Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Huminova mocná mysl znovu začala tvořit novou realitu. Zřejmě ho tato realita omrzela. On je skutečně mocný. Našel způsob jak v jediné sekundě vytvořit jakoukoliv dimenzi nové reality. Sice se to všechno odehrává v jeho mysli, ale co prožije tělo, prožije mysl, a co prožije mysl, nemusí prožít tělo, protože mysl bez hmotného těla může existovat. Záleží jen na dimenzionálních zákonech, podle kterých může mysl v té které dimenzi existovat. V některých musí mít tělo, v jiných může být bez těla a všechno je tam v podstatě jen energie. On to dokázal. Není mě známo jakým způsobem si může svou realitu přenést do jiné dimenze, ale sdělil mě že je toho schopen a já mu věřím. Tvrdí že se v jedné realitě vypne a začne žít v nové realitě, v té předchozí se čas zastaví a v té nové se čas znovu rozeběhne. Jako by to všechno co se v té nové realitě odehraje bylo jen takovou bezčasovou vsuvkou do jeho života v té předchozí realitě. V jaké jeho realitě žiji já to nevím, ale on mě tvrdí, že tohle všechno co vidím kolem sebe vytvořila jeho mysl, a že to je jen jeho dimenze nové reality. My to nemůžeme poznat, uvědomit si to však můžeme. Skutečně vnímat tuto dimenzi může pouze Humin, on totiž veškeré parametry tohoto světa musí mít pro všeobecnou existenci v hlavě. Tvrdí, že každá bytost, která je vytvořena podle jeho obrazu je schopná toho co on. Záleží jen na duchovním rozvoji té dané bytosti. On vypadá skoro jako já, také je to takový průměrný člověk. On však zná o životě mnoho. Může vyprávět, zná moc užitečných moudrostí, zná budoucnost, může tvořit cokoliv, co si usmyslí. Řekl mě, že v některých dimenzích fungují určitá pravidla, které jsou úplně stejná pro něho i pro ostatní bytosti. Říká, že se rád těmi pravidly nechává omezovat, protože mu to zpříjemňuje život. Jako by chtěl žít stejný život jako my, jakoby nás studoval a líbilo se mu všechno nové a chtěl si všechno vyzkoušet na své kůži. To co budu nyní psát je vlastně popis jeho nové reality, kterou vytvořil jen proto aby poznal …. Nebudu předbíhat, Huminova dimenzionální realita začíná, je to realita stejná s naší, stejné zákony, stejné všechno, proto to mohu vyprávět jako realitu, není třeba znát něco víc než už známe, je to pro všechny pochopitelné co se odehraje, a mnozí již vědí o čem budu hovořit. Příběh napsaný Huminem začíná :
Humin, takový průměrný člověk. Vypadá zcela nevidě, není ani pozadu, ani napřed, je prostě schovaný v davu. Je to mladý člověk. Je mu asi 22, ale nemohu to tvrdit přesně. Miluje přírodu, má rád všechno krásné. Vždy s novým jarem se probouzí i jeho duše. Všechno vždy začne kvést, a slunce začne hladit celou tu nádhernou přírodu. Má přírodu moc rád, má rád slunce, měsíc, hvězdy na noční obloze. Někdy si vyrazí jen tak do přírody a prochází se příjemnou krajinou krásného údolí, kde je malý potůček s čistou vodou, mnoho lučních kvítků, včelky, motýlci, berušky, pestrost přírody, barvy, krásné květy, nepřeberná paleta vůní. Klid, mír pohoda, ráj pro romantickou duši. Někdy si sedne na kus skály a pozoruje západ slunce a rozjímá ve své mysli. Je vždy hodně šťastný, tolik na něj dovede zapůsobit ten nádherný kus přírody. V létě se jde vykoupat do jezera a nebo se prochází stinným přítmím lesa, a nebo si lehne jen tak do trávy a pozoruje obláčky jak se posunují po azurové obloze. Někdy si doma při volné chvilce pustí nějakou moc hezkou hudbu, která se v uších převaluje jako klidná voda a dovede skutečně hezky proniknout hluboko do zasněné mysli a nebo až do radostného srdce. Miluje život, všechno co může nabídnout. Obdivuje kulturu, vzdělání, radost, zábavu, cestování… Prostě má rád klidný život, který nezná nudu a nezná smutek. Vždyť je to ještě mladík, který má celý život před sebou. Začalo to jarem, letošní jaro se probudilo brzy, a brzy květiny vyrazili do květů a do vůní. I v něm se cosi probudilo a v něm začala proudit jarní krev. Ulice se naplnili mladými dívkami. Začal neúprosný lov. Nestůj a chytej, nebo na Tebe žádné štěstí nezbude. Svou radost, své štěstí, své srdce, to všechno vložil do dlaní a jedné dívce to všechno daroval. Neptal se, jen