Sen 6 - Sen kouzel

Tmavá noc, jen měsíc svítí na noční obloze a pár jasných hvězd okolo. Husté těžké mraky se posunovaly pomalu po obloze a občas zakryli i ten stříbrná měsíc. Snad proto, že bylo takové těžké noční počasí se mě zdála nějaká noční můra. Snad proto jsem se uprostřed dlouhé noci probudil. Posadil se na kraj postele, chtěl jsem zapomenout na ten těžký sen. Uvědomoval jsem si to ticho kolem a tím se uklidňoval. Možná by to jinému člověku nepomáhalo, ale já jsem se za chvilku uklidnil. Klid se znovu vrátil do mé hlavy, ale usnout už jsem nedokázal. Byl jsem tak svěží, nepotřeboval jsem spát. Jakýmsi způsobem se do mě soustřeďovala energie a já cítil jak sílí moje vědomí. Cítil jsem v sobě takovou ohromnou sílu, která by snad dovedla i Tvořit. Proč ne? Taková tmavá noc, já nic neviděl, chtěl jsem něco vidět. Vykouzlil jsem si zelenou zářivou kouli. Vešla se mě mezi dlaně a krásně zářivě svítila zeleným světlem. Byl to nesmírně uklidňující pocit, a také zde převládalo překvapení z toho, že se cosi v mých rukou zhmotnilo a bylo to tak nádherně barevně krásné. Byl to smotek části energie, která začala proudit ze mě. Cítil jsem to, věděl jsem že nyní ovládám nedozírné formy kouzel, které dovedou tvořit nádheru a krásu, která okouzluje duši a hladí srdíčko, mé i srdíčko jiných bytostí. Stačil jen pohled na tu zelenou kouli energie. Nádhera co jiného. Snad tou nádherou se mě v hlavě zjevila myšlenka. Byla to myšlenka, ušlechtilá myšlenka na kus přírody, který již delší dobu ležel hluboko v mé paměti. Představil jsem si sám sebe uprostřed té louky, a ucítil jsem ten nával neznámé energie. Koule v rukou sílila a žhnula takovou šimravou a vlažnou proudivou energií. Cítil jsem jak pohlcuje moje tělo, jak se celou místností rozprostírá ta zelená tajemná záře. Oh, až se mě z toho zatočila trochu hlava, ale hned potom se moje nitro naplnilo neskutečným štěstím. Nevím z čeho, ale najednou jsem cítil nesmírnou radost, a ta se pořád zvětšovala. Sílila spolu s tou energií a zeleným zářivým světlem. Hned poté, co to světlo pohltilo mé vědomí se ukázalo, že již nejsem sedící doma na posteli, že ležím, ležím…… Louka, vůně květin, kouzlo mé mě přeneslo kamsi do mé paměti. Další záplav radosti, vlna za vlnou, radost se šířila snad do daleka, ale oči stále byli příliš oslepeny tím zářivým zeleným světlem. Chtěl jsem vidět jinou barvu než zelenou. Představil jsem si, že v ruce držím ušlechtilý květ, červený květ na zeleném stonku. Mé hmatové buňky na konečkách prstů v té chvilce skutečně nahmatali stonek. Au… cosi mě zabolelo na jednom prstu. TRN! Ano vždyť je to květ růže. Krásné rudé poupě růže na zeleném stonku, kde se hemžilo množství trnů. Netekla mě krev, ale jen to tak trochu štíplo, a to překvapení. Kde se tam zjevila? Já jsem ji vykouzlil svou myšlenkou za použití té nekonečné energie. Cítil jsem však, že energie neubylo, ani trochu, ba naopak, hrnaula se do mě ze všech stran a spolu s ní množství radosti a štěstí. To vše vykouzlilo moje kouzlo, kouzlo té růže. Krásně voněl ten rudý květ. Může být snad něco krásnějšího a dokonalejšího. Květ vyvážen zeleným stonkem s trny. Nic na světě není jednobarevné, nic není jen krásné, uvědomil jsem si, že růže bez trnů neexistuje stejně jako všechno ostatní bez toho okolo sebe. Všechno musí být vyváženo nic není dokonalé….Jenže potom mě moje myšlenka přesvědčila o opaku. Myšlenka vzpomínky může být dokonalá. Uvěříš a můžeš kouzlit, pochopíš a můžeš rozdávat radost, a to vše zadarmo… nemusíš nic platit. Na oplátku dostaneš samovolně radost z radosti. Je to koloběch, který začíná jedním kouzlem. Já jsem vyčaroval jednu růži, a to kouzlo zařídilo aby se mě ta růže zdála tak nádherná, že jsem mohl čerpat tu radost z toho pohledu. Ale byl jsem to já, jen já, já sám sobě. V té chvilce jsem chtěl udělat radost někomu jinému než sobě. Dokáži to? Ano, napomůže mě k tomu energie, kterou jsem v sobě cítil. Rozkvetlá noční louka zmizela v zelené mlze a já se ocitl v nějaké místnosti. Trochu povědomá se mě zdá, ale nejsem doma. Kdepak jsem se ocitl? Cítil jsem zde zůstatek své paměti, kterou jsem zde kdysi zanechal. Jééééé postýlka s měkkými peřinami. Ještě větší překvapení bylo, když jsem zjistil, že v nich kdosi již spí. Radost, zase