Pojednání o Matematickém vyjádření života

Bláboly že? Možná ano, vy víte víc.

Celý život člověka se zdá býti přímkou. Díky zákonům Paradoxu a Stvoření to není však rovná přímka. Je to taková křivka, spirála která má 5 rozměrů prostoru. Ano je to 5 rozměrů, protože to je životní spirála, paradoxní spirála, je to pravidelně nepravidelná spirála, čili paradoxní přímka. Člověku se malý kousek může zdát jako přímka, když se poohlédne za sebe tak vidí křivku, ten kdo dovede vnímat víc uvidí pravidelnou spirálu, ten kdo poznal smrt tak vidí paradoxní spirálu v pětirozměrném prostoru. Žádný kousek života není stejný je pouze paradoxně stejný. Celá spirála se zdá být pořád opakovaně pravidalná ale je opakovaně pouze paradoxně odlišná. Ta nepravidelnost spirály, tak jako v životě, dává člověku nepřeberné možnosti ve vývinu všech skutečností, které člověk učiní. Život je tedy matematicky: přímka x kruh 1 ----------------- x ------ čas x prostor paradox Přičemž přímka je nudně ideální snový život. Naprostý ideál, který neexistuje. Kruh je absurdně přehnaný cit, který uvádí všechno do chodu. Ryzí cit, který nezná věčnost. Čas je všeobecně znám, není třeba ho popisovat. V tomto vzorečku je čas vždy omezen. Prostor je třírozměrně zakřivená plocha. Nemá konec, nemá začátek a přesto existuje. Paradox je soubor zákonitostí, které se dají velice těžko matematicky vyjádřit. Paradoxní krychle je vlastně koule, ale přesto je to krychle. Prostě je to nerozumně rozumná variabilní konstanta. Je nelogicky logická. Jednoduše se dá vyjádřit jako existující nic nebo Nechaotická Neposloupnost. Výsledkem po dosazení do tohoto vzorečku vychází paradoxní spirála. Tento vzoreček však nepočítá s věčností, je vždy časově omezen. Při dosazení věčnosti do tohoto vzorečku se celý matematický vztah rozbourá, takže všechny jeho části jsou paradoxní a věčnost se nakonec sama vykrátí. Výsledný vzoreček vypadá tedy takto. Prostor (přímka x kruh)Paradox x ------------ čas přičemž za čas se dosazuje obvykle nekonečno, aby tento vzoreček platil. Výsledkem je potom přímka křížící se s kruhem to celé umocněné paradoxním vztahem. To všechno nezávisle na prostoru a čase. Takový hybridní dvojrozměrný prostor. Tento matematický vztah však nemůže sám o sobě vzniknout, za existence základního axiomu, že věčnost neexistuje. Tento výsledný vzoreček je vyjádření naprosto čistého a ideálního snového citu s nekonečnými variacemi a umocněné paradoxem bez vázanosti na prostor a čas. Tato matematika převedená do životní reality zní takto: Za předpokladu že věčnost neexistuje není možné v životě nikdy dosáhnou ryzího citu a ideálního snového života. Jediným pohybem je paradox, který dává všemu variační nádech, takže všechno je nedokonalé stejné a dokonale diferenčně variační. Je to tedy normální klasický život s důrazem na paradoxní vrcholy a propady. Existuje nesmyslně nekonečno životních cest, které podléhají tomuto vztahu. Do tohoto vztahu se rodí člověk. Hned na začátku na něj působí čas. Čas v prostoru a potom na něj působí postupně všechno. Předpokládejme že však základní axiom přestane existovat. Tedy že věčnost není nereálná. Ovšem museli bychom to brát obráceně. Z jakýchkoliv příčin by člověk měl svůj život jako procházku růžovým sadem ideálním. Potom by se na své nudné pouti životem setkal s naprostým ideálním ryzím citem. V tom setkání by začali všechny paradoxní zákonitosti teprve pracovat. Přímka by se chtěla paradoxně zakřivit a kruh by se chtěl paradoxně narovnat. Paradoxně obě části by měli naprosto stejnou váhu, takže by žádná činnost zakřivování přímky a rovnání kruhu neproběhla a přitom by probíhala. Čas by se v tomto splynutí popíral a vůbec by se nebral v potaz, a prostor rovněž. Tento život by byl všemocný a přesto otrokem paradoxních zákonů. Tento život by byl věčný, tedy v podstatě by to byla paradoxní věčnost. Jenže ještě jeden axiom tady hraje roli a to v obou dvou vzorcích. Tento axiom se týká pouze kruhu. Kruh jako ideální cit totiž nevzniká osamoceně u jedné bytosti. Vzniká nejvíce u dvou paradoxních bytostí. Takže v obou případech tento vzorec potřebuje dvě proměnné. Přičemž v prvním vzorci nemusí být konečným číslem pouze jediné. Kdežto v druhém vzorci na konci vzniká jen jediné číslo. Paradoxní konstanta znající věčnost. Z toho všeho vyplívá třetí poslední axiom. Neexistuje na světě bytosti, která má svůj život jako procházku růžovým sadem. Tudíž na světě neexistuje věčnosti. Existuje právě jen paradoxní život v pětirozměrném prostoru.

---