vnímal realitu a stále obdarovával. Dostávalo se mu přízně. Láska na první pohled, štěstí každého z nich se zněkolikanásobnělo. Jako by obě duše splynuli v jednu. Byla to dokonalost. On věděl co má vždy v kterou chvilku učinit, aby vykouzlil radost v jejím srdce a úsměv na jejích líčkách. Miloval ten její smích, miloval její vůni, sympatii, upřímnost, stálou a neúnavnou ohleduplnost. Ona se věnovala jemu, on zase jí. Vnímali oba to štěstí, a s každým dnem to bylo hezčí a hezčí. Jako by si opravdu snad četli myšlenky, jak jinak by mohl vědět co ten druhý potřebuje v tu danou chvíli, co žádá, co naopak může darovat. Dokonalost. Až by se z té radosti a dokonalosti lidská mysl pominula. Neskutečné, tolik radosti a to jen ve dvou srdcích? Sen milionů lidí na světě se vyplnil v realitě dvou mladých lidí. Ona obdivovala a neskutečně milovala jeho, a on miloval a obdivoval ji. Vyměnili si srdce a každý svůj den si věnovali navzájem. S každou radostí se spravedlivě podělili, a tak tu radost i společně umocnili a vychutnali si jí. Hladký průběh osudu však neměl trvat dlouho. Kdekdo mu mohl závidět tu hezkou romantickou dívku. Kdekdo by mohl jí závidět tolik romantického a pozorného chlapce jako byl on. Každý na světě jim také záviděl, ale jen do určité chvíle. Ach, jak jen ten osud dovede všechno obrátit. Jednoho dne se stalo, stalo se něco co změnilo Huminův celý život. Byl zrovna krásný letní den, oba dva se bok po boku, nepředstíraný úsměv vedle úsměvu, cituplné srdce vedle srdce, Láska vedle Lásky, procházeli po ulici. Měl to být hezky strávený společný den. Bohužel jenom měl. Stalo se co se stát nemělo. Nikdy bych to také nikomu nepřál prožít. Na silnici vedle chodníku byl čilý dopravní ruch. Snad erupce na slunci, a nebo opilý řidič zapříčinil, že jedno auto sjelo ze silnice na chodník mezi chodce. Humin kráčel zrovna v tom místě se svou dívkou. Ona se tiskla k němu a on ji chránil svými pažemi. Automobil vrazil do dívky a Humina to odhodilo stranou. Než se vzpamatoval, musel se sebrat odřený ze země, a hned se ohlížel kde je jeho život. Mezi chodci zazněli výkřiky. Polil ho studený pot a takový hodně nepříjemný pocit. Věděl že se něco stalo, ale tohle byl tak hrozný pocit strachu, že začal tušit že se stalo to nejhorší co se mohlo v dané situaci stát. Během chvilky klečel u těla bezvládné dívky. Tiskl její ruku, ronil slzy. Jeho mysl pohltil neskutečný pocit smutku. Opakoval jen její jméno, nemohl uvěřit. Tiskl se k jejímu tělu, chtěl cítit její obětí, chtěl cítit její duši. Nechtěl uvěřit, že je mrtvá. Každým okamžikem se probují a znovu ho obejme, znovu ucítí její lásku, tak se přesvědčovat. Jeho mysl v té chvíli začala řvát bolestí, neskutečnou bolestí, jakoby se trhalo něco, co nemůže existovat samostatně. Moc bolesti vnímaly jeho smysli, neuvědomoval si žádné svoje zranění, uvědomoval si že v rukách objímá bezvládné tělo své dívky, a že necítí tu všudypřítomnou lásku, která z jejího těla až doposavaď vycházela. Nemohl tomu uvěřit. Nevnímal nic, jen strašnou bolest v jeho srdci při pomyšlení že by snad. V té chvíli už jeho mysl nebyla schopna udržet tu bolest, nedovedla se s ní vypořádat a on ztratil vědomí. Jeho vědomí se mu navrátilo po několika hodinách v nemocnici, ale jeho mysl byla stále v komatu. Dozvěděl se že jeho dívka, zbožňovaná a milovaná dívka, že ona, ona je mrtvá. Nikdy jí už neuvidí, nikdy, už nikdy neuslyší její smích, už s ním nebude sdílet radost, nebude už cítit její parfém. Všechno krásné mu jí bude připomínat, ona byla pro něj vším. Jeho Tělo žilo, ale jeho mysl odešla s ní. Nikdy se už neprobudil, byl to zlomený člověk. Od její smrti k jeho smrti už jeho život by se nedal nazvat jako život. Byla to jen pohybující se schránka bez emocí, bez vnitřní energie. Vyhasl v něm život. On nikdy v celém svém životě nepoznal žádnou jinou dívku, ta jeho byla jemu určená a jeho život byl zase určen jí. Po dlouhém vnímání smutku, který potom byl všudypřítomný, a bolest bodala pořád, zemřel i on. Vlastně přestala fungovat jeho tělesná schránka, jeho mysl už dávno odešla tam do ráje jeho srdce, tam kde jeho Láska byla věčná, kde jeho dívka na něj čekala.
