Sen 4 - Zničení a zrod

…. Usnul jsem a asi jsem znovu začal snít. Probudil jsem se totiž na louce. Na té nádherné louce, jako dříve. Ale copak, jak se dívám tak se dívám, to není ta nádherná louka plná štěstí a radosti ze života. Je jí sice trochu podobná, ale to nemůže být ona. Luční kvítka jsou uvadlá. Tráva je suchá, škrábe. Luční koníci se někam odstěhovali a překrásní pestrobarevní motýlci tu také už nepoletují. Neslyším ani bzukot včeliček, ale proč také? Není zde žádného voňavého květu. Ohlédnu se. Potůček kdysi krásně zurčící je nyní nějak vyschlý. A v tůňkách je přeci trochu vody. Ale je nějak špinavá a rezatá, snad i trochu zapáchá. Je nějak šero. Ani slunce nesvítí, je nějak pod mrakem. Takové husté černé mraky přikryli celou krajinu, ale déšť z nich nepadá. Je příšerné dusnu, tak zřejmě proto se odstěhoval i drozd se svou překrásnou zamilovanou písničkou. Ou jak ty suchá stébla bodají. Při kráčení snad pláčou, takový smutný šustivý zvuk vydávají. Ale, ale. Jak vypadá ten lesík. Je nějaký rezavý. Jehličí se sype ze větví. Kůra opadává z kmenů. A snad ani kukačku není slyšet. No ano, ani není slyšet šumění lesa. Ani větřík, ten krásný větřík, který mě cuchával vlasy tu není. Co se to děje? Možná za lesíkem to bude trochu lepší. Je tam jezero, krásné modré jezero, zelené břehy a kolem je velikánské pole vlčího máku. Rychle vyrážím a prodírám se houštím, suchým a smutným houštím. Mám takový zlý pocit. Jakoby se mě smrt lepila na paty, mám strach, raději se neohlížím co je za mnou, ale je zde takový smutný zápach smrti, ale jen takový závan, za lesem v poli vlčího máčku to bude již určitě lepší. Ale néééé. Proboha, co se to s tou přírodou stalo? Stonky vlčího máčku se sklánějí k zemi, už nekvetou, ale ani nejsou vidět makovice. Jsou takové zchřadlé jsou k smrti vyčerpané. Snad sucho, ale přitom se zdá půda dosti vlhká. Jakoby je zasáhl nějaký jed nebo snad špatná myšlenka? Úplně je mě odporné procházet tím polem. Tak ošklivě se jde. Stonky se neohýbají, ale pod nátlakem se rozpadávají na kaši. Takovou hnijící kaši, která se lepí a zamořuje půdu. Není to hezký pohled, jaký zanechávají moje stopy v kdysi krásném poli rudého vlčího máčku. Rychle ať už jsem u jezera. Oh raději jsem sem neměl vůbec chodit. Jezero je nějaké zelené, nějaké řasy jsou na hladině voda zapáchá, všude je tu vidět smrt. Ryby břichem vzhůru. Mušky na hladině, ani nehýbají křidélky. Rákosí je suché a přesto se tyčí z vody. Ta voda není ani trošku průhledná, jsou na ní vidět matné oka, ale kde se tady vzaly? Kde je ten nádherný ráj, kde to jsem? To není možné. Ani ptáčka není vidět, nic není slyšet, jen ten všudypřítomný pocit, takový stísňující pocit, který způsobuje tu nešťastnou a ohavnou atmosféru. Tu jsem uviděl postavu sedící na břehu. Ani jsem si jí před Tím nevšiml. Byla celá oděná v šedivých ušpiněných šatech, které ani nepřipomínali nějaký oděv. Snad cár nějakého plátna, či něco podobného. Přišel jsem blíže, a chtěl jsem pozdravit. Ta sedící postava se otočila. Byl to stařík. Už na něm bylo vidět mnoho let, které prožil. Ve tváři měl vrytou bolest a utrpení. Jeho vyzáblá postava vyjadřovala všechno. Kolik utrpení mohl ten stařík zažít? „Co se stalo s tou krásnou krajinou?“ Vysoukal jsem ze sebe. Stařec chraplavým hlasem odpověděl: Nevidíš, smutek a utrpení přišel do této krajiny, nic před ním neuteče.