Zpěv srdce

A zpěv se šířil do dáli. Byl to nádherný a tichý zpěv. Tichounký něžný sled tónů jdoucí do všech barevných odstínů zvuku. Překrásný, mysl okouzlující, nervy hladící zpěv jednoho srdce, které umělo tak cituplně oslňovat všechno kolem sebe tím krásným zpěvem. Zpívalo o citu, o hlubokém citu, který se z nenáhla usídlil uvnitř a začal sílit a ovlivňovat, krásně ovlivňovat. I skála se začínala pomalu drolit pod účinkem toho božského zpěvu. Voda přestala téci po proudu, ztuhla a hrála si na led, který však nestudil. Vzduch začal míti líbivý nádech líbezných a sladkých vůní lučních kvítků. Zpěv, který neustával a nadále sílil, tak jako cit uvnitř toho tajemného a křehkého srdce. Všechno, co bylo nedaleko tohoto zpěvu přestalo žít, vstřebávalo to všechno tu krásnou atmosféru. Květiny přestali růst, zvířátka se přestali pohybovat, a snad i přestali dýchat to aby snad svým nepatrným dechem nenarušili tu krásnou atmosféru zpívajícího srdce. I nebe trochu pobledlo a slunce hřálo trochu zmateně. Všechno se nechalo ovlivňovat tím zpěvem, nepatrným, krásným, neutichajícím, přenádherným, sladkým zpěvem kouzla uvnitř jednoho srdce. To srdce zpívalo tóny hudby, zpívalo i slova, ale především vyjadřovalo cit, takový nádherný cit, který směřoval a proudil jedním směrem. Směrem nevímkam, ale proudil. Všechno okolo bylo natolik okouzleno, že si nevšimlo že ty tóny toho zpěvu jsou doprovázeny slovem, které volalo. Něco rozhodně volalo, volalo směrem do dálky, ale toho si nikdo nevšímal, všichni byli začarováni a oslněny zpěvem srdce. Ten proud slov, zpěvu a citu směřující do dáli musel nacházet cíle, nebo že by plynul stále a nekonečně? Koho by to zajímalo, kam plyne, když realita tady okolo byla tak nádherná. Květiny na louce začali šířit krásnou vůni do všech stran. Každá květina měla ovšem jednu vůni, vůni louky, vůni, kterou vyvolal ten zpěv. Taková charakteristická vůně, která květinám nepatřila, a přesto jí květiny šířili. Při tom se klaněli odcházejícím slovům do dáli. Shrbovali své stonky před uměním, které se skrývalo v tom omamném srdci. Voda se vylila z břehů a sunula se jedním směrem. Na své pouti však nic nepoškodila, jen jemně se vkrádala k prostředku té očarované louky. Slunce natahovalo všechny své paprsky, to jen aby se nechali ovlivňovat tím kouzlem, které se šířilo od prostředka očarované louky. Nic nemohlo narušit tuto fantastickou atmosféru. Nic, nikdo, nikdy. Srdce v podobě zpěvu bylo pánem celé přírody, celého světa. Všechno mu leželo u nohou, ale ono si ničeho nevšímalo, jen dál zpívalo, a šířilo ten krásný cit, který se probouzel. Probouzel a sílil, neustále sílil, a pohlcoval nejdříve louku, potom první stromy lesa, potom celý lesík i s potůčkem, tůňkou a jezírkem, část nebe, paprsky slunce, jeden po druhém dál a dál. Jen ta slova opouštějící to zpívající srdce kráčeli jedním směrem, plavali a prodírali se vodou i lesem přes hory a doly, strmé skály přes další rozkvetlé louky. Dál a dál a hledali. Něco hledali, kdo ví, koho by to zajímalo? Možná snad nacházeli, ale to podstatné není. Podstatné bylo, že už nic nechtělo nikdy žít bez toho zpěvu, který nikdy nekončil. Který se rodil uvnitř toho srdce, mladého srdce, které sílilo spolu z hudbou a citem, který se probouzel uvnitř. Krásné, nádherné, mrazivé a nervy drásající……

---