Sen 1 - Louka

Měl jsem přenádherný sen. Zdálo se mi, že se procházím nádherně rozkvetlou loukou, všude bylo nepřeberné množství květů, louka hrála všemi barvami, které působili velice uklidňujícím a příjemným nádechem. Okolo některých květů si pobzukovaly včelky, které se chtěli napít sladkého nektaru. Byly lákány vůní sladké šťávy a nepřebernou paletou barev. Nad loukou se proháněli motýlci, kteří tvořily nějaké útvary. Jejich sametová křídla lehce rozrážely vzduch. Tu a tam usedly na nějaký květ, aby se také napily sladkého nektaru a pak jako omámení se vrhly do další honičky, která neznaly konce. Někde vysoko nad rozkvetlou loukou na modrém nebi zpíval drozd svou zamilovanou písničku, jakoby chtěl potěšit všechny na té rozkvetlé louce. Na modrém, azurovém nebi se lehce pohybovaly bílé obláčky, připomínající nezbedné stádečko oveček, které se rozutekly všude kolem. Pohlédl jsem do slunce. Jeho paprsky se dotknuly mé tváře a krásně hřály, bylo to příjemné. Brouzdal jsem se trávou k nedalekému vrcholku, který se snad dotýkal nebe, jen proto aby se mohl dotknout, těch bílých oveček, aby snad mohly po něm seběhnou dolů do údolí a napít se z potůčku. Modrý zurčící potůček zde v údolí tvořil překrásné jezírko s průzračnou vodou, a čarovnou mocí přitáhnou k sobě žíznivá zvířátka, aby uhasily svojí žízeň právě touto vodou. Jezírko však bylo již daleko za mnou, ale vzduch byl stále nasycen vodou z jezírka, a proto se vůně z louky tak dlouho v něm držela. Na vrcholku kopce se rozprostíral zelený lesík. Někde na stromně v lesíku začala kukat kukačka. Její kukání nebylo slyšet jen po celém lese, ale zasahovalo i na louku, kde doplňovalo drozdovu zamilovanou píseň. Jejich souhra byla dokonalá. Celou píseň pak doplňoval luční koník, který cvrkavě hrál do rytmu luční písně. Příjemný teplý větřík pak pečlivě mísil tóny ode všech, a odnášel je dál, aby i ostatní si mohli poslechnout dokonalou souhru všech sólistů. Větřík lehce cuchal mé vlasy, tak jako jen maminka dovede hladit své ratolesti, a zahrnovat je láskou. Všude dýchal mír a radost ze života. Nikdo se nezabýval proč to tak je, každý užíval do sytosti pohostinné náruče matky přírody. Došel jsem na vrcholek a nedaleko lesíčka jsem ulehl do chladivé trávy. Utrhl jsem stéblo trávy, vložil jsem si ho do úst a se sněním v mysli a s krásnými tóny luční zamilované písně, jsem pozoroval pomalu se pohybující obláčky na obloze. Hledal jsem toho překrásně zpívajícího drozda, který rozezpíval celou louku, les a potůček. Zamyslel jsem se, jak je ten svět, krásný, jak dovede být příroda rozmanitá, jak hluboko do duše můžou proniknout všechny její tóny a barvy. Přemítal jsem tu myšlenku, rozebíral až náhle jsem usnul. V té chvíli jsem se probudil. Nevěřil jsem, že se probudím z tak nádherného sna, nemohl jsem uvěřit. Hned jsem nepoznal, kde to jsem, ale podle skříně s knihovnou a plyšového čápa, který se i ve tmě na mně díval svýma černýma očima, jsem poznal, že jsem doma, a ne na louce. Pouze doma. Protíral jsem si oči a stále jsem byl v myšlenkách tam na té louce, v uších jsem slyšel drozdovu zamilovanou luční písničku a spolu s ní jsem si také pobrukoval. Byla ještě hluboká noc. Mohl jsem ještě v klidu spát, do rána zbývalo ještě mnoho času. Ulehl jsem proto do měkkého polštáře a myslel na louku u lesa s drozdovou písní a zurčícím potokem. Přesto jsem však nedoufal, že se do toho sna vrátím. Přemítal jsem v hlavě, zdali si ještě vůbec všechno dopodrobna pamatuji, včelky, motýlky, modré nebe s bělostnými beránky, s hřejivým sluncem a s .... Asi jsem znovu usnul a začal snít, protože jsem se ocitnul na té nádherné louce. Už to však nebyla ta stejná louka, něco se změnilo. Slunce pohaslo a už tak nehřálo, včelky se také uchýlily někam do úlů, motýlů ubylo a drozd se svou