Rytíři od kulatého stolu z Paříže

Čtyři Rytíři u Kulatého stolu z Paříže. Muž v kápi si kráčí cestou nekonečna a věčnosti. Prašná to cesta k chůzi do dalekých krajů. Zelený oblek přes ramena až k jeho nohám budil dojem pohybující se přírody někam k obzoru. V ruce dřímal svou vyřezávanou hůl s velkým ozdobným modrým kamenem na špičce. U druhé ruky, v mošně, která mu visela na rameni, měl knihu, knihu kouzel, knihu přání, knihu věčnosti. Kráčel živým krokem stále kupředu, procházel rozkvetlým polem, loukou, lesem, procházel okolo velkých řek a nekonečného moře, procházel přírodou a pořád cosi hledal. Nebo snad někoho? Toho rána byl hodně unaven velkou dálkou, kterou zdolaly jeho nohy. Usedl na kámen vedle prašné cesty a svůj zelený plášť si hodil přes rameno, svou hůl uchopil do pravé ruky a v jeho levé ruce se objevila prastará kniha kouzel. Vzácné vykládané písmo hovořilo o životě, o nádheře, radosti, hovořilo o kouzlech bílé magie, ale hovořilo také o mocném zlu, které se šíří krajinou jako zhoubná beznaděj. V té knize byl návod na šíření dobra a návod na potlačení zla. On ji však nečetl. Dávno věděl, co ta slova znamenají, a dávno již tomu bylo co ta slova četl. Věděl, že zlo nejde nikdy vytlačit ze světa. Věděl, že bez zla není také dobra. Ale nyní bylo zlo všude kolem a jeho moc už nebyla tak účinná, on už nemohl bojovat sám proti tomu zlu, které stále víc sílilo. V knize se hovořilo o rytířích, o boji a také o smrti, ale také o věčnosti. Až do dnešního rána nevěděl, o čem tyto věty hovoří. Dnes ráno pochopil. Jeho nohy byly unaveny pěší chůzí. A jak si tak dřepěl na tom kameni, napadla ho myšlenka, která dala do pohybu soukolí osudu, soukolí, které splní ty věty v knize kouzel, která doteď nepochopil. Mávnul svou holí. Před ním se objevil hnědý statný kůň s koženým sedlem. Jeho ozdobná hůl se změnila v modrý kov a kov se změnil v silný meč. Lehký, ale velice ostrý a pevný. Z jeho úboru se rázem stalo brnění též z modrého, pevného kovu. Bylo lehké a vůbec neomezovalo pohyb končetin. Kniha se přeměnila ve vykládaný štít s erbem dvouocasého lva. Uchopil meč do ruky a sevřel jeho rukojeť, kde nebyl ten modrý čarovný kámen, ale nyní tam byl zelený. Do druhé ruky vzal ten štít, který se leskl ve slunečních paprscích tak, jako jeho modré brnění. Vyhoupl se na hřbet koně, do koženého sedla, na kterém bylo vyryto jméno „Eternal“ a popohnal ho kupředu. Kůň v cvalu vyvolal prach na vyprahlé cestě mezi poli a uháněl stále k obzoru. Slunko bylo právě nad hlavou, když se mezi poli na prašné cestě zjevil vzácný rytíř v plné zbroji z modrého, lehkého a silného kovu… Bylo již odpoledne a rytíř se zastavil na vrcholu zeleného kopce. Pohleděl na obzor. Viděl nádherné azurové nebe s několika obláčky a viděl i v dálce les, byl hodně daleko. Takřka ho mohl zaznamenat. Nad jeho hlavou svítilo a hřálo sluníčko, hladilo celou krásnou přírodu kolem. Vítr cuchal koni hřívu a proháněl se mezi lučními květy. Včelky přeletovaly z květu na květ a sály nektar. Nádherná příroda, radost a štěstí ze života všude kolem. Na první pohled moc krásné odpoledne a ještě krásnější pohled na obzor či údolí pod zeleným vrchem, tam, co směřovala tato prašná cesta. Jenže rytíř v sedle se zahleděl na obzor a na jeho tváři byl vidět takový zvláštní výraz. Věděl, co se děje, tam v dálce byl vidět kouř, cítil to zlo, které se tam rozmachovalo svou dlaní nenávisti a dávilo vše živé v křeči beznaděje a bolesti. Cítil ho a v jeho srdci se hromadila síla dobra, která ho nutila vyrazit kupředu. Strhl pohled z toho dalekého bodu, kde se objevoval malý nepatrný proužek dýmu. Bylo to hodně daleko, normálně by to každý pocestný přehlédl a nechal se opíjet nádherným údolím, ale on to zlo cítil na dálku, byl to jeho hlavní nepřítel. Ale ten nepřítel byl silnější nežli si dovedl představit. Jeho pohled se stočil k údolí. Tam protékala jakási říčka. Jeho kůň měl žízeň. Když povzbudil svého koně ke klusu, všiml si, že u říčky stojí jakási postava, ale z té dálky nemohl rozeznat, co tam ta postava dělá. Stála téměř nehnutě. Za chvilku byl dole. Seskočil z koně a nechal ho, aby se šel napojit. Uviděl muže, jak štětcem a barvami cosi maluje na bílé plátno. Přistoupil k němu a oslovil ho: „Buď pozdraven, člověče, přeji pěkného odpoledne Tobě a zdar tvému dílu.“ Mladý človíček se k němu otočil a odvětil: „Vítej v mém údolí, rytíři.“ A otočil se zpět ke svému plátnu. „Promiň malíři. Tahle krása kolem je Tvoje údolí? Vždyť příroda patří všem,“ rychle jsem se zeptal. „Ano, ale to, co všude vidíš kolem, je moje. Všude kolem jsem já. Tahle příroda je proto má.“ A dál se věnoval svému dílu. Stál ke mně bokem, tak jsem neviděl na ten obraz, kterému se tak pečlivě věnoval. Já jsem však neváhal: „Jaké je Tvé jméno, příteli, jenž zde maluješ to, co všude kolem jest?“ „Mé jméno je VŠUDE a jsem malíř tohoto údolí nádherného. Pohleď a nechej se unášet barvou mého štětce.“ A ukázal štětcem na své plátno, přičemž paletu se svými barvami držel pevně v druhé ruce. Pohlédl jsem na obraz a na tváři se mně objevilo překrásné uspokojení. Uspokojení nad nádhernou hrou jeho štětce. Byl to skutečně mistr nad mistry, dovedl namalovat krásné květiny i paprsky světla dovedl bravurně zachytit svým štětcem. Byla to dokonalá hra barev, která překrásně zachycovala celé údolí v té samé kráse, jako mohly vidět moje oči. Však co víc, on zachytil barvou i vůni květů na louce rostlých i zpěv drozda vysoko nad hlavou i bzukot včel. I lom světla v duhové barvě dovedl tak mistrně zobrazit. Nevěřil jsem svým očím. Ten obraz žil, ale všiml jsem si také černé skvrny, která byla v pravém horním rohu jeho obrazu. Zeptal jsem se na ni, i když jsem již věděl, co ta skvrna znamená. Odvětil se smutkem: „To jest smutek, který se rozmáhá po celém světě. Je to beznaděj, bolest, zlo, které se vmísilo mezi mé barvy a já tu skvrnu nemohu odstranit. Žádná má barva tu skvrnu nezakryje. Nevím proč tomu tak je, jsem smutný, zkazil se mi celý obraz a já tady marně bojuji svým štětcem.“ Nyní jsem pochopil, proč se tak věnoval svému obrazu a takřka se na mě ani neohlédl. Nyní jsem pochopil, že bojoval s tím, co já. Nyní jsem našel spojence, náhoda tomu chtěla. „Jmenuji se Eternal, jsem rytíř v boji proti tomu smutku. Mám ostrý meč z modrého kovu, brnění, štít a srdce odhodlané se tomu zlu, smutku a beznaději postavit v tváří tvář. Nenabízím Ti slávu, nabízím Ti možnost potlačit to zlo, které pohltilo Tvůj obraz.“ Řekl jsem rázně a s přesvědčením dokonalého řečníka, který ví, co mu posluchač odpoví. „Rád bych bojoval, však nemám ani meče, ani štítu na obranu, ani zbroje, co by mě chránila před zběsilým útokem té saně, nemám ani koně, ale půjdu s Tebou a budu bojovat třeba svým štětcem a paletou s barvami. Půjdu třeba pěšky. Půjdu a postavím se tomu zlu tváří v tvář.“, vychrlil ze sebe mistr malíř neomylně. „Vítej rytíři Všude, vítej na cestě k boji proti zlu!“, pozvedl jsem svůj meč a zelený kámen se rozzářil. Malířova paleta s barvami se změnila ve štít s erbem lva. V ruce místo štětce měl modrý, lehký a pevný meč z modrého kovu a na sobě v té chvilce měl rytířskou zbroj jako já. Vedle něho zařehtal bílý vraník s koženým sedlem, kde bylo vyryto jméno: Všude. Tu hle, dva rytíři na koni v klusu, jedou prašnou cestou k obzoru a za sebou nechávají nádherné údolí, kde tiše roste tráva, kde kvetou luční kvítka, kde drozd zpívá na obloze a kde si v trávě cvrká luční koník. Bylo pozdní odpoledne, když dva rytíři na koni v plné zbroji z modrého kovu přijížděli na pokraj vesnice. Ale ta vesnice nevypadala zdravě. Mnoho chatrčí hořelo, z mnohých zbyl už jen popel. Kolem síra a pach smrti. Oběma rytířům se jelo hodně špatně. Hleděli kolem na ohlodaná těla v kalužích krve. Musel zde řádit nějaký strašný živel, strašné zlo. Snad nikdo nebyl živý, žádný nářek, všichni mrtví. Projížděli kolem doutnajících a hořících chatrčí. Musela to být dřív asi krásná vesnice, ale teď? Těžký vzduch, ještě těžší atmosféra, všude kolem pach beznaděje a smutku. I pláč se bál do tohohle kouta přijít. Smrt zde řádila, ale nebyla tu sama. Strašlivě ohlodaná těla vesničanů vypovídala o jakési bestii. I koně se zde plašili. Náhle vyběhl z dýmu a trosek domu mladý muž. Byl celý špinavý a otrhaný a asi k smrti vyplašený. Vyběhl a jeho hlasivky vydaly strašný zvuk. Zvuk pomsty, skřek bolesti člověka. V ruce držel kus hořícího dřeva, kus svého příbytku. Proběhl nedaleko kolem rytířů a uháněl dál, ani se neohlédl. Stále ten bojový skřek, který ohlušoval uši a plašil koně. Rytíři se vydali za ním. Vjeli na náves a před nimi stále běžel ten muž, ale nyní už viděli kam to běžel. Uprostřed návsi byla shrbena