Nepoučitelná

Asi bych měla navštívit psychologa“, uvažovala jsem, když jsem se po třech měsících po rozchodu

se svým bývalým opět rozbrečela nad jeho fotkou. Byla jsem docela ráda, že jsem ji v první  v den mého rozchodu neroztrhala či si z ní  neudělala střed terče na šipky, jak jsem měla původně v úmyslu. Z mých nostalgických vzpomínek mě vyrušil zvonek u dveří. „Čau stará vojno, ještě  žiješ?“ ozvalo se trojhlasně po otevření dveří. Poznala jsem partu svých kamarádů, kterou jsem poslední dobou zanedbávala, snad víc, jak kdy jindy. Po chvíli  kočkování jsem přijala pozvání  do místní hospůdky „ U Pitbula“.Tento název jsem vymyslela já osobně, neboť její majitel mi toto zvíře značně připomínal. Šla jsem, proč ne, měla jsem strašnou chuť se opít. Jenže pít na vztek a bolest se nemá. Po čtyřech panácích fernetu a dvou pivech mě oči svítily jak  dva korálky a dostala jsem bojovou náladu. Ne, že bych  chtěla vybílit místní hostinec, to jako slabá žena nezvládnu, ale objektem našeho společného řádění se stal můj ubohý počítač. Bylo pozdě večer. Jen stěží jsem se trefila myší na „připojit“. Ani nevím jak jsem se dostala na chat. Chlapi byli neúspěšní. „Teď je řada na tobě, kotě“, pronesl přihlouple jeden z přítomných. Alkohol otupil mé zábrany a začala jsem. „Na pět minut a balím to“ sdělovala jsem důvěrně partě, která mi už ztenčila mé zásoby slivovice o půl litru.

První, kdo mi začal šeptat mi sdělil, že je z Plzně. Naježila jsem se. Plzeň za to sice nemůže, ale můj bývalý tam bydlí. “S plzeňákama se nebavím, jsou to skety“, napsala jsem neznámému bojovně. Nedal pokoj . „Ale já jsem  Petr a nic jsem ti neudělal“. Při  vyslovení jména Petr mě vyskočila kopřivka. Tak se jmenoval můj bývalý a já jsem pro jistotu odmítla i firemní zájezd na Petrovy kameny, abych si toto jméno nepřipomínala. „Tak to se tebou nebavím už vůbec“ vyjela jsem bojovně jako Xena. Víc si už nepamatuji, nevím kdo vypnul počítač a kdo mě přikryl na pohovce dekou, boj s alkoholem jsem nezvládla.

Na druhý den ráno jsem  v práci upíjela mátový čaj, který pomáhá léčit mé poalkoholové stavy a  vzteky jsem vrčela. „To byl zas nápad. Pivo, fernet, slivovice . . ., já ty kluky zabiju“ A že jsem k tomu měla důvod, to  jsem se  přesvědčila později.  Chlápek z Plzně měl  moji  emailovou adresu. (ani nevím, jak k ní přišel) a já měla v doručené poště email. Bylo mi docela trapné, že jsem se seznámila jen díky metle lidstva a ve vší slušnosti odepsala. Neměla jsem chuť  přemýšlet, ani to vlastně nešlo.Vytočila jsem telefonní číslo mé bývalé spolužačky  Ivety, která  jak napotvoru  bydlí v okrajové části Plzně a u níž jsem se rozhodla strávit dovolenou. Při družném rozhovoru mě napadlo, zeptat se  na ono individum, co mi napsalo email. „Neznáš  ho náhodou?“ vyzvídala jsem.

„Kde jsi k němu přišla?“ zašvitořila Iveta,  „Je to moc milej člověk, inženýr, rozvedený, věkově akorát k tobě“ pokračovala. „Nalož si celého inženýra k višním do lihu“ odsekla jsem proklínajíc svoji užvaněnost a stručně domluvila termín příjezdu. Nejela k Ivetě poprvé  a docela jsem se těšila.

