Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Beskydy červenec 2002

12. 08. 2002

480

Autor

Juice

Neskutečná reportáž o skutečné akci.

Beskydy 2002

6.7.2002-10.7.2002

Hrdinové: Michal Tyšer

Vladimír Sýkora

Ladislav Šindel

Kdo za to může?

Michal, kdo jiný.

Já a Láďa chodíme na čundry velmi často a pravidelně. Já jsem blázen, což se o mně ví, a proto jsem se oprávněně vyhnul základní vojenské službě. Láďa už takové štěstí bohužel neměl, a proto byl v roce 2001 povolán, aby sloužil vlasti. Musel jsem toho hned využít a podporoval jsem ho jak se jen dalo, abych mohl na závěr říci, že Láďa sloužil také za mne.

Z výše uvedeného důvodu jsme v roce 2001 svoji pravidelnost porušili. Nic méně již od počátku Láďové služby bylo jasné, že čundr v roce 2002 bude o to lepší a dokonalejší. (Toto tvrzení je velice odvážné, neboť všechny akce se mnou jsou nejlepší a nejdokonalejší.)

Původní místo určení bylo až na dalekém Slovensku, kde byl náš cíl jasný: Zdolat Malou Fatru. Je to nádherné pohoří a ještě ke všemu naše česká korunka neustále sílí, a proto byly podmínky pro čundr naprosto fantastické. Termín akce byl jasně stanovený na druhý týden v červenci.

Až do tohoto okamžiku to všechno vypadá jako pohádka, ale každá pohádka musí mít také svou zápornou stranu. Touto stranou se stal Pepin. Pepin ještě vlastně ani není Pepin, tím se teprve stane v den „0“ (D-1). Míra je můj bláznivý kolega z práce. Já jsem taky bláznivý, a proto jsem jen tak mimochodem prohlásil, že pokud má zájem, může jet s námi. Bylo to velmi odvážené prohlášení, neboť jsem si v daný moment neuvědomil možné následky. Míra byl nadšen a hned básnil o tom, jak to bude nádherné, a že vezme ještě jednoho kamaráda, aby nejel ve vlaku sám.

Jelikož je Míra (ještě Míra) z oblasti Jihočeské, udělal jsem velice zásadní rozhodnutí změnit cíl celé akce. Beskydy jsou to pravé místo. Já s Láďou jsme je již dvakrát zdolávali, nikdy však kompletně a Míra Beskydy neznal vůbec, a proto jsem mu chtěl tu nádheru ukázat.

Celá příprava probíhala nádherně až do okamžiku, kdy jsem všem oznámil očekávanou vzdálenost, kterou budeme muset urazit, abychom se dostali zpátky domů. Láďa na vše kývl (jako obvykle), ale Míra zapochyboval o mých zdravých smyslech. Po určité době přemlouvání, že 150 Km za 5 dnů není zase tak mnoho byl Míra opět přemluven. Toto se však nepodařilo v případě Mírového kamaráda. Ten rezolutně odmítl podílet se na takové akci a oznámil nám, že nikam nejede. Ani to nevadilo, tři lidi jsou stejně nejlepší. S tímto nesouhlasil Míra, ale časem mi dá za pravdu.

Byli jsme tři a všechno se vyvíjelo dobře. Ale zase se vyskytly problémy. Kdo jiný než Míra. S ním ostatně byly problémy pořád. Umanul si, že sám vlakem nepojede, a proto se akce pravděpodobně nezúčastní. Zase jsem musel zapracovat se svou bujnou fantazií a Mírovi nakukat hory doly, aby se účastnil. Opět se mi to povedlo.

Dne 4.7.2002 jsem vyrazil do našeho výstupního tábora do Krmelína, kde již čekal Láďa a další den se měl dostavit i Míra (stále jsem velice na pochybách).

Celkové rozpoložení: Michal Nadšený a nedočkavý

Láďa Flegmatický a stále se zdrav. Problémy

Míra Nerozhodný a vystrašený

Den -1 (D – 2(minus))

První den na základně

Proč byl Den 0 (D – 1) právě takový

Jelikož jsem dorazil na naši základnu do Krmelína (ke mně domů) už ve čtvrtek, měl jsem dost času se na všechno připravit a už ve čtvrtek trénovat. Hned po příjezdu jsem kontaktoval dalšího člena, který již byl poblíž základny, abych ho přesvědčil pro společný trénink. Z důvodu nemoci však odmítl a raději zůstal poslední den doma a léčil se z chorob, které ho před akcí trápili.

Byl jsem tedy sám, a proto jsem poprosil své nejbližší (rodiče), aby mě podpořili v tréninku a šli se mnou. Zcela nečekaně souhlasili a v osm večer jsme již seděli, kecali a popíjeli pivko v KD Krmelín. Kolem 11:00 večer jsem již po dlouhé době tréninku a s velkou únavou pokračoval do dalších Krmelínských lokálů. Vyhlášený lokál Benátky byl úplně prázdný. Toto nepochopitelné zjištění se nakonec vysvětlilo. Hned naproti v další hospůdce v Salašce (prostě u Milana) otevřeli nový Bowling a všichni mladí byli právě tam.

Nelenil jsem a spěchal jsem tam. Kolem 2:00 ráno jsem byl již v takovém stavu, že jsem kuželky ani neviděl a marně se mi pokoušeli vysvětlit, že kuželky na druhé dráze shazují jiní. Podstatné pro tento můj výlet je to, že kolem 4:00 ráno, těsně před mým odchodem z prvního a posledního tréninku před akcí, jsem objednal jednu dráhu na 2 hodiny na pátek večer.

Celkové rozpoložení: Michal Nadšený, nedočkavý a přetrénovaný

Láďa Flegmatický a stále se zdrav. Problémy

Míra Nerozhodný a vystrašený

Den 0 (D – 1(minus))

Den, kdy jsme se dali dohromady.

Po vyřešení mých soukromých věcí a po pár návštěvách u Ládi jsem konečně uvěřil, že Míra přijede. Ještě jsem však nebyl přesvědčen, že s námi půjde. Míra zásoboval můj mobil neuvěřitelným počtem SMS zpráv. Na základě poslední zprávy jsem sedl do auta a spolu s Marťou (má psychická podpora) jsme jeli na nádraží do Ostravy Vítkovic. Asi o půlhodiny později, než bylo naplánováno (zpoždění vlaku) se z nádraží vypotácel Míra.

