Humin vstupuje do Reality

Procházel se přírodou. Vnímal jenom tu krásnou přírodu kolem něho. Vysoko nad hlavou mu zpíval drozd svojí překrásnou zamilovanou písničku. U nohou v trávě cvrkali luční koníčci. Nádherná souhra drozda a lučních koníků připomínali božskou hudbu, kterou nikdy ještě neslyšel. Procházel loukou, nádhernou loukou, která byla poseta tisícem květů. Duhová paleta barev mu okouzlovala jeho oči. Procházel svěží travou a za sebou nechával nepatrné stopy. Všude okolo bylo štěstí a radost ze života. Nikdy nikdo by nedopustil, aby tento ráj byl něčím narušen. Mnoho lidí o tomto malebném údolí nevěděl. Stále šel a hleděl na ten zázrak přírody a nemohl se vynadívat. Obloha byla tak azurově modrá, pár obláčků připomínajících stádo rozpustilých bílých oveček a sluníčko, které ho velmi příjemně hladilo po tváři a nechávala příjemný pocit. Bylo to tak nádherné, brouzdal se dál travou nad kterou poletovali pestrobarevní motýlci, kteří sosali z květů nektar. Včelky se snažily opylovat ty nádherné květy, aby jich další rok bylo ještě více. Při té náročné práci si pobzukovali do rytmu luční písně, kterou vyráběli luční koníčci a v povětří titěrný drozd. Vyšel loukou až na kopeček a tam se mu otevřel širý kraj. Na chvilku se zastavil a díval se okolo sebe. Po levé straně měl hluboký les. Hluboký a neprostupný les, ve kterém se schovávala divoká zvířena lesa. Po jeho zadní straně lesa prosvítalo pole rudě zbarveného vlčího máku. Ještě dál za tím velkým rudým polem se leskla hladina jezera. Pootočil hlavou doprava. Před ním se zdvíhal velký kopec, který byl z levé strany osvětlen odpoledním sluníčkem, které hřálo celé údolí. Byl porostlý statnými listnatými stromy, které svou výškou předháněly všechny dosavadní představy o vysokých stromech. Pod kopcem v údolí tam kde končil les a začínala tahle krásná louka po které už zase kráčeli jeho nohy, protékal potůček. Tiše zůrčící potůček, který se převaloval přes obrovské kameny. Voda narážela na břeh a dělala velké vlnky. Nebylo na ten potůček vidět. Nebylo ho slyšet, ale on věděl jak vypadá. Několikrát se v něm brouzdal a chytal duhové pstruhy. Směr chůze se otočil doprava. Napravo byl poměrně nízký lesíček. Musel se trochu ohnout svůj hřbet, aby mohl projít pod houšťkou smrkových větví. Byl uvnitř a už se mohl narovnat. Bylo tam přítmí, chládek a všudypřítomný klid mladého lesa. Vzduch byl prosycen vůní jehličí a pod nohama mu křupali suché větvičky. Procházel tak lesem a vesele koukal okolo sebe. Lesík brzo skončil a před ním se objevila malá paseka. Byla porostlá hustou zelenou trávou. Uprostřed paloučku byl velký statný dub s ohromnou listnatou korunou. Usedl pod něj a nechal svoje oči potulovat po okolí. Uši naslouchali zpěvu lesního ptactva a jeho mysl bloudila bůhví kde. Oči pomalu zavíral, a asi začal i trochu usínat, ale probudil ho slabý štěkot psa. Někde v dálce ho bylo slyšet. Nemohl to být moc velký pes, štěkot vypovídal o menším a rozpustilém zvířeti. Posadil se a opřel se rukou a svůj sluch napínal. Odkudpak ten štěkot jde? Sel ze směru kam původně kráčel. Vstal a dal se tím směrem odkud přicházel ten štěkot. Nebyl to tak intenzivní štěkot, jen občas bylo slyšet štěknutí. Palouček skončil a on se prodíral znovu houštím. Občasný štěkot byl stále blíž a blíž. Při svém brodění houštím vyplašil zajíce. Trochu se lekl, ale