Smutný to příběh. Ale jen vyprávím to co mě vyprávěl Humin. On si to prožil, ne já. On poznal ve své realitě ten neskutečný smutek a tu neskutečnou psychickou bolest, která nemá konce. Hodně mě o tom vyprávěl, jak krásné to bylo, když byli oba dva spolu a jak strašné to bylo potom. Potom mě řekl mnoho moudrých slov o tom všem, ještě dlouho o tom vyprávěl. Obdivoval jsem ho, jak si to vlastně mohl prožít a přitom být tak vyrovnaný, vždyť ho to muselo ovlivnit. Při jeho vyprávění se mě chvilku zdálo, že si vytvořil realitu, která se mu tak trochu vymkla z rukou. Chvilku jsem cítil, že se nechal svou realitou příliš mnoho unést, ale to bylo jen chvilku, a já nemohu svým pocitům věřit. Snad bych mohl, kdybych uměl to co Humin.
Jednou mě vyprávěl o tom jaké to je znát budoucnost. Říká, že jen velice zřídka lze říci, že je to výhoda. Prý se s tím člověk musí naučit žít, a že je to docela těžké, ale když si to všechno potom člověk vžije do krve, tak je to nevýslovná nádhera, ale za jakou cenu. Hodně mě závidí, že já žiji v nevědomí. Nemusím se trápit tím co přijde, mám příjemné překvapení když ta činnost kterou dělám, dopadne dobře. Vlastně prožívám radost vždy když se mě cokoliv podaří. Někdy, když se to nepodaří, tak se můžu cítit chvilku smutně, ale potom stejně zase přijde něco hezkého co stojí za to. Když on zná budoucnost tak o to všechno přichází. Někdy se musí přemoci a prostě chvilku žít bez toho vnímání budoucnosti. Jde to špatně, říká. Prý je to hodně složité nevidět budoucnost. Prý si má představit, že je to něco podobného jako bych žil se zavřenýma očima a nikdy je nechtěl otevřít, tak integrované je to vnímání budoucnosti. Prý by to dnes nikomu neřekl jak lehko lze číst svou i cizí budoucnost, a to jen proto, že bychom se s tím nedovedli vyrovnat. Možná někdy až budeme vědět více sami o sobě. Asi má pravdu. Vlastně on má vždy pravdu a díky tomu ho hodně obdivuji. Všechno kolem něj je takové tajemné a mystické. Na jednu stranu to tajemství přitahuje, ale on říká že to je jen nevědomost. Kdybychom poznali, tak bychom se nad jeho životem ušklíbali. Že když jsem nevědomý, tak že můžeme lépe akceptovat jeho realitu. On se nebrání tomu, aby někomu pomohl díky své moudrosti a svým vědomostem, ale řekne jen to, aby to tomu člověku neublížilo. On to ví co by mu ublížilo, protože on si může přečíst budoucnost a může se tak zachovat podle ní. Nebo tak nějak si to představuji.