jakási ošklivá postava, nějaká bestie a požírala tělo vesničana, či snad nějaké vesnické dívky. Ten řev toho muže tu bestii vyrušil. Otočila se na něj. Rytíři vytáhli své štíty a své meče a pobídli své koně ke klusu. Mladý muž, přec vysoké postavy byl, jen malinkým stvořeníčkem před tou zrůdou, ale přesto se svým hořícím dřevem běžel k té bestii. Kusy zmrzačených těl mu kladly občasné překážky, vrávoral ale odhodlaně běžel kupředu a stále z plných plic řval. Rytíři za ním mávali svými meči a doháněli ho. Proti nim se hnala příšera. Střet muže držící dřevo a příšery se dal očekávat dřív nežli oba rytíři mohli zasáhnout. Vesničan zaúpěl pod ránou od bestie a odlétl někam do kaluže či do bahna. Tu se přiřítili oba rytíři a zaznělo svistnutí mečů. Torzo bestie vydalo chroptivý zvuk a bezvládně se skácelo na lidskou krví zbarvenou zem. Oba rytíři sesedli z koňů a jeden se vydal hledat mladého odvážlivce a druhý šel k torzu bestie. Šel jí ještě dorazit. Svůj meč pozvedl k nebi a probodl srdce té bestie. V té chvíli zazněl hrom a padl blesk. To už se hustá mračna stahovala od východu. Přicházel déšť, který měl uhasit oheň ve vesnici. Pak se rytíř otočil směrem ke svému příteli a zasunul svůj meč do jílce. Oba pak poklekli nad omráčeným tělem vesničana. „Vstávej příteli, vstávej, nemusíš mít strach,“ pronesl jsem, a polil jsem ho tekutinou z kouzelné lahvičky, kterou jsem měl u pasu. Otevřel oči, a vyhrkl: „Kde je ta bestie?“ „Leží mrtvá v kaluži své krve, tamhle.“, řekl Všude a ukázal tím směrem, kde bylo to ohavné tělo bestie. „Jak je to možné? Ta bestie byla nesmrtelná…“ rychle koktal vesničan. Zvedl se a znovu se chtěl rozeběhnout. Ale naše ruce ho zadržely a on se nám sesul v mrákotách k nohám. Když ho znovu vzkřísili, vyprávěli mu o jejich poslání, o modrých kouzelných mečích, o jejich boji proti zlu, proti beznaději, proti smutku. On jim potom vyprávěl, jak se dnes ráno vracel s úlovkem ryb k snídani a uviděl řádící bestie, jak mordují bezmocné vesničany. Vyprávěl, jak se vesničané marně bránili luky a šípy. Ocelové meče se prý lámaly a kovové štíty se roztavovaly pod jedovatým dechem bestií. Vyprávěl jim, jak se schoval ve své chatrči ve sklepě, jak čekal na večer. Když uslyšel, že venku se to trochu uklidnilo, vydal se hledal těla svých blízkých, vydal se hledat tělo své dívky. Viděl tu hrůzu, ale pokračoval dál. Všiml si, jak bestie hladově ohlodaly těla mrtvých, jak pily z jejich žil, viděl na zemi zlámané ocelové meče, kopí a rozškvařené štíty. Cítil tu beznaděj, která vkročila do jeho vesnice. Těla svých rodičů nenašel, ale tělo své dívky našel. Když ho uviděl, pozvedl dřevěný hořící kus svého domu a s nervy drásajícím skřekem vyrazil kupředu. Bylo mu to jedno, že zemře, bylo mu to jedno, protože ta bestie právě ožírala tělo jeho dívky. A on se chystal oplatit to té bestii po svém. Překvapilo ho to, že ho bestie jen odmrštila a nezahryzla se do jeho těla velkými kusadly, či ho nesežehla svým jedovatým dechem. Padl někam a ztratil vědomí. Vyprávěl nám, dlouho, bylo už hodně pozdě, když jsme mu nabídli pomocnou ruku v boji proti bestiím. Vysvětlili jsme mu, co jsou to ty bestie, že je to skryté zlo, které se sjednotilo a že jeho vesnice byla první vesnicí v kraji, které sjednocené zlo zasáhlo. Můj zelený kámen znovu čaroval, a zanedlouho jsme již vesnici nechali za svými koňmi. Tři rytíři v plné zbroji, v brnění z modrého kovu, na koních si jeli lesem. Dva měli meč též z modrého kovu, třetí měl však meč červeného lesku. Ten meč byl ohnivý, byla to vzpomínka na spálenou vesnici. Ten meč mohl šlehat plamen, mohl se protavit i skálou. Tři rytíři v sedlech. V kožených sedlech, kde byla vyražena jejich jména. Eternal, Všude a Bosnia. Bosnia byl novým členem, rytířem, který pocházel ze stejnojmenné vesnice, která padla pod útokem zloby. Vesnice, která shořela do posledního domu, kde nepřežil pod útokem žádný jiný člověk. Smrákalo se a z těch hustých těžkých mračen se strhl déšť. Rytíři projížděli neznámým lesem. Tři rytíři v těžké zbroji, na které dopadal těžký déšť z velkých černých mraků. Les obklopoval jejich cestu, když tu náhle se před nimi objevila postava s lukem v ruce. A první šíp prosvištěl kolem mé hlavy. Bosnia vytáhl svůj ohnivý meč a ten meč rázem vzplál plápolavým ohněm i v tom lijáku. Všude pozvedl svůj modrý štít s erbem lva a oba dva chtěli vyrazit na steč letícím šípům. „Zadržte! Všichni zadržte! Nebudeme se zabíjet mezi sebou, naše zbraně nechť jsou použity proti zlu, a to k obraně našich přátel!“, křikl jsem na všechny. „Kdo jste?“ Ozvala se ta temná postava s lukem. Byl to takový malý mladík, uviděl jsem jeho Tvář, když Bosnia vytáhl svůj meč a posvítil svým ohněm. „Jsme bojovníci proti zlu, i Ty jsi bojovníkem, jak je zde vidět, však vzal sis špatný cíl na mušku svého luku, nemyslíš?“ Když uviděl ten mladík odlesk ohně na naší zbroji, sklonil svůj luk a řekl: „Myslel jsem, že jste osamělá bestie, myslel jsem, že přemohu kus zla, které se zde v lesích potuluje. Nevěděl jsem, že jste rytíři na koních. V tom šeru a za deště není tak vidět. Pojďte přátelé, musíme rychle zmizet, nežli se tu objeví nějaká bestie. Znám místo, kde můžeme být pod střechou a kde nás ani bestie nenajdou. Pojďte rychle!“ Čtyři postavy u kulatého stolu sedí, před sebou číše vína a rozmlouvají mezi sebou. Tři rytíři na jedné straně v modré zbroji, na druhé straně mladík s lukem a svými šípy vedle své židle. „Můžete mě říkat Čumáček, tam mě tady všichni znají“, říkal ten mladík. „Rád bych se přidal k vám a s bestiemi bojoval. Chci bojovat proti zlu, proto jste vy také tu.“ „Budiž. Nyní jsi Rytíř Čumáček, Tvé šípy mohou nyní proniknout tou nejtvrdší skálou či kovem, stejně jako naše meče.“ Řekl Všude a můj zelený drahokam znovu kouzlo čaroval. „Chopte se číší, zde u kulatého stolu, zpečetíme svou přísahu pro boj proti strasti, zlu, utrpení, beznaději, smutku, které se spojilo a dala vzniknout těm strašlivým bestiím.“, prohlásil jsem já. „Já bojuji za Radost všem lidem na celém světě. Za tato slova pozvednu svůj meč k boji proti zlu, proti bestiím. Své jméno vám zde dám, já jmenuji se Eternal“ „Já bojuji za Lásku všem lidem na světě, za pravou lásku, která nemůže existovat, pokud zde bude existovat to strašné zlo. Nechť bestie spadne na samé dno. Tak tomu také bude, můj meč k tomu napomůže. Já jmenuji se Všude“ „Já bojuji za Mír celému světu, všem duším, ať již nikdo nepozná utrpení nad ztrátou blízkých svých. Proto já svým mečem tady buším, ať to utrpení zmizí i ze srdcí jiných. Mé jméno jest Bosnia.“ „Já bojuji celou svou duší, mým lukem i mou kuší. Já bojuji svým srdcem, a to rytmem boje teď buší. V erbu já mám vlčí máček, mě říkejte Čumáček.“ Všichni se napili z číší čistého vína. Víno života popili a svou přísahu tak zpečetili. Čtyři rytíři pozvedli své číše u kulatého stolu. Pozvedli a připili zde na boj proti smutku, proti zlu na celém světě. Zpečetili zde slib věrnosti v boji proti beznaději, proti samotě. Za boj pro Radost, Lásku, Mír celému světu, za duši i srdce, které ví co chce. Za boj pro poctivost, upřímnost, za pochopení. Ať nikdy nikdo nemusí již poznat ten strašný smutek. Všichni čtyři ví, že bez smutku není štěstí a radosti, ale nesmí ho na světě převládat. A v té chvíli kdy si připíjeli bylo již na zemi tolik utrpení, tolik strádání, tolik zla, že tito rytíři musí bojovat., není už cesta zpět, tito rytíři jsou první nadějí. Musí, jinak se všechen život podrobí tomu zlu……. Čtyři rytíři zasedli ke kulatému stolu v Paříži a jejich šlechetná slova působila jako balzám na rozbitá srdce a mysl, která poznala smutek. Je ráno. Sluníčko olizuje svými paprsky hornaté svahy, zasněžené štíty vysokých hor v dálce. Čtyři muži ve zbroji na koních si jedou po prašné cestě, jedou vedle sebe, jedou zelenou krajinou. Les už dávno nechali za sebou. Dva jezdci měli ostré modré meče, velké modré štíty s erbem lva. Třetí rytíř v plné zbroji měl zázračný ohnivý meč, mohl se protavit skálou i kovem. Čtvrtý měl zelený plášť a přes něj vykládaný luk, pevnou tětivu, toulec s šípy a v ruce držel štít s erbem červeného vlčího máku, symbolu dobra a kouzel. Ostré modré špičky dovedly proniknout takřka čímkoliv. Všichni měli pevné lehké brnění z modrého kovu. Byl to majestátní pohled na ty čtyři jezdce, odhodlaně a důstojně projížděli krajinou, zelenou kvetoucí krajinou. Jeli na steč s velkou saní, symbolem veškerého zla, smutku, beznaděje, která se spojila, aby škodila na celém světě. Přesně věděli, kde ta zlost přebývá, protože ji cítili na dálku. Šli po jejím pachu, byla taková hořká až nervy to dráždilo. Jejich pevná zbroj, zbraně k boji proti zlu a čistá pevná mysl