Výkřik poslední

[Rozřevy s bohem]

Ach, nebesa!
Jakým to spárem hrůzy srdce mi svíráte!
Ne, nežiji, nedýchám, mě si k sobě vezměte!!
Bože, zbav mne rozumu, než sám zahyne,
oči mi vypíchej, než slzy je vyplaví,
nebo dej, ať čas neplyne,
ráno ať nepřijde,
skály se roztaví!
Jakým právem ta hvězda, co Země ji obíhá,
dnes jako včera teplo jí posílá!!?
Jak může teď motýl křídly mávat,
jak řeka lidem vodu dávat,
když světlo mé duše skonalo v trápeni!!?
Ach, země! Což všechen můj pot,
co léta tě zkrápěl,
což tělo teď moje,
sražené v blátě,
k milosti nestačí??!
Jsou ti snad málo lijáky letní,
trpíš snad žízní a na potopu je brzy,
že mají tě na věčnost kropit mé slzy??!
Bože můj, jestli jsi, mně si vem,
snad myslíš si,
že žít bez ní můžu, třeba jen jeden den??
Ušetř ji, nech ji žít,
vždyť dočkáš se její oběti,
proč ty, věčností vládnoucí,
už teď ji máš mít
a já, slabý a smrtelný,
bez ní se obejít?!
Jak krutý jsi!!
Proč stále tu jsem,
proč ještě čekat,
můj smysl vypršel,
chci za ruku držet ji,
na nebeskou bránu klepat.
Vzal jsi mi slunce,
od úst sousto,
urval mi ruce,
co držely poklad!
AHHCH!!!

---