“ „Ale Ty jsi tomu mohl zabránit! Proč jsi to neudělal?“ „Mohl jsem tomu zabránit. Ale neznám odpověď na Tvou otázku. Prostě nevím proč jsem to neudělal,“ řekl stařec pomalým a tichým chraplavým hlasem. „Ale jak se to mohlo stát, že tak najednou je tady smutek. Z ničeho nic?“ „Ne, z ničeho nic. Nejprve zmizela jedna rostlina z louky. Byl to vlčí máček. Jedna jediná rostlina, která byla uprostřed té nádherné louky. Nejkrásnější květ z louky, vonící květ. Najednou zmizel, ztratil se a nikdo neví kam. Po něm odletěl ten drozd a jeho nádherná zamilovaná luční píseň. Potom ani lučním koníkům se nechtělo již cvrkat. A najednou se sem začal dostávat ten smutek, který sežehl všechny květy a otrávil všechnu vodu. Jde to rychle, a konec všeho již se blíží. Smutek a utrpení je jen předvoj. Za nimi jde větší paní. Již na louce nechala svou první památku. Tráva ztratila svůj život. Už tam nikdy nic neporoste.“ „A Ty s tím stále nic neuděláš?“ „Neznám odpovědi na Tvoje otázky. Už je příliš pozdě. Ale podívej se na sebe. Vidím, že ty máš také problém. Tvoje srdce pláče, proč s tím nic neuděláš?“ řekl zase stařec. „Ale s tím se nedá již nic udělat!“ „No vidíš stejně to je i s touto krajinou“ „Ale nesmíme dopustit, aby tato krajina umřela. Sem se ta smrt nesmí nikdy dostat!“ vyhrkl jsem. „Zameť si nejdříve před svým prahem, mladíku. Jak chceš bojovat se smrtí, když i Ty na ní pomýšlíš? Není to snad pravda? Líbí se Ti snad jak se každý den trápíš. Nechceš ukončit to trápení. Když nemůžeš své srdce zbavit pláče, nechceš ho toho utrpení ušetřit navždy?“ řekl trochu rázně stařec. „Ale to je něco jiného. To je úplně jiný problém!“ rychle jsem vyhrkl. „Ale tahle příroda, příroda nesmí umřít“ „A proč by nemohla umřít? Kdo by chtěl krajinu, které chybí ta nejkrásnější květina, která držela tuto krajinu na životě? Ty by jsi ji snad chtěl? Ty? Vždyť už Tě nic nebaví, ani pohled na krásnou krajinu Ti nepohladí srdíčku, srdíčko, které už takhle řve bolestí jako tato příroda. Chlapče přisedni vedle. Já i tato příroda tu čekáme na smrt, Tvému srdci by smrt měla také pomoc. Přisedni, už dlouho nemusíme čekat.“ A mladík stál. Neschopen slova. Připouštěl snad že stařec má pravdu? Nic ho nebaví, to je pravda. A srdce tolik pláče, a přesto s tím mladík nechce nic udělat.Všechno hraje pro to aby usedl vedle starce. A najednou mu to bylo jasné. Nyní už věděl co ho čeká. Čeká ho ….. Už ví co ho čeká…. Usedl vedle starce a oba dva čekali, čekali na smrt. Smrt nebyla daleko. Druhé místo které poznalo smrt nebyla louka, ale bylo to pole vlčího máku. První krok a pole lehlo popelem. Smrt se šířila do stran a také přímo ku předu. Druhý zásah smrti odneslo jezero. Najednou se voda vypařila. Z ničeho nic a voda byla někde ve vzduchu. Vlastně ani pára nevznikla. Prostě najednou vyschlo, jako by bylo vždy vyschlé. Smrt byla v údolí. Obloha byla černá všude byla beznaděj a strach. To jak se smrt rozprostírala krajinou. Nic nenapovídávalo k tomu, že by se mohl snad někdo zachránit. Stařec sklonil hlavu. Mladík však ne. Jeho hlava byla těžká. Všechno se v něm chvělo, cítil jak veliká bolest proniká jeho tělem a myslí, vším. Bezmocnost strach, to znamenalo předvoj smrti. Těžká to chvíle, ale ono mu na ničem nezáleželo. Jeho mocné myšlenky byli v troskách. Ani na životě