odhodlaná se zlu postavit se posunovala krajinou na ušlechtilých rychlých koních v kožených sedlech se jménem každého rytíře. Najednou zaslechli válečný pokřik a cinkání zbroje v dálce. Potom výkřik a chroptění. Zařehtání koně a potom cosi spadlo na zem s duněním. Další cinknutí zbroje a výkřik. Zřejmě se tam v dálce za houštím, kde zatím nebylo vidět, odehrával nějaký boj o život. Rytíři pobídli koně v klus, poněvadž cítili blízkost bestie a blízkost smrti a toho odporného pachu zla. Vyjeli na planinu za houští a uviděli dvě postavy. Neměli dobrý pocit, jedna bestie, běsnila a šlehala svůj jedovatý dech kolem sebe a oháněla se pařáty smrtí. Byla to jedna z menších bestii, zřejmě se zatoulala při nočním tažení, měla tak cca 3 m. A naproti ní se pohybovala mrštná postavička dívky po jednom meči v každé ruce. Kousek vedle ležel v krvi roztrhaný kůň, měl roztržené břicho, smrt si nechala záležet. Dívka s mečem tancovala svižně kolem příšery a vyhýbala se smrtonosnému dechu a před ostrými pařáty. Bylo to trochu legrační, kotrmelce metala dopředu i dozadu, potom výkřik, seknutí mečem, a zase se skulila a uhnula tak tomu jedovatému dechu. Vše se odehrávalo v pouhých chviličkách, rychlý a jistě dost vyčerpávající styl boje, ale zase dívka dobře zasahovala příšeru svými dvěmi meči v každé ruce jedním. Však ocelové meče se jen s břinknutím odrazily od bestie a nic jí neudělaly. Byl to marný boj, ale dívka se držela. Slunce se lesklo v těch dvou mečích a své paprsky posílalo na jejich špičky až je rozžhavilo. Bylo to samočinné kouzlo, kterému byli svědky čtyři rytíři. Dívka udělala přemet a vrazila obě špičky do bestiiných očí. Bestie zařvala a ohnala se pařátem, zase jen naprázdno, protože dívka udělala další mrštný přemet a unikla tak strašné ráně. A zase následovalo seknutí, břinknutí a meče odskočily od tvrdé kůže bestie. Bestie řvala, až to pronikalo do kostí, a točila se chvilku oslepena na místě. Pochopil jsem, že i slunce chtělo napomoci v boji proti bestiím, které představovaly zlo, smutek, beznaděj, zlobu, nenávist, všechnu tu špatnost, která se spojila a zhmotnila se do bestií a do saně smrti. Jenže to zlo umělo bojovat. Slunce nechalo přikrýt temnými mraky a dívčiny meče byly zase bez účinku proti bestii. Cítil jsem, jak dívku přemáhal strach. To se nemělo stát, bestie začala ožívat a její oči se začaly hojit. Bestie sílila. Když si toho dívka všimla, přepadla jí beznaděj, začala se bát a přestala si věřit. Byla už dost vyčerpaná svými přemety. Bestie se ohlédla kolem sebe, napřáhla pařát a chtěla máchnout. Dívka se choulila před tou bestií a máchla svým ocelovým mečem. Meč cinknul a zlomil se. Dívka byla takřka bezbranná. Cítil jsem to přímo z její mysli. Bestie se znovu rozpřáhla svou pařátou a … Zasvištěl šíp a ta ohavná pařáta dostala přímý zásah do slabiny. Potom letěl druhý. To už tři rytíři se svými meči urazili tu dálku od keře k bestii a dívce. Byla to jen chvilka, ale zdála se to jako věčnost, tolik se za tu chvilku, co koně běžely od keře, událo. Potom zasvištěl třetí šíp, co byl vypuštěn z luku rytíře Čumáčka. Měl dobrou mušku a s takovými kouzelnými šípy, co pronikaly bestií jako máslem, s těmi se to střílelo dobře. Charakteristický svist dvou modrých mečů vzduchem a následné chroptění bestie bylo neodvratné. Potom bestii zasáhl ještě třetí meč, meč rozžhavený a červený. Meč rytíře Bosnii, zasáhl bestii přesně doprostřed hrudi, tam co sídlila ta zloba. Protavil se tlustým pancířem bestie, a to bylo rozhodující v boji proti bestii. Ta ohavná příšera spadla s dunivým zvukem na zem a z oblohy praštil blesk a zazněl hrom. Potom se ta mračna před sluníčkem rozpadla a sluníčko svými paprsky léčilo celou přírodu kolem, co byla zasažena zhoubnou zlobou bestie. „Vstávej chrabrá dívčino v bílém obleku, vstávej bílý kvítku, již nemusíš se bát. Jsme tu, abychom Tě ochránili proti zlu, s kterým jsi marně bojovala.“ Pronesl jsem slova k dívčině. Zvedla se a uklonila se. Sesedli jsme z koní a přistoupili k ní. Tři rytíři a čtvrtý se teprve blížil od toho keře, odkud mířil svými přesnými šípy. „Děkuji vám rytíři. Děkuji vám moc, vděčím vám za mnoho, už jsem cítila smrt, která mě celou pohltila.“ Řekla dívčina trochu rozrušeným a udýchaným hlasem. Byla oděná do bílého obleku, byla bez jediné oděrky. Měla delší hnědé vlasy, upřímný pohled a božský hlas. Pěkná postava v tom bílém obleku, štíhlý pas a květinu ve vlasech. „Já jmenuji se Eternal.“, složil jsem jí poklonu až k nohám a usmál jsem se na ní. Cítil jsem radost v její mysli a všiml jsem si, jak se rychle uklidnila. Poznal jsem, že máme dalšího člena v boji proti zlu, jen se ještě musí naučit jednomu kouzlu. „Já jsem Všude.“, řekl malíř a poklekl před ní. „Já Bosnia.“, mrkl na ní a poklonil se před ní. „A já…já jsem Čumáček, každý mě tak říká.“ Přicválal na koni a seskočil vedle nás a uklonil se také. „ Já jsem…..“ chtěla říci své jméno, ale my jsme jí nedali šanci. „Ty jsi Kopretinka, srdce téhle louky, srdce přírody.“, všichni jednohlasně jsme spolu řekli její jméno. Byla trochu v rozpacích, protože se jí začervenaly tvářičky. Ale potom se usmála a také se poklonila. Kdo by nepoznal bíle oděnou dívku, která měla v hnědých vlasech zasunutý kvítek kopretiny. Zatímco ji Všude, Bosnia a Čumáček vyprávěli o všem, co se událo od té doby, co jsem je potkal, já jsem hledal zlomený ocelový meč v trávě. Vyprávěli jí o všem, o boji proti zlu, o barvách, o básních, o písních, o vesnici Bosnia, o temném lese. O všem. I o kouzlech, která dávají sílu našim zbraním, vyprávěli o všem, co chtěla slyšet. Ona zase mluvila o přírodních zákonech, o tom, jak příroda už nemůže unést ty rány, kterými ji to všemocné zlo zasahuje. Mluvila o otrávené vodě, o jedovatém vzduchu, o mrtvé půdě, kde nic neroste. Mluvila o všem i o beznaději, která ji přepadla. Když jsem našel ten zlomený meč, vzal ho do ruky a pronesl pár slov: Kove, ušlechtilý kove. Poznal jsi bolest, ochutnal jsi zlo. Přerušil se Tvůj povrch, ztratil jsi svou šanci. Já Ti dávám druhou šanci. Pomoz nám v boji proti tomu zlu, co Ti chtělo vzít Tvou věčnou existenci. Buď zase celý a ostrý, účinný při obraně radosti. Ty dva kousky se začaly v mých rukou vlnit, třásly se. Potom začaly trochu hřát a pak se ty dva kousky znovu dala dohromady a v rukou jsem měl celý meč z ocele. Meč pochopil, že když mu zlo udělalo šrám, takže v rukou dobra se může tomu zlu znovu postavit, jako by se nic nedělo. Dívka se otočila na mě a viděla, že v rukou mám její meč a že je znovu celý a ostrý. „Jak jsi to udělal?“ „Požádal jsem ho, aby nám pomohl, aby se postavil ve jménu dobra, proti zlu, které mu učinilo bolest.“ „To jsou nějaká kouzla!“ „Ano, jsou to kouzla, bílá magie, kdo chce v srdci nosit radost, může zlu se postavit a zlo porazit“ „Jak to, že vaše zbraně tu bestii zranily a zabily, když i ten nejsilnější kov, pocházející z matky přírody, nedokázal tu bestii ani trošku poškodit, kdyby mě bývalo nepomohlo sluníčko, nikdy bych jí neoslepila. Jste čarodějové?“ „Každý je ve své mysli čarodějem, uvěříš radosti, uvěříš dobru a uvěříš, že Tvoje zbraně jsou účinné proti zlu, zasvětíš je radosti a ony ty zbraně skutečně proniknou vším proti čemu je radost účinná.“ „Tomu nevěřím, to jsou kouzla, kterým příroda nerozumí, které jsou jistě nějakým mámením!“ „Dobře, přesvědčím Tě, tamhle leží tělo bestie, symbol zla a ocel by neměla nikdy proniknou její tlustou a silnou kůží. Přistupme tedy a vyzkoušejme Tvoji zbraň.“ Přistoupili jsme všichni společně k tomu ohavnému torzu a dívce jsem dal do ruky opravený meč. Dívka se na mě podívala, uchopila meč. „Teď do té bestie sekni, uvidíš co se stane.“, pronesl jsem a usmál se na ní. Věděl jsem, co se stane. Musela nejdříve uvěřit, ale ona ještě nevěřila. „Ale já vím, že ocel tou kůží nepronikne, ale budiž, vyzkoušíme!“, a udeřila do té bestie. Břinklo to, odlétla jiskra. „Vidíš? Proti bestiím se nedá bojovat normální ocelí.“ „Myslíš?“, uchopil jsem ten meč a pozvedl jsem ho k nebesům. Urovnal svoji mysl, uvěřil a ocel zazářila modrým odleskem. A potom jsem švihl rukou. Meč proťal pancíř a objevila se velká díra v bestii, to jak jí protnulo ostří ocelového meče s modrým odleskem. Potom jsem ho podal dívce do ruky. Když jsem ho předával, tak si všimla toho modrého odlesku. Všimla si, že tak září i naše zbroj. „Jak jsi to udělal, že můj meč září nějakou modrou barvou, že se zdá ostrý jako břitva a že pronikl tou tlustou kůží bestie?