Když jsem uviděl jeho obrovský batoh a obrovské nadšení, pochopil jsem, že budeme na akci opravdu tři. Míru jsem zavezl na základnu a seznámil ho s rodiči. Míra neváhal a chtěl hned začít trénovat. Zavezl jsem ho tedy do hospody (pardon, je to vlastně restaurace KD Krmelín), aby měl pro trénink ty nejlepší podmínky.

Po zajištění posledních nutných činností před opuštěním základního tábora jsme se konečně sešli všichni tři. Probíhala velká příprava a přerozdělování všech věcí, které musíme vzít sebou.

Michal: Měl jsem nejmenší batoh, a proto jsem klukům vše nechal (aspoň budou mít pocit, že jsou nepostradatelní). Vytáhl jsem svou vojenskou uniformu, nechal jsem si naleštit kanady a byl jsem připraven na všechno.

Láďa: Ještě naposledy se projel ve svém autíčku, bez kterého neudělá ani krok a všechny věci si do tábora přivezl, pár jeho konzerv, kterými byl zásobován z kasína, jsme dali k Mírovi a hlavně mi naleštil kanady. Uniformu měl jak novou, neboť jí měl před dvěma týdny na vojně. Kanady už vyleštěné měl.

Míra: Obsah jeho batohu jsem ihned zredukoval, neboť hygiena a podobné nesmyslné věci na čundr nepatří. Hlavně jsem potřeboval, aby měl v batohu dost místa pro jídlo a pití. Uniformu Míra nevlastní, a proto jsem mu zapůjčil mou starou (uniformu) – jehličky. Míra byl voják jak z obrázku. Jediná věc, která ho totálně kazila, byly jeho nové speciální boty. Není nad kanady, což později přizná i on. (Opět nejvíc problémů)

Celkově jsme se nachystali celkem rychle a mohli jsme se dál věnovat odpočinku před dnem „D“.

Večerní grilování, kvůli kterému nakoupili moji rodiče nový zahradní nábytek, se uskutečnil bez Ládi, který prohlásil, že nás najde večer v hospodě. Opět se ukázala moje šikovnost při vaření, smažení a grilování. Párečky byly naprosto fantastické. Po dobré večeři jsme já, Míra a moji rodiče vyrazili na Bowling.

Láďa už na nás netrpělivě čekal. Po celou hru se nestalo nic zajímavého. To, že jsem vyhrál, nebylo žádné překvapení a přísun alkoholických nápojů byl taky dle očekávání veliký. Vyjímkou byl jenom Láďa, který své nemoci léčil pomocí slivovice a kvůli nemocným prstům ani nehrál (hypochondr jeden).

Po vynikající hře jsme seděli a kecali. A tady vznikla Mírova nová přezdívka, které se už nikdy nezbaví. Je to prostě Pepin. Míra tak kecal – nejen hodně a samé nesmysly, ale především strašně hlasitě, což s jeho jihočeským nářečím vzbudilo v celé hospodě veliký ohlas a všichni nás sledovali, jako bychom přiletěli z Marsu. Stejně jako Pepin z Postřižin, který pořád kecal samé nesmysly a strašně nahlas, projevil se i Míra. Od tohoto času a tohoto místa je to tedy Pepin.

Kolem půlnoci jsem vyhlásil ústup z hospody, vlastně z našeho posledního tréninku, zpět na základnu. Na základně jsme však ještě (bohužel) nešli spát, ale stáhli jsme ještě trochu vína a Pepin ještě dokončoval své originální myšlenky. Poté jsme si ze skladu přinesli všechny své věci, které nám budou v příštích pěti dnech sloužit k přežití. Spát jsme šli s jasným požadavkem, že ve čtvrt na šest chceme dvě kávy a čaj.

Celkové rozpoložení: Michal Nadšený, nedočkavý a úplně přetrénovaný

Láďa Vyléčený a litující svého rozhodnutí

Pepin Přetrénovaný a ukecaný

Den D (D)

Den, kdy to začlo, a kdy všichni zjistili, že jsem blázen. Bylo poprvé vysloveno moto naší akce.

Probuzení bylo naprosto nádherné. Milý hlásek mé maminky na nás všechny zapůsobil velice kladně. Káva i čaj byly na stole a největší problém byl vykopat se z mokrých spacáků a sbalit si všechny věci. Myslím, že jsme se vyspali celkem dobře. Kromě mnoha návštěv přírodních WC a pár odkopnutích naší přátelské kočky (Muriny) jsme se za ty tři hodiny vyspali celkem dobře. Na můj dotaz, jak to vypadá s našim řidičem, který nás musí za půl hodiny přesunout na mašinku, jsem byl ujištěn, že bude okamžitě vzbuzen. Po pěti minutách se v naší ložnici rozsvítilo světlo a z okna na nás vykoukla rozcuchaná hlava našeho opilého řidiče s ujištěním, že: „A vvvvv vo tom to je“. Tato hláška nás i přes ranní stres velice pobavila, ale zároveň jsem se začal obávat, zda naše akce neskončí již v nějaké příkopě podél cesty na nádraží.

Po krátkém rozloučení s civilizovaným životem jsme všichni, již sbalení a připravení na téměř všechno, vyrazili na nádraží. Cesta uběhla velmi rychle a až na pár okamžiků, kdy jsem nevěřil, že dojedeme, jsme se ocitli v plné polní na nádraží v Paskově. Ten pocit byl nejkrásnější ze všeho. Člověk je pln očekávání, nic ho netrápí, nikam už nespěchá, a to, co zapomněl doma, si už stejně vzít nemůže. Ihned jsem se chopil své vůdcovské role a kluci šli koupit jízdenky. Místo určení: Frenštát pod Rodhoštěm (co je to za malý a nesmyslný kopeček ten Radhošť).

Po chvilce přijel nádherný a romantický malý motoráček. To bylo štěstí, že konečně zase někam pojedeme. Motoráček byl ale moc malý, a proto jsme více než polovinu cesty stáli v uličce, kde nás neustále otravovala paní průvodčí, neboť procházela pořád z vagónu do kabinky. Po chvilce jsme si však sedli a Pepin opět exceloval svým vyprávěním. Starší pán, který si pravděpodobně nějakým nedopatřením sedl k nám, se jenom tiše usmíval a dokonce se s námi dal i do řeči. Náš první vrchol, který určitě zvládneme během chvilky a určitě se vůbec neunavíme, byl i jeho cílem cesty. Bohužel jsme toho pána ještě jednou potkali, ale o tom až později.

Ve Frenu jsme doplnili naše zásoby – především potraviny a rum (potraviny jsou naprosto zbytečné, neboť stejně budeme často procházet přes vesničky, kde se všechno dá koupit. Všichni jsme si nasadili pokrývky hlad. Já jsem měl vzácný klobouk až z dalekého západu, Míra použil kapesník s uzlíky v každém rohu a Láďa se zatím spokojil s vlastní vlasovou pokrývkou. A potom jsme konečně vyrazili na cestu. Zpočátku jsme se motali ve Frenu a chůze v městě nevyhovovala nikomu, ale po chvilce jsme dorazili k vyhlášenému skokanskému můstku.

O lanovce, která vede podél můstku jsem věděl a v plánu cesty jsme ji museli využít. Po zakoupení jízdného (10,- Kč na osobu) jsem si s Láďou sedl na připravenou sedačku a pán se snažil lanovku uvést do chodu. To se mu ale nedařilo, a proto zavolal svého kolegu, který asi po půl hodině zjistil, že lanovka nejede, protože je někde přetížena. Jaké zajímavé zjištění, sesedli jsme tedy a najednou bylo vše v pořádku a tak jsme se asi po třičtvrtěhodinky dostali na vrchol můstku. Pěšky by to sice bylo daleko rychlejší, ale tomu pohodlí jsme nemohli odolat. Na vrcholu můstku jsme si dali první krátkou pauzu a poprvé okusili trochu rumu. Normálně jsem zvyklý psát, že se jedná o tzv. kuř pauzy, ale protože jsem byl zcela vyjímečně jediný kuřák, musím psát jenom pauzy.

Po malé chvilce jsme se mohli poprvé radovat a hlavně poprvé poznat ten krásný pocit, když se dojde k rozcestníku.

1. Horečky 550 m.n.m. 3 Km

(Pche, to nejsou hory, ale malá pahorkatinka a ještě k tomu s lanovkou)

Rozcestník to byl pěkný a hlavně jsme již byli v překrásné přírodě a trochu výš než dole. Ani jsme nepotřebovali odpočívat a vyrazili jsme hned dál. Během krásné procházky po hřebenu jsem se s Láďou připravoval na obrovské stoupání na Velký Javorník. My už jsme to znali z minulosti a Pepin nevěděl do čeho jde. A pak to začlo, frekvence odpočívání se neustále zvyšovala a asi v polovině největšího stoupáku jsme si dali delší pauzu. Zrovna v tu chvíli kolem nás proběhl náš starý známý z vlaku. Bohužel nás poznal (nemůžeme se divit, neboť jsme vypadali jako speciální komando na utajené operaci). Dal se s námi do řeči a snažil se nám vysvětlit, že s takovou to nikam nedotáhneme a hlavně nikam nedojdeme. Já jsem nic tahat nechtěl. Po deseti minutách pokusů o vysvětlení, že tento odpočinek je součástí našeho strategického plánu, se chlap rozhodl, že nás konečně opustí a rozběhl se dohnat své kamarády v důchodovém věku. Když si na něho vzpomenu, vždycky se mi vybaví známý křovák z filmů o bozích.

Po delší době nekonečného stoupání jsme dostali nový doping. Jeden mladý turista s malým miminem na břichu nás ujistil, že je to již kousek. Naštěstí měl pravdu, což se nedá říct o všech, kterých jsme se na vzdálenost ptali – a bylo jich hodně. Taky mě začal srát Pepin, protože do kopce má tempo jako kamzík, což já se svým dechem nemám rád. Ještě, že z kopce a po rovince jsem byl na tom lépe já.

Za chvíli jsme byli na vrcholu. Byli jsme tak zničeni, že jsme si nedali ani pivo, ale pouze doplnili hodně vypotřebované zásoby tekutin, zapsali potřebné informace a vyrazili dál. Rozcestník byl mnohem krásnější než předchozí a to jsme ještě nic neušli a čekala nás pro dnešní den ještě hodně dlouhá cesta.

2. Velký Javorník 918 m.n.m. 7 Km

(Kurva, to jsou ale hory. A to ten Javorník nemá ani tisícovku)

Cestou na náš další cíl se téměř nic zajímavého nestalo, takže jen útržkovitě:

Konečně jsem se najedli a dali si trochu rumu. Na jednom místě jsme potkali nějaké blázny s buzolou a s malým psem. Pes chtěl jít jasně s námi, ale majitel to nedovolil. Poprvé jsem zklamal ve své orientaci a zabloudili jsme. Nadešli jsme si jenom 2 km, ale museli jsme se vracet po velmi frekventované silnici, což nebylo vůbec příjemné. Ale nakonec jsme se sami odměnili a mohli jsme shlédnout rozcestník na Pinduli. Postupně jsme šli přes:

3. Malý Javorník 776 m.n.m. 8,5 Km

(Tady jsme potkali toho psa, a pak jsme se najedli)

4. Zadní Javorník 810 m.n.m. 9 Km

(Pohovor s poblázněným zaměstnancem Českých lesů)

5. Pod Kyčerkou 800 m.n.m. 10 Km

(První desítka je za námi, ale kolik nás ještě čeká?)

6. Pindula 552 m.n.m. 14,5 Km

(Zabloudili jsme, zkopec jak prase, poprvé vyřčena myšlenka lávek z vrcholu na vrchol, abychom nemuseli scházet dolů a zase lézt nahoru. Cha, cha, cha, to by bylo)

Na Pinduli jsme konečně opustili asfaltku a vydali se do polí a poté do lesa. Ten kopec, který jsme měli přímo před sebou nás bohužel neminul. Těsně před největším stoupákem se objevují první krize a náznaky únavy. Ale opět jsme to po mnoha pauzách zvládli. Nahoře jsem poprvé zapochyboval o možnosti zvládnutí celé naplánované trasy na dnešní den. Po operativních dialozích jsme se rozhodli, že odložíme plánovaný nocleh a cestu rozdělíme na dva dny. Toto rozhodnutí mělo mnoho výhod, neboť jsme nemuseli nikam spěchat a původní plán by stejně neušel nikdo. Ten blbý vrchol se jmenuje:

7. Černá hora 885 m.n.m. 17,5 Km

(Konečně ten blb Michal pochopil, že 59 km za první den neujdeme, blázen)

Cestu na Radhošť jsem odhadl jako poklidnou procházku po hřebeni. Už Černá hora mě hodně překvapila a tohle překvapení nebylo vůbec největší. Cesta na Radhošť je naprosto neskutečná. Takový stoupák jsem snad nezažil. Nebyl moc prudký, ale nekonečně dlouhý, a když už se zdá, že je člověk nahoře, podívá se před sebe a uvidí prudký stoupák po sjezdovce na vrchol, něco podobného ještě zažijeme při cestě na Lysou horu. Jediné dvě věci, které nám pomohly, abychom se nahoru dostali byly: borůvky (zatím je moc nepotřebujeme, ale jsou vynikající) a mnoho, ale mnoho pauz a to také kuř pauz.

Na Radhošť jsme nakonec dorazili, kolem kostelíčku jenom prošli a na sochu jsem si sáhl pouze já. Naší pozornosti totiž neušel pojízdný stánek podnikatele, který přímo na vrcholu prodával teplé pivo, ale lepší teplé než žádné. Opět jsme ovšem měli vyjímku a tou se stal Pepin. Ten byl tak hotový a zpocený, že konzumaci alkoholických nápojů úplně odmítl.

8. Radhošť 1129 m.n.m. 20 Km

(Proč jsme nejeli lanovkou? Hlavně, že máme dvacku)

9. Radhošť 1080 m.n.m. 21 Km

(Tam jsme už snad byli, ne? Překrásná vyhlídka)

Po dobrém pivku jsme vyrazili po krásné hřebenovce na Pustevny. Jediná nevýhoda byla v tom, že toto místo je velice turistický atraktivní díky lanovky, která sem vede, a proto jsme potkávali mnoho turistů. U Radegastu jsme se moc nezdržovali a rychle jsme pokračovali dál.

10. Radegast 1105 m.n.m. 22,5 Km

(Díky za vynikající pivo, které nám dáváš)

Došli jsme konečně na Pustevny, kde jsme se pořádně najedli, dali si nějaké to pivko a stali se svědky lidové pouti.

11. Pustevny 1010 m.n.m. 24 Km

(Konečně jsme se najedli a potkali jsme pravého čundráka, nejsme sami)

Po mém velikém úsilí se mi podařilo oba lenochy přesvědčit, abychom si cestu trochu prodloužili a zdolali další tisícovku. Cestou na vrchol jsme našli překrásné tábořiště, ale protože bylo stále málo hodin, rozhodli jsme se, že budeme pokračovat. Toto místo se stalo taky naším prvním přírodním WC. Vyrazili jsme dál a byli jsme neustále popohánění mladou rodinkou s obrovským psem bez vodítka a bez náhubku. Alespoň nám ta cesta rychle utíkala. Z výše uvedeného důvodu jsme se na vrcholu, kterého jsme dosáhli díky mé dokonalé diplomacii, dlouho nezdržovali, snad jen ta jedna cigaretka zase padla.

12. Tanečnice 1084 m.n.m. 25 Km

(Další a neplánovaná tisícovka)

Z vrcholu jsme popohánění obrovským psem pokračovali zase směrem dolů (jak jinak, když jsme byli na vrcholu) a došli jsme až na sedlo:

13. Tanečnice - sedlo 1005 m.n.m. 25,5 Km

(Krásná procházka z mírného kopečka)

Tady jsme si na chvíli odpočinuli na překrásném posedu. Ale už po chvilce jsme opět v patách ucítili velkého psa s rodinkou, a proto jsme vyrazili na náš předposlední vrchol prvního dne. Asi je to pořád dokola, ale ten stoupák byl opět strašný. Únava a nenávist k mé osobě nám však nedovolila nijak si stěžovat a velký pes, který nás pořád sledoval, nás donutil na vrchol dojít v poměrně krátkém čase. Na Čertově mlýně bylo překrásně. Byly zde vytvořené mohyly z kamení a na stromě visela pověst o tom, jak tento název vznikl. Pepin se mnou asi nebude souhlasit, protože neustále tvrdí, že ten vrchol byl o ničem.

14. Čertův Mlýn 1205 m.n.m. 27 Km

(Obrovské převýšení je jasně patrné)

Po krátkém a klidném odpočinku jsme se vydali zdolat náš poslední vrchol – Kněhyni. Cestou jsme minuli překrásnou kamennou stavbu, v které praskal oheň, a nějací čundráci se zde chystali přenocovat. My jsme však museli dál. Došli jsme až k rozcestníku:

15. Kněhyně 1145 m.n.m. 27,5 Km

(Která cesta bude ta pravá, levá nebo pravá?)

Zde jsme měli na výběr, buďto jít k pramenu, nebo pokračovat na vrchol. Rozhodli jsme se první pokořit vrchol a pak se vydat k pramenu. Už se celkem stmívalo a tak jsme neměli moc času. Já jsem byl s dechem úplně v prd… a tak nám poslední výstup trval déle než jsme očekávali. Nahoru jsme ale dorazili. Po malém občerstvení jsme se pokusili najít nějaký chodníček, který by vedl k pramenu. Ten jsme však nenašli a vracet se zase stejnou stezkou dolů se nám už nechtělo. Na vrcholu bylo překrásné tábořiště a tak jsme se rozhodli noc dne „D“ strávit právě tady.

16. Kněhyně 1257 m.n.m. 28,5 Km

(Na první den docela záhul, únava nás ničila. Dobrou chuť a pak rychle spát)

Konečně jsme se dočkali a připravili si nocleh. Já s Láďou jsme spali nekrytě na moji celtě a Pepin, kterému jsme nakukali, že zde žije mnoho medvědů, se uvelebil pod vyvráceným kmenem stromu, kde se snažil postavit chajdu, aby ho medvěd nedostal. Obrovský kyj na případně polechtání bručouna měl hned vedle své pravé a šikovnější ruky. Nastal okamžik pravdy a poprvé jsme si sezuli boty. Výsledky byly různé. Nevím jak ostatní, ale kromě malých otlaků a puchýřků, jsme měli nohy zatím jako nové.

První romantika, neboť jsem rozdělal malý oheň a uvařil jsem polívku. Byla skvělá, ostatně jako vše co jsem kdy uvařil, spravedlivě jsme se rozdělili podle hesla, čím rychleji jíš, tím se víc najíš. Ešus jsem musel nechat vedle sebe, kdyby náhodou méďa dorazil.

A šli jsme spát – spánek ve velké nadmořské výšce je super, hvězdy jsme měli přímo nad hlavami a únava a trochu toho rumu nám nedali moc času, abychom se touto krásou kochali. A vvvv vo tom to je!!!

Celkové rozpoložení: Michal Nadšený, unavený ale šťastný

Láďa Nadšený, unavený ale šťastný

Pepin Nadšený, unavený ale šťastný, nesnáší Michala

Den 2 (D + 1 (plus))

Den, kdy to začalo zase znova

Brzo ráno jsem všem dal jasně najevo, že spánek je zdravý pouze v malém množství a kolem půl páté jsme vstávali. Tento čas má mnoho výhod. Za prvé se vyrazí brzo, více se toho ujde, ráno se jde nejlíp a hlavně naše věci nebyly vůbec mokré. Po probuzení jsme si dali trochu rumu a vyrazili jsme dolů a pak k pramenu. Pepin neustále prohlašoval, že vodu ze studánek pít nebude, ale časem mu nic jiného nezbylo. U pramene jsme nabrali čerstvou vodu. A po malém odpočinku jsme vyrazili dál.

17. Kněhyně pramen 1150 m.n.m. 2 Km (celkem 30,5 Km)

(Máme třicítku a to hned po ránu, co nám chybí)

Dalším našim cílem byl druhý nejvyšší vrchol Beskyd Smrk. Stále jsem ten vrchol měl rád, protože jsem na něm nikdy nebyl a údajně je z něj překrásný výhled na daleké okolí. Ještě jsem se těšil. Ale vše po pořádku. U prvního rozcestníku, který jsme potkali cestou dolů jsme se pořádně najedli. Tohle jídlo bylo poslední, které jsme měli, což nás později hodně mrzelo. Taky jsme poprvé a naposled za celou akci zažili déšť. Nepršelo hodně ani dlouho, takže jsme se pouze osvěžili a hlavně se překrásně pročistil čistý vzduch v Beskydech. Celý liják jsme přečkali pod mohutným smrkem.

18. Malá Stolová 965 m.n.m. 4 Km (celkem 32,5 Km)

(V dešti se snídá nejlépe, ale mohlo by přestat pršet)

Zbytek cesty dolů jsme se hodně bavili a měli velice optimistickou náladu a bez větších přestávek jsme došli až do Horní Čeladné.

19. Horní Čeladná 514 m.n.m. 8,5 Km (celkem 37 Km)

(Pauza poblíž asfaltky, ale máme svěcenou vodu)

Tady jsme opět ze studánky (svěcená voda) doplnili zásoby pití (Pepin pochopil, že musí pít všechno, co se jako pitné jeví) a po malé pauze jsme vyrazili konečně nahoru.

Další rozcestník byl po malé chvilce, ale i tak jsme si zase odpočinuli, vždyť času máme dostatek.

20. Horní Čeladná 555 m.n.m. 9 Km (celkem 37,5 Km)

(Už jsme vystoupali o 41 m nahoru, hurá)

Cesta na Polanu utíkala celkem dobře, bylo to mírné stoupání po horské asfaltce, často jsme odpočívali a povídali si. Nepotkávali jsme téměř žádné turisty a tak nám cesta příjemně utíkala. Navíc jsme si mixovali vodu s různými rozpustnými výrobky a tak se nám trochu spravila chuť i v našich ústech.

21. Polana 892 m.n.m. 14 Km (celkem 42,5 Km)

(Polana je nádherné odpočinkové místo, ale nevěděli jsme co nás čeká a máme 40 Km)

Z Polany na smrk to je pouhých 3,5 Km. Čekali jsme, že cesta uteče rychle, ale opět jsme se zmýlili. Cesta se neskutečně vlekla a poprvé jsem dostal nenávist ke všech cyklistům, kteří kolem náš projížděli. Další důvod našeho zničení byl hlad, který jsme již všichni měli. Proto jsme hledali borůvky. Zpočátku byl každý úlovek velmi vzácný, ale jak jsme se dostávali výš a výš, borůvek přibývalo, až jsme objevili obrovské naleziště, kde jsme se pořádně najedli. Cestou nahoru jsme se dostali do mraků a bylo nám jasné, že z překrásného výhledu nebude nic. Nahoru jsme došli, to bylo hlavní, Pepin chtěl jít dál, ale já s Láďou jsme zahájili zasloužený odpočinek. Vždycky jsem tvrdil, že tři lidé je nejlepší počet, protože se v případě různých názorů ten třetí přizpůsobí. Pepin mi dává za pravdu.

22. Smrk 1276 m.n.m. 17,5 Km (celkem 46 Km)

(Smrk jsme překřtili na Zmrd – omlouvám se všem slušňákům, ale jinak to nešlo)

Po překrásné siestě na vrcholu a po shlédnutí cyklisty, který se před námi cpal mysli tyčinkou jsme vyrazili opět dolů. Byli jsme hodně zbití a celou cestu jsme se trápili s nepříjemným zkopcem. Zpočátku to bylo moc prudké a ničilo nám to nohy a potom jsme se dostali na asfaltku, která mířila dolů podél přehrady Šance pořád pod stejným úhlem. Tady jsme měli asi největší krizi z celé akce. Ale zase jsme to zvládli.

23. Smrk - sedlo 1150 m.n.m. 18,5 Km (celkem 47 Km)

(Šílený zkopec dolů)

Na Velkém potoku jsme sešli z horských stezek a pokračovali jsme dál po asfaltce mezi auty.

24. Velký potok 525 m.n.m. 25 Km (celkem 53,5 Km)

(Konečně civilizace a možná se už najíme, máme 50 Km)

Cestou jsme potkali vynikající restauraci – Samčanka, najedli jsme se jak prasata, dali jsme si pivko a vyrazili jsme směrem k domu mé sestřenice, u které jsme chtěli přespat. Chůze po asfaltce mezi auty nás ničila všechny. Kluky jsem pořád uklidňoval, že je to jen kousek, ale byl to kus jak sviňa. Největší překvapení pro nás všechny bylo, když jsem sto metrů před místem určení zjistil, že sestřenka se přestěhovala o pár metrů dál, ale hlavně výš. Její krásné mávání a volání: „Kluci tadýýý, to musíte tady nahorůůůů“ nás dokonale zničilo.

25. Staré Hamry 600 m.n.m. 30.5 Km (celkem 59 Km)

(Svou sestřenku miluji a jejího manžela taky)

K Majce jsme dorazili, Pepin a Láďa celou cestu tvrdili, že jdou okamžitě spát. To ale neznají Majku – mou sestřenku. Ta nám nachystala takovou hostinu, že jsme začali litovat utracených peněz v restauraci (hlavně jsem litoval já, protože jsem to vše platil). I když jsme zpočátku nic nechtěli, časem jsme všechno snědli a hlavně vychlastali. Padlo všechno pivo (a to ještě Zbyněk – manžel Majky, pro nějaké jel autem), nějaké víno a všechen rum. Opět proběhla nezbytná prohlídka nohou. Ke stavu u jednotlivců se raději vyjadřovat nebudu, ale strašně mě překvapilo, když jsem zjistil, že mi z malíčků teče krev. Nevadí, hlavně, že tu bolest necítím, když jdu. Velmi nám všem pomohla sprcha z hadice, kterou jsme si umyli naše voňavé fajfky a kluci si dokonce nohy natřeli mastí Alpa. Jsou to zrádci, žádné podpůrné prostředky jsem nikomu nepovolil. Já jsem odolal. Ještě jsme museli absolvovat prohlídku jejich opraveného baráku a spokojeni a opilí jsme uléhali ke spánku. Překrásná noc, opět byly všude hvězdy. Jenom Pepin si stěžoval na smrad, který se k němu linul od malých želviček, kterým jsme taky narušili večerní pohodu. A vvv vo tom to je!!!

Celkové rozpoložení: Michal Unavený ale šťastný a opilý

Láďa Unavený ale šťastný a opilý

Pepin Unavený ale šťastný a opilý

Den 3 (D + 2 (plus))

Den, kdy nás čekala nejvyšší z nejvyšších a poprvé malé zklamání

Trochu jsme si přispali, což jsme si zasloužili po tom všem a hlavně po velikém přísunu alkoholických nápojů z předchozího dne. Navíc nás čekala nejkratší trasa, takže jsme nemuseli nikam spěchat. Majka opět nezklamala a nachystala nám hostinu a kávu a čaj. Doplnili jsem chybějící zásoby pití a hlavně jídla. Chudák Majka a její děti, co budou jíst, když nám dali všechen chleba? Naposledy jsem využili možnosti moderního WC a po rozloučení jsme postupovali dále. Když nás Majka viděla, raději nám dala doprovod. Její dcera nám pomohla najít ten správný směr a doprovodila nás asi 1 km. Cestou jsme potkali krásnou a krotkou srnku – že by vzteklina. Byli jsme ujištění, že je tam pořád, a že už ji znají. Byla krásná a z takové blízky jsem srnu ještě neviděl. Cesta na hřeben měla trvat asi 20 minut (dle sdělení Majky). Nám trvala asi hodinu, ale nakonec jsme došli až na hřeben. Zde jsme provedli novou rekonstrukci nohou, dolepili jsme chybějící náplasti a po příjemné procházce jsme se ocitli na Gruni.

26. Gruň 820 m.n.m. 5 Km (celkem 64 Km)

(Na Gruni to znám, tam jezdím lyžovat, potkali jsme tři turistky – velmi pěkné a máme 60 Km)

Z Gruně jsme sešli po sjezdovce na Poledňanu, kde se nás zeptala jedna nezkušená horalka, jestli jsme náhodou neutekli z kasáren. Když se rozhodovala jestli zavolá na Policii, raději jsme pokračovali dále.

27. Poledňana 679 m.n.m. 6.5 Km (celkem 65,5 Km)

(Hlavně, že jsme našli cestu dále)

Následovala příjemná procházka z mírného kopečku. Celou cestu jsme se příjemně bavili a osvěžili jsme se v potoce. Dorazili jsme na další rozcestník, kde jsme se konečně vydali po červené na Lysou horu.

28. Těšiňoky ??? m.n.m. 9 Km (celkem 68 Km)

(Konečně zase do kopce, že by ta Plešatá ležela opravdu někde na kopci?)

Opět jsme začli stoupat, což mě totálně ničilo, ale s mnoha pauzami jsme to zvládli a na další rozcestník:

29. Vyšní Mohelnice ??? m.n.m. 11 Km (celkem 70 Km)

(Ty vole, my jsme už ušli 70 Km, my jsme tak dobří)

Cestou na Zimný se nic zajímavého nestalo, snad jen že jsme opět potkali ty tři turistky a pořádně jsme se nažrali.

30. Zimný 1080 m.n.m. 14 Km (celkem 73 Km)

(Na Zimným nic není, jenom krásný výhled na blížící se Lysou)

Po Zimným a po mnoha pauzách jsme vyrazili do prudkého kopce na Lysou. Naštěstí jsem zjistil, že tato stezka je ze všech možných ta nejsnadnější. Stoupák probíhal celkem v pohodě, dokud jsme nedorazili pod sjezdovku. I přes můj nesouhlas, že stezka vede okolo, se rozhodli, že půjdeme nahoru přímo. Ta sjezdovka mě ničila a ještě navíc nás doháněli nějací turisti, které jsme nemohli pustit před sebe. Kamzík Pepin a flegmoš Láďa byli ve všech kopcích přede mnou. Na Lysé jsem se však mohyly dotkl jako první, takže jsem vlastně vyhrál. Bylo nádherné počasí a krásný výhled, konečně jsme se dočkali. Z Lysé jsme viděli místo odkud jsme vyšli a taky místo, kam jsme měli namířeno. Byla to neskutečná dálka a nevěřili jsme, že jsme tohle všechno ušli. Prostě nádhera.

31. Lysá Hora 1323 m.n.m. 16 Km (celkem 75 Km)

(Plešatá byla opět pokořena)

Občerstvili jsme se koupenými polívkami a nějakým tím pivkem. Pepin opět udělal ostudu, když na dotaz servírky co si přeje odpověděl: cituji:“Nic slečno, já se na Vás jenom dívám“. Slečna zmizela a asi po pěti minutách přišla slečna jiná a konečně Pepin objednal to pivo.

Po pár pivech a dlouhém odpočinku jsme se vydali směrem k Veličkům. Každý ví, že pokud nebyl u Veličků, nebyl ani v Beskydech. Cesta utíkala rychle, protože jsme byli poměrně unavení a opilí. Pepin opět zářil. Za prvé začal z kopce trekovat. Prostě běžel dolů blázen jeden, ale vždycky na nás počkal, a tak jsme mu to odpustili. Mnohem zajímavější bylo jeho prohlášení, že říká moc často „Ty vole“, a proto za každé ty vole nám koupí malou zelenou. Během půl hodiny si uvědomil, že by s takovou určitě rychle zkrachoval a tento slib zrušil. Nic méně už nám dlužil 15 malých zelených. Cestou k Veličkům jsme potkali 2 rozcestníky.

32. Lukšinec 953 m.n.m. 18 Km (celkem 77 Km)

(Nádherné místo pro odpočinek, ale bylo obsazeno, my jsme stejně chtěli jít dál)

33. Pod Lukšincem 860 m.n.m. 19 Km (celkem 78 Km)

(Kurva, takový zkopec nemůžeme sejít bez následků – Pepin trekoval)

Ne nadarmo se říká, že se v pondělí k Veličkům nechodí. Bylo pondělí a bylo zavřeno a my jsme byli zklamáni. Pepinovi jsme celou cestu vykládali, jak se u Veličků ožereme, jak je to dokonalá knajpa, a že tam mají nejlepší pivo na světě. Bohužel. Naštěstí v okamžiku největšího zklamání si Pepin všiml, že ve vedlejší chatě hraje televize. Neváhal a zaklepal na okénko se známou větou: „Jen prstíčky ohřejeme a hned zase půjdeme“. Paní Veličková (jméno jsme si odvodili sami) nám velice laskavě prodala půl litru zelené a 15 lahváčů Radegast. Pepin se aspoň podíval do hospody a už může říct, že byl v Beskydech. Paní Veličková byla velmi ochotná, což bylo především kvůli ceny, kterou nám naúčtovala. Ale dovolila nám přespat na tábořišti poblíž hospody. Opět jsme něco malého ukuchtil a chlastali jsme a pozorovali hvězdy. Pepin si dokonce dal i mou vynikající startku (vlastně byly celkem dvě), takže jsem měl alespoň chvíli pocit, že nejsem jediný kuřák. Je pravda, že jsem odpadl jako první, ale chtěl jsem se věnovat nutnému odpočinku. Kdyby šel Pepin taky spát, nebylo by mu druhý den zle. Nohy jsme už necítili, tak nám ani nevadilo, že jsou odřené až do krve a nevábně voní. Byla opět krásná noc s mnoha hvězdami a hlavně už nás čekal poslední den. A vvvv vo tom to je!!!

34. U Veličků ??? m.n.m. 20,5 Km (celkem 79,5 Km)

(Otevírací doba u Veličků – denně krom pondělí od 10:00 do 18:00 minimálně)

Celkové rozpoložení: Michal Unavený ale šťastný a opilý

Láďa Unavený ale šťastný a opilý

Pepin Unavený ale šťastný a opilý

Den 4 (D + 3 (plus))

Den, kdy jsme měli dorazit do cíle naší cesty – ale nedorazili

Ráno jsem je probudil zase brzo, abychom si ten poslední den pořádně užili. Pepinovi bylo blbě (nemá chlastat) a oba si stěžovali na svůj zdravotní stav. Vyrazili jsme na Ivančenu, kterou jsem do naši trasy přidal až večer u Veličků. Oba se mě pokoušeli přesvědčit, že tam nemusíme, ale nedal jsem se a vyrazili jsme. Po chvíli jsme objevili další rozcestník.

35. U Korýtka 560 m.n.m. 0,5 Km (celkem 80 Km)

(Pitná voda, a hlavně máme už 80 Km)

U Korýtka jsem si opět vyslechl stížnosti, ale po chvíli jsme vyrazili dál. Bylo překvapivé, že celá cesta vedla do kopce. Dokonce jsem si chvilkami myslel, že jsme zabloudili, ale to se později nepotvrdilo. Věděl jsem, že musíme narazit na jinou značku, to se ale pořád nedělo, a tak jsem rozhodl, že si dáme velkou pauzu a něco sníme. Na tomto místě odpočinku nás potkali dva blbí turisté, kteří se nás velice inteligentně zeptali, jestli jsme na nějakém pochodovém cvičení. Po mé odpovědí, že ne, ale že jsme pouze blázni nás raději opustili. Byli jsme rozhodnuti, že se vrátíme zpátky, ale v tu chvíli na nás zavolali zvědaví turisti a oznámili nám, že asi 100 metrů od nás se napojuje další značka. Opět jsme nezabloudili a za chvíli jsme došli až k Hradové.

36. Hradová, Nad Salašem 790 m.n.m. 3,5 Km (celkem 83 Km)

(Kousek odsud je nádherný výhled, jenom mě zase srali lesníci s motorovkami)

Na Ivančenu to byl jenom kousek, a tak jsme často odpočívali, kochali se překrásnou přírodou a komunikovali s turisty, které jsme potkávali (oni potkávali nás). Když jsem dorazili na Ivančenu, začli mi oba nadávat. Místo slibované a slavné mohyly byl u cesty pouze rozcestník. Marně jsem se klukům snažil vysvětlit, že mohyla je kousek odsud směrem jak jinak než nahoru. Nakonec ale šli.

37. Ivančena 925 m.n.m. 5,5 Km (celkem 85 Km)

(Proč tu mohylu postavili ještě výše?)

K mohyle to bylo už jenom kousek. Nastudovali jsme si všechny písemnosti i mohylu samotnou, přidali jsme na ni každý svůj kámen a po krátkém odpočinku jsme vyrazili dál.

38. Ivančena - Mohyla ??? m.n.m. 6 Km (celkem 85,5 Km)

(Mohyla z kamenů – ach ti Junáci, ale stálo to za to)

Z Ivančeny jsme vyrazili na další vrchol – Kykulku. Bylo to kousek a vrchol byl nádherný. Nebyl tam sice žádný rozhled, ale na vrcholu byl bukový porost a tráva. Nádherné místo pro odpočívání. Nevýhodou byla výška této hory – 996 m.n.m. Kluci se rozhodli, že vylezou na strom do výšky 4 metry, aby mohli prohlásit, že pokořili další tisícovku. To se jim však nepodařilo.

39. Kykulka 996 m.n.m. 6,5 Km (celkem 86 Km)

(Mohyla z kamenů – ach ti Junáci, ale stálo to za to)

Po dlouhém odpočinku a po pozdní snídani jsme pokračovali. Tentokrát nás čekala cesta dolů – Pepin mohl trekovat. Nekonečná cesta bez pauz, což bylo způsobeno rozbitým zapalovačem. Bez zapalovače cigaretu nezapálíš, a tak jsem neviděl jediný rozumný důvod, proč zastavovat. Došli jsme až do Pražma.

40. Pražmo 425 m.n.m. 17 Km (celkem 96,5 Km)

(Civilizace a hlavně máme 90 Km)

Krásná vesnice, kde mají skvělý obchod, kde jsme konečně zakoupili nějaké potraviny a hlavně zapalovač. Po pauze, kdy jsme všichni snědli po třech nanucích, pokračujeme dále. Já a Láďa jsme zavzpomínali na poslední akci, kdy jsme z Prašivé sestupovali stejnou cestou, jakou nyní půjdeme nahoru. Matně jsme vzpomínali, že stezka byla velmi prudká. Ale mysleli jsme si, že to bylo způsobeno velikým množstvím alkoholu. Bohužel to alkoholem nebylo a ten svah na závěr byl opravdu největší. Byli jsme hotoví. Jediné co nás hnalo vpřed byl pocit, že se jedná o poslední vrchol pro letošní rok. Po velmi dlouhé době jsme se dostali až na další rozcestník:

41. Nad Vysutým 700 m.n.m. 20 Km (celkem 99,5 Km)

(Byl hodně vysutý, ale už nás čeká jenom rovinka)

Jelikož jsme věděli, že na Prašivou je to kousek a po rovince, hned jsme pokračovali dále. Cestou jsme už vzpomínali na různé příhody z akce a celou akci jsme hodnotili. A najednou jsme byli tam:

42. Prašivá 706 m.n.m. 23 Km (celkem 102,5 Km)

(Poslední vrchol Beskyd, máme 100 Km)

Chvilka rozjímání a děkování. Dosáhli jsme posledního vrcholu a teď nás čeká jenom cesta dolů a po rovince na Žermanickou přehradu. Slavnostní okamžik jsme si vychutnali s česnekačkou, gulášem a s pivečkem (Je tam Plzeň a Pepin mohl být spokojený)

Hodně ovlivněni jsme vyrazili do cíle naší cesty. Stavovali jsme se ve všech hospodách, které jsme potkali a v každé jsme si dali aspoň jedno pivo. Stejně tak jsme cestou dopili všechen alkohol, který jsme si nesli od Veličků – kluci díky. Jediný zajímavý zážitek za celou cestu byla příhoda s pivem. Pepin byl velice rozmazlen z Plzně, kterou pil na Prašivé a Radegast mu nějak nechutnal. Aby si dal další pivo v hospodě „U koníčka“, přemluvili jsme ho, aby si dal dvanáctku. Číšník se na nás podíval velice škaredě a odpověděl, že to co jsme právě vypili dvanáctka byla. Tak Pepinovi nic jiného nezbylo, než si rundu zopakovat. Ještě že jsme seděli venku, neboť se někdo začal zouvat a opravovat si své poškozené nohy. Směrem k Žermanicím jsme minuli tyto rozcestníky:

43. Kamenité 450 m.n.m. 25,5 Km (celkem 105 Km)

(Velmi povědomé místo – jednou jsem tady hrál s kapelou, zelená tady chutná o mnoho lépe)

44. Dobratice ??? m.n.m. 28,5 Km (celkem 108 Km)

(Na to si už nevzpomínám)

Došli jsme až téměř k Žermanicím, ale někdo z nás zabloudil. Kluci tvrdí, že jsem to

byl já, já tvrdím, že to byl někdo z nich. Teď už je to jedno, asi to způsobil alkohol. Motali jsme se na polních cestách a nadešli si pár kilometrů. Naštěstí se Pepin zeptal na cestu, a proto jsme se kolem jedné hodiny ranní dostali do Lučiny.

45. Lučina 310 m.n.m. 38,5 Km (celkem 118 Km)

(Konečně u přehrady a máme 110 Km)

V Lučině jsme absolvovali naučný pohovor od místní policejní jednotky a poté jsme

vyrazili směrem k hrázi. Procházeli jsme přes celou Lučinu a já jsem vzpomínal na zážitky, které z této oblasti mám. Těsně před hrází jsem se rozhodl, že sejdeme do lesa. Sešli jsme moc brzy, což mě hodně mrzelo, neboť jsme se probíjeli přes zarostlý les a párkrát jsem dostal klackem pořádnou pecku. Nakonec jsme však dorazili, bylo 1:30 Den 5

46. Žermanice ??? m.n.m. 40,5 Km (celkem 120 Km)

(Jsme tady, jsme tady a zdraví)

To co jsme cítili, když jsme konečně došli asi vysvětlovat nemusím. I přesto, že jsme byli totálně K.O. jsme měli sílu se o své zážitky podělit. V klidu jsme se chystali ke spánku. Pepin měl opět nějaké problémy, to když málem vykonal svou malou potřebu na nevinně spící lidi nedaleko od nás. Ale včas je zareagoval, nebo oni jeho, to už nezjistíme. Pepin se šel vykoupat celý, já jenom po pás a Láďa se na to vykašlal úplně. Konečně nadešla moje oslavná chvíle a zapálil jsem si doutník, který jsem si v Praze pracně vybíral a Mírou (tehdy to byl ještě Míra, dnes je z něj Pepin). Chtěl bych, aby se vrátil ten den, kdy jsem si doutník koupil. A byla krásná noc, nejkrásnější úplně maxi. A vvv vo tom to je!!!

Celkové rozpoložení: Michal Unavený ale šťastný a opilý

Láďa Unavený ale šťastný a opilý

Pepin Unavený ale šťastný a opilý

Den 5 (D + 4 (plus))

Den, kdy jsme dorazili do cíle naší cesty a ukončili celou akci

Už ráno, když jsme se probudili bylo nehorázné horko, já jsem se šel koupat, Pepin taky a Láďa opět stávkoval. Já jsem to koupání pojal rekreačně a po pěti minutách jsem se vrátil na břeh. Pepin to vzal sportovně a celou přehradu přeplaval. Je to blázen, ale má můj obdiv. Moje plážička, na které jsme se usadili byla vždycky úplně prázdná s vyjímkou pár rybářů. Asi stárnu, protože se situace úplně změnila a již od rána sem přicházely rodinky s dětma. Prostě katastrofa a k tomu ještě to horko. Za těchto podmínek jsme se rozhodli, že celou akci ukončíme a pojedeme domů. Návrat byl zajištěn automobilovou dopravou do místa našeho základního tábora – do Krmelína. Do tábora jsme dojeli kolem 12:00.

Pár poznámek na konec.

Ostatní účastníci s textem nemusí souhlasit a určitě souhlasit nebudou. Pokud se chtějí vyjádřit, mohou pod tímto závěrem.

Všechna vyjádření ostatních členu prochází mou cenzurou.

Všem chci poděkovat za předvedené výkony a příští rok se stanou naší obětí Jeseníky.

A vvvv vo tom to je!!!