Němý

Od zrození až do nevyhnutelné smri, čelíme celý svůj život množství démonů, kteří nás doprovázejí a zkouší. Je na každém z nás, abychom těmto strašákům dokázali, kdo skutečně vládné naší mysli, našemu tělu a našemu životu. Pokud se naučíme čelit strachu a vyjít mu naproti, stáváme se odvážnějšími a silnějšími.

_______________________________________________________________________________

Buch-buch, buch-buch, buch-buch. Uklidňující, dunivý zvuk, doprovázel Netvora na cestě k živou. Cítil se lehký a klidný jako oblaka a srdeční tep jeho matky ho kolíbal a konejšil. Hřálo ho teplo vnitřností a do krve mu proudila, v pravidelném rytmu, životodárná energie, o kterou se s ním dělila jeho božská stvořitelka. Svojí vyjímečnou myslí byl unášen do světů plných zářivých barev a slastných vjemů, které mu propůjčovali pocit štěstí a sounáležitosti se vším co mu bylo tolik neznámé. V jeden děsivý okamžik, barvy vybledly a do Netvorova nitra vnikl prudký jed, který ho zžíral a pálil. Barvy odešly a zbyla po nich jen tma. Netvor se schoulil.

Po dlouhém čase unášen tmou, nešťastný Netvor znovu ucítil ty krásné klidné barvy plné harmonie, kterými se ale vynula mlha, pohlcovala krásné až nakonec zaplnila vše. V mlze žil strašlivý démon, zákeřný a nemilosrdný. Démon se toulal Netvorovou myslí a děsil ho. Přišel znovu jed, co zžiral tělo i mysl a zahnal démona i s mlhou do hluboké tmy, jenže mlha se vždy plíživě a stále rychleji vracela a démon byl vždy větší a zákeřnější. Nakonec barvy zanikly a zbylo jen tmy, jedu a démona.

Netvor nežil, pouze byl. Bytí bez života bylo pouze strastí a vzpomínka na barvy vyhasla.

Srdce stvořitelky kdysi tak melodické, harmonické, začalo bít nepravidelně. K Netvorovu strachu z mlhy a démona, se přidala obava o každý úder, který ho sytil životem. Čím byl větsí, tím více se mu do mysli nořily pocity své stvořitelky. Zaplavovala ho beznaděj a bezmoc. Hluboký smutek při němž se choulil do klubíčka. Miloval okamžiky, kdy stvořitelka odevzá své vědomí a ponoří se do spásného nevědomí snu. Tlukot se stává jemný a klidný. Netvor se ladně naladí na tento rytmus vlastním srdcem a vznáší se v děloze a za mlžným oparem dokáže znovu vycítit bledé, ale i tak přenádherné barvy.

Srdce stvořitelky se naráz prudce zrychlilo, bylo jako lokomotiva pádící po špatně postavených kolejích. Plod náhle ucítil něco nevého. Opojného a zároveň tak skličujícího. Byl to první zvuk, který uslyšel, nový vjem, jenž mu stvořitelka věnovala v její bezmezné štědrosti. Byl to pláč. Tichý a usedavý. Netvor se jemně zavlnil. Snažil se pojmout bolest stvořitelky, ale bylo jí tolik, tolik, že ať se pokoušel sebevíc, nestačilo to, aby ji zmírnil. Dar sluchu nebyl pro Netvora darem. To co dřív cítil jen dostalo další rozměr, kterým mohl všechno to utrpení vnímat.Slýchal jen nářek a křik, hlasité hluky disharmonických tónů. Poděkoval v srdci své stvořitelce a dar sluchu odmítl.

Démon už byl tak silný, že Netvora zaháněl do svého světa, který byl plný příšer. Pařáty chňapaly po jeho dušičce a po maličkých kouscích ji odtrhávali. Volal svou stvořitelku, ale Démon nedovolil, aby jeho volání mohla cítit. Netvor se naučil mít jed rád. Alespoň na chvíli jej zbavil mlhy, ale postupem času, už ani jed nedokázal mlhu odstranit. Démon mu byl stále na blízku. Stále ho cítil. Nemohl se před ním schovat, ani zavolat o pomoc.

Po předčasném porodu, v čtyřiadvacátém týdnu, byl Netvor umístěn do inkubátoru. Teplo matčiných útrob, nahradil suchý, nepříjemně páchnoucí vzduch a všude bylo oslepující světlo. A v tomto nepřátelském prostředí mělo novorozené, hebké miminko prožívat svůj heroinový detox. Dalo mu nekonečnou práci, udržet slabé srdíčko bijící a i tak ho doktoři museli dvakrát oživovat. Děťátko nevědělo co je to život, nebo smrt, ale v obouch okamžicích se barvy z čista jasna rozzářily, jako nikdy předtím, avšak znovu pohasly. Démon drogy slábl každým dnem, avšak duše miminka byla již nenávratně roztrhána a bylo zbaveno většiny lidskosti.

...