pak se tomu zasmál a pokračoval. Houští pomalu řídlo a před ním se otevíral další palouček. Vyšel na kraj a rozhlédl se po něm. Palouk byl obrovský, posetý nepřeberným množství lučního kvítí, které překrásně ladili v duhových barvách. Zhruba v druhé čtvrtině paloučku bylo pár keřů a před nimi se proháněl rozpustilý pejsek menšího vzrůstu. Zadíval se na něj a sledoval jeho pohyb. Zběsile uháněl a pak se najednou prudce zastavil a hledal něco v trávě. Bylo to směšné. Trochu se tomu zasmál. Pes něco našel a uchopil to do zubů. Byl to kus klacíku. Vesele ho držel v tlamičce a svižně kráčel zpět cestou, kterou tak zběsile utíkal. Vesele se brodil polovysokou trávou, byl mu vidět necelý hřbet a celá hlava. Bylo to tak směšné, jako by ten psík neměl ani nohy. Pozoroval toho psíka a dal se do pohybu, jemu naproti. Psík se zastavil a pustil klacík z tlamičky a zaštěkal. Pak ulehl a byla mu vidět jen hlava. Potom zase štěknul a postavil se. Najednou zpozoroval pohyb u těch keříků. Z trávy se zvedla doteďka sedící postava. Byla to nějaká dívka, nebylo jí vidět na tu dálku do obličeje. Zvedla se a lehce kráčela k psíkovi, který jí netrpělivě očekával a oznamoval její příchod občasným povzbuzujícím štěknutím. Přišla k němu a pohladila ho po hlavě a uchopila klacík. Pejsek se dal znovu do pohybu a uháněl za letícím klacíkem směrem od přicházející osoby, která se nezadržitelně blížila. Mladá postava dívky usedla do trávy zády k přicházející osobě a čelem k uhánějícímu psíkovi. Už na ní konečně viděl, byl od ní necelých deset kroku, ale ona ho nemohla ještě slyšet. Měla krásné rovné hnědé vlasy, které lehce česal nezbedný větřík. Vlasy se leskly v letním sluníčku a sahali jí přibližně na ramena. Dívka s krásnými vlasy seděla a svoje štíhlé tělo opírala rukou. Hleděla přes rozkvetlý keř bílé divoké růže na uhánějícího psíka. Přicházel stále blíže, již ne tak rychle, a stále ji sledoval co bude dělat. Ona najednou zaslechla jeho krok a otočila se. Její mladou tvář, kterou trochu zahalovali hnědé vlásky rozpuštěné ve větru, doplňoval upřímný pohled hnědých oček, které na něj mrkly. Byla to známá tvář. Tvář, kterou nikdy neviděl, tvář, kterou však vždycky tak důvěrně znal. Oči které ho nikdy nespatřili se na něj zadívali tak lišácky. Oba dva si vyměnili první pohled. Všechno se to odehrálo bez jediného slova. Dokonce teď ani neštěkal psík, který ještě stále hledal klacík v trávě. Stále se na ní díval, byl naplněn tisícem neznámých pocitů, které ho začínali hřát, vnitřně hřát…… Humin stál na louce a díval se do očí krásné dívky, která ho očarovala. Strnul ve větru a přestal vnímat všechno okolo. Žil jenom pro tu dívku, přestal dýchat aby náhodou svým dechem nenarušil tu úžasnou atmosféru. Začal přemýšlet, začal přemýšlet o všem co do teďka prožil. Celý jeho život byl najednou na dlani a on tu dlaň natahoval a dával té dívce, která mu učarovala. Dívka na se na něj usmívala, dívala se na něj Těmi krásnými očky, které ho přímo hladili. Začal trochu uvažovat a pustil své mysli uzdu. Mysl se zaměřila na tu druhou mysl. Sama věděla jak navázat mentální pouto, ani k tomu nebylo potřeba vynaložit žádnou energii, byl to naprosto spontání čin. Možná že ona to tak nevnímala, ale Humin začal vnímat druhou mysl jako svojí. Najednou se obraz směnil. Všude byl prostor bez tvaru, všude byli takové duhové barvy, které