Můj boj (1. díl)

Neděste se, s nepopulárně populární zakázanou knihou (kterou si beztak už skoro každý přečetl) nemá tohle dílko nic společného - tedy pokud mně taky nezakážete. Maturitní ročník má svá úskalí. Ples jsem už popsal. Ta zbývající budou v této sérii. A protože vážně tyhle věci psát zkrátka neumím, doufám, že vás aspoň trochu rozveselí. Především budoucí maturanty. Takhle tedy vypadal můj boj...

1) Píseň maturitní (od vašeho válečného zpravodaje)
Ať už bereme život pozitivně či jako snůšku nehorázných ptákovin, zklamání a výkřiků do temnoty (při návratu z restauračního zařízení), jsou věci, které se nedají popřít. Historické milníky v životě hrají velmi významnou úlohu, ať už v kladném nebo záporném smyslu. Patří mezi ně například zánět slepého střeva, první navlhlé plenky, první navlhlé spodní prádlo a maturita (což někdy může i souviset). Posledně jmenovaná událost bývá označována jako zkouška dospělosti. Pravdou sice je, že někteří lidé (nevalné pověsti) považují za zkoušku dospělosti spíše okamžik, kdy prvně usnete na stole v putyce (téže pověsti) a přikrýváte se pivními tácky, nicméně význam maturit je nepopiratelný. Jak nám, tj. sebrance podivínů a zašlých existencí zvané maturanti, bylo zdůrazňováno ze všech světových stran třídním profesorem, maturita jest záležitostí společenskou. Přestože si nevybavuji jinou společenskou událost, při níž by hrozilo, že si ji budete muset zopakovat, věnovali jsme jí vskutku velkou pozornost. Příprava se kromě tradičních meditací a tančení prastarých rituálních tanců rozrostla ještě o vzývání Alláha a listování ve Slabikáři, zatímco zvrhlíci se houfně dožadovali ročního odkladu.
Samotný akt krevní msty (za to, jak jsme pedagogům šest let pili krev) byl pro mne konkrétně stanoven na den Protržených mraků v měsíci Zelenci (podobnost s jménem exministra je čistě náhodná a vyjadřuje pouze fakt, že bylo jaro). Hladový student, který vstával pět minut před půl osmou a doufal, že se dosyta nasnídá ve studentské „občerstvovně“, byl zklamán. Asi na pěti stolech se tísnily všehovšudy dvě buchty, plechová geometrická anomálie s čajem (kdysi to byl snad válec s čajem) a něco, co si nikdo ani nepřál blíže zkoumat; právě tak jako nepotvrzené informace o lukulských hodech v občerstvovně pedagogů. Krátce před osudnou hodinou se přítomným trpícím na tvářích usadil mužný výraz člověka, který právě viděl na hřbitově kostlivce hrát flašku, a rty se samovolně začaly pohybovat v rytmu zaříkávadel woodoo. Na téma samotného divadla před komisí je nutno nejprve parafrázovat jeden postulát z proslulé sbírky Murphyho zákonů: jak je patnáct minut dlouhých, záleží na tom, na jaké židli zrovna sedíte. V důsledku toho bylo možné po půl hodině vidět dva silně se potící studenty, jednoho, co zrovna spolkl pravítko, a jednoho, který se rozhodl sepsat poslední vůli a odejít do důchodu. Rovněž zajímavých jevem bylo, když si zkoušející a zkoušený občas vyměnili role. Pedagog vedl dlouhé monology, zatímco maturant souhlasně přikyvoval nebo jen lapal po dechu. Některé jedince se zvráceným smyslem pro humor to zaujalo a činili si poznámky.