zamilovanou písničkou spolu s cvrčkem asi obšťastňovali jinou louku, protože tady již nebyly. Přece jen z okolí na mně dýchala pohoda, štěstí, radost, mír, láska, zdravá a krásná radost ze života. Zvedl jsem se a prošel jsem chladivým přítmím lesíka. Ještě nebyla velká zima, slunce však zacházelo za daleké pahorky. Ještě bylo dosti světla, bylo ještě velice příjemné a uklidňující počasí. Prošel jsem lesíkem a objevila se mi překrásná přírodní scenérie, která okouzlovala mysl až oči přecházely. Otevřelo se mi před očima široké pole červeného vlčího máku. Rudé květy vlčího máku se leskly čerstvě spadlou rosou, kde se koupaly poslední paprsky podvečerního slunéčka. Miliony rudých květů splývali v jediné rudě zbarvené pole. Za rudým polem se leskla hladina velkého jezera a v dálce se slunce ztrácelo za zalesněnými pahorky nějakého pohoří. Kontrast červených květů, modré vody, zelených pahorků a azurového nebe byl čarokrásný. Bál jsem se, že i můj dech mohl tuto krásnou scenérii nějak ohrozit. Stál jsem tam, okouzlen pohledem na krajinu, a vůbec nedýchal. Nějak mně to dojalo, protože se mi do očí začali hrnout slzy, mé srdce bylo tak naplněno štěstím jako nikdy předtím. Mé emoční cítění bylo na pokraji vrcholné radosti ze života, za to vše mohla tato krajina. Nemohl jsem se vynadívat. Vítr do mně zlehounka strkal, asi jsem měl projít polem. Také jsem to udělal, protože zanedlouho jsem se prodíral rudými květy a opatrně ohýbal stonky každé rostliny, tak abych nezanechal stopy. Za mnou se okamžitě stonky narovnávaly, a bylo krásné pozorovat, že po mně skutečně nejsou vidět žádné škody, které jsem musel napáchat na těch křehkých rostlinách. Kochal jsem se pohledem na přírodu, a pomalu jsem se prodíral rudým polem. Mé cítění bylo naplněno něčím, co se nedá říci slovy, nedá se to jen tak říci, to se musí prostě zažít nebo alespoň vidět. Po něko- lika minutách strávených prodíráním rudým polem jsem dorazil k písči- tému břehu jezera. Mezi písčitým břehem a polem rostla sytě zelená tráva se svým chladivým účinkem. Na mělčině u břehu rostlo vodní rákosí se svými hnědými doutníky plných lehkého chmýří. Voda byla ve- lice čistá, byla tak průzračná, že bylo vidět na dno. Hladina jezera byla poseta nevelkými vlnkami, které na vodní hladině kouzlil jiho- východní větřík foukajíc mně do týla. Usedl jsem do písku na břehu a pozoroval jak vlaštovky kroužily nad hladinou a snažily se chytat mouchy a komáry, které narážely na vodní hladinu a dělaly na ní malin- ké kroužky. Rackové se nechávaly unášet větříkem a tak někteří nehnutě stály vysoko nad hladinou, číhaly na svou kořist. Ulehl jsem do písči- tého břehu, který byl tak měkký a příjemně rozehřátý . To bylo tím, jak se do něj zarývaly něžné paprsky letního slunéčka. Svým neviditel- ným dotekem ještě proměňovaly okolí na pestrou a čarovnou přírodu s nepřeberným množstvím barevných palet. Tato scenérie se mi navždy vryla do paměti, mně největšímu nepříteli přírody a začala mně poma- lounku a polehounku přeměňovat v největšího romantika na světě. Alespoň ve světě, kde kvetou miliony rudých květů, kde kvetou vlčí máky, kde drozdi zpívají zamilované písně a kde pohled na překrásnou přírodu dovede očarovat alespoň stejně jako největší kouzelník. Opět jsem se probudil, protože krajina opět zmizela. Chtěl jsem se do ní vrátit. Musel jsem. Mé srdce a moje mysl mi to přikazovalo. Takový velký rozdíl, který jsem cítil, když jsem se už nedíval na čarokrásnou krajině zapadajícího slunce. Začalo se mi stýskat. Musel jsem se opět vrátit, nemohl jsem jinak, alespoň jsem to tak cítil. Pokoušel jsem se usnout a zároveň myslet na onen přenádherný kraj... Začala my být zima, převalil jsem se na bok. Mokrá tráva mě lehce polechtala v obličeji a zůstal po ní jemný dotek rosy, která už