádný násilí na sobě. Prostě pěknej člověk s dobrou imidží. No. Na úvod to stačí. Zejtra vám toho povim mnohem víc.

nadzemka

4. 4. 2009

Si to takhle šineme s Hannah nadzemkou, když tu zazvoní v její kabelce z pravýho mexickýho lnu s elegantníma barevnejma aplikacema mobil. Já svůj už leta nemám. Nenosim to. Víte proč? Protože já u sebe nesmim mít žádný zbraně. Jsem pak děsně nebezpečnej. A mobil, to je taky zbraň, sem onehdá s jednou libovou motorolou jakýmusi voprsklýmu cypovi v Las Vegas zlomil čelist, no. Ale zpátky k tomu telefonátu. Sháněl mě starej kámoš Luky. Že už dlouho mi nic nevyprávěl. Von má asi pět historek a mele je furt dokola. Ale jinak je to prima boy. Má supr kabriolet. A že co jako nezajít na drink. Mu řikám, Luky, nemám čas, zrovna s Hannah jedem do cinema. A Luk, že takhle to nejde, že má fakt potřebu si pokrafat. Tak sme s Hannah usoudili, že tedy ho nenecháme ve štychu.

No. Večírek to byl děsivej. Luky zas měl potřebu vytáhnout tu svou storku, jak skočil do řeky, aby zachránil jakýsi zfetovaný bejby, co se topilo. A přitom si roztlouk lebku vo kamení, jak tam vlít hlavou napřed. Do tý kalný vody. Nedalo se mu na to nic říct. Maximálně sosat jeho poměrně slušnou whiskey a blbě se usmívat tomu dojemnýmu příběhu, co sem slyšel už sto dvacetkrát. Prostě, když má Luky potřebu se svěřit se svejma událostma, člověk se nad nim dycky ustrne. Hannah děsně zívala, ale já Lukyho jakože poslouchal. A potom sme s Hannah jeli do našeho kvartýru. Celý vystresovaný. Jo. Sorry, že todle jaksi není moc luxusní historka, ale co se dá dělat, zejtra pochystám lepší.

na paletách

8. 4. 2009

Sedíme takhle s Hannah na paletách ve stínu za obchoďákem. Chytáme lelky a přitom poslouchám, jak ty popelnice děsně smrděj. Hannah ty smrady dost nesnáší. Zato pořád hulí. To jí nesmrdí. Vypadá to, jako bysme se nudili, ale my čekáme, až to příde. Mělo by to začít docela brzo. Máme samo sebou dost dobrý informace, proto taky tady v tom smradu sedíme. Co nevidět si to přihasí první, podle něj poznáme, jak to dopadne. Až všecky ty masový zbytky naloží a vodveze do kafilérky, vyčistí se vzduch a začne to. Vyvezou zeleninu a bagety.

Marně vymejšlim nějaký džouky, abych to čekání Hannah usnadnil. Začnu něco plácat o tom, jak sem ve Vietnamu vyhrál válku, ale Hannah to vůbec nebere. Tak začnu hovořit o tom, kterak sem v Libanónu přikládal do kotle v jednom hotelu, ale taky nic. Hannah se furt jen znuděně povaluje. Už jí to fakt nebaví.

Kdyby nebylo tak zatraceně horko, šli bysme se aspoň koupat. Ale tohle je už moc. Na druhou stranu nám to nahrává, že je prekérně horko. Že je horko úplně všem. S tím se právě počítá.

Začnu z nudy pískat, Hannah mě okřikne, že mi to neladí. Tak toho nechám. Moh' bych nás taky prozradit. Jde o to, abychom nikoho neprobudili. Když se nevzbudí šofér od zeleniny a baget, prodáme to, pořádně se zhulíme a pudeme si nakrást čerstvý. Baví nás to. Jsme totiž club drobné kauzální klimatické criminality. Věříme pouze globálnímu klimatu a sobě.

k jezerům

10. 4. 2009

Hannah vodjela na měsíc za pratetou do Virginie. Přemejšlel sem, co budu dělat. Když je Hannah fuč. Nakonec jsem vykoumal, že sem dlouho neviděl svý kámoše. S Fredym a Daddym bejvá dycky dobře. Jsou děsně sehraný. Sem je tedy kontaktoval. Hnedle jsme dohodli, že někam vyrazíme. Fredy navrhnul, že bysme mohli začít přemejšlet v non-stopu u Butlera. My sme s Daddym souhlasili. Trošku popít nikdy není na škodu. Po třech dnech v nonstopáči a tejdnu, během kerýho sme se z tý vopice kurýrovali v Daddyho doupěti, sme měli už všecko dostatečně promyšlený.

Naskákali sme do Fredyho dodávky a vyjeli. Směr jezera. Fredy celou cestu čuměl do nebe a komentoval, jak se tam hejbaj mraky. Sme mu s Daddym vysvětlovali, že je lepší, když řídí, čumět před sebe, co se děje na silnici.

K jezerům jsme dojeli bez havárky. To bylo príma. Pak jsme šli lovit ryby. Já to umim hodně dobře. Fredy s Daddym moc ne, ale zato jsou sehraný. Aspoň něco. Akorát Daddy mě kapku štval, že u rybaření nedokázal držet hubu. Furt mlel vo tom, jak by do vody mrsknul hand-granát a podobný kraviny. Neměli jsme ho asi na ty ryby tahat. Pořád jen blbě žvanil. Tak jsme ho poslali na žížaly, fakt jsme ho už měli dost. Vrátil se za dva dny bez žížal. Potřeboval prachy, aby nám taky moh' donýst pivo. Děsně se motal, tak jsme mu nic nedali. Nás už to rybaření a mlčení pomalu taky přestávalo bavit, a tak jsme si sbalili fidlátka a jeli zase k Butlerovi. Měli jsme o čem vyprávět. A to se hodně cení.