Je to moc záhadný člověk, mohu se od něho hodně moc věcí učit. Rád bych se naučil řádně a nádherně žít. On na to zná recept, ale tvrdí, že si tím musí každý projít sám, že je to mnohem lepší než učení. Kdybych se to naučil, tak to nemusím všechno chápat přesně tak jako on, a mohl bych něco z těch vědomostí použít k nedobrým účelům. On také umí číst v myšlenkách. Umí vycítit emoce druhých, své emoce dovede naprosto kontrolovat a koordinovat. Nedává negativním emocím vůbec šanci, a když tak velice kontrolovaně. Říká že každá emoce je k něčemu dobrá, ale některé jsou příliš zhoubné a bez kontroly mohou učinit příliš mnoho chyb na životě jednotlivce. Zaujalo mě to jeho čtení myšlenek. On vždy ví co si myslím. Někdy se mnou komunikuje jen na základě telepatie. Je to úžasné, když místo slovy vnímám činnost i případné emoce a to i včetně dalších myšlenek, které se okolo probírané věci nacházejí. Když mě vysvětluje něco, tak to dokonale pochopím přesně tak jak to on myslí. Prostě vyšle nějaký impuls, který se v mém mozku přemění na pocity a dokonce i někdy na samotné zážitky. Záleží na dokonalosti a kvalitnosti poslaného impulsu. Je to opravdu někdy těžké potom vyprávět něco, o čem jsem s ním komunikoval pomocí telepatie. Je to mnohem a mnohem dokonalejší a jemnější způsob komunikace, a někdy i slova nestačí k vyjádření toho o čem se mnou diskutoval. Jednou mě vyprávěl o tom, jak si poprvé uvědomil sílu své mysli. Zkoušel jsem to sepsat, ale moc se mě to nepodařilo. Příliš mnoho toho tam chybí, a prostě nevím jak přeložit ty myšlenky, které mě poslal. Nemám tak pestrou slovní zásobu, nedokážu to tak dokonale, možná kdybych použil nějaké formy telepatie, ale já nejsem moc dobrý žák. Ale takhle nějak mě to utkvělo v hlavě, a takhle nějak jsem to já vyjádřil slovy: Je to jen jedna intenzivní myšlenka, ale nedá se jí jen tak snadno chápat. Jen málo lidí může pochopit co následuje (tak špatný jsem vypravěč):
Osoba kráčí po ulici, je ráno. Nějaký normální pracovní den, ta ulice je také úplně normální, je sychravo. Vždyť je také podzim, nic neobvyklého. Míjím spousty lidí, někteří spěchají, někteří kráčejí pomalu. Mladí, staří, muži, ženy, dívky, chlapci, všichni lidé, co se dají v normální pracovní den potkat. Ta osoba kráčející normální chůzí vypadá průměrně. Nic zajímavého na první pohled. Ani na druhý pohled nic překvapujícího, nic co by vybočovalo z normálu. Až se to zdá tak trochu zvláštní, že vše je naprosto normální a nic není výjimečné. Jenže zřejmě cosi nechtělo, aby bylo vše tak průměrně normální a nezáživné. Cosi se totiž v jedné chvíli událo, něco neobvyklého, ale zároveň něco co by se snad dalo předpokládat.