spadla. To mně probudilo. Posadil jsem se a rozhlédl se kolem. Sedím na břehu velkého jezera, jejíž hladina byla bez sebemenší vlnky. To proto, že větřík odešel stejně jako slunéčko. Odešly oba a za nimi se přišourala letní noc. Musel jsem spát dlouho, pomyslel jsem si. Ale myšlenka na čas se mi rychle vytratila a začal jsem se opět zajímat o tuto krajinku, kterou nyní osvětloval měsíček v úplňku. Jeho odraz se leskl na hladině, jako by v tom místě byla voda stříbrná. Vzduch byl prosycen vodní parou, která spadávala v podobě rosy na rostlinách. Byla příjemná letní noc, kdy všechno již spalo, ale mně se spát nechtělo, chtěl jsem vychutnávat pohled na okolí. Opět jsem se lehce položil do trávy na břehu a pohlédl na nebe. Svítilo zne nespočet hvězd, kterým trůnil velký stříbrný měsíc, jako by je hlídal aby nespadly na zem. Jejich jas mě překvapil, ale zároveň i uklidnil. Vyvolávalo to ve mně krásné pocity. Přemítal jsem v hlavě, jak může být pohled na noční nebe tak uklidňující, stejně jako pohled na letní krajinu okolo sebe. Nechával jsem se unášet, krásný pohled, krásné myšlenky mě dokonale obdařovaly štěstím které se jen tak lehce nedá povědět. Co na tom, když jsem se zrovna díval na hvězdy a bylo my všechno jedno. Začal jsem je porovnávat. Jedna byla jasnější, některé byly menší a ne tak jasné, alespoň se to tak zdálo. Kolik bytostí na planetách okolo může žít? Kolik krásných krajinek tam musí být, možná i lepších jako tady na Zemi. Najednou se mi chtělo vstát. Vstal jsem, a cítil jsem jak jsem se chtěl najednou vznášet. Chtěl jsem se proletět pod noční oblohou posetou milionem hvězd, nad velkým jezerem a nad polem vlčího máku a snad jsem chtěl doletět až k pahorkům za které zapadlo slunce. Musel jsem se vznést, nedokázal jsem se ubránit. A skutečně jsem se zlehounka odlepil od země jako bych nic nevážil, jen tak silou své vůle jsem to provedl. Nevím jak, ale prostě jsem si to přál a udělal jsem to. Stejně jako bych chtěl ohnout ruku v lokti, tak jsem se místo toho chtěl odlepit od země a skutečně fungovalo to. Ale mě to vůbec nepřekvapilo jako bych věděl že to umím už odjakživa, jako bych pohnul svalem, kterého jsem nikdy nevyužíval. Mohl jsem se pohybovat lehce, rychle, doleva, doprava, všemi směry a jakoukoliv rychlostí. Mě se chtělo přeletět nad chladnou vodou pomalu, abych si vychutnal ten pohled. Rozvaloval jsem se ve vzduchu, chvilku na břiše, chvilku na zádech, chvilku hlavou dolů, a všechno tak jako bych nic nevážil a nedělalo se mi vůbec špatně. Bral jsem to jako normální pohyb, jako samozřejmost. Kam jsem chtěl letět, tam jsem prostě letěl a nedělal jsem nic zvláštního, prostě jsem to tak udělal, a nerozebíral jsem to, bylo to samozřejmé. Vy si taky nedovedete uvědomit jak jste hnuly rukou, prostě jste to jen tak udělaly, což je také samozřejmé. Přeletěl jsem jezero. Na druhé straně byla velká louka a za ní byl lesík, který rostl na malém vršíčku. Tam jsem se obrátil a letěl jinam. Kam to bylo nepodstatné, prostě jen jsem se toulal krajem dokud jsem ho celý neobletěl a nevrátil se opět na břeh, kde končilo pole vlčího máku a kde v trávě bylo vidět proležené místo. Tady jsme opět vkročil na zem. To už však začalo svítat. Ptáčci začaly zpívat a svým zpěvem začaly probouzet sluníčko, které se začínalo objevovat na druhé straně než zapadlo. Otočil jsem se tím směrem a pohleděl jak se začíná objevovat. Rychle zmizely poslední hvězdy a s nimi odešel i stříbrný měsíc. První paprsky mi dopadly do očí. První jejich dotek zabolel, to jak pronikly hluboko do mozku. Potom to bylo příjemné. To nemohl být sen, takové sny nebývají, a nebyla to realita. Tak co to tedy bylo? Byla to velmi špatná myšlenka na zítřek, tak špatná, že překonala i dobro a zůstala při mně až do mé smrti. Bohužel, jen při mně.

---