“ „Uvěřil jsem, že ocel je mocná, že dovede proniknout zlem, ucítil jsem v meči tu sílu, kterou v sobě skrývá, probudil jsem ji a výsledek vidíš sama“ Když meč uchopila, tak se modrý odlesk někam ztratil. „Ale teď nezáří v mých rukou“ „To je proto, že nevěříš, že ocel umí víc než jen si dovedeš představit. Zapomeň na to, že ocel nedovede proniknout žulou. Všemu dáváš hranice, jsi to ty, co omezuješ meč v jeho působnosti. Uvěř a potom uvidíš. Soustřeď se a dej sílu ze svého srdce svému meči. A potom sekni.“ Kopretinka se zahleděla na svůj meč s nepochopením. Ale potom uhladila svoje vědomí, pozvedla ruku. Cítil jsem, jak se v ní hromadí síla. Cítil jsem, jak radost z jejího srdce proudí rukou do meče, jak meč ožívá bílou svítivou barvou. Všichni jsme potom viděli ocelový meč a jeho bílý odlesk, nikdo si však nevšiml, jak se můj zelený kámen na mém meči zaleskl a zazářil, to jak nová síla se k němu přidala. Potom se meč zabořil do bestie a jeho odlesk bílého světla blikl všem do očí. Dívka byla udivena. „To není naše kouzlo, já umím jen modré kouzlo radosti, ty v sobě nosíš bílé kouzlo, proto je Tvůj šat i Tvůj meč bílý. Vidíš a přitom je to obyčejná ocel. Stejně jako můj meč je jen ozdobená dřevěná hůl. Moje brnění je jen šat, můj štít je jen obyčejná kniha. Uvěříš-li, tak se tak stane, jak bude Tvoje mysl chtít. Pokud budeš stát na straně dobra, budou Tvoje zbraně vypadat tak, jak vypadají, když se budeš chtít zlu postavit. Proti ničemu jinému Tvoje zbraně nebudou účinkovat. Je toho ještě hodně, co se musíš naučit, ale my nemáme čas. Zlo se rozmachuje po celém okolí a my ho musíme zastavit dříve, než ovlivní koloběh celého světa. Jak sis mohla všimnout, už i sluníčko ztrácí moc nad tím zlem. Začneš-li pochybovat nad silou své vůle, začneš-li propadat smutku, či oslabovat svou radost, zlo toho využije a Tvoje zbraně ztratí svého účinku, ocel bude zase jen ocel a tvoje srdce nakonec roztrhá nějaká bestie. Ty nesmíš padnout v boji, stejně jako nesmí padnout nikdo z nás. My všichni, nás pět bylo vybráno k potlačení zla. K tomu nám pomůže věčná radost, krása barev, všechna láska světa, všechny dobré duše, celá příroda nás bude podporovat. Pět jezdců uhánělo krajinou, přes hory, přes řeky se brodili, přes zelené pahorky, lesem, prašnou cestou věčnosti. Uháněli stále dál, na steč s největším a nejstrašnějším nepřítelem, s velkou saní, která sílila, bylo to zlo, špatnost, beznaděj. Čtyři rytíři v modré zbroji a jedna bílá postava na bílém koni se dvěmi meči. Uháněli vedle sebe, tiše a rychle se pohybovali krajinou bok po boku. Míjeli vesnici s kostelíčkem, už byli blízko místa, kde sídlilo zlo. Z té vesnice vyběhli lidé a dívali se na pět rytířů v plné zbroji, dívali se, jak se dobro, radost a světlo hnalo s nimi. Hleděli na ně jako na boží spásu, jeden pohled stačil, aby se v nich znovu probudila radost. Jak nádherný pohled na pět jezdců v řadě, uháněli si to po zeleném svahu nahoru na vrch, kde byla jeskyně, ze které se kouřilo. Odtamtud byl cítit zápach, hrozný pocit tam vzbuzovalo okolí. Nic tam nerostlo, hlína byla mrtvá, pahýly stromů, tam sílila zloba z celého světa. Bylo to hodně daleko, ten kopec byl hodně velký, ale rytíři nezpomalovali, měli nejvyšší čas. Vesničané se na ně dlouho dívali, dívali se na ně jako na spásu celého světa. I jedna malá postava dívky se za nimi dívala. Vyjeli jsme až na kopec a tam jsme se zastavili. „Přátelé, nyní před sebou nemáme jen krvelačné a děsné bestie, nyní před sebou máme samotné zlo, které pohlcuje tutu přírodu kolem nás a šíří se po celém kraji. To zlo je mocnější než si můžete představit, využije všech slabin, aby nás porazilo. Nesmíme se nechat ošálit. Nevěřte svým očím, věřte pouhým svým srdcím. Braňte se jeho pohledu, braňte se svými štíty před jeho dechem, uhýbejte před smrtícími pařáty a nenechejte slábnout svoji naději v lepší zítřek. Nepouštějte se bezhlavě do zbytečných hrdinských činů. Zlo bude samo útočit, muselo by nás nejdříve porazit, aby mohlo proniknout do celého světa, a to se mu nikdy nepodaří.“ „Radost všem srdcím na světě“, řekl jsem já a moje zbroj i meč zazářili modrým pronikavým světlem. „Lásku všem na celém světě“ řekl Všude a i jeho zbroj a meč zazářila. „Mír celému světu,“ vykřikl Bosnia, a jeho meč vzplál ohněm a jeho štít a zboj se zaleskla v zacházejícím slunci. „Za všechny a celým svým srdcem.“ Čumáček rázně řekl a nabil to ostré slovo přímo do své kuše a luk si připravil vedle sebe. I jeho štít probleskl. „A srdce louky vám k tomu napomůže, dobro nechť je navždy svázáno s přírodou.“ Vyslovila svým kouzelným hlasem Kopretinka a pozvedla svoje meče k nebesům. Krásně zářily čistou bílou září. V Té chvíli z jeskyně vylézaly hordy bestií, byly jich stovky. Běsnily a všechno kolem ničily. Byla to nezadržitelná síla, které jsme se museli postavit. Byli jsme odhodláni se tomu postavit celým svým srdcem. Ty bestie se hnaly přímo na nás a naše koně se plašili. Uklidnil jsem svého koně pohlazením. A ostatní to udělali také. Stáli jsme vedle sebe a bestie se stále hnaly na nás. Slunko právě zacházelo za obzor, bylo přítmí a ten pach zla byl nesnesitelný. Rozpřáhl jsem ruce doširoka. Cítil jsem, jak nabírám sílu, jak se hromadí v mém srdci. Cítil jsem jí v celém svém těle. Hordy bestií se blížily, hnaly se bezhlavě, věřily své převaze. Ta síla, co se ve mně hromadila zářila kolem mě modrým světlem. Potom jsem ruce pomalu přitahoval k hrudi. Ohromná síla se hromadila a umocňovala. Cítil jsem, jakou mám moc, jakou mám najednou mohutnou energii ve svém srdci. Mysl se přidala a tu energii několikrát umocnila. Mezi mými dlaněmi se začala zhmotňovat modrá zářivá koule světla. To světlo bylo tak intenzivní, krásně ta koule žhnula svou modrou barvou. Pořád ta energie sílila a přelévala se do té koule před mou hrudí mezi mými dlaněmi. Sklonil jsem hlavu a ta barva koule se sladila s mou myslí. Zelený drahokam na mém meči začal čarovat, začal i on krásně svítit, ale zelenou barvou. Bestie se řítily v davech, bylo jich stále víc, cítili jsme tu ohromou sílu toho mocného zla. Všude vytáhl svou paletu, svůj štětec. Začal kouzlit svými barvami. Namaloval vzpomínku před sebou v jedné chvilce. Namaloval cosi, co mělo barvu duhy a soustředilo to jeho celou mysl, srdce i velkou sílu. Připravil se tu vzpomínku vrhnout před sebe do davu stále blížících se bestií. Bosnia namířil svůj meč před sebe. A jeho meč začal plápolat plamenem, rudým plamenem odplaty. Namířil jej na první šiky bestií. Čumáček měl svou kuši nabitou svým ostrým slovem, šípy připraveny po ruce a luk nebyl daleko. Kopretinka napřáhla ruku před sebe. Ta začala krásně zářit bílým světlem. Kolem té dlaně se tvořila bílá mlha, mlha slepoty, mlha přírody, mlha velké působnosti. I Kopretinka byla připravena vrhnout tu mlhu doprostřed šiků svých nepřátel. Dokonalá souhra všech přátel, všech dobrých myslí. V jeden okamžik se vydalo pět živlů proti šikům nepřítele. Modrá koule se rozprskla mezi první řady a mnoho bestií to svalilo a odhodilo na zem. Padly mrtvé k zemi. Barva ze štětce mistra malíře roztrhla řady nepřátel na dvě části a hodně nepřátel zaúpělo a s chroptěním padli k zemi. Oheň z meče rytíře Bosnii šlehal ohnivé koule a kosil nepřátele všude kolem. Čumáček střílel své šípy a zasahoval bestie přímo do srdce, také padaly k zemi a už se nezvedaly. Bílá mlha Kopretinky bestie oslepila. Každá mrtvá bestie vyvolala jeden blesk a hrom. V několika sekundách se rozpoutalo peklo blesků a hrom burácel a neustával. Bestie se zalekly. Jejich mocné šiky prořídly a na chvilku se zastavily. Zlo se zaleklo a toho jsme využili. Vrhli jsme se se svými meči a štíty mezi jejich davy a další torza bestií padala do kaluží černé krve. Rozpoutal se boj. Naše koně padli první. Nemohli se bránit. A my jsme je nedokázali před velkou přesilou ubránit. Nebyl čas na lítost nad našimi koňmi, stejně by jim to nepomohlo a zlo by té lítosti mohlo využít. Kruh bestií nás uzavřel. Vřava boje však neustávala. Čumáček uprostřed střílel své šípy kolem a kosil ty hrozné a ukrutné bestie, pečlivě si vybíral ty bestie, na které jsme už nestačili. My jsme ho bránili svými štíty a meči. Kopretinka metala své přemety a rychle a účinně využívala svoje bílé meče. Bosnia bojoval statečně. Jeho meč se tavil nepřátelskými těly, usekával jim končetiny, hlavy, a zabodával se jako trn do jejich srdce. Všude se dobře skrýval před jedovatým dechem bestií. Vždy se schoval za něj celý a uvěřil svému štítu, že odolá té nákaze. Štít zazářil a skutečně odolal všemu. I já jsem se snažil bránit své přátele. Můj meč mně dobře posloužil. Občas jsem využil svůj štít a zakouzlil jsem jedno z kouzel, které buď odhodilo bestie stranou, a nebo je na chvilku zpomalilo či zastavilo. Nepřátelé padali k zemi s úpěním a s nervy drásajícími skřeky a my jsme vítězili. Na vrcholku kopce si dobro se zlem rovnalo své