Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Vyšel z domu a nic ho nezajímalo, byl úplně v transu. Nic ho nemohlo vyrušit a ani neměl chuť se nechat vyrušit. Prošel suchým pískem, který byl na cestě před domem. Pak prošel i mokrou trávou. Ta voda byla večerní rosou, která často padala v tomto malebném prostředí někde v krásném údolí, které nemělo název. Nikdo tu kromě něho nebyl. On to věděl. Proto si postavil dům přesně tady. Musel to vědět. Kolem něho byla pouze a jenom neporušená příroda kypící životem, radostí a štěstí. Nikdy o tom nepochyboval. Zamířil na písčitý břeh velkého jezera. Na cestu mu svítil pouze úplněk měsíce, který věděl co se mu stalo, ale nikdy by to nikomu neřekl. Vlastně všechno kolem to vědělo i on to věděl, ale nepřipouštěl si to. Snažil se na to nemyslet. Čím více se přemáhal tím více se mu to vracelo. Nic hrozného se nestalo říkal si. Usedl na trávu před písčitý břeh. Tady byla také spadlá rosa a dokonce příjemně chladila. Dnes byl opravdu teplý letní den, proto se mu udělalo lépe. Začal přemýšlet o sobě. Pomalu se sám psychologicky rozebíral až na samou podstatu své mysli, své existence. Pochyby zmizeli, najednou si věřil. Teď už to věděl. On sám byl příčinou. Snad toho chtěl hodně, ale i to se mohlo stát, a on s tím musel počítat. Ulehl do té chladivé souhry trávy s rosou. Zahleděl se na oblohu. Připadalo mu jakoby to už někde zažil, ale pak se ta myšlenka ztratila. Na obloze bylo mnoho hvězd, které jakoby něco říkaly o minulosti, ale on tomu nerozuměl. Snad nechtěl. Díval se na spojení několika hvězd a přimýšlel si různé křivky a přímky, a spojoval tak hvězdy. Jednu z druhou až mu v mysli vyrostl obrázek. Nejdříve nepochopil co stvořil ale jakmile to poznal tak to rychle v paměti smazal. Nechtěl na ten obrázek myslet. Teď byl tam, kde ho nikdy nikdo rušit nebude a nenechá si to svojí ani cizou vůlí zkazit. Začal počítat jednu po druhé v souhvězdí, které spojoval křivkou. Vyšlo 23 hvězd pak jich pár umazal a zbylo mu pouze 17. Jak počítal ani nezaregistroval, že usnul. Nemohl si toho všimnou protože usnul, ale jedna podstatná změna se udála. Změnil se celý obraz který viděl ze svých očí. Byl totiž úplně jinde. Někde v nějakém městě, ale on tu změnu nevnímal. Snil, proto se mu tato událost zdála jako realita. Byl na náměstí, nebo respektive v měšťanském domu na náměstí. Seděl za stolem a vyhlížel z okna a prosklených dveří ven na krásný hřejivý letní den. Před domem bylo několik okrasných javorů, které v koruně tvořili hustou kouli. Uprostřed dlážděného náměstí byla kašna na které zurčel proud vody. Každopádně ho pohled na zelenou barvu listí a průzračnou scenerii vody uklidňovaly. Proto také seděl nehnutě. Najednou se ohlédl za sebe. Něco se tam dělo, protože se tak trochu lekl. Nic zvláštního. Zde dveří za ním vyšla nejdříve jedna mladá dívka. Něco na něj promluvila proto se otočil. Za tou dívkou, která nebyla vůbec špatná, podle jeho vkusu vyšla další, která vypadala hodně moc podobně. Ta nic neříkala. Pomalu se blížili. Za nimi se přibližovaly další dvě postavy. Neviděl na ně, věděl kdo to je. Nikdy je předtím neviděl, ani se s nimi nepotkal, přesto věděl jejich jména a znal je jako nikdo jiný. Nesnažil se to pochopil, bral to jako samozřejmost. Ta první ho opět oslovila. Ani teď nevěděl co říkala, ale byl okouzlen tím co se mu před očima odehrávalo. Přicházeli čtyři sestry, to že byli sestry se mu prostě vybavilo v hlavě. Vyhlíželi jako že to jsou čtyřčata, ale on věděl že to čtyřčata nejsou i když byli věkově tak nastejno. Ta první byla o pár dnů nebo týdnů starší a ta poslední byla nejmladší. Ty prostřední vzhledově vypadaly jako totožné byly možná stejně staré, tím se však nezaobíral. Jeho srdce se mu rozbušilo, jeho mysl zbystřila dokonce rozeznával i hlasy a slova co jednotlivá z dívek říkaly. V uších mu to znělo jeho božská hudba. Každá slabika v něm vzbuzovala ty nejkrásnější pocity, které tak dlouho znal, hlavně od té nejmladší, která šla až naposled. Pozdravil je, pokynul aby si k němu přisedli. Avšak neučinil tak, takže se také postavil. Na stole měl přichystanou jednu květinu. Byla to červená růže, která vyjadřovala jeho aktuální citovou situaci. Ovšem byla jedna a dívky byli čtyři. Zase na něj mluvili tím božským hlasem i on odpovídal na otázky. Z jednání, jaké tady probíhalo vyzníval velký klid, pohodu, štěstí ze setkání, radost a velký cit na obou stranách. Jeho mysl stále probírala tu jednu květinu a tak krásné čtyři dívky. Ta nejmladší se mu zdála ze všech nejlepší, ale nikdy by to nevyslovil nahlas, a ani ruku do ohně by za to nedal. On jakoby tu nejmladší znal déle. Nastalo ticho. Oni se cituplně hleděli na něj on hleděl na tu nejmladší, v mysli měl jednu květinu a v srdci měl .... probudil se zimou. Nic nevnímal nic nebylo vidět. Byl doma v posteli přikrytý prachovou peřinou a vedle něho na přihrádce seděl plyšový čáp. On na něj neviděl, protože byla hluboká a černá tma. Jeho mysl to věděla že tam je skutečně jenom plyšový čáp. I když když by měl tu chuť se na to místo zadívat, tak by rozeznal alespoň obrysy. On se ale převalil na druhý bok.
Písmák