Do hajzlu s tím jménem

Tato  knížečka vznikla v rámci mapování transgeneračních traumat. Veškeré zápisy jsou postavené na realitě, a to včetně historických událostí. Z důvodu citlivosti jsou pozměněny pouze jména osob.

INTRO

Někdy jsou ty sny blíž, než si troufáš doufat. Posunul jsem svoje kafe dál od počítače a dal se do psaní.Tolik mi chybí kavárny s popelníkem a možností nasát trochu dehtu do plic a přitom tvořit. Překročil jsem čtyřicítku, což je pro chlapa vždycky trochu výzva. Celá moje hlava se začala zase motat kolem ženských, dopaminu, sexu, adrenalinu, touze po tom být někde, kde jsem chtěl být už před lety a nekonečná prázdná poušť při představě budoucnosti. Teď už jdu ke konci? Je jasný, že jsem za půlkou a potřebuji svůj život pevně uchopit. Takže o čem budu psát? Týrám si mozek, nervózně poklepávám nohou a čekám na osvícení. Vlastně to nebyl ani můj nápad, ale nápad mojí terapeutky. Chodím k ní od rozvodu. Jo, patřím mezi tyhle muže. Slyším to často. “Našel si mladší milenku…Opustil ji kvůli jiný ženský…Je to klasickej idiot.” Jasně. Dodnes mám v sobě ten pocit tý brutální úzkosti, když jsem vcházel poprvé v životě do soudní síně, abych tam řešil rozpad manželství, ve kterým jsou tři děti, a o kterým jsem si vždycky myslel, že je to do konce. Měl jsem sny, plány, … celej můj život postavenej na tom, že je tady rodina, ve který je otec-matka-děti. A teď stojím před dveřma do soudní síně a hledám v sobě odvahu čelit svýmu největšímu strachu a studu. Jak to, že jsem tu žádost o rozvod podal? Otevírají se dveře. Klepou se mi ruce. Nikdo tam není, jen soudkyně, pracovnice OSPODu, moje budoucí bývalá manželka…a třídní učitelka mýho syna. Do prdele! Jak to? Co tady dělá? Sedí u Kateřiny a utěšuje ji v její bolesti. Proč? Ta mrcha!

“Povstaňte.”

Víc si nepamatuju.Fakt. Myslím, že četla moji žádost a probodávala mne očima. Představte si to! Jeden muž a čtyři ženy, všechny kolem věku 40 let. Kolik projikování tam bude? Proč ta pracovnice OSPODu utěšuje taky Kateřinu? Co se to do háje děje? Není to ani 5 měsíců, co mi zlomila nos. Není to ani rok, co mne začala docela pravidelně bít, když zůstala večer doma, nadávat mi do “chudáčků”, snažit se mi utrhnout koule, zabít mne nožem v kuchyni,... Není to ani 2 roky, kdy si našla toho svýho amanta. A oni se k ní naklánějí a utěší ji v její bolesti, zatímco já jsem ten parchant, co jí ublížil. Čtu to v jejich očích a bojím se. Ne o sebe. Bojím se, že mi nedovolí být s mými dětmi, že bude lhát se svýma modrýma očima, že chytí svůj amok a začne s tím svým. Uf. Možná proto mi terapeutka doporučila začít psát. Ale jak začít? Je mi přes čtyřicet, mám 3 děti, jsem rozvedený. Zažil jsem domácí násilí, sexuální zneužití, prožil jsem panický ataky, zkoušel žít polyamoricky, … Mám o tom psát? K čemu to bude? Nalívám si nový kafe a otevírám počítač, abych začal psát. Celý svůj příběh. Svoji podstatu. A je mi jedno, jestli tě to bude zajímat, nebo ne. Třeba mi řekneš, že jsem chudáček, narcistický egoistický hovado, nebo jiný přirovnání, kterým mě častovala Kateřina. Už teď ti ale můžu říct, že jsem všechno z toho. Tak jako ty. Mám v sobě tyhle špatný věci. A mám v sobě i ty dobrý věci. Mám vše, co má člověk mít. Tak se z toho hned neposer. Ono to totiž není tak černo-bílý, jak to na první pohled vypadá. Začnu psát. Začínám psát. A začnu tam, kde to všechno začalo.

Kapitola I. - Jsou tady

„Postav to na kamna,“ pronesl do ticha Antonín a díval se na ni upřenýma očima. Byla sice původem Němka, ale česky uměla víc než dobře. Ostatně, měli spolu už 2 děti, které teď běhaly po poli a snažily se marně rozebrat osudu ponechaný tank, který za ty 4 roky od konce války rez požrala do té míry, že z něho zbýval už jen skelet. I tak to pro ně byl natolik mystický objekt, že v něm polovina dětí z městečka poblíž hranic s Rakouskem trávila veškerý svůj volný čas. Lehce se usmála a položila ten balík na vystydlá kamna. „Myslíš, že to konečně poslali?“ Ten moment byl víc nervózní než se na pohled zdálo. Jsou to ty chvíle, kdy jako přihlížející máte pocit zpomalení času a všímáte si detailů jako je špinavé nádobí svědčící o kvapném dopoledni, nebo pohyb lidí za okny, které mířily do nejrušnější ulice jinak ospalého městečka. Odpověď přerušilo silné prásknutí dveřmi v přízemí domu. „Jsou tady!“ šeptla Marie a trochu úzkostně shrbila ramena. Antonín se napřímil a působil větší než ve skutečnosti byl. Jeho ostré rysy, špičatý dlouhý nos a přísný pohled přehlušil stín pochybností nad tím, jestli tohle všechno dopadne dobře. Rychle chytil hrnek s horkým čajem do obou rukou, aby zakryl svoji nejistotu. 

“Je jich víc. Slyším minimálně tři lidi,” procedila trochu přiškrceně Marie a viditelně zbledla. Každé vrznutí schodů bylo slyšet víc a víc, jak se blížili do místnosti. Ticho. Na dveře někdo třikrát zaťukal. Dvakrát rychle, jednou se zpožděním. Marie si vydechla. Udělala krok ke dveřím, vzala za kliku a otevřela dveře. “Vati!” Po tváři ji tekly slzy, zatímco se silně tiskla k muži středního věku. Byl tady. Zvládnul to. Byl mnohem kulatější než Antonín. Tedy v obličeji. Zbytek těla působil stejně, jako když propíchnete balónek a zbude jen obal bez vnitřku, jako uschlá větev, mrtvý dům bez svých obyvatel. ,,Töchterchen,…” Zhluboka se nadechnul a chtěl dál mluvit, ale jen zkřivil rty. ,,Ich muss mich setzen." Marie bleskově šáhla po židli a posadila svého otce s dychtivým a ustaraným pohybem. Antonín stále křečovitě držel hrnek čaje a pozoroval celou situaci. Na prahu dveří stály dvě malé děti.Jednomu mohlo být tak 11 let, jeho sestra byla maximálně o 2 roky starší. “Umíte česky?” obrátil se k nim a snažil se tvářit laskavě. “Ano, trochu.” řekla starší dívka a sklopila oči. 

...pokračování za týden.