Huminovo vyprávění II

Humin, nevýrazná průměrná osobnost, nerada vystupující jako první, neprůbojná, ale urovnaná až flegmatická osobnost. Hodně uzavřená do sebe, nedávající šanci nikomu a nikoho nepouští do svých myšlenek. Dá se o něm říci, že to je paradoxní osobnost. Tak paradoxní jak jen život může být. Ve vnitru je zvláštní a navenek to nikdy nedává znát. Nikdo nikdy by o něm nemohl říci něco zvláštního. On je prostě průměrnou osobností, se zvláštními schopnostmi. Kdysi mu bylo dáno, že se naučí některé schopnosti, které nejsou dostupné hned každému. Naučil se ovládat svojí životní energii, naučil se číst myšlenky, naučil se ovlivňovat mysl, naučil se léčit pouhým dotekem. S tímto vším dobrem se musel také naučit zlo. Mohl energii nejenom povzbudit, ale i potlačit. Myšlenky vštěpovat a krást, mysl dokonale zničit, naučil se i šířit nemoci. S tím vším se naučil zákonům Stvoření, bez toho by se to nikdy nenaučil. Naučil se sžít s přírodou, naučil se pochopit svojí podstatu života, za to všechno mu potom byla dána možnost pohledět do budoucnosti. S tímto věděním se naučil mnoha zákonů, mnoha zákonu přírody, to co by měl znát každý. A tak začal jeho zajímavý život, který by si chtěl vyzkoušet každý a přitom on by to nikdy nikomu nedoporučoval. Pomalu se učil těmto dovednostem a studoval okolo sebe lidi a jejich vztahy. Bylo to nádherné dokud se ho to nezačalo také týkat. V klidu hleděl do budoucnosti a věděl co se stane, ze začátku měl pouze možnost vidět blízké činy a jejich důsledky, ale pečlivě pracoval na projektu dále. Všechny poznatky zapisoval, a v hlavě se mu začal vytvářet přesný obraz toho, co se stane a co bude jeho budoucností. Zprvu na to hleděl jako na něco, čemu se věřit nedá, ale nakonec přece jen dospěl k názoru, že to bude skutečně jeho budoucnost. Nikdy však tuto budoucnost ani on a ni nikdo jiný nemůže změnit. Je to absolutně nemožné. On vidí dál než ostatní, a přesto se jednoho dne rozhodl, že přestane budoucnost vnímat. Do té doby totiž nemohl prožít to co prožívali ostatní. Nebylo mu dovoleno aby poznal to co ostatní, ale bylo mu dovoleno úplně něco jiného. Nikdy nelitoval svých činů, ikdyž by je přeci jen někdy měnil, ale nikdy by to opravdu neudělal. Je to přesně to co si přejí ostatní lidé jednou prožít. On si to prožil. Jednoho dne si však začal hrát s něčím s čím si hrát neměl. Neměl ale přitom musel, protože to měl určeno. Kdyby se díval pozorněji trklo by ho to dříve. On ze začátku nevěděl, že se mu začíná plnit osud, přesně tak jak ho jednou předpověděl. Se vší jeho dokonalosti předpovědi však nepočítal. V té době už to totiž nedělal. Nedíval se do budoucnosti, jen se díval na vědomí, které se mu začínalo před očima otvírat. Nikdy neprožil nic krásnějšího, nikdy neměl pohromadě tolik citů, které se v něm probudily. On věděl, že jednou jedinkrát přijde osoba, která bude mít klíč k jeho srdci, která bude mít odpovědí na jeho otázky, aniž by je kdy vyslovila. On to vždy věděl, jenže si to nikdy nepřipouštěl, že by to mohlo být někdy realitou. Jeho krásné sny se začali splňovat. Jeho krásné sny se začali plnit stejně doslova, jako jeho noční můry. Až dosud byl vždy připraven na jakoukoliv situaci, ale v tomto případě nebyl, on si to totiž předpověděl. On se totiž už kdysi připravil na chvíli, která přijde, a on nebude schopen cokoliv rozumě vyřešit. Jeho osobnost se začala štěpit na dvě části. Jedna říkala přesvědčivě NE druhá stejně tak rázně říkala ANO. Vždy předtím v něm byli tyto dvě části, ale vždy bylo jednoduché přesvědčit tu druhou. Vždy totiž jedna byla lepší jak ta druhá. Ale nyní jsou tu dvě rovnocenné, a ani jedna nejde nikdy přesvědčit. Vždy měl před sebou víc cest než jenom dvě. Dnes má před sebou pouze dvě. Ani tři ani jednu, ani patnáct jen dvě. Má tisíc argumentů proč ANO. Tisíc argumentů proč NE. A nejhorší na tom je, že on nikdy nebude schopen toto rozlousknout, a když jednou bude tak už bude pozdě. Ve své budoucnosti má jedno nevyplněné místo. Místo, které neví jak dlouhé je, a od kdy začíná. Je to místo nejistoty a nestandartu. Je to doba zla v dobru. Je to doba dobra ve zle. Je to doba Paradoxu. Je to doba, kterou si vždy přál, a kterou si teď uvědomil. Vždy psal o paradoxu. O jeho teoriích, a nyní si vytvořil Paradox, který se chová přesně podle jeho zákonů. Až příliš kvalitně se vyplnila jeho slova. Vždy počítal, že to nikdy nebude tak paradoxní Paradox. Tento ryzí paradox, byl jeho. Nikdy si sám svůj nevytvořil ale vždy po něm toužil Teď ho má a neumí s ním pracovat. Ach Humine, nevíš si teď rady. Vždy ses se vším vyrovnal, nyní se nedovedeš vyrovnat s ničím. Jsi ve slepé uličce. Jenže byl jsi tam příliš dlouho, protože ti zastavěli cestu kterou jsi přišel. Ale jedno je potěšující, že tam nejsi sám. Jenže když se na tu osobu podíváš, tak to potěšující pro Tebe nebude. Jen na první pohled Tě potěší ta tvář. A potom si uvědomíš, že jsi se chytil do stejné pasti, jako ta osoba, na kterou hledíš. Víš Humine, nachytal jsi se do vlastní pasti. A víš, že tato past je naprosto dokonalá. A že ty z té pasti už nikdy nevyvázneš tak, jak jsi do ní vstupoval. Humine otevři už konečně oči, poznáš co tropíš. Poznáš že se zahráváš s něčím na co nemáš. Ale když si všimneš těch stěn okolo, tak jsou popsány životy, kteří tu byli před tebou se stejným problémem. A jak můžeš vidět, žádného tu nenajdeš. Každý skončil stejně. Všichni se z toho dostali, měli jen dvě možnosti jako ty. Naučili se létat, ale to nikdo se nenaučí sám od sebe. Nebo museli projít zdí, ale to musel každá sám, to se nedá ve dvou. Někteří tady byli dost dlouho, někteří se tu ani neohřáli. Ale jedno je jasné, jsi v situaci, kdy Ti nepomůže nikdo, kromě jedné osoby. Osoba, která je tak blízko a přitom ještě tolik daleko. Ale máš možnost se v této slepé uličce soukromě pobavit a nikdo nikdy Ti nepomůže, ale ani Ti vadit nebude. Jsi tu sám, a přitom jste tam dva. Dívej se okolo sebe, nedívej se jen před sebe. A mohu Ti říci, že čas v této místnosti nehraje roli a nikdy to za Tebe nevyřeší. Humine jsi to ty, jen Ty.

---