mu nesešlo, ale ještě přemýšlel. V hlavě se mu promítal celý jeho život. Hledal chyby? Ne on je věděl, jen něco snad hledal, ale to byl spíš nějaký přelud. A najednou narazil ve své paměti na okamžik. Jedem okamžik, který mu zapadl do skládanky, na kterou se snažil celý život přijít. Zatím smrt byla těsně před starcem a mladíkem. Mladík si vzpomněl na svojí sílu, kterou míval. Uměl kdysi z nejhoršího zla vytvořit nejlepší dobro. Uměl kdysi řídit paradox. Uměl vše převrátit, invertovat. To nikdo jiný na světě neuměl. On jediný to věděl, a také toho využíval když bylo potřeba. Ale nyní mu na ničem nezáleželo, ani na jeho životě, tak proč by tu sílu v sobě probouzel? Jedna myšlenka ho napadla. Kdo je vlastně ten stařec vedle něho, je mu moc povědomí. Jeho mysl vyrazila kupředu. Mladík otočil hlavu ke starci. Pohleděl na něj a řekl: „Ty jsi já a já jsem Ty. Ty jsi Tvůrce této krajiny, Ty cítíš smrt stejně jako ta krajina, Ty cítíš mojí bolest, stejně jako cítím já Tvojí. Ty neexistuješ, protože existuji já. A Ty i Já jsme jedna osoba. Já však mám všechny trumfy, které Ty nemáš. A já nyní mohu použít všechno co jsi mě naučil. Vlastně co jsem se naučil sám od sebe. Jsi moje druhé já, které nyní zemře, abychom mohli žít. Smrt tak nikdy nedostane nic co jí nenáleží. Nemohu zničit nic jiného než jenom sebe a smrt, to říká zákon stvoření. Nikdy nikdo nemůže ublížit nikomu jinému, než sobě. A před smrtí jsme si všichni rovni. Popírám sám sebe, abych mohl posléze znovu žít. Umřu a zrodím se najednou v jeden okamžik. Byl jsem stvořen abych tvořil. Nikdo nikdy nesmí poznat, že umím také ničit tak zní všechny zákony života. To praví život. A já nyní mám tu možnost vytvořit něco velkého. Jsem na úplném dně a ze dna se dá rychle odrazit. Stejně tak od stropu se dá rychle klesnout. Nechci rychle odejít ode dna. Chci vytvořit pomalé ale stabilní štěstí pro všechny kdo si jen to budou přát. Popírám Tě starče, ty mě nemůžeš nikdy říci nic jiného, než co vím já a Ty víš že to vím.“ Mladík vstal a rozpřáhl ruce. Stařec sedící vedle něj na břehu vyschlého jezera se rozplynul. Přestal existovat v údolí zavládlo ticho a čas se jakoby zastavil. Smrt se zastavila v posledním kroku. Mladík s rozpřáhlými dlaněmi k nebesům, k temným nebesům vnímal veškeré zlo které bylo kolem. Sbíral ho do sebe, nasával všechno co tam bylo kolem něho. V okamžiku kdy nasál i smrt a kolem něho vlastně nebylo nic, tak ruce pevně a rychle stáhl k hrudi. Všechno co nasál, to zlo, trápení, neštěstí, smutek, zklamání, beznaděj a v nejposlednější řadě i tu celou smrt, to všechno se v něm měnilo. Spojovalo se to a umocňovalo tak celou svoji špatnou působnost. On však popřel i všechno co nasál. Všechno se to v jeden okamžik změnilo v energii. V čistou energii, která znamená život. Jeho dlaně se v tom okamžiku dotkli, a potom vylétli směrem od hrudi dopředu. Jakoby chtěl hodit míč, ale vylétlo něco jiného. Začala z něj proudit životodárná energie. Stál zabořen v půdě, která ožila. Proud energie, takové bílé světlo se začalo šířit kolem jeho dlaní do dáli a do široka kolem něho. Začalo oživovat mrtvou krajinu. To zlo v něm co nasál a co tam bylo, to všechno znamenalo strašnou bolest, největší bolest na světě, která se shlukne do jediné mysli. Podle zákona stvoření takové zlo neexistuje, a on to věděl. Zlo které