Vykřičníky

Vykřičníky 

O střepinách a zákopech čtu si knížku. 

O Pavlovi Bäumerovi německého autora. 

Remarque se jmenoval a ruce se mu třásly,

však kaňky nejsou vidět v tisku. 

Tisk je totiž přesných obrysů. 

Tečky mají své místo za větou. 

Vykřičníky tolik nekřičí. 

A otázky, ptám se – ty pozbývají smyslu. 

Píšu báseň o válce a vykřičnících. 

Dívám se z okna dolů na ulici. 

Jediný telefon a svítily by hvězdy. 

Ale ty tu nejsi, telefon mlčí tiše. 

Hvězdy nesvítí a mně je smutno. 

Vždyť zítřejší večer bude stejný... 

Stejný jako každý válečný den. 

Jako řádky básní. 

Jako vykřičník na jejich konci. 

Jako volání, volání po hvězdné noci. 

O té noci zrádné psali romantici. 

Puškin, ten ruský lyrik zpropadený,

proč jenom si ve svém díle přál, 

aby Oněgin Taťány se vzdal? 

Snad proto, aby i ona se jej vzdala. 

Cožpak vzdáme-li se květů pro růže, 

zarostou jimi zámky? 

Stanou se? 

Snad se stanou - klíčem od pohádky.