Krok míjí krok. Chodník je mokrý, toť ranní rosa. Pokryla veškeré okolí. Nevím jestli je mokro všude, ale tady kolem mě je podzimní počasí. Nic jiného mě nezajímá. Ta zima mě je hodně nepříjemná, kde je ta okouzlující krása slunečního tepla a světla? Je sychravo a mě ta zima zalézá do všech kostí, až mě po zádech přechází mráz. Nevnímám svou cestu, vnímám tu zimu, ta je mě teď nepříjemná. Vždyť jsem se před chvilkou probudil a musím jít každodenní cestu do práce. Nuda pro někoho, jenže já neznám nudu, takže je mě to jen nepříjemné. Moje mysl si spokojeně přede, odpočívá, takže nepřemýšlí. Moje smyslové vnímání je na minimu, jen prostě jdu již naučenou cestou a vyhýbám se lidem. Tak málo jich jde mým směrem, tolik lidí jde proti mně. Co na tom, už jsem si zvykl, ale na co si nezvyknu, to je ta zima na podzim. V zimě mě už tolik nevadí, ale podzim, ten mě ubíjí. Snad proto, že celá příroda jakoby umírá. To ráno mě připadalo tak normální, že bych si ani nemyslel, že se musí něco stát. Jenže ono se stalo. Najednou se změnil obraz. Kolem mě už nebylo chladno, žádná ulice, žádní lidé, jenže okolo nebyla ani tma. Moje mysl se začala trochu probouzet a já jsem si chtěl uvědomit své okolí. Kde to jsem, co to je? Okolo mě nic, a přesto to něco bylo. Nemělo to tvar, nebyl to snad ani prostor, ale jediné co jsem vnímal byly barvy. Všudypřítomné barvy duhy. Nebyli pravidelně promíchány, byli chaoticky jakoby rozstříkané, ale přesto mě to dávalo smysl. Nebyli nikde, a přitom byli všude. Velice překvapující. Mysl jsem čím dál víc zaostřoval. Ohlédl jsem se, za mnou však bylo to samé jako přede mnou, jako bych se vůbec neotočil. A pak jsem si to začal uvědomovat. Můj mozek dal pokyn hlavě aby se otočila, ale ono se skutečně nic nestalo. Já neměl hlavu, já ani neměl mozek. Neměl jsem nic, ale přesto jsem viděl tu přenádhernou skladbu barev duhy. Mysl se stále ještě probouzela a tápala. Moje myšlenky začali být stále intenzivnější a silnější. Začal jsem svou myslí pátrat v tom, jak to nazvat, snad neprostor. Prostě má mysl někde byla, ale jako by nebyla nikde. Nic neexistovalo, ale přesto jsem si uvědomoval, že si uvědomuji. Alespoň ty barvy. Byl jsem velice zmaten. Cítil jsem chaos. Najednou se ty barvy začaly hýbat. Doteďka byli jen takové pomalu proměňující se. Ale teď přímo lítaly ze strany na stranu. Přestal jsem si všímat toho chaosu v mé mysli a vnímal jsem Ty barvy. A oni najednou z ničeho nic stály. Najednou zase zmatek v mé mysli a ve stejné chvilce se i začali prudce pohybovat ty barvy. Byli stále intenzivnější a ostřejší. Ještě chvilku jsem se nechával unášet tou nedobrou emocí. Chvíli ještě jsem si neuvědomil kde to jsem a co to vlastně všechno kolem mě je. Potom jsem si uvědomil, že Ty barvy reagují na mou mysl. A nebo snad obráceně? Soustředil jsem se, barvy se zastavily. Uspořádával jsem si všechno ve své mysli, a ty barvy se také uspořádávali. Jedna se řadila vedle té druhé, neměli žádný tvar, nebyli ani na nějaké ploše ani v prostoru, prostě byli všude, ale řadili se stejně jako moje myšlenky. Koncentroval jsem se, uspořádával, nabíjel svou mysl energií. I barvy přibírali na své intenzivnosti a barevnosti. Uvědomil jsem si že všechno co vidím je součástí mé mysli, ale ještě jsem tomu nerozuměl, a ani jsem tomu moc nevěřil. Přišel čas na první test co dovede moje mysl v tomhle neprostoru plný překrásnou paletou duhových a beztvarých barev. Usmyslel jsem si že chci pryč, že chci odejít, odletět, zmizet, prostě posunout svou mysl prostorem. Moje mysl si tak uvědomila nějaký prostor a zároveň pohyb. Velice ladně se z některých barev vytvořil takový dlouhý tunel, ani nevím jestli to bylo v jednom místě, pomalu jsem se však dal do pohybu tím barevným tunelem, který mě obklopoval. Stále ještě jsem vnímal barvy duhy. Podle toho jak ubíhali barvy jsem si uvědomoval že se pohybuji nějakým prostorem, a