se spojí a dvakrát převýší samo sebe, tak se začne popírat a tím přestane existovat. V té chvíli se popře celý časoprostor a jediné co může existovat je energie. Čistá energie, která dovede tvořit. Která dovede probudit život ve všem na co narazí. Tu energii dovede ovládnout jen mysl, která byla k tomu určená. Ta mysl si to však musí uvědomit, dokud není příliš pozdě. To říkají zákony stvoření. Samo Stvoření je v tom okamžiku slabé a mění svou podstatu. Všechno se přemění na energii, která pak poslouchá jen jedinou mysl. Mysl, která je vybraná a všemocná, ale přesto si uvědomí že může tvořit jen pro štěstí a radost a když začne šířit zlobu a hněv tak tím popře svoji existenci. Zemře dřív než někomu ublíží. Krajina během několika okamžiků začala ožívat. Ale čas byl zastaven, takže veškeré to dění v prostoru, které také neexistoval proběhlo v jednom okamžiku. V žádném okamžiku, v paradoxním okamžiku. Všechno zemřelo nic nemělo žádnou návaznost, všechno se přeměnilo na čistou energii a ta se potom zpátky přeměnila ve všechno to krásné, které tato příroda přestavovala. A čas i prostor začal existovat. Jen smutek a smrt zde už nic neznamenala. Byla zde věčnost, byla zde krásná příroda, štěstí a radost do života se vrátily do údolí do této přenádherné krajiny, kde bylo velké pole krásně rozkvetlého vlčího máku, kde nad loukou poletovali pestrobarevní motýlci, kde bzukot včel jemně okrašloval sonickou atmosféru, kterou vytvářel drozd na nebi svou zamilovanou písničkou a luční koník nepomáhající drozdovi. Na nebi zase byli krásní beránci a sluníčko hladilo celou krajinu kolem. Hladilo všechny ty přenádherně a pestrobarevně rozkvetlé luční kvítka, která tak kouzelně voněla všude v té nádherné krajině. Radost se šířila loukou i lesíkem, který poskytoval příjemný chládek. Větřík, svěží příjemný větřík znovu roznášel krásnou luční vůni i tu zamilovanou píseň do všech koutů přírody a spolu s tím šířil i radost a štěstí ze života. I na břehu rybníka byla radost. Mladík však stále stál. Ale už neměl dlaně natažené kamsi. Měl je volně vedle svého těla. Oči měl zavřené a v jeho mysli probíhala změna. Vlastně žádná změna nikdy neproběhla. Vše se tam změnilo, přeskupilo a všechno se to popřelo, a přestalo existovat a zrodilo se přesně tak jak to bylo před tím. Ani památka po nějakém narušení této nádherné přírodní krásy. Vlastně moment. Něco se přeci změnilo. Ale kde? Okolo jezera bylo všechno v pořádku. Rudé pole vlčího máku bylo také v pořádku, i les byl takový nádherný jako předtím. Ale louka? Ne louka byla také v pořádku, a přeci se na ní něco změnilo. Kdyby někdo přepočítal kvítečky, tak by na to přišel. Jedna květina na louce chyběla. Jedna jediná a přitom všude kolem tolik jiných kvítků, možná hezčích možná vonnějších. Ale co na tom? Nikdo by nikdy nepoznal která květina chybí. Ale přeci jen chyběla, a jen jediná osoba věděla, který kvítek musel zemřít. Jediný kvítek, který snad podlehl tomu utrpení, které chtělo zachvátit celou krajinu. Ale koho by to vlastně zajímalo? Vždyť tolik krásy bylo nyní v ještě krásnější přírodě, která dýchala pohodu radost a štěstí. Snad nikomu už ani nepřišlo divné, proč na místě, kde ta čarokrásná květina rostla nyní neroste vůbec nic. Ani tráva, byl tam jen takový flíček, taková vzpomínka, možná šrám, nebo snad šlápota od smrti?

---