„Konečně, dovolená, hurá „  říkala jsem si v duchu v autobuse. Tetelila jsem se blahem, když jsem si představila dlouhý spánek, příjemné lenošení a večerní návštěvy místního hostince s Ivetiným manželem. „Iveta nás bude  považovat za zvrhlé alkoholiky“, věděla jsem dopředu , ale Standa se na můj příjezd vždy těšil, neboť jsme Ivetu  skoro vždy přehlasovali při sledování televize a  „čuměli na ten pitomý fotbal“, jak říkávala. Taky měl jít s kým na pivo, Iveta ho samotného nepustila. Není divu, že Standa vždy pookřál, když jsem měla přijet. Považovala jsem tedy za jisté, že mi přijde k autobusu naproti Standa, jako vždy.

 Po čtyřhodinové cestě  jsem stála na autobusovém nádraží v Plzni. Rozhlížela jsem  se, koukala na hodinky a Standa nikde…Už jsem chtěla rezignovaně zvednout kufr a vzít si taxi, když mě někdo položil ruku na rameno. „Dobrý den,  vy jste Vlasta, že..“, pozdravil.Vykulila jsem oči, málem mi spadly brejle.“No nazdar, to je  teda borec. Ale odkud mě zná?“ řekla jsem si v duchu.

„Poslala mě Iveta, nemůže přijít, mají se Standou nějaké zařizování  a doma budou večer“, dostalo se mi vysvětlení. Bylo děsný vedro a  při představě, že  budu před barákem sedět na kufru mě bylo blbě. Pak mi to došlo. To je přece Petr, ten z  chatu, jak mě vysvětlil. Iveta, ta mrška vše šikovně narafičila. Když říkala, že je to fešák, měla pravdu, byl fakt vymakaný, vysoký a nosil jako já brýle. „Pozvu vás na jedno krásné místo v Plzni“, nabídl nesměle. Jelikož mé vyhlídky na strávení času do návraty Ivety domů nebyly nijak příznivé, souhlasila jsem a v duchu jsem si představovala romantický park, restauraci a  dobrý orosený mok. „No tak jo, když jsme si tykali na netu, tak už si nebudeme vykat“ vyslala jsem k Petrovi č.2  přátelský signál. Nasedla jsem do nablýskaného auta a v duchu si pochvalovala výhody klimatizace. Z onoho kouzelného místečka se vyklubal stadion. „Asi si něco zapomněl“, myslela jsem si, když zastavil. Spletla jsem se. Petr 2  mě nechal stát  u dráhy a za chvíli vyběhl v dresu. Profrčel okolo rychlostí  pro mě nevídanou a dal si opáčko. „Tak tohle, je Vlasto můj ráj, jsem trenér“,  prohlásil hrdě. Slunce nemilosrdně pálilo a já měla žízeň, bylo mi však trapný  to říct. Pak mě tajemně  oznámil, že má pro mě překvapení. Zavedl mě do místního hypermarketu a koupil mi tretry. Byla jsem tak vykulená, že jsem boty přijala. Den přinesl jiná překvapení, zjistila jsem že je abstinent a nekuřák. „No každý jsme nějakej“ ,usoudila jsem shovívavě. Odpoledne se přehouplo do příjemného podvečera a já se konečně ocitla před Ivetiným domem.

„Ahoj, kde máš zeleninu?“ přivítala mě Iveta u dveří. Nepochopila jsem. “Já se měla stavit v krámě?  To mi Petr nevzkázal“, bránila jsem se. „No kytku, vole..“. Pochopila jsem Ivetinu narážku. „Kytku nemám, ale mám kopačky, heč..“ pochlubila jsem se.  „Tak brzo?“ divila se přítelkyně. Musela jsem tedy otevřít krabici a předvést boty. Také jsem sdělila, že se zítra na chvíli vypařím, Petr 2 mě  pozval na procházku. Těšila jsem se. Bohužel předčasně. V pět ráno se před barákem rozeřval klakson auta. Myslela jsem si, že se někdo zbláznil, vždyť mám ještě noc. V tom mě Iveta zatahala za nohu.“Je tu Petr, vstávej“ sdělila.