se točili okolo. Humin stál uprostřed těch barev a naproti stála ta velice milá dívka. Jejich duše je obklopovala. Každá barva byla spojením jedné a druhé barvy z obou duší. Nádhera pro oči, všechno hrálo fantastickými barvami a snad byla slyšet i hudba, a nebo ty barvy hráli, a hudba se stávala barvou. Líbeznou barvou, která se nedá namalovat. Humin začal vnímat druhou mysl a zahleděl se do ní. Byla tam schovaná bolest, ale i radost. Chtěl probudit tu radost, která byla utlačovaná a povznést ji nade všechny meze. On to dovedl, on jediný to dokázal, mohl měnit emoce libovolně jak se mu zachtělo, ale musel dodržovat všechny zákony Člověčenství, které zní. 1. Člověk nesmí nikdy ublížit, nebo svou nečinností dopustit, aby bylo lidstvu ublíženo. 2. Člověk nesmí nikdy ublížit člověku, nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo., kromě případů, kdy to je v rozporu se zákonem č1. 3. Člověk musí vždy uposlechnout příkazu člověka, kromě případů, kdy je to v rozporu se zákonem č.1 a 2. 4. Člověk musí vždy chránit sám sebe, kromě případů, kdy je to v rozporu se zákonem č.1,2a3. Humin si tyto zákony dobře uvědomoval a proto nemohl nic neodůvodněného udělat. Ta dívka chtěla v sobě probudit tu radost a trochu mu to její mysl přikazovala. On by jí podle zákonu č3 mohl pomoci, ale byl tu mnohem prioritnější zákon. Tím že by jí pomohl a probudil by v ní tu radost, tím by ublížil jinému člověku. Ona už byla smířená se svou bolestí, a bolest už jí tolik nečinila. A navíc, bylo zde riziko, že by ten jiný člověk mohl šířit bolest kolem sebe a mohl by tak napáchat mnoho škod na lidech. Byl si vědom těch zákonů, které byli těmi nejzákladnějšími. Nemohl udělat nic jiného, než té dívce nepomoci. A po tomto rozhodnutí si uvědomil, že někomu ublíží víc. Ublíží sám sobě a to moc, protože jeho jediné přání bylo pomoc té překrásné dívce jeho srdce. Jenže zákon, který se týkal Humina byl až poslední, tedy nejméně prioritnější. Na těch zákonech člověčenství byl postaven celý jeho život. Porušením jednoho ze zákonů a zemřel by. Jeho mysl ani nedovedla uvažovat bez těchto zákonů, a Humin si to uvědomil. Uvědomil si že s tou situací on nic neudělá. A tak rád by té dívce pomohl, a tak ráda by si ona nechala pomoci. Začal se tedy podle toho zařizovat. Najednou se ta barevná místnost rozplynula. Byli zase na té louce. A ještě ani mezi nimi neproběhlo jedinné slůvko. Ona nic nevěděla, ale on věděl příliš mnoho. Trochu ho to trápilo, ale nedovedl udělat nic jiného. Ještě naposledy vklouznul do její mysli a zapůsobil. Daroval jí spánek, takový sladký spánek, ve kterém se realita zdála snem a sen realitou. Jemně ji položil do trávy a když se odpojoval od její nádherné mysli, zanechal tam odkaz, jednostranný odkaz. Když odcházel z čarokrásné louky jeho mysl pilně pracovala, jeho srdce však dostávalo smrtelné rány. Mysl vytvořila energetickou vlnu, kterou připojil na mysl té dívky. Dívka měla navždy zaručeno, že bude mít dost energie na to aby se vyrovnala se všemi problémy, které přijdou, byla to energie léčení, léčila všechno a bylo jí dostatek do konce jejího života. Hůř na tom byl Humin, ale to si zatím neuvědomoval. Udělal všechno co mu zákony a jeho svědomí napovídalo. Nemohl učinit lépe, ale to si také neuvědomoval. Rychle vklouznul do houští. A v dálce za ním byl slyšet hlas dívky a štěkot psa.

---