účty. Odhodlanost lidských srdcí potlačit ten smutek, který se jak nějaká nemoc, hniloba, šířila do celého světa, byla mocná. Zlo přecenilo své síly, a stáhlo se. Chvilku jsme odpočívali. Bestie se stáhly do jeskyně. Před jeskyní to vypadalo hrozně. Těly bestií bylo poseto celé okolí. Některá těla byla rozťata, některá byla poseta šípy, některá hořela červeným ohněm a některá byla zahalena v bílé mlze. My jsme odpočívali. Oddechovali. Nabírali jsme nové síly bez jediného slova. Těžko se v takovém hrozném prostředí načerpává síla dobra. Byli jsme vyčerpáni, ale pořád dost silní na to, abychom se tomu zlu znovu, kdykoliv postavili. „Vyhráli jsme“, řekl udýchaný Všude a Čumáček přikývl. „Kdepak přátelé, odrazili jsme první útok, vyhráli jen první bitvu. Bojovali jsme jen s bestiemi, však neukázala se ta saň, která představuje veškeré zlo. Nyní přijde druhý útok, bude mnohem prozíravější. Zlo se bude chtít zmocnit našich myslí, srdcí, bude chtít, aby naše zbraně pozbyly magického účinku, aby naše štíty nebyly odolné proti jejich smrtícímu dechu. Ještě není vyhráno, možná nikdy nevyhrajeme. Však budeme bojovat dál, dokud zlo neporazíme, dokud zlo nebude mnohem slabší než radost, láska a příroda. Dokud bude zlo škodit ve velkém, budeme navždy bojovat. Vstaňte přátelé zlo znovu přichází, cítíte ho?“ „To není zlo, to je můj obraz, vidíte ho před námi? Je to moje plátno, krásné plátno, na kterém jsou mé barvy, na kterém je moje radost, krásná namalovaná příroda, krásná louka plná barevných květů, paleta barev, kouzla štětce, to není zlo, to jsme porazili,“ řekl Všude a pohlédl na přicházející obraz své louky. „To není zlo, ani Tvůj obraz Všude, to je dívka mého srdce, to je moje dívka z mé vesnice, a moji přátelé, moji rodiče, ach jak mně chybějí. Zlo je poraženo a oni se vrací domů.“ Říkal Bosnia. „Kdepak, to jsou přátelé z lesa, kamarádi, žádné zlo..“ byl omámen i Čumáček a povstal a nechal ležet svůj štít s erbem vlčího máčku. Nechal ležet šípy i svou kuš a luk. „ To je paní příroda, vrací se ze zajetí zla, osvobodila jsem ji s pomocí vaší, děkuji.“ Drmolila i Kopretinka. Postavila se vstříc přeludu a své meče nechala ležet u svých nohou. Já však viděl velkou bestii, byla obrovská a silná a valila se na nás. Bylo to zlo, které čarovalo své mámení a chtělo nás tak zničit. Já pozvedl svůj štít a meč a rychle jsem zastoupil zlu cestu k mým přátelům. Byla to jen chvilka, všichni na mě koukali, co to dělám, nikdo neměl v ruce ani štít, ani zbraň, aby se bránili. Byli zaslepeni kouzlem mámení. Všichni uvěřili tomu, že je konce bitvy proti zlu. Uvěřili iluzi a zlo toho využilo. Bestie se rozmáchla pařátou a já se rozmáchl mečem, uťal jsem jí tu pařátu. Bestie běsnila a šlehla svým dechem. Nastavil jsem štít a uvěřil, že štít zastaví ten smrtonosný dech. Štít se zaleskl, ale jen slabě. Druhý pařát bestie prosvištěl vzduchem a já jsem ucítil náraz do štítu. Přátelé stáli na svým místech a byli dezorientováni. Nevěděli, co se děje. Nikdo ničemu nerozuměl. A bestie odhodila můj štít. Pozvedl jsem znovu meč a soustředil svou sílu do jeho účinnosti. Uťal jsem druhou pařátu. I jednu dolní končetinu. Vyhýbal jsem se smrtonosnému dechu. Můj meč slábl na účinnosti. Moji přátelé ho oslabovali. V jejich srdcích najednou zašlehl plamének nenávisti. Proč ničím jejich přátele? Proč ničím obraz? Proč to dělám? Cítil jsem, jak jejich mysl se nebrání tomu zlu a zlo si dělá s jejich vědomím co chce. Nikdo se neprobral. A já na ně volal. Volal jsem, aby se probudili. Můj štít se válel kdesi daleko, nemohl jsem se bránit tomu dechu z bestie. A bestie sílila. Běsnila. Její končetiny se jí znovu snažily narůst. Ty ohavné pařáty. Moje mysl se musela bránit zlu, bestii a ještě musela křičet na mé přátele, na rytíře. A oni stále stáli. Všechno se odehrávalo před jejich očima. Byl jsem nešťastný, ale stále jsem bojoval. Stále jsem shromažďoval svou sílu, do svého meče, do své mysli. Můj meč však přesto ztrácel účinnost. Už tak nepronikal pancířem bestie. Pařáty pořád dorůstaly. Jen jsem jeden usekl, hned tu byl další. A já musel sekat dvakrát, někdy i třikrát tam, kde dřív stačila jedna lehká rána mého meče. Vyčerpávalo mě to, velice rychle jsem slábl, jak dlouho ještě dokáži odolávat té bestii a chránit celý svět před zlem? Jak dlouho budu chránit život mých přátel? Vydržím a budu dělat všechno proto, aby moji přátelé žili. Vrazil jsem do toho všechnu svou sílu. Moje čarovná kniha ležela daleko, odhozena bestií, byl to můj štít. Musel jsem před útokem bestie uhýbat, aby mě nezasáhla, bylo to hodně obtížné, nebyl jsem tak mrštný jako Kopretinka, ale přeci mi to šlo. Ohlédl jsem se na své přátele a uviděl jsem, jak Čumáček pozvedá svůj luk, Kopretinka zvedá svoje meče, Všude zvedá svůj modrý štít a svůj meč. Ani si nevšiml, že už jeho zbraně nezáří tou modrou barvou, že ta barva rychle ztrácí lesk v jeho rukou. Bosnia, také pozvedl svůj meč, meč vzplál ohněm, jenže to nebyl oheň červený, byl to oheň temný jako smrt. Pozvedli zbraně a já jsem cítil v jejich mysli zlost proti mně. Cítil jsem, jak se odhodlávají proti mně použít svých zbraní, jako bych já byl jejich cílem, já byl jejich nepřítelem. Ve skutečnosti zlo nešlo po mých přátelích, ale šlo proti mně. Pochopil jsem to, když jsem cítil jak ztrácím svou sílu, jak se vyčerpávám. Když mě zabijí moji přátelé, lehko už si zlo poradí se zbylými rytíři. Bestie sílila. Musel jsem se rozhodnout. Uskočil jsem před pařátem a popoběhl ke svým přátelům. Zasekl jsem svůj meč, před sebe a pohlédl jsem se přímo na své přátele. Mysl jsem soustředil na svůj zelený kámen, srdce pumpovalo do něj energii a já jsem kouzlil kouzlo prozření. V té chvíli Čumáček na mě zamířil svým šípem, zamířil na mé srdce. V ostatních jsem cítil, jak se chtějí dát do pohybu a mě rozsekat svými meči. Byli oslepeni zlobou. Moje kouzlo jsem na ně poslal, kolem nich se rozzářilo modré světlo, které přecházelo do zelené. Trvalo to jen chvilku a potom se všichni probrali. Měl jsem radost, chvilku se vzpamatovávali. A ta chvilka byla rozhodující v boji proti zlu. Bestie byla těsně za mnou, vychrlila svůj jedovatý dech a zasáhla mě do zad. Ucítil jsem tu bolest a padl jsem do spálené a mrtvé hlíny obličejem, ztratil jsem vědomí. Těsně před tím, než jsem ucítil bolest v zádech, jsem ucítil jak se mysl mých přátel, rytířů v boji proti zlu, Rytířů od Kulatého stolu z Paříže, probrala a jak si všimli, co se děje. Já jsem padl ke svému meči a bestie mě chtěla rozsápat, chtěla zvítězit. Jenže to dělala chybu. Kolikátou už? Druhou, třetí, čtvrtou? Čumáček se otřepal a uviděl, jak padám k zemi, za mnou ohavná bestie napřahujíc svou pařátu. Lekl se toho, co viděl svým okem. Vypustil svůj šíp a trefil se do pařáty. Bosnia byl druhý, který prozřel. Natáhl svůj meč a šlehl plamenem. Trefil se bestii do hlavy a ta zavrávorala. Všude a Kopretinka neváhali. Jakmile se probrali z mrákot a mámení, rozběhli se rozsekat tu bestii. Svist mečů, charakteristické chroptění bestie vysvětlovalo celou situaci. Zlo bylo prozatím poraženo, už se neodvážilo z jeskyně vystrčit žádnou ze svých bestií, příliš se bálo rytířů v plné zbroji. Nebylo však vítězů, bylo jen poražených na obou stranách. Nikdy z válečného tažení není vítězů. Boj se nepočítá na vítězství, počítá se na mrtvá těla a na utrpení. Takový boj je vždy zbytečný, ale někdy dokáže ponaučit, někdy to je jen další chyba, kterou člověk udělá. Čtyři postavy obrátily tělo rytíře ve zbroji na záda.Všimli si, jak je ta zbroj narušená, jak zrezivěla pod dechem zla. Vedle těla položili meč, který byl docela tupý a vůbec už nezářil svou charakteristickou modrou barvou. Byl jen modrý, ale bez lesku. Byl poškrábaný, nikdy ho takhle neviděli. I zelený kámen ztratil svůj lesk. Položili tam i štít, modrý štít, který byl celý zohýbaný a měl trhlinu. V obličeji toho rytíře byla bolest. Měl zavřené oči a snad i nedýchal. Všichni ronili slzy. Ptali se proč? Co se stalo? Však neobviňovali se, snažili se tomu rytíři pomoci. Ležel tak bezvládně, nevěděli jak. Všude si vzpomněl, jak ten rytíř léčil vesničana ve vesnici Bosnia. Vytáhl lahvičku a potřel jeho tvář. Nic se nestalo. Sundali z něj tu porušenou zbroj, sundali z něj i košili, která měla být bílá, ale byla dočista nasáklá krví. Pod košilí byla spálená kůže. Nebyl to hezký pohled. Ta kůže byla nemocná pod účinkem mrtvolného dechu bestie. Ten dech pomalu rozežíral tělo. Všude, rychle potřel všechny zasažené části těla. Ruce, záda, krk. Na chvilku to pomohlo. Muž ležící na zemi vydal slabý zvuk a kapka, malá kapka, se řinula z jeho oka. Potom z druhého. Nebyly to kapky slz, byla to krev. On plakal krev, jakou