Poutnik

Na ceste sve svetem

potkala jsem mnohe poutniky.

S vetsinou mijeli jsme se netecne.

S mnohymi zvedave ohledli jsme se jeden za druhym.

S jinymi zastavila jsem se na kus reci se slibem, ze jednou setkame se pri kave,

a ackoliv umysly byly dobre, vedeli jsme uz tenkrat,

ze pod kotlem nikdy nezatopime.

Byli pak taci,

se kterymi podala jsem si ruku,

aby ta na mijivy moment spocinula v me,

a ja zkoumala jsem jeji stisk.

A konecne byli mezi nimi ti,

jejichz dotek rozproudil mou krev.

Podrzela jsem si ty ruce v rukach svych,

oprela jsem se o rame techto poutniku

a spolecne vykrocili jsme tou samou nohou.

Pout svetem nebyla nikdy prima.

Nekdy sla napravo,

jindy zas nalevo,

nekdy vic,

nekdy mene,

jindy splhali jsme do kopce.

Cim vyssi ten kopec byl,

tim vetsi pad

jednoho z nas,

kdyz stezka stala se prilis uzka pro oba dva.

Prosla jsem lesy,

ztracela se v udolich,

brodila se rekami,

a pohlizela do dali z vrcholu hor.

Byla to legrace,

a byla i odrena kolena,

na pouti hledani okolo sveta.

A pokazde nove a nove krizovatky.

Kdo jsi, poutniku,

co prisel jsi dnes k memu rozcesti?

Krok tvuj odkudsi znam.

Kolik prochodil jsi cest?

Stisk ruky tez je povedomy,

horka krev rozleva se po tele.

Je mi s tebou dobre, poutniku,

na tomto kameni na rozcesti.

Kam zamiri kroky tve, poutniku?

Chtela bych zanechat slepeje sve vedle tvych.