S nechutí jsem si oblékla tričko, kraťasy a tretry. “Ranní ptáče dál doskáče“, tetelil se blahem  můj včerejší průvodce. Po té jsme přijeli na stadion. Postavil mě na startovní čáru a zapískal. „To je blbá sranda, ten chlápek má  divný smysl pro humor“, proběhlo mi hlavou. Rozběhla jsem se.Po třetím kolečku jsem uznala, že srandy  bylo dost a navíc mě začalo píchat v boku. Znaveně jsem lehla do trávy. “Neboj, to se zpraví, za chvíli zvládneš po ránu tři kilometry, jako já“ utěšoval měl.“ Bože, jak se takový hňup může jmenovat Petr“, pomyslela jsem si a včerejší okouzlení ze mě vyprchávalo. Pak mě pozval k sobě na snídani. Normálně nesnídám , ale ze slušnosti jsem přijala. Nic horšího jsem v životě nejedla.Vločky s jogurtem. No fuj. Ještě teď mě přepadne zimnice když si  vzpomenu na ty jeho kecy o zdravé výživě. “Snad nejíš tmavé maso?“ vybafl na mě. „Co máš proti vepřovýmu ?“ naježila jsem se.  Měla jsem šok a abych ho zahnala vytáhla jsem si z kabelky cigaretku.Vždyť jsem  kvůli jeho rozcvičce zapomněla na svou drogu. „No snad nekouříš?!!“ vyjel na mě. Znechuceně jsem cigaretu zasunula zpět a poslouchala jeho přednášky. Měla jsem dojem, že jsem na školení o zdravém způsobu života a ne na rande.Během dne mě prohnal ještě několikrát okolo stadionu a  já se modlila , aby byl konec. Večer jsem vyčerpaně padla na postel. „Jestli se ještě postavím na nohy, to bude zázrak“ hlásila jsem Standovi, kterého jsem zklamala. Na pivo se nešlo.

Následující dny se situace opakovala. V celkem slušným čase jsem  po třech dnech zvládla 1500 m. Bože, jak já se těšila na večer, na Standu a  kus obyčejného salámu. I to pivo jsem zvládla, ale můj inženýrek o tom samozřejmě nevěděl. „Budu to muset nějak taktně skončit, nenechám se zabít“, umiňovala jsem si. Jeho oči a sportovní postava se pro mě zdály den ode dne míň přitažlivější. Bylo mi ho trochu líto. Myslím, že se v rámci svých schopností snažil až moc. Odhodlaně jsem si utáhla šňůrky u svých sportovních bot, které jsem už z duše nenáviděla. Den začal jako obvykle. Pět ráno, no ráno, jak pro koho…túúút  zařval klakson. Hodila jsem batůžek přes rameno a vyběhla. Můj trýznitel se mi v autě zahleděl hluboce do očí. „Máš  očka jak švestky v knedlících“ polichotil mě. “Jako co ?“ špitla jsem s údivem. Vše vysvětlil, švestkové knedlíky bylo jeho nejmilejší jídlo a  popisoval, jak si je vždy ocukruje a omastí. V opěvování mých očí nepokračoval.  Šly na mě mdloby, sladké nesnáším. Po otázce, jakže dělám „onu dobrotu já“ jsem mu stručně odsekla, že otec je diabetik a kočka knedlíky nežere.  „Ale začneš je vařit, viď ?“  Zašeptal  a chtěl mě políbit. Představila  jsem si, jak  se cpe knedlíky a mastnota mu stéká po bradě. Chuť líbat mě nadobro přešla. Vyběhla jsem z auta a zaklapla za sebou branku . „Ještě že mám trénik“, usoudila jsem a zamkla za sebou dveře. Konečně jsem si odpočinula, taková pohoda, klídek.

Z mého sladkého klinbání mě vyrušil Standa. „Jdeme s partou na pivo, doufám, že nezklameš !“  Radostně jsem přikývla. Po chvíli jsem si labužnicky vychutnávala  studené pivo a cigaretu. Bylo mi nesmírně blaze. „Kdybych byla kočka, začnu  spokojeně mručet“ říkala jsem si v duchu. “Žádnej inženýr, žádný tretry, žádný knedlíky …“ svěřovala jsem se Standovi, který jen souhlasně pokyvoval. Vypadalo to, že mě chápe. Za chvíli jsem však poznala úplný nepochopení.