bolest musela snášet jeho mysl, když plakal krev? Utírali ji a cítili s ním. Mysleli na něj, a to trochu pomáhalo. Potom nahmatali jeho puls. Byl velice slabý, ale ještě stále žil. Všichni byli moc nešťastní. Před nimi leželo tělo, bezvládné tělo rytíře, který se je snažil bránit, před mámením. Udělali by to samé, ale proč musel padnout v boji? Ještě nepadl, ještě žil, byla tu naděje, že se uzdraví. Vzpomněli si na vesnici dole, dole pod tím velkým kopcem. Naložili ho na nosítka a nesli ho svižně k vesnici. Zrovna svítalo, slunce jim dělalo cestu……. Lidé ve vesnici se smutně dívali, když čtyři rytíři vnášeli tělo svého bojovníka na náves. Rychle přinášeli obvazy, přinášeli hojivé masti, pomáhali s hojením. Uložili ho do jedné z chatrčí. Krmili ho, vyměňovali obvazy, modlili se za něj v kostele. Dny ubíhaly. Jeho tělo stále víc sláblo. Ať rytíři dělali, co dělali, ať vesničané vařili bylinky, ať jeho tělo mazali mastmi. Nic nepomáhalo, jen to brzdilo ten mohutný účinek toho jedovatého dechu bestie. Nikdo nevěděl, co může napomoci. Uplynul měsíc, druhý… Tělo rytíře bylo připoutáno k lůžku, v tváři byl bílý, měl slabý puls, jeho tělo bojovalo, ale bojovalo marně, bylo pořád slabší a slabší. Každý den se u něj scházeli čtyři rytíři, každý den potom odcházeli do kostela a pořádali mše k jeho uzdravení. Beznaděj znovu šířila se po světě. A zlo, nepotlačené zlo se chystalo té beznaději využít. Bezvládná osoba ležela na lůžku. Jeho mysl bojovala s vnitřním zlem, které se dostalo do jeho těla zvenčí. Bojoval neustále, ale zlo bylo pořád silnější a silnější a on slábl. Jen malé chvilky byly jeho úlevou, to když blouznění přecházelo do jiného blouznění. Zdály se mu šílené sny, křičel ze spaní. Trpěl. Co muselo se stát, stalo se, co muselo se splnit, začalo se plnit. Bylo právě po obědě. Slunce svítilo a hladilo celou vesnici, hladilo celou přírodu, která byla již dávno odkvetlá, nyní byly na kvítkách plody jejich květů. Bylo pozdní léto, babí léto. Už nebylo to horké začínající léto, ale přesto bylo teplo. Jedna mladá dívčina vchází do dveří. Vchází do chýše, kde leželo bezvládné tělo muže. Leželo tam a mysl bojovala. Cítila to, jak bojuje. Přistoupila k němu. Nikdo jiný v místnosti nebyl, ona to věděla, vyčíhala si tu pravou chvilku. Pohleděla na jeho tvář, měl kudrnaté hnědé vlasy. Docela se jí líbil. Byl možná stejně mladý jako ona. On však umíral, marně bojoval. Pozvedla ruku a pohladila ho po tváři. Cítila, jak si z ní bere radost, kterou mu přinesla. Byl to takový šimravý pocit, který chvilku zamrazil. Cítila, že je jako malé děcko, které trpí a které vezme cokoliv, co mu člověk nabídne. Usmívala se, jak pije její energii z dlaně. Nechala ho, ať si bere kolik potřebuje, ona měla pro něj téhle energie nekonečno. Nevěděla, kde se v ní bere, ale cítila, že sílí, když je u toho muže nablízku. Hltal tu energii, bral si ji tak šetrně. Všimla si toho, jak je ohleduplný. Hladila ho po tváři, bylo jí to tolik líto, chtěla mu pomoci, ale nevěděla, jak. Něco jí však dohnalo až sem, k jeho lůžku, tak dlouho se odhodlávala. Tu náhle za sebou uslyšela kroky. Ohlédla se. „Co tu děláš, děvče?“, ozval se hlas rytíře. Byl to Všude, přišel zkontrolovat svého přítele. „Přinesla jsem hojivé masti, z lučních kvítek, třeba napomůže,“ a hned vytáhla z kapsy malou lahvičku. „Ach tak, promiň, že jsem Tě vylekal. Snad Tvá mast bude účinnější než všechny předešlé.“, řekl tiše, ale přesto pochyboval. Dělal tu chybu, že pochyboval, proto znovu zlo sílilo po celé krajině. Však dovolil jí, aby ho potřela svou mastí. Neváhala, dlaní šetrně roztírala mast po jeho krku i po rukou. Cítila, jak si jeho tělo bere její energii, ale nikdo jiný to cítit nemohl, než ona. Nikdo si toho také nepovšiml, vždyť také nic nebylo vidět. Potom poděkovala rytíři a odešla. Rytíř jí také poděkoval a usedl na židli vedle něho. Už si té mladé dívky nevšímal. Chtěl rozjímat vedle svého přítele. „Zloba se znovu rozmáhá po krajině, znovu nabírá své síly, my to bez Tebe nezvládneme, příteli,“, mluvil Všude na to bezvládné tělo. Byl smutný. Nevěděl, co má dělat. Dívka se usmívala, když odcházela. Byl to on, kterého zahlédla, tenkrát ve svém snu, tenkrát, když pět jezdců v plné zbroji projíždělo nad vesnicí. Jeli bojovat se zlobou pro radost, lásku, mír po celém světě, za pomoci přírody. Poznala to proto, že tak pil z její dlaně, že to cítila. Že cítila tu radost, která se v ní někde brala, když si on bral trochu pro sebe. Byla šťastná, líbil se jí a ona věděla, že se mu bude také líbit. Prostě to věděla, jako kdyby jí to někdo řekl, jenže on jí to nikdo neřekl. Když byla z chatrče venku, zamířila k potůčku za vesnicí. Šla tam vnímat paprsky sluníčka a vůni pozdních květů léta. Chtěla tam rozjímat nad svým snem. Uslyšela za sebou nějaký povyk, nějaké hlasy, dusot nohou. Lidé někam spěchali, ale ona si toho nevšímala. Věděla co se děje. Druhý den k ní přišel rytíř Všude a jeho přátelé. „Tvá mast našemu příteli udělala dobře, mohla bys nám prozradit recept? Abychom svého přítele uzdravili, prosím?“, řekl vážně Všude a ostatní přikývli a se žádostivými pohledy se na ní dívali. „Mám podmínku. Každý den přijdu léčit vašeho přítele, ale recept vám neprozradím a ani vám nebudu dávat své hojivé masti, ano?“ Věděla, co dělá, nebyla to mast, co ho uzdravovala. A navíc ho chtěla vídat každý den. „Souhlasíme, můžeš ho navštěvovat a léčit svou kouzelnou mastí“ pronesli všichni jednohlasně, až jí to překvapilo, jak dovedli sladit svoji řeč. Každý den ho navštěvovala, mazala ho mastí a cítila, jak pije z její dlaně energii. Cítila jeho vědomí, jak sílí. Boj proti zlobě v jeho těle měl novou sílu, a ta síla byla moc účinná. Rytířova tvář rychle nabírala správné barvy, sílil. Všichni rytíři měli obrovskou radost a chodili se každý den za něj modlit do kostela. Nechávali tu dívku u něj dost často samotnou, věřili jí, že ho uzdraví. Byla to jediná naděje, protože zloba znovu nabírala svou sílu a vysoko nad kopcem znovu stoupal dým. To bylo zlo, které znovu sjednocovalo svoje síly. Jednou v noci, rytíři zaslechli křik. Přiběhli ke svému příteli. Zjevně blouznil, hořel celý a byl zpocený. Křičel: „Kde je, kde je, kde je….“ Blouznil, nevěděli, co to znamená. Položili ho zase do lůžka. Dali mu napít křišťálové vody ze džbánku, kterou měl u své postele přichystanou. Každý den mu jí nosila ta menší hnědovlasá dívenka s modrými očky. Uložili ho a zavolali dívku, aby ho pomazala mastí. Jemně ho hladila po tváři, dávala mu na čelo obklad a cítila, jak si bere radost, kterou byla ochotná mu z rukou dát. Pil jak nenasytný a přitom si tolik nebral. Ona mu tu energii věnovala, chtěla aby si jí bral, aby se uzdravil. Cítila něco, co chtěla vědět, že se to splní. Ten večer ucítila myšlenku. Jeho myšlenku. Stále ubíhala kamsi dopředu. Vnímala ji, jako svou. Byla tak příjemná. A potom tam usnula u jeho lůžka. Bylo ráno, krásný nový den, žádný obláček na obloze. Vítr se proháněl vesnicí. Muž na lůžku se probudil . Otevřel oči a hleděl na dřevěný strop nějaké chatrče. Bolely ho oči. Dlouho je neměl otevřené. Bolelo ho celé tělo. Jeho mysl pomalinku nabírala vědomí. Stále měl hlavu plnou zmatku, co se dělo? Nemohl si hned vzpomenout. Jako by se probudil do nového života. Jeho mysl pátrala v dírách jeho paměti. V hlavě to měl všechno rozvrácené, nějaký vítr vtrhl do jeho hlavy a všechno to rozházel. Potom ta bodavá bolest v zádech. Bylo mu na zvracení. Cítil, jak ho brní celé tělo. Všiml si, že má trup, ruce a krk ovázaný. Co se dělo, nebo děje? Pootočil hlavu. A všiml si postavy, sedící a spící. Byla to roztomilá mladá dívka, tak v jeho věku. Spinkala spánkem, vnímal její mysl, byla tak hebká, dovedla mnoho. Cítil, že jí zná již velice dlouho, ale v paměti nedovedl najít žádné slovo, ani žádnou vzpomínku na její realitu. Možná se mu o ní jen zdálo. Chtěl pohnout rukou, ale ruka byla bez vlády. I mrkání mu dělalo velké potíže. Byl zbaven pohybu, ale jeho mysl se rychle dávala dohromady. Byl hodně unaven, něco ho tížilo a stahovalo znovu do mdlob a blouznění. Byl již natolik silný, že se tomu postavil a na chvilku to přestal vnímat. Chtěl si prohlédnout tu dívku, co tu spinkala u jeho lůžka. Prohlížel si jí. Byla štíhlá a byla o malinko menší než on, tedy odhadoval, když seděla, tak se to nedalo poznat. Ale on měl vždy sílený odhad. Měla hnědé delší rovné vlasy, vznešené obočí a krásné rtíky. Jeho mysl se na ní usmála. Zřejmě poslal myšlenku, protože dívka nabrala vědomí. Uviděl její nádherná modrá očička. Chvilku si hleděli do svých myslí. Její mysl byla plachá. Dlouho jí trvalo, než přemohla strach a vzala ho za ruku. Ucítil tu její sílu, energii. Nasál