Úvahy novopečeného voliče o volbách dvanáct dní po volbách

Od raného dětství člověk nutně přijde do kontaktu s různými faktory: voda rodiče, zvířata, škola, rákoska, slepé střevo, tlusté střevo pana prezidenta, cukrárna na Vinohradské ulici a zubař na Pankráci. V pozdějším věku se přidávají další a další prvky, až nakonec utvoří množinu, formující charakter osobnosti. Jedním z takových prvků je i politický život. Pro zelenáče, jako jsem já, kteří donedávna politiku vnímali jen prostřednictvím nadávek svých blízkých, tak nastává zcela zásadní zlom. Čerstvý volič se horečně (a často marně) pídí po programech stran, válí se smíchy u politických debat, které vypadají jako veřejná zastavárna, kam si pan Šula chodí půjčovat mikrofony nebo jako sitcom na pokračování díky ironickým, ale trefným poznámkám pana Pokorného. V pátek čtrnáctého se pak slavnostně ustrojí (to znamená, že si oblékne co možná nejhorší košili a ošoupané džínsy), plivne na boty (ti roztržitější zapomenou, že mají sandály) a poučen Politickou kámasútrou Šimka s Bubílkovou odchází k urně.
Je zajímavé, jak markantně se měsíc před volbami mění chování politiků. Zatímco ještě před půlrokem jejich slovníky obsahovaly všehovšudy dvě slovesa a zájmeno „já“, třicet dní přede dnem D mažou med kolem úst ostošest i cukrovkářům. Rozdávají se volební letáky, zvoní volební telefony, rozlévá se volební guláš a volební pivo, volební trička nosí v červnových vedrech i lvi, striptéři volebně odhazují svršky spodky, chodí se volební pochody a na volební záchody. V inkriminovaný den však divadlo končí. Politici přestávají vrhat na voliče úsměvy, kydat v televizi hnůj, osobní kontakt se na čtyři roky stává zbytečností a bezdomovci zklamaně procházejí po náměstí, kde byl ještě včera zdarma guláš s chlebem. A jakže to dopadlo letos? Dobře, nebo špatně? Pravice dostala na frak, to je jasné. Ovšem místo toho, aby páni pravicoví zpytovali svědomí a hledali důvod ve vlastním chování, vymlouvají se na ledacos a hrdý dědeček profesor Klaus nepřímo označuje řádově čtyřicet procent voličů, kteří zvolili levici, za iracionální pablby. Ale i na něm je vidět, že politika stojí spoustu energie. Pár dní poté, co se rozhodl na prosincové schůzi (tak brzy?) dát k dispozici svou funkci, v rozčilení přehnal tenisovou zátěž a skončil v nemocnici.
K urnám tentokrát přišlo skutečně málo lidí. Více než čtyřicet procent obyvatel dalo za hezkém počasí přednost svým chatám a chalupám před politikou. I to o něčem svědčí. Lidé jsou znechuceni tím, co viděli za posledních dvanáct let. A když pan prezident ještě prohlásí, že přeci nemusí pověřit sestavením vlády vítěznou stranu, není divu, že občan si znechuceně odplivne. „Tak proč tam mám vlastně chodit, když si ty funkce stejně rozdělej podle svýho?“ Tuhle větu jsem slyšel už mnohokrát a vzpomněl jsem si na ni znovu, když jsem vycházel z volební místnosti. Takřka hned před budovou, v níž se celá akce odehrávala, stály dva kontejnery, ne nepodobné urnám uvnitř. Snad aby volič na poslední chvíli zaváhal, kam vlastně má ten zpropadený lístek hodit. Letošní výsledky posunuly kyvadlo řádně doleva. Ale bylo to opravdu tak nečekané? Nemálo lidí, kteří by ještě před pár lety dali za profesora Klause nebo výřečného Zemana ruku do ohně, mávají nyní rukou a mumlají cosi o šašcích a zlodějích. Původní Čtyřkoalice (později koaliční hybrid a nakonec Koalice) svým jednáním v duchu Darwinovy teorie o přežití, okořeněné navíc čachry kolem potřebného minima hlasů pro koalice a dluhů soukojenců, příliš sympatií také nepobrala. Pak se ovšem není co divit, že ti, kdo se vůbec k volbám obtěžují, hledají jinou alternativu. Vládnoucí dynastie je velmi překvapená. Prostý občan se ale nediví. Typický polistopadový politik nosí permanentně nosánek pěkně nahoru, vědom si své vlastní velikosti, a pak mu přijde zvláštní, že mu v zorném poli najednou roste Grebeníček jako třešeň z řádně pohnojené zahrady. Pan Gross to v povolební debatě před týdnem řekl celkem výstižně, když popsal občana jako člověka naštvaného bez výjimky všemi politiky, který už nevidí jinou možnost, než dát hlas pidistraně, nebo komunistům. Anebo jet na chalupu.
Ani tak úspěšná KSČM, jako je letošní, ale nemá šanci být ve vládě. Nikdo nemá o komunisty zájem, samozřejmě vyjma osmnácti procent voličů. To je v pořádku, chceme tu mít demokracii a každý politolog vám řekne, že komunismus je systém nedemokratický (lépe řečeno autokratický, ale to se dnes bere jako synonymum). Demokratičtí politici přeci nemusí brát zřetel na výsledek voleb, když občané dávají tolik hlasů nedemokratické straně. Zkrátka demokracie především. Nyní jsme v období politických tanečků. Kdo s kým půjde do vlády, kdo z nás příští čtyři roky bude tahat peníze na státní dluh, kdo z nás bude dělat hlupáky, kdo koho sbalí, kdo s kým půjde a za kolik… A my jen můžeme doufat, že se bez psychických a finančních otřesů dočkáme příštích voleb. Snad bude hezké počasí.

---