tím prostorem byl nějaký tunel. Zdál se rovný. A hned jak jsem na to pomyslel, tak se začal zatáčet na pravou stranu. Snad jakoby se ohnul. Já jsem se stále držel uprostřed tunelu a zahýbal jsem tak doprava. V tom ohybu si moje mysl mým donucením začala uvědomovat takový malý odpor. No jako bych byl v prostoru, kde je gravitace a já letěl ve vzduchu. V té chvíli jsem pocítil odpor vzduchu či co. Tunel se naplnil nějakým plynem, který začal klásti odpor. A já v té chvíli také pocítil slabou přitažlivost, která přicházela od zdola. Jenže jak jsem poznal, že to bylo od zdola? Najednou jsem nevěděl jestli letím nahoru, nebo dolu, nebo do strany, či šikmo. Začal jsem být dezorientovaný. Rychlost se ale stále zrychlovala. Ze začátku to bylo velice příjemné, ale teď jsem nevěděl kam letím, a začal jsem svou mysl zřejmě přesvědčovat, že mě ta přitažlivost, nebo snad gravitace, začíná přitahovat dolů. Tam dolů se také najednou začal stáčet i tunel. Jak jsem však poznal, že to bylo právě dolů? Nevím, ale najednou mě to táhlo tam, kam jsem prostě nechtěl. Začal jsem si uvědomovat že padám do nějaké jámy, co vypadala jako tunel. Začal jsem dělat všechno proto abych unikl, a nespadl tam dolů, někam dolů, nevím kam. Zaplavil mě nepříjemný pocit. I barvy trochu pohasly a tam dole pode mnou začala být tma. Už jsem byl na kraji beznaděje, a ve skutečnosti jsem byl i na kraji tmavého tunelu. A dost. Má mysl si uvědomila, vlastně já jsem si uvědomil, ale nebyl jsem to já, no prostě jsem svou myslí udělal všemu přítrž. Uvědomil jsem si že stojím na pevné ploše, a okolo mě není žádný tunel. Fungovalo to, obraz kolem mě se změnil. Měl jsem prostě pocit, že stojím nohama na nějaké pevné ploše a okolo mě nějaký prostor. Rozhlédnu se kolem a skutečně. Kolem mě trochu prostoru a stojím na nějaké plošině. Okolo mě byli však stejné duhové barvy jako na začátku, ale nebyli již všudypřítomné, ale zdáli se mě že tvoří nějakou stěnu. Všude dokola byla ta stěna a tvořila takový kruh. Pak jsem začal pátrat na čem stojím. Zpočátku jsem si prostě jen přál na něčem stát, ať už je to cokoliv, ale hlavně ať je to pevné. Bylo to bez tvaru, ale stál jsem na tom. Uvědomoval jsem si stále víc. Na čem to stojím? Kde to jsem? A jak jsem si svou myslí uvědomovat, tak jsem i to všechno okolo sebe i viděl. Moje mysl se stala tvůrcem toho co začalo okolo mě existovat. Stál jsem na jakémsi duhovém hranolu a to všechno i se mnou bylo uprostřed barevné koule. Ale ještě jsem si neuvědomoval čím tam stojím. Vždyť jsem neměl nohy. Ale chtěl jsem je tam mít. A také jsem je tam najednou měl. Stál jsem tam a okolo mě všude barevné stěny. Chtěl jsem zjistit na čem to stojím. Ohnul jsem se k nohám. Ohnul jsem své tělo, které jsem si uvědomoval ve své mysli a tím ho jen moje mysl také jakoby stvořila. Ohnul jsem se a sáhl zhmotněnou rukou na zem. Pomyslel jsem na to, že je to pevné jako beton. A skutečně má ruka nahmatala pevnost betonu, nepravidelnost betonu. Prostě to najednou byl beton. Viděl jsem ten hranol jako beton. Znovu jsem se postavil. Chtěl jsem si uvědomit ty barvy, které mě byli hodně příjemné. Jakoby vyjadřovali nějakou hudbu. Pomyslel jsem tedy na hudbu a tu hle začal jsem vnímat i hudbu. Zprvu to byla jen taková nepravidelná hudba, nic neznamenala, prostě jen tóny, a i barvy se jen tak chvěly na stěnách té obklopující koule. Chtěl jsem vnímat hudbu příjemnou pro mou mysl. Tóny se z ničeho nic přizpůsobili, i barvy duhy se přizpůsobili a já slyšel tóny, které hladili mou mysl. Teď mě bylo všechno jasné. Ať je to všechno neskutečné, moje mysl, tedy já, jsem tvůrcem tohohle všeho kolem mě. Zde jsem zákon já, tvůrce jsem já, jsem jakoby ve své mysli, moje mysl je podstatou všeho kolem. Může tu být všechno, může tu být nic a nebo jenom moje mysl jako na začátku. Ty barvy znamenaly myšlenky a emoce, vyjadřovali moji mysl. Když jsem