Myšlenka na zítřek

Říkat nic a všechno slyšet, slovo mlčí, a myšlenka mluví. V údolí znovu začalo pršet a hrom smutku tam duní. Jsem daleko, ale vnímám tam zůstalo srdce mé a myšlenka A přece toho dnes hodně mám, a vyjadřují to tato písmenka. Co nezabíjí to posiluje, co bere, to také dává, nechť si tam vítr duje a smutek nervy drásá. Já mocný jsem, poradím si se smutkem. A znovu vyjde den, nad slunce jasnější. Vzpomínky zůstanou, emoce narostou, Jak ruka obra budou, potáhnou se do dáli. Střež se bídníče, človíčku ta ruka po Tobě sahá. Uteč ni Tobě stane se, smutníčku mocná jest ruka emocí. Kam dopadne, tam neštěstí mění ve štěstí, smutek se v radost promění, Ve stavební materiál se změní smetí, a činí to s nejlepším domnění. Hle smutek pukne myšlenka letí kupředu a emoce si znovu dupne odvaha celá od medu, upatlaná a sladká. Znovu svět se skládá z kostek, všechno do sebe zapadá, Skrz řeku smutku staví se mostek a po něm kráčí dobrá nálada. Putuje z dálky, nekonečna putuje a hledá dál, bude hledat do nekonečna a to jsem se toho tolik bál. Smrt drtí se v kostech, nechmury zkřehlé krčí se, taková síla v těch nekonečných mostech všechno zlé pod nimi drtí se, jak radost po něm dupe. A slovo dá slovo, rok se potká s rokem. Uzavře se jedno kolo, a loď potká se s dokem. Nekonečná věčnost prohlédne, myšlenka kupředu se dostane, zvedne vlajku a hrdě a statečně, na tu novou cestu pohlédne. Bude krásná, živá, neúnavná, ta cesta prašná nebude. Snad. Najde se tam radost odnedávna, tomu napomůže tato stať. Myšlenka dere se kupředu, drtí skály, mění se. Řeka smutku skomírá. Běž dopředu! myšlenko na zítřek. Ze dna človíček se sbírá, u něj odvaha radost a štěstí, stojí za ním i nekonečná síla, a slzu poslední si utírá. Myšlenka kupředu se dere, se smutkem a neštěstím se pere, Na tebe čeká zítřek či dnešek, a smutek? Ten má Pešek! Kdo srdce vězní? ten v sobě samého mění! Popusť v sobě uzdu, a zatrať v sobě dužnu! Myšlenka kupředu dere se, se smutkem a krutostí mele se. Ale na konci vítězně, myšlenka kupředu dere se.

---