Můj boj (2. díl)

Druhou část Mého boje předkládám v původním znění, takže zasvěcení zde najdou i odkazy na známé věci

2) Maturitní večírek
Co nás nezabije, to nás posílí, prohlásil kdysi Nietze a měl pravdu. Formality kolem zkoušky dospělosti jsou pryč a středoškolsky vzdělaného jedince, občas i s maturitou, čeká ta poslední a dlouho očekávaná událost – večírek. Uznávám, že tento název je poněkud zavádějící, vezmeme-li v úvahu, kdy se rozjařená společnost obvykle rozchází, nicméně přesto (nebo snad právě proto) se akt večírku setkává vždy s vysokým zájmem. Naše třída nebyla výjimkou. Už samotná cesta do restaurace Na Pekařce připomínala pochod opilců a nejeden kolemjdoucí výrazně zrychlil krok, považujíc nás za exoty či kriminální živly. S podivem nutno konstatovat, že jsme dorazili na místo konání, aniž by nás legitimoval jediný příslušník policie. Inu, báli se.
Lidé se občas hádají, zda je horší strach, nebo žízeň. Nejhorší je ovšem strach, že nebude co pít. A tak hned poté, co celá klasa začala okupovat čtvrtinu restaurační zahrádky svými těly a tři čtvrtiny svými hlasivkami, stoly se rozzářily nazlátlou barvou českého tekutého chleba. Někteří jedinci sice prohlašovali, že jim pivo příliš nevoní, ale jedním dechem dodávali, že po takových pěti už je to úplně jedno. Právě tehdy je čas na sentimentální vzpomínání na staré časy a zašlou slávu. Co vám vyšlo, s kým vám to vyšlo (a s kým ne) a co jste za těch šest let pěkně pos… pohnojili. Na toto téma si popovídáte i s právě příchozím třídním pedagogem, který konečně po mnoha letech a maturitě, při níž ztratil poslední zbytky víry a tmavých vlasů, může přestat předstírat autoritu. Třídní filozof nezapomene upozornit, že na takovouto akci, ke všemu pořádanou námi, se kantoři dostavují jen v záchvatech krajního masochismu. Pod velikým slunečníkem jsme vypadali jako společnost indiánů při tanci deště. Myšlenka kanibalismu se naštěstí neujala, přestože občas někdo z více zmožených tvrdil, že nás žere. Náš případ to sice nebyl, ale může se stát, že v návalu takové družnosti někdo navrhne zasloužilému profesorovi tykání. Přirozeně tak slušně, jak jen to je po desátém pivu a pátém Burbounu možné. To jest větou: „Tak co, starej, nebudem si tykat?“
Občas se na večírku objeví i někdo z příbuzenstva, většinou hlavně proto, aby se ujistili, že bratři, sestry či otcové (pouze v případě třídního profesora samozřejmě!) jsou ještě schopni chůze. Když zjistí, že ano, zklamaně odchází, zanechav popřípadě obsah své peněženky z donucení pro potřeby veřejnosti.
Během několika hodin pozorujete, že zábava nabírá druhý rozměr. Kromě očekávaného „den odchází, Johny Walker přichází“ (a znechucených „tohle není Jim Beam!“) se začínají množit i projevy, řekněme, přátelství takovým způsobem, že Sigmund Freud by zajásal a začal psát novou knihu (nebo by se přidal). Pedagog, vida kam se svět řítí, ještě s trpělivostí dobře opracovaného mramoru vyslechne dvacetiminutovou upřímnou omluvu společensky unaveného studenta za to, jakým byl celých šest let rušivým elementem při hodinách němčiny, vykouří pár cigaret s ostatními kuřáky a odebere se domů se slastným vědomím, že nás už neuvidí. Alespoň ne v plné sestavě, pročež se nemusí obávat o poslední chatrné zbytky duševní rovnováhy.
Někdy mezi devátou hodinou večerní a druhou hodinou ranní (on se přesný čas těžko sleduje) obsluha na našem večírku začala šetřit. Vzhledem k překročení plánovaného rozpočtu sil a dobré vůle ke všem alkoholikům vypnuli na zahrádce světla, patrně v přesvědčení, že naše oči už beztak dostatečně svítí samy a že tma oslabí naší věčnou žízeň. Černá hodinka ve společnosti známých či důvěrně známých lidí – to nezní tak špatně, zejména pro ty, kteří se na poslední chvíli rozhodli zajistit si blízký kontakt s tou či onou spolužačkou nevšedních tvarů ještě na nějaký ten měsíc. V takové tmě je ovšem přes dokonalé oční reflektory někdy obtížné rozeznat jednotlivé účastníky seance, pročež celá záležitost notně ztrácí na významu. Stává se, že po půlhodině slastného špitání zjistíte, že hučíte do dubu – doslova i obrazně (a tak místo podlahovského „a mám to zadarmo!“ nakonec první ranní slavíček zapěje „jste nejslabší, máte padáka!“ – popřípadě kopačky).
Navzdory dálkám a původním předsevzetím se společnost rozchází poměrně záhy. No, uznávám, že termín „rozchází“ není úplně přesný. Někteří jedinci se sice pohybují z vlastní vůle, ale spíše než o chůzi jde o pohyb zombie po mozkové příhodě. Jiní spoléhají, že je někdo odveze na dvoukoláku, a těm nejvyčerpanějším je nutno zavolat taxi a doufat, že si dotyčný vzpomene, kde bydlí. Tím myslím ten typ lidí, kteří uprostřed večírku z nudy posílají domů zprávu: „Mamčo, teď mám v sobě osm piv a čtyři burbouny.“ My konzervativnější se omezujeme na řídké komentáře a občas vzhledem k jistým nejmenovaným osobám na pózu, kterou už legendární Vlasta Burian popsal slovy „začuměnej strážce majáku“.
Teprve za pár dní na to vám dojde, jak moc vám to všechno bude chybět. Ředitelna, třídní fond, kabinety, Vrána, tělocvična a dokonce i jídelna (nemluvě o těch nejmenovaných osobách, že?). Když něco končí, nebývá to zrovna důvodem k radosti (samozřejmě pokud nejde o průjem). Pravdou sice je, že na dalších stupních vzdělání se jedinec znovu dostane do kolektivu „třídní společnosti“, ale to už bude spíše formalita a nějaké bližší kontakty jsou tak prakticky vyloučené. Nejlepšími přáteli, co člověk kdy může v životě potkat, jsou spolužáci z GVP. Škoda, že to člověku dojde až na maturitním večírku.

---