si uvědomil, že já jsem všeho strůjcem, začal jsem také všechno kolem chápat. Tak jak já chci tak to tady také může být. To co já si usmyslím tak to všechno je kolem okamžitě vytvořeno. Z ničeho nic, je najednou cokoliv. Moje mysl se znovu začala koncentrovat, začala nabírat sílu. Barevné stěny začaly zářit barvami. Začali sálat těmi barvami duhy. Celá paleta těch barev začala sálat světlem přesně v souladu s mou myslí. Moje mysl si začala vše uvědomovat. Já si uvědomil, že všechno mohu vytvořit a zničit svou myslí. Všechno co je kolem podléhá jen mé mysli. Ty barvy už byli nesnesitelně zářivé a najednou splynuli v mohutnou expanzi světla. V té chvíli moje mysl přebrala veškerou kontrolu nad tím ,co je a co není kolem mě, totálně jsem pohltil a tak si uvědomil veškerou podstatu všeho co mě najednou obklopilo. Ta expanze světla se v té chvilce změnila v překrásnou krajinu. Nějaké údolí. Stál jsem na nádherně rozkvetlé louce. Všechno to nádherně vonělo. Nádhera pro mou mysl. Sluníčko hřálo, ach jak šťastný pocit v mé mysli, vlastně i všude kolem. Byl jsem neskutečně radostný, chtělo se mě brečet, oči mě slzeli štěstím, radostí z toho co je kolem i z toho, že jsem si to všechno vytvořil svou myslí, a že moje mysl je podstatou té nevyjádřitelné nádhery. Ta přírodní nádhera ztvárňovala to nejkrásnější, co jsem si ve své mysli mohl představit. Ten nádherný pocit. Moje veškeré šťastné emoce, které jsem mohl v té chvíli vnímat, jsem také vnímal a ty všechny emoce mě také obklopovali všude kolem v podobě až neskutečně krásné přírodní scenerie. Tu scenerii jsem znal, věděl jsem kde co je. Věděl jsem kde najdu pole rudého vlčího máku, věděl jsem, kde najdu nádherné modré jezero, věděl jsem kde je ten cvrček, který tady, spolu z drozdem na obloze, zpívají tu nádhernou luční zamilovanou písničku. Moje mysl už nebyla schopna vnímat větší radosti, zatím ještě ne. Možná až budu vědět všechno, co moje mysl dokáže. Možná až budu schopen vytvořit i něco složitějšího, než je tato čarokrásná krajina, která hladí mysl a ochromuje srdce. Neskutečnost se stala realitou, realitou a moje mysl byla ke všemu klíčem. Co jsem nechtěl to mohlo zmizet a mohl jsem být kdekoliv co jsem si uvědomil. Cokoliv, kdekoliv, kdykoliv. Jenže já jsem chtěl být v té nádherné krajině, na té krásné louce, a chtěl jsem být neskutečně šťastný. Nezáleželo na tom, jestli tu nádheru ještě někdo se mnou sdílí, nezáleželo mě na ničem jiném. Záleželo mě jen na té krásné krajině, prostě na všem co si moje mysl uvědomovala, a svým uvědoměním i ztvárnila. Věděl jsem, že na té louce roste jedna květina, překrásná květina, která mnoho značila jen a jen pro mě. Byl to vlčí máček osiřelý tady na té louce. Tam za lesem ho bylo celé pole, ale tady byl sám a byl pro mě moc významný. Protože kdysi už tady na té louce rostl takový kvítek, byl na stejném místě a …….Obraz se znovu změnil. Dokončil jsem krok a moje druhá noha se odrazila od mokrého chodníku. Pozvedl jsem hlavu. Přede mnou dav lidí, sychravo, podzim, chodník, ulice, vždyť je to ranní cesta do práce. Byl jsem chvilku zklamaný. Ale pak jsem si uvědomil tu sílu mé mysli. To všechno co se událo bylo v mojí mysli a já cítil jak moje mysl dovede kdykoliv vytvořit cokoliv. Nyní jsem cítil svou sílu svých činů. Nyní jsem mohl učinit cokoliv. Ale proč nehrát tuhle rozehranou hru, u které nevím jak skončí? Jenže moje nyní silná mysl mě napovídala, že všechno nyní záleží jen na mě, že tohle všechno je součástí jen mé mysli, a moje mysl je tvůrcem toho co vidím a chápu. Jen moje mysl. Nemůže mě nikdo tohle vzít, však proč by to také dělal, když se to děje jen v mojí mysli? Jenže já věděl, věděl jsem mnoho, i to co jiní nevědí. Věděl jem, že za všechno co jsem si uvědomil může jen moje mysl, a moje mysl je nyní mým zákonem a kouzelníkem všeho co vidím a cítím, snad i toho co nevidím svými slepými očky.
