TD - Jak básníci dělají interview s novorozencem

Jenže právě v tom předpubertálním věku jsou nejvíc zneužívané, a často těmi nejbližšími. A co když se z toho chtějí vymanit? Já vím, dnes už jsou všelijaké linky bezpečí, ale stejně.

... .

Karle, do puberty je to jednoznačně odpovědnost rodičů, a dalšího dospělého okolí ((o této jednoznačné silné závislosti dětí  se ale i v běžné psychologii ví; vědí to ovšem třeba i ti, kteří této skutečnosti zneužívají - viz třeba tzv. dětské armády v Africe, schopné na rozkaz těch nejhorších zločinů, ..., dětští špioni, donášející v nejlepší víře na své rodiče, ..., neukotvené děti, dle návodů z filmů a literatury (td.). pachající ty nejodpornější zločiny, apod. ))

... .

Tu publikaci neznám, Aru (prozradíš název, případně autora...?)  Obávám se ale, že dvouleté dítě nemá takovou slovní zásobu, aby dokázalo vyjádřit obsah svých vzopomínek (výjimku, potvrzující pravidlo, vyloučit nemohu...)

- Ono to asi ale takhle zařízeno záměrně, víš - aby se děcka do tří let prostě moc nerozkecala o tom, co z několika dobrých důvodů má zůstat spíše skryto za oponou... .

Martine, díky za zamyšlení. Možná jsem se v textu nevyjádřila dost šikovně - já jsem právě chtěla vyjádřit svoje mírné pobavení nad tím, že někdo očekává "dospělé" pocity od novorozeněte. Ta výzva udělat s ním interview byla samozřejmě míněna ironicky ;)

Ale musím uznat, že, jak mi napsala Merxanta, Santóka nikde netvrdí, že jde o právě narozené dítě. To už je jen moje interpretace, která může být mylná. 

Propojení dítěte – jakožto nového života uvedeného na svět – se zkušeným vnímáním dospělého člověka, který se snaží rozklíčovat emoce daného novorozeněte, mi zprvu přišlo banální, přirovnatelné ke klasické úvaze nad nesmrtelností brouka. Ale po přečtení uznávám, že to stojí za myšlenku. Už jen ta podobnost prvních reflexů (držení, sání), které setrvávají vlastně celý život, pouze se obmění sání lahve mléka za sání lahve od piva, držení pěstiček za držení materiáních i duševních hodnot.

výstižné

Tenhle pán stojí za přečtení, to je jiná liga.

Máš pravdu, není tam napsáno, že je to "čerstvě narozené" dítě. Díky za postřeh.

Santóka jen pozoruje a netvrdí, že to dítě se právě narodilo.

Viděla jsem spoustu novorozeňat. Nenapadlo by mě s nimi dělat interview.

Spíš bych souhlasila s mistrem - zdravé a spokojené dítě může být šťastné a štěstí může projevit i svíránim a rozvíráním ruček. To, že ono ještě netuší, že to co cítí, je nazývano dospělými štěstí, přece tento jeho stav nevylučuje. Když jsem si své první dítě přivezla domů, dívala jsem se na ně celé hodiny - s úžasem.

Mi to nahodilo chlév a když pozorujeme narozené tele, ke které mámě patří, jak se někdy hledají. Nic hezčího neznám. Kdysi jsem v porodnici dělala kojnou. Měla jsem padesát kilo, žádná prsa a nekonečné mléko. Seděla jsem a sestřička mi nosila ty malé hladovce. A já si v duchu říkala, že nikdy nebudou vědět, kdo je krmil. To je život. 

V tom s tebou samozřejmě souhlasím, ale co má dělat beránek je-li obklopen vlky? Moc mu toho nezbývá. Rodičovství je ohromná zodpovědnost. Ale co když rodiče dítě opustí, a těch není málo, co má dělat? Musí bojovat sám za sebe. Nic jiného mu nezbývá. Čím dřív tím líp. A škola? Vždyť nám celou dobu všichni lhali... 

Karle, to zní skvěle, ale názor si děláme podle toho, co se dovíme za informace a taky podle svých zkušeností. Hodnotit to, co mu lidi říkají, vybírat si z toho, nenechat se "zblbnout" lží, se musí dítě postupně naučit. V tom určitě mají dospělí velký úkol, a třeba takové školství v tomhle směru pořád dost zaostává...

Romane, to je velmi zajímavé co si nadnes: Je to veliká odpovědnost. Koho ale? Rodičů? Nebo všech dospělých kolem dětí? Já bych řekl, že především toho dítěte. Je to na něm co si z toho všeho vezme do dospělosti za své. Podle mě je hrozně důležité, co nejdřív se odstřihnout od všech těch rádců a mít vlastní názor. Nenechat se ovlivnit zvenčí. Neopakovat špatné zvyky dospělých, ani rodičů. Protože i všichni rodiče mají chyby, i my jsme je měli, a dítě je často jen a jen kopíruje...

Bouchaje pěstí do stolu řvu: Sakra, to vůbec není špatný!

A věřím, že tvůj mozek je mezitím dost připravený, takže tento můj komentář už prostě nikdy nezapomeneš. (i když se mi zadeček trochu svírá strachy, jestli nebudeš nadávat, že jsem tě nechválil ještě víc)

Jani, tohle je vážně skvěle podané "ze života", takhle nějak si představuju popis zažitých věcí.

Zeé, děti už začínají souvisleji mluvit ve dvou letech a to pak rodiče žasnou co řikají, nejsou neobvyklé vzpomínky na minulý život, spoustu rodičů se ale o tom stydí mluvit, aby nebyli za divné, dokonce o tom vyšla tady v Čechách knížka co děti říkají, divím se, že jsi tak špatně v této oblasti informován :))

... .

( Cca do dvou tří let žije prý dítě s jasnou představou, co má v životě dělat, etc.  :) - nemůže ito ale žádnému sdělit :), ..., zapsat si to také nemůže, apod. - Potom, mezi tímto věkem a pubertou, je naopak (většinou) úplně odstřiženo od toho, co bylo dříve; v této době je prakticky úplně závislé na informacích a názorech dospělých lidí kolem sebe...; pamatujme na to, je to veliká odpovědnost... :).

Janino, moc fajn, ten tvůj originální přepis slavného Santokova haiku.

Sací reflex mě pobavil, i když v životě je u někoho spíš "koule na noze"... 

Parádní rozhovor.

"Když jsi se narodil, plakal jsi a všichni se smáli. Žij tak, aby až zemřeš všichni plakali a ty jsi se smál."

To je opis z Lennonovy zdi. Ty dva roky jsou pro mě velikou záhadou, trochu jsem se toho dotkl hned na kraji Mrzutého dítěte a dodnes mi to nedá spát:). Nejspíš to ale nebylo moc příjemné. Přirovnal bych to k tomu, když nás bažanty, strhávali ožralí mazáci o půlnoci z postelí...

Pěkně napsané.

Pěkně napsané.

V evropském středověku se prý říkalo něco jako: "Když se narodí dítě pláče. A proč pláče? Protože se narodilo do špatného světa..." Přesné znění si nepamatuji, ale s duchem, který je v tom obsažen souhlasím velmi vehementně.

Čím jsem starší, tím méně mám rád děti, snad proto že dítětem zůstanu už nadosmrti.