Dobrá, nyní konkrétněji k jednotlivým funkcím, které se u maturit vyskytují. Tu studentskou jsem myslím již rozebral, pročež nemá smyslu nadále pomlouvat tyto jateční kusy. Funkci předsedy či předsedkyně komise lze popsat jakožto konstantní, později zvlněnou a v závěru zakončenou vývrtkou. Nebýt přestávek (tj. nudných předmětů, na něž zrovna chybí aprobace), zřejmě bychom v houstnoucí atmosféře prohráli vysoko na body. Dalšími důležitými osobami jsou zkoušející a přísedící. Občas není sice rozeznat kdo je kdo, ale těmto dvěma je bezesporu nutno věnovat nejvíce pozornosti a úsměvů. Pouze v případě, že vám zrovna trhali přední zuby, v důsledku čehož při každém slově prskáte, doporučuji raději zírat do neutrálního vzdušného prostoru a vynechat úsměvy. Mokrý větný přízvuk se ne vždy setká s pochopením, zvláště ke konci dne. Třídní profesor pak hraje psychicky náročnou roli advokáta našich neznalostí, jehož roli vystihl už Jirásek (Proti všem), a často oponuje ostatním, kteří se zhlédli v Psohlavcích a soustavně požadují „Do roka a do dne…!“ Netřeba dodávat, že pro nešťastného maturanta-odsouzence okamžitě nastává Temno. Zbývající členové komise jsou dvojího druhu: jedni vás soustavně obdařují povzbudivými či pobavenými úsměvy, druzí ve snaze o totéž vyloudí na tváři pouze odrazující škleb.
Vždy je důležitý nástup, to vám ostatně potvrdí každý student, fotbalista a ministr Tvrdík. Maturant ovšem stojí před těžkým dilematem. Na jedné straně je třeba být příslušně vážný a věcný, na druhé straně je nutné komisi zaujmout. Mohu vám ze zkušenosti říci, obojí najednou není možné. Navíc jsem v den konání s notnou dávkou tolerance vůči ostatním zuřivě potlačoval touhu vyzout se z nepohodlných bot, díky čemuž hrozil při každém kroku teatrální pád na ústa. Pravda, možná by tím člověk komisi vážně zaujal tímto ryze komediálním pojetím. Rozhodně jsem ovšem nehodlal riskovat Šimkovsko-Grossmannovskou verzi zaujetí, totiž rychle vstát a případné úsměšky utnout slovy: „Nesmějte se, blbečkové, jsem tragéd!“
Zajímají-li vás mé osobní maturitní výkony, rád vám je popíši. Pokud vás nezajímají, popíši je stejně. Tedy… Poté, co jsem prvně oslnil komisi, patrně svým lesknoucím se čelem, dobrá polovina zúčastněných včetně předsedkyně a třídního profesora ze záhadných důvodů kvapně opustila místnost. Přičítal jsem to své téměř bezchybné cizojazyčné interpretaci života kovbojů a takřka dokonalé výslovnosti anglických slov „oh!“, „yes“, „huh“ a „damn!“ (slova téměř a takřka znamená ztrátu nějaké té kytičky vždy… takřka téměř). Představení číslo dvě se zvrhlo v debatu Švejka s přáteli o zhoubné tloušťce Jiřího z Poděbrad, středověkém NATO a politických obrátkách pánů z Moravy. Vzhledem k blížícímu se času svačiny bylo jen dobře, že se rozhovor nedotkl otázek kolem produktivního věku králů a hodnosti papeže, což mohlo snadno vést až k takovým hláškám, jako že „Jagelonci měli po svém nástupu na trůn potíže s přechodem“ nebo že „charakter papežské stolice byl v této době velmi proměnlivý“. Při třetím jednání jsem strnul při záludné otázce: „Budeme se zase tak bavit jako minule?“ Rozpačitě jsem oznámil zadané téma – Humor a satira v české literatuře… Dodatek by mohl vyzvednout fakt, že buďto díky železnému charakteru nervů, nebo kvůli náhlým sluchovým indispozicím členů komise toho dne prospěli všichni. Nutno bohužel konstatovat, že ve zbytku týdne již úspěšnost klesla pod sto procent. Válečná vřava si vybrala první oběti.
A to vše byl jen začátek. Boj teprve začal…

---