její myšlenku a ucítil krásný cit, který se skrýval někde v jejím srdci. Potom už nemohl vydržet tu bolest v zádech a v celém těle. Upadl do bezvědomí, které ho vysvobodilo z té bolesti. A spojení myšlenek se na chvíli přetrhlo. Na jak dlouho? Tma. Neprostupná černota. Nic kolem. Všechno bylo temně zahaleno do neprostupnosti tmy. Beznaděj, strach bolest. A najednou výkřik: „ Néééééé“ byl to výkřik plný energie a drtil temnotu ve své podstatě. Na některých místech praskla a přesně v těch skulinkách se objevovaly barvičky. Duha se prodírala temným zrcadlem a síla myšlenky se zdvojnásobila. Temnota se zatřásla a znovu popraskala. Prostor tmy se pokřivil a temné zrcadlo, vězení duše, se začalo bortit a na to místo dovnitř přicházela duha, barvičky přírody, mocná síla kouzel, života a radosti. Bolest ustupovala a myšlenka se začala sjednocovat. Zdvojnásobila svou sílu a velikost. Maličká nepatrná kulička barvy uvnitř temnoty začala nabírat sílu. Během chviličky byla dvojnásobně veliká, trojnásobně, čtyřnásobně…. Myšlenka se spojila, utvořila mocné pouto a ta barevná kulička, teď velikosti hlavy začala matně zářit modrou a zelenou barvou. Sálala sílou. A najednou blesklo to modré světlo do stran a temné zrcadlo se s velkým rachotem rozpadlo na tisíce, či miliony malých nepatrných střípků. Barevná koule sílila, za poslední chvilku znásobila svůj objem a sílu snad desetkrát, barva duhy kolem to jen podporovala. Duše byla volná a nabírala sílu. Myšlenka se urovnala a vzpomínky se začaly hrnout. Zmatek, chaos, beznaděj, strach a bolest se daly na ústup. Tvořivá myšlenka začala kouzlit realitu. Muž na svém lůžku otevřel oči. Zprvu viděl jen rozmazané čmouhy kolem. Byla noc a jen svíce osvětlovaly místnost. Pátral v paměti, kde to asi je a rozmazané tvary chtěl přiřadit k nějaké vzpomínce. Nedařilo se mu to. Však cítil, jak rychle se mu navrací jeho síla. Během pár chvilek viděl lépe a rozeznával trámy na stropě, dřevěné stěny, cítil i teplo ze svícnů, i když byly tak daleko a tak nepatrné. Posadil se a cítil, jak poslední bolest z jeho zad a hlavy vyprchala. Podíval se na svou dlaň a cítil, jak se mu navrací ta mocná síla, jak proudí každou žilkou v jeho těle. Zatnul dlaň v pěst a nechal ji zčervenat. Myšlenky mu v hlavě probíhaly a narážely na sebe. Jediné máchnutí mocnou myšlenkou a měl mysl dokonale čistou a vyváženou, žádná myšlenka si nedovolila někam běžet bez toho, aby neměla pevný směr a udaný úkol. Zhluboka se nadechl a pustil své vědomí kolem. Zavřel oči a vnímal svým vnitřním zrakem. Ucítil mysl, čistou vzácnou mysl dívky, která spala tiše vedle jeho lůžka, ucítil její myšlenku, natolik vzácnou a milou. Pohladil jí svou myšlenkou a dal jí hezký sen. Pátral dál. Cítil, jak se jeho myšlenky derou chatrčí ven, každou skulinkou. Uvědomil si, že všude kolem je vesnice, plno lidí, dobrých duší, spalo a na kraji vesnice kostel, ve kterém se modlili jeho přátelé Rytíři z Paříže. Malíř Všude, chrabrý Bosnia, střelec Čumáček a zástupkyně matky přírody, louky a radosti, Kopretinka. Ucítil jejich sjednocenou mysl, ale pátral dál. Vnesl svou mysl nad vesnici do všech stran. A ucítil zápach beznaděje. Pátral směrem odkud se bralo…. Bylo mu vše jasné. Na kopci ve sluji sídlí zlo a je stále silnější. Je čas, pravý čas se tam vydat a zabránit tomu zlu, beznaději, smutku v zatracování celého světa. Stáhl svou mysl zpět. Jemně seskočil z lůžka a protáhl své tělo. Rozkročil se a roztáhl své ruce do výšky. Cítil, jak ještě nabírá svou sílu a jak sílí každou minutou. Všechno to, co ztratil, rychle nabíral. Cítil radost v srdci, cítil myšlenku tvořivou. Pohlédl na spící dívku. Přistoupil a zadíval se na ní. Byla tak hezká, milá, něžná, měla tak ušlechtilé srdce, cítil, co všechno pro něj udělala, cítil její energii vzácnou a léčebnou, cítil její upřímné srdce. Měl radost z toho, co si přečetl z její spící mysli. Byla křehká jako vánek a přesto disponovala velkou energií života. Jak asi vypadají její oči? Jistě jsou modré jako studánka, jako azurová obloha, jako zvonky kvetoucí na louce. Pohladil jí po tváři, jemně a mile s láskou v srdci a s radostí na krajíčku jeho mysli. Poděkování…. Snesl modré světélko z jeho dlaní na její dlaně a tam se objevila květina. Zelený dlouhý stonek bez trnů, malé zelené lístky, červené okvětí, velký červený kalich… kvítek vlčí… mocný symbol bílého kouzla, symbol kouzelníků, kteří kdysi chránili celou zem před temnou silou, silných zastánců radosti, dobra, přírody, práv a štěstí lidského života. Vyjádření deseti zákonů přírody v jednom jediném kvítku. Voňavý květ s omamnými účinky a léčebnou schopností. Kdo pozná symbol tohoto květu, ten nedopustí, aby zlo na světě převažovalo nad dobrem. Nechal dívku s vlčím květem svému klidnému spánku s nádherným snem a přistoupil do rohu místnosti, kde se zalesklo jeho modré brnění, modrý, silný a přesto lehký pevný meč se zeleným kamenem v rukojeti, neboli jeho kouzelná hůl, a modrý lesklý pevný ohnivzdorný štít, neboli jeho kniha bílých kouzel, jedna z deseti knih na celém světě, předávána z pokolení na pokolení s velkou skrytou silou, kterou mohl probudit jen málokdo. Oblékl si zbroj a meč zasunul do svého jílce a štít připevnil přes rameno. Znovu se nadechl a ruce zaklínil k srdci. Jeho modrá zbroj se zaleskla modrozeleným odleskem, zasvítila ochranou mocí, kouzlem radosti a štěstí ze života. Vpustil ze své mysli myšlenku, jako majáček pátrající ve tmě a nechal jí před sebou, aby ho vedla. Dívka spící se probudila. Na loži již nebyl její nemocný rytíř. Kde je? Strach zaplavil její mysl. Ale potom ucítila v dlani cosi lechtavého. Květina. Pohled na ni jí vykouzlil na tváři úsměv a radost se nahrnula zpět do její mysli. Byl to vlčí máček, tak hezký, měla moc ráda taková kvítka, červená. Jak mohl poznat že mám ráda právě vlčí máček? Ohlédla se a uviděla rytíře v modré zbroji, jak právě prochází dveřmi ven. Ucítila ten krásný pocit v srdci, cítila jeho myšlenku, sílu, která procházela celou místností a celým okolím. Chtěla zavolat, ale něco jí řeklo ať ho nechá jít. Ještě uviděla, jak se jeho zbroj zaleskla a potom byla zase tma. Postavila se a v rukou opatrovala kvítek.. Procházel jsem zpustošenou krajinou. Všude byla zem posetá uschlými kvítky, povadlou přírodou, nemocnými keříky a stromy shazovaly své listy, aby se zbavily té beznaděje a zla, které na ně sáhlo svou pařátou smrti a utrpení. Příroda kolem jeskyně byla už na posledním tažení. Každý krok se prováděl dost těžce. Uschlá tráva křupala a stébla se lámala v poslední křeči bolesti. Půda tam byla nemocná, ale měkká a drolila se pod každou šlápotou. Zastavil jsem se před doutnající jeskyní a vytáhl svůj modrý meč s kouzelným kamenem a zamířil sním k obloze. V té chvíli se mračna nad slují zatáhla a seskupila na sebe ještě víc, nežli to bylo před chvilkou. Udeřil blesk a za ním hrom. Padl na strom vedle sluje, který vzplál. Zlo, mocné zlo ve sluji se právě probudilo a uvědomilo si, že před slují je rytíř, kouzelník, se kterým vedlo už staletí marný boj. Kouzelník s bílými kouzly, dobrým srdcem a silnou myslí. Rytíř, zastánce dobra. Věčný bojovník proti zlu. Ano, jeden z deseti posledních legend. Je jich deset, stejně jako zákonů přírody. Zarazil jsem meč do země a zelený kámen začal zářit svou tajemnou zelenou barvou. Sundal jsem štít z ramene, ale on už to nebyl štít, byla to kniha v koženém pouzdře. Modré brnění se někam podělo a místo něj jsem byl oděn do zeleného pláště. Otevřel jsem knihu a začal číst, přičemž jsem rukou kreslil ve vzduchu ornamenty přírodních zákonů. Země Matička země Ta sídlí v Tobě i ve mně Dává sílu přírodě Nežije jenom náhodně. Energie v ní O té již člověk dlouho sní. Ta pomůže mě teď Postaví přede mnou neprostupnou zeď. A před slují se začalo dít to, co kouzlo vyvolalo. Půda se drobila a skála se štěpila. Balvany se pohnuly směrem ke sluji a během několika chvilek se vchod do sluje zatarasil neprostupnou zdí z hladkých kamenů spojených hlínou. Neprostupná zeď matky Země. Zlo bylo chyceno ve své pasti. Marně bušilo na tu zeď a marně se snažilo propálit si cestu ven svým temným ohněm, symbolem zla a utrpení. Vzduch Tam, kde je vzduch Tam je také vzruch. Vítr bere I do oken se dere. Dovede odnést prach A přinést s sebou strach Ale také jeho svěží dotek Dovede vzít veškerý smutek Vezme ho s sebou do dalekých krajin Tam, kde je kraj jahod a malin. V lese se prohání mezi stromy A ošetřuje lidi i domy Svým všudy přítomným pohlazením A zvedl se vítr a bral s sebou zbytky suchých rostlin, bral s sebou spadlé listí ze stromů. Listí nakažené nicotou a zlobou, nemocí. Vzal s sebou prach a odvál nemocnou půdu. Opřel