ŘIDIČÁK

 ŘIDIČÁK

     Napodruhé se mi konečně podařilo udělat si řidičák. Táta z toho měl strašnou radost a proto mi koupil starší auto. Bylo sice hodně oprýskané, ale s kamarády jsem ho dal do pořádku. Celá oprava nám trvala týden.

     V sobotu se konala diskotéka, na kterou jsem vyjel se svým "krásným" autem. Cestou jsem se zastavil pro pár kamarádů. Na místě jsme oslavovali. Je asi jasné, že jsme nezůstali u sodovky. K ránu jsme se rozhodli skončit a pokračovat někde jinde. Já a ještě Jirka jsme posbírali naši partu a dotáhli jsme ji do auta. Jirka mě poprosil, abych mu půjčil klíčky. Rád jsem souhlasil, protože jsem se necítil na řízení. Až po třech pokusech jsme se konečně rozjeli. Vypadalo to, že Jirka má řízení plně pod kontrolou, ale jen to té doby, než jsme sjeli z vozovky a nabourali jsme do stromu. Pamatuji si jen, že jsem prolétl předním sklem a potom jsem ucítil jen náraz.

     Když jsem se probudil, viděl jsem nad sebou své rodiče. Když si všimli, že jsem otevřel oči, jen se shovívavě usmáli. Víčka byla příliš těžká na to, abych je měl otevřená. Usnul jsem, ale nebyl to poklidný spánek, stále jsem před sebou viděl strom, na jehož větvi byla uvázaná kytice polního kvítí a okolo stála skupinka lidí. Nikoho jsem nepoznal. Tváře měli zahaleny mlžným oparem. Když jsem zahlédl jejich obličeje, s hrůzou jsem couvl, protože místo očí měli černé díry. Ústa se pohybovala, ale slova z nich nevycházela. Skupinka se rozestoupila a já jsem jí prošel a zastavil jsem se u stromu. Když jsem pohlédl na zem, uviděl jsem tam mrtvolu. Se zděšením jsem zjistil, že jsem to já. To už jsem zřetelně rozuměl, co lidé okolo mě říkají. Byla to modlitba za mou duši. S hrůzou jsem se vzbudil a byl jsem rád, že se mi to jen zdálo.

     Sestřička, která se starala o náš pokoj, si všimla, že jsem se probudil. Odběhla, ale hned se vrátila i s doktorem. Ten se posadil ke mně na postel a chvíli se na mě jen díval. Já jsem se zeptal, co je se mnou a co s ostatními z auta. Řekl mi, že už nikdy nebudu chodit a že je mu to velmi líto. Ještě chvíli mluvil, ale já jsem ho neslyšel. Jen jsem viděl, jak pohybuje rty. V uších mi znělo jen: nikdy nebudu chodit, už nikdy. Jak definitivní, nezměnitelné, konečné. Nedokázal jsem si dost dobře představit svůj život. Vše bude jiné. Hlavní náplní mého volného času bylo sportování. Všichni moji přátelé sportují. Doktor viděl, že potřebuji čas, a tak se zvedl a na odchodu mi řekl, že přijdou policisté. Dostal jsem strach.

     Ani jsem si nedokázal utřídit myšlenky a už byli ve dveřích, jeden byl velký, druhý menší a s větší nadváhou. Ten velký zůstal vzadu, menší ke mně přistoupil. Nejdříve mi řekl, že všichni přežili až na Jirku, který nebyl připoután a zlomil si vaz. Já jsem sice také nebyl připoután, ale měl jsem štěstí, že jsem přežil. V jeho hlase nebyl ani náznak soucitu, jako kdyby byl jeho cit spoután uniformou. Ani nenaznačil svou lítost. Přišli za mnou, aby se mnou probrali to neštěstí, ostatní cestující si toho moc nepamatují. Vše jsem jim řekl. Poté jsem měl klid na přemýšlení. Byla to moje vina, moc dobře vím, že toho Jirka vypil mnohem více než já, měl jsme řídit. Určitě bych to zvládl lépe. Proč to musel být zrovna Jirka? Byl to skvělý člověk. Vždy, když jsem něco potřeboval, ochotně mi pomohl. Poradil mi, mohl jsem se mu s čímkoliv svěřit a nikomu to nikdy neřekl. Takového kamaráda už nikdy nenajdu.

     Každý den za mnou chodili rodiče,ale já jsme s nimi nekomunikoval s nikým jsem nepromluvil ani slovo. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky. Také mě mrzelo, že nepřišli kamarádi, ale potom jsem se od mámy dozvěděl, že jeli na volejbalový turnaj. Mezitím jsem se učil ovládat vozík. Když se vrátili, stavili se za mnou a nadšeně mi vyprávěli, jak vyhrávali, ale ve finále měli těžkého soupeře, a proto skončili jako druzí.Já jen tiše záviděl. Když se loučili, zazněla z jejich úst věta, která mě přímo zasáhla. Oni si to asi neuvědomovali, ale já ano. Když odcházeli, stále jsem slyšel: "Až tě propustí, přijď někdy za námi." Nikomu asi nepřijde na té větě nic tak hrozného, ale já až moc jasně chápal realitu, