Kvítek vlčí

Osoba v postel uléhá, Mysl reálnému světu mává, To ticho krásně doléhá, A sen teď mysli realitu dává. Sladký spánek Příjemný to vánek. Ještě sladší sen, Pojď, fantazie, pojď ke mě ven. Krok do neznáma. Tma jest okolím. Vždyť je tu odedávna Cosi hnulo soukolím. Zelená louka kvete krásně, Vůně hladí světu dásně, První krůček k mládí, A rosa na květech mě chladí. Sluníčko, ach, nádhera, O mou kůži pečuje, A moje mysl se raduje, Jak toto údolí krásné je. Nasávám vůni květin, Jsem opilý tou nádherou, Mráčky si oblohou brázdí, Je to jak v nejkrásnějších lázních. Za loukou pole rudé, Copak to tam asi bude? Jen pole květů vzletných, Toť jen vlčího máčku květy letní. Ach ta krásná rostlina, Ke sluníčku se upíná. Hřáti sluncem nechává se, A svou vůní předává se. Mé kroky směřují, Ať tam či tam, je to k ní. To co hledal, našel jsem, Pojď človíčku, popojdem. Magický to květ na zeleném stonku, Připomíná řůži,snad zdá se? O pár kroků modrého zvonu, Zvoněním svým stále ptá se: Kdo jsi, ty neznámá osoba? Kdo jsi, že víš co to znamená? Ten vzhled očí, ta podoba, Narostly Ti ramena? Přišel jsem si pro svůj osud, Hledal jsem stále, stále až dosud. Chci rozjímat s tou vůní krásnou, A své duši dát radost spásnou. Není na tom nic, Oddechl jsem si z plných plic. Jsem tu a jsem rád, Jsem tohoto údolí kamarád. Chtěl bych povznést mysl svou, K této vůni a chuti dvou. Dvou duší svázaných. V Myšlenkách tak nadaných. Zvonku modrý, zvonečku, Nechej mě tu chviličku, Chci si nechat krásně zdát. Nechci s tebou, nechci se prát. Človíčku, ty osobo. Ty duší louky žiješ. Sna však téhož, onoho. Zakázaného nektaru tu piješ. Nemohu Ti pomoci, Sám víš víc nežli já, Jsme jen času otroci, Tak nevíš co se slušet a patřit má? Odejdi již z místa tohoto, Až naučíš se, co máš v sobě, Přijď a dám Ti radu, jen však Tobě. Teď odejdi! Ty osobo! Ach ta krásná vůně. Mé srdce už nekonečně stůně. A mysl moje stále mlčí. Najdu ten kvítek, kvítek vlčí? Nechci hledat dále cosi. Ptám se stále sebe, ptám se: Kdo jsi, Kdo jsi, Kdo jsi? Na jakou dát cestu mám se? Jen jednu louku znám. Jedním kvítkem žiji. Tu vůni na paměti stále mám. A ze džbánku Porozumění stále trošku piji. Naučím se všemu, co zvonek žádá. Ale na prameni stále leží žába. Ne nadarmo jsem v roli čápa. Řeknu žábě navždy pápá? Naučím se co v sobě nosím. Pochopím sebe sama. Z činů, v kterých chodím bosý, Stane se moje máma. Učitelka moje, věčná, A ta vůně navždy vděčná, Šťastná moje bude. A proto krásně kvete rudě. Vlčí máčku rozmilý, Sním o Tobě již navždy. Pevnost mého srdce, Mé srdce není schopné vraždy. Až pochopím, Co v sobě nosím. Znovu přijdu a dám Tobě, Co nosím, já nosím v sobě. Pokud budu stále radost šířit, K Tobě se budu stále blížit. Opona se zvedne, A můj hřbet se ke kořínkům ohne. Sen příliš ovlivnil mne, Ach Ty krásný, krásný sne. Realita sny vystřídá, Kdopak to tu ranní radost snídá? Sen se změnil v realitu, Realita v sen. Pojď kvítku, pojď ke mně ven. Nechť noc se změní v den. Probouzím se z krásy jasné, Mé srdíčko se po hezkém citu pásne. Kvete to rudě, voní přenádherně. Co to asi, co to je? Navždy budu cítit vůni, Navždy srdce mé je rudé Tak jak kvítek vlčí kvésti bude. A čas si teče, jak voda v tůni. Stále, dál, bez okolků, dál, kamsi. Bez konce, bez začátku, teče. Není to však sladká voda, natož sladká vůně. Že by to byla iluze?

---