se do zdi u sluje a zatlačil hlínu pěkně mezi každičkou spáru mezi kameny. Marně se na druhé straně zlo chtělo dostat ven. Voda Čirá voda Ta sílu přírodě dodá, Její osvěživá síla S ní se nikdy neumírá. Pomáhá všem, Padá nocí i dnem Dovede ochladit oheň A prach je její vězeň. Z temných mraků začalo pršet. Déšť osvěžil vyprahlou krajinu kolem a rostlinky, keříky i stromečky hned pily tu čistou vodu, tak dlouho na ni čekaly. Déšť spláchl celý nádech beznaděje, spláchl prach a účinky smutku. Smrt se stáhla, tady začíná znovu život panovat. Kapky dopadající na tu zeď u sluje ochlazovaly kameny a hlínu a z hlíny se stal jíl. Jíl díky tomu plameni zevnitř začal tuhnout a vypálil se na pevný střep, který zacelil poslední skulinky ve zdi. Zeď nyní dostala svou sílu díky vodě. Energie Když ze země srší Kapky ohně z kopečku prší. Je to mocný pomocník To ví každý kouzelník. Ví to i kovář, který Zkuje zámek z ocele celý. Je to síla života, Není to jen nicota, Co bere a zhltne vše Ta energie někdy lže Ale dává sílu A dovede pomáhat v míru. A kolem mého meče se začaly tvořit chomáčky energie. Modrá energie, která sklouzla po ostí meče a proudila do zemně a budila kořínky mdlých rostlinek. A rostlinky začaly rašit, kořínky pily ze země vláhu, vodu, která přinášela živiny. Energie sílila v každé rostlince. Světlo A světlo pokryje celou krajinu Je to kabát šitý na míru Je to také energie Je mocná a ze slunka pije Síla, která dodává radost světu Energie, co odráží se v každém květu Dovede mile pohladit A krásu přírody rozzářit Temné mraky se rozestoupily. Noc končila. A za obzorem se dralo sluníčko, které začalo ihned hladit trávu, která se rychle drala z půdy. Paprsky pohladily každičký keř, kůru stromů, každý rašící pupen či nový lístek. Příroda se kolem sluje znovu začala probouzet. A slunce se svými paprsky opřelo do temných skulinek skal a zahánělo temnotu dovnitř do skály. Příroda Když matička Země Začne klíčit v Tobě i ve mně Vykvete nový ráj A je tu nový máj Radost přijde na louku Květy bílé zasypou zem jako mouku A síla přírody se ukáže S lidmi kontakt naváže. To, co se kolem mě událo byla sílící příroda. Matka Země, voda, energie, světlo, vegetace…to všechno začalo kouzlit po vzoru matky přírody a květy hnaly do květů, aby ukázaly svoji čarovnou moc slunku a přilákaly život do tohoto kraje. A včelky se na květy hrnuly. Stromy a keře rozkvetly velkými či menšími květy. Nádherné barvičky lákaly nejen slunko, ale také zvířátka, hmyz, ptáčky… Čas Když příroda ztratí řadu Podá se tajemnému času. Co jedno měřítko na vše má A stejnou chvilku každému dá. Ta chvilka může být věčná, Nebo statečná a vděčná. Tohle kouzlo, to je čas, Zámek, který žije v nás. Hodiny věčné Probudí se ve sluneční tečně. Je to neúnavný běžec Je to zlatý měšec Jeden měšec každý den Je to jako hezký sen Nekončí Stále kupředu si běží. A čas převzal vládu nad tímto znovuzrozeným kouskem přírody. Vdechl život do každého kvítku a každé rostlině, každému stvořeníčku dal pevně určený čas života. Tak jak to má být. Rovnováha přírody se naplnila. Věčnost vstoupila na půdu. A zeď u sluje dostala podobu věčné skály. Zeď už není zdí, je to pevná žula, skála. Není památky po nějaké sluji. Láska Je to taková malá vráska, Říká se jí v životě: Láska Má kouzelnou moc, Žije, i když je noc. Je to víc než přátelství Když poupě se ve květ skví Naplní vždy srdce radostí Nikdy už srdce nepláče malostí Je to kouzlo Na city je to pouzdro Dovede tvořit Do radosti se znovu nořit Je to pouto života Nepohltí ji ani nicota A mé srdce zazářilo radostí, vzpomínka na přátelství, na dívku s modrými očky. City se začaly hrnout a jarní nádech znovuzrozené přírody všude kolem mě dával sílu. Síla lásky a života. Život A chtělo se mě žít O radosti snít V rukou svou sílu zase mít Život je rad času Putuje a hledá trasu Je to mocný dar Nikdy nesmí přijít nazmar Život mocný je Je plný naděje A ta nikdy neumírá Proti zlu si píseň lásky zpívá Příroda, země, sluníčko, azurová obloha, to všechno ochutnalo dnes po dlouhé době zase život. I já jsem ho cítit, cítil jsem i lásku ve svém srdci. A příroda pokryla celé skalisko, život našel skulinky ve skále a tam, kde byla kdysi sluj temná jak noc dnes byla skála porostlá vegetací. Zahrada radosti a vonících květů života. Rozhodnutí To vše, co se tu změní V malé vězení To, co zlo ke klidu nutí Je jedno rozhodnutí. Je to výběr dvou a víc Když stojíš na rozcestí bez hranic Rozhodnout se musíš sám A ukázat rukou na cestu: Tam chci jít, TAM A vítr ustal a světlo mého meče se stáhlo do zeleného kamenu v rukojeti. Knihu jsem zavřel. Země dostala svou rovnováhu, navrátil se život do krajiny. A zlo bylo na nějaký čas poraženo. Nebylo po ní ani památky. A tam, kde není na to zlo vzpomínka, tam ani zlo nemůže existovat. Vím, že to zlo existuje uvnitř skály. Ale nyní dá celému světu na chvilku klid, aby se lidé mohli vzpamatovat a rozhodnout se. Nastoupit cestu radosti štěstí z krásného života. Síla deseti zákonů přírody znovu ovládla celý tento krásný kraj bez hranic. A já se otočil, v ruce svůj modrý meč a zasunul jsem ho do jílce. V druhé ruce knihu, která se změnila znovu v modrý štít. Hodil jsem jej na rameno, kde bylo jeho místo po boji. A modrá zbroj se zaleskla a já kráčel dál. Na vršíčku před tehdejší slují, kde kdysi stoupal dým, jsem se ohlédl po krajině. Za mnou to všechno kvetlo. Sluníčko se dralo na oblohu a sálalo svými hřejivými paprsky a laskalo celou přírodu kolem. A když jsem kráčel dolů k vesnici, uviděl jsem malé lidičky jak pobíhají vesnicí. Uviděl jsem i čtyři rytíře na koních, ale já, mé oči pátraly po jedné roztomilé dušičce. Byla po boku chrabrých rytířů a držela mého koně za uzdu. Hladila ho svou jemnou ručkou. A usmívala se tam nahoru na stráň, kde jsem kráčel já. Rytíři čekali, věděli, že je čas odejít z vesnice. Věděli, že zlo tady v tomto kraji ztratilo svojí moc, ale že věčný boj dobra se zlem zdaleka nekončí a že jsou jiná místa, kde lidé potřebují naši pomoc, že jsou jiná místa, kde je třeba rytířů v modré zbroji. Přišel jsem až k nim. Rytíř Všude na mě kývl a já jsem kývl na něj. A usmál se. „A zlo ztratilo svou moc.“, řekl Bosnia. „Ano, nechalo se překvapit, bylo slabé ve svém spánku, chtělo zabít mě a nevědělo, že já stojím u místa jeho působnosti, překvapení bylo rozhodující.“, řekl jsem já. A rytíři se na sebe pousmáli. Lidé ve vesnici se radovali a jásali, cítili, jak smutek odešel z jejich kraje, že úrodnost a matka příroda se vrátily do jejich vesnice, že nemoci odešly též a zdraví se lidem navracelo. Síla života. Pohlédl jsem na culící se dívku. Poklonil jsem se, klekl si k jejím nohám a sklonil hlavu. „Vzpomínko má, bez Tebe bych to nikdy nedokázal. V dobách, kdy stonalo moje tělo a má duše, Tys mě naplňovala svou energií a já nyní jsem Tvým dlužníkem. Chceš-li, pojď se mnou do světa, kde lidé potřebují naši pomoc a kde já bych chtěl vnímat Tvou krásu a uzdravovací kouzlo Tvé masti.“ Věděl jsem, co řekne, cítil jsem, jak je šťastná. Vstal jsem tedy. „Ach rytíři…..“ usmívala se a v ruce držela kvítek vlčí. Objal jsem ji a vnímal její energii přímo z jejího těla. Miloval jsem ji a ona milovala mě. Příběh boje dobra se zlem tady nekončí. Ani příběh rytířů z Paříže. Končí jen jedno vyprávění, protože to, co se událo dál je již trochu jiný příběh. Pět rytířů v plné modré zbroji a dívka na bílém koni s modrým očky po boku jednoho rytíře. Nádherný pohled. A jak se vůbec ta dívka jmenovala? Na jména rytířů si vzpomínám dobře: byli to: Eternal, Všude, Bosnia, Čumáček, Kopretinka, ale…, jak se jmenovala ta dívka? Přesným jménem nevím, ale utkvěla mě v paměti jako „Vzpomínka“, možná, že se tak skutečně jmenovala. A nebo se jmenovala „vlčí mák“? a nebo „kvítek vlčí“? Nevím, nemohu si vzpomenout. Tak nějak se jmenovala. Možná jinak. Ale co, možná v jiném mém vyprávění je její jméno zapsané na ručním papíře, uložené někde ve staré knize, v koženém obalu. Každopádně vím, že sláva Rytířů z Paříže stoupala s každým jejich bojem, s každým vítězstvím nad zlem. A lidem vstoupili do podvědomí jako Rytíři od Kulatého stolu z Paříže. To je podstatné. Nejsou podstatné jména v příběhu, ta mohou být pokaždé jiná, záleží na vypravěči. A co bylo dál? Zlo se ze skály možná dostalo a začalo škodit lidem, přírodě, životu, začalo znovu prchat před rytíři. Někdy vám budu zase vyprávět. A nebo se nechejte unášet svými myšlenkami. Věčný rytířský boj dobra se zlem vás přeci prováží celým životem a sami víte, jaký je to boj. A co kouzla? Kouzla máte ve svém srdci, vaše myšlenka je Tvořivá, dovede moc, nechejte tedy svoje srdce kouzlit a nechejte radost vyhrávat nad nenávistí a zlobou.

---