ta radost vtrhla se jako záplava do mého vědomí, když jsem zjistil kdo tam v té postýlce sladce spinká nočním snem radosti. Byla to dívka. Já přistoupil potichounku ke kraji postele v ruce držíc ušlechtilý rudý květ. Lehce jsem položil květ na vršek peřiny, kterou tiskla v ruce ta dívka. Položil květ směrem k ní a požil svého kouzla, které jsem nyní uměl. Na té květině jsem nechal trochu radosti, která voněla, svítila slabým rudým světlem a vyzařovala tu všudypřítomnou radost mého srdce. V té chvíli jsem pomyslel na jedno slovo. To slovo se začalo rychle šířit z mé mysli a pokračovalo kamsi. To slovo samo vědělo kam má směřovat. To slovo bylo upřímné, bylo myšleno z celého mého já a neskutečně dovedlo hřát na srdci. To slovo bylo: DĚKUJI. Potom jsem ještě sklonil upřímnou poklonu, pak se usmál a zmizel kdesi v proudech radosti, které jsem tam zanechal. Jen ta růže byla důkazem, že to všechno bylo skutečné. Já jsem v té chvíli však už byl hodně daleko, někde ve městě na ulici. Proti mně se hrnuly zástupy uspěchaných lidí. V očích a na tvářích neměli moc radostné výrazy. Někteří do sebe bezohledně naráželi, snad byli slepí, někdo se omluvil, jiný kráčel dál, jakoby se nic nedělo. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Kam kráčeli? Snad do práce, či z práce, možná někam za umělou kulturou kterou si chtěli vsugerovat. Nebyl to radostný pohled, takže jsem musel zasáhnout. Všiml jsem si že v té ulici je taková smutná atmosféra, a ani sluníčko nechtělo přicházet ke chudým záhonům vedle chodníku, po kterém kráčelo tolik lidských nohou. Není se čemu divit, že Ti lidé tam pohazovali cokoliv, co již nepotřebovali. Zastavil jsem se a soustředil se. Rozpřáhl ruce a kolem rukou se mě soustředila veškerá energie, kterou Ti lidé okolo mě plýtvali. Ulice se začala přetvářet v zahradu. Ty záhony ožily úhledným tmavozeleným udržovaným trávníkem. Uprostřed se rozbalila dlouhá řada květin a uprostřed těch květin opět ten dnešní ušlechtilý květ. Rudá růže. Vykouzlil jsem z nich obrazec, který na první pohled hned uměl probudit radost ukrytou hluboko v lidských srdcích. Ta vůně květů lákající hmyz jen sladce přidávala na radosti a kouzelnosti toho záhonu. Na krajích jsem vykouzlil košaté koruny vzácných dřevin, a některé z nich obdařovali přítomné svými barevnými velkými květy. Ty lidi co do sebe ještě před chvilkou do sebe naráželi se teď zastavili a překvapeně hleděli na tu krásu, která se do jejich smutné ulice záplavovou vlnou valila. Začali si všímat toho sluníčka, které se mermomocí chtělo všemi svými paprsky podívat a zůstat v té ulici krásy. Všichni lidi najednou zapomněli na svůj denní shon. Velice rychle se uklidnili a všichni najednou začali tu krásnu vnímat a obdivovat. Nikdo už jim nikdy nevezme tu ulici, budou se o ní starat, protože nyní vědí, že ta ulice je jejich každodenním životem, který je nyní mnohem lepší než dříve. Už nebylo potřeba dalších kouzel, nyní začaly tu přebytečnou energii, kterou vydávali na agresivní vrážení do jiných, využívat pro dobro všech. Já jsem znovu přesvědčil svou mysl, že jsem někde jinde. Objevil jsem se sedící někde na nějaké vyhlídce. Seděl jsem v křesle vedle byla na stole lahve dobrého šampaňského vína a sklenice. Nalil jsem si tedy, a radost znovu zaplavila tu moji duši. Ten klid kolem, zapadající slunce, chuť výborného vína, které tak lehce vstoupalo do hlavy. Byl jsem opitý již tou krásou a ta trocha alkoholu, kterou jsem tak vychutnával, mě umocňovala to hezké co se znovu a znovu vracelo v záplavách radosti. Byl jsem tak šťastný, radostný, cítil jsem tu energii, cítil jsem radost všech těch tam na ulici, cítil jsem vůni růže rudé, cítil jsem…chuť na jazyku… víno… zapadající červené sluníčko…krásný pocit v srdci….barvy před očima….. začali se mě klížit očička ….tak jsem zhasnul tu zelenou kolu ve svých dlaních… položil se do své postele a usnul….usnul jsem s radostí v srdci a mysli, krásnou růžovou vůní v nose, chuť dobrého vínečka na jazyku a ….. to už jsem tvrdě spal ve svém pokoji ve své posteli…..Ráno jsem se probudil? Byl to sen či realita? Sen Reality? Byl to snad sen Kouzel? Proč si to tak všechno přesně pamatuji? Protože to byla realita snová, moje realita. A kdo by mě to uvěřil. Já věřím.

---