Zajímavé že? Prý k tomuto prvnímu uvědomění bylo zapotřebí necelých deset let neustálého trénování mysli. Musel se naučit sedmi přírodním zákonům, musel dokonale pochopit ovládání svých emocí, musel se zřít se zákonem Stvoření, musel svou mysl předem pochopit a ovládnout. Vrcholem všeho potom bylo využití nespoutané energie, která je všudypřítomná, ovládnutí telepatických dovedností, ovládání emocí cizích i svých, předpověď budoucnosti, a ještě hodně moc věcí. V ten den, kdy se to událo, se mu podařilo poprvé srovnat své vědomí na hladinu života, poprvé se mu podařilo utvořit soulad mezi svou myslí a jeho životem. Od té doby může tvořit nové a nové reality, od té doby může prakticky všechno. Díky těm novým realitám, ve kterých může žít mnoho dalších životů, získává moudrosti, zkušenosti, dovednosti a mnoho dalších informací a také novou sílu k životu. Každá nová prožitá realita ho posune o stupeň výš. Nezáleží na tom na jakém stupni nyní je, ale záleží na tom jak ty své stupně může využít k svému životu a k životu ostatních kolem sebe. Jenže má to také své nevýhody. Kdo by mohl pochopit že to všechno je skutečné, že to není jen výmysl? A hlavně jak by vypadal kdyby vědomě a hlasitě povídal o svých schopnostech a moudrosti všem lidem kolem? Nikdo by mu neuvěřil, tolik nevědomosti je mezi lidmi, a přitom on je to normální člověk. Musí to vše skrývat. Ale ne pře každým. Říká, že už mnoho lidí objevilo některé své schopnosti, a že s těmi uvědomělými lidmi si může norně o všech poznatcích popovídat. On pomůže jim, oni pomohou jemu. Dokonce prý může některé nevědomé lidi bez jejich vědomí tak trochu postrčit k tomu, aby si uvědomili sami sebe. Prý je to v souladu se všemi zákony života, a že tomu jedinci to jen prospěje. On dobře zná zákony života, on dobře ví jaká bude budoucnost, já mu věřím.
Říká, že život každého z nás je nejdražší co jen může člověk dostat darem. Není to trest, je to dar, dar natolik krásný, že si ho lidi už ani neuvědomují. Nejkrásnější podle něj je zkoumat lidské emoce. Radost, štěstí, porozumění, sounáležitost a další nekonečná řada. Na svých poutích v nekonečném čase dimenzionálních realit zkoumá každou emoci zvlášť a bere si z nich ponaučení. Prý mu chybí už jen jedna emoce, a to Láska. Na tu se celou dobu připravoval. Hodně mě o ní vyprávěl, sice ji ještě dokonale nikdy nedovel cítí, ale nyní že se na ní intenzivně připravuje. Není to taková normální láska, ale je to největší kouzlo, emoce, co dovede lidská mysl cítit, je to Láska s velkým L. Každý člověk si ji může uvědomit, ale málokdo ji prý dovede udržet. Prý se snaží přijít na dokonalý způsob, jak tu Lásku prožít celým svým životem a zaplést do ní veškeré pozitivní emoce, které již prožil. Prý všechno má svůj čas, a kdyby nepoznal nikdy smutek, strast, nenávist a bolest tak by nikdy nemohl dokonale cítit radost a nikdy by nemohl nic pořádně učinit, aby byl dokonale šťastný. Je pán svého života, je pán svého času, učinil si svůj život přesně podle svých představ a podle zákonů života a stvoření, takže vnímá radost každou minutu. Všechno lez cítit dvěma způsoby, špatně a dobře. On si vybral cestu dobroty, nyní to záleží jen na něm jak si svůj život prožije. A přitom čas není vůbec důležitý, důležitý je jenom život. Moc bych chtěl být jako on, mám se však hodně co učit. První krok jsem již udělal, přeji si, a to je to první. Přání je prvním předpokladem činnosti ať už jakékoliv.
Písmák