Rozletěly se dveře a  v nich stál  jak bůh pomsty sám velký trenér. Cigareta mi vypadla z pusy a pivo zaskočilo. Ještě, že mě Standa praštil do zad. „Co tu děláš?! “zařval inženýrek nepříčetně a třepala se mu vzteky brada. Hospoda ztichla.Všichni napjatě  očekávali  jak se situace vyvine.To už bylo na mě moc. “Piju pivo, kouřím a za chvíli bude tlačenka“, vyštěkla jsem. „Taky jsem byla ve škole osvobozená  z  tělocviku“, dorazila jsem ho. Měla jsem strašnou chuť mu rozšlápnout brejle.

Rezignoval, podíval se na mě jak na tvora nehodného názvu člověk a tiše zavřel dveře. „A je po divadélku“,  informovala  jsem publikum a statečně do sebe kopla panáka, kterého mi přistrčil starostlivý Standa.

Po návratu z hospody  jsem otevřela tašku a vytáhla fotku svého bývalého. Začala jsem opět brečet..

Iveta  mě zpozorovala  zvědavě na mě zaútočila. „Pohádali jste se ?“ zeptala se. Já nic. V t om její oči spočinuly na obrázku mokrém od slz. „No, to snad né,“ zařvala. „Tu fotku ti roztrhám a bude pokoj“, vyhrožovala a vyrvala mi fotku z ruky.V ten okamžik jsem odhodila brýle jak známý divadelní hrdina klobouk   a počala hájit  čest svého bývalého. Iveta poskakovala ze stoličky na pohovku a fotku držela nad hlavou. Nelítostný boj začal. Lechtala jsem ji, ona mě. Na zemi se zmítalo klubko hnědých a blonďatých  vlasů. Standa běhal dokola a snažil se nás rozehnat. Jelikož mám nad svou přítelkyní výškovou i váhovou převahu, fotku jsem statečně vybojovala. S modřinou pod okem jsme se odplížila do postele. Fotku jsem strčila pod polštář a přihlouple koukala do stropu. „Vždyť já ti rozumím“, ozvalo se nade mnou. Na pelesti postele seděl Standa. „Aspoň někdo“ , pípla jsem. „Víš, Ivetu mrzí, že ti to s tím tvým trenérem nevyšlo. Ona je hodná holka, chtěla ti pomoc“ omlouval chování své ženy Standa. „To je OK, musím si pomoct sama, víš“, poděkovala jsem mu.

Poslední den mé dovolené probíhal v pohodě. S Ivetou jsme se oné rvačce hodné dvanáctiletých školáků  zasmály a strávily den lenošením na plovárně. Večer  mě Iveta překvapila a připojila se

k našemu večernímu útoku na hospodu. Standovi připadalo nevhodné vzít manželku do místní začouzené putyky, kde neměli její oblíbené víno, a tak jsme  se z okrajové části  Plzně vydali vstříc větší civilizaci.  Po hodině chůze jsme se našli útočiště v restauraci „ Pod  Kaštanem“. Právě jsem si zapalovala cigaretu, když jsem uviděla vysokého muže u hracího automatu.Házel do něj jednu minci za druhou, snad dvacet. Někoho mi silně připomínal, proto jsem se zvědavě zvedla a podívala se na něj z profilu. Zbledla jsem.“Iveto, to snad není možný“, usedla jsem nevěřícně kroutíc hlavou ke stolu. Za chvíli byli v šoku i Iveta se Standou, neboť u automatu stál inženýr Petr a nevnímal okolí. Soused u vedlejšího stolu si povšimnul našeho údivu a prohlásil „Ten tu sedí každý večer.Obvykle vypije tři džusy a prohraje  co má.Jednou tu nechal dva tisíce“. Nikomu z nás nebylo do řeči. „ Nikdo nejsme dokonalý“ přerušil trapné ticho Standa.Nezbývalo mi než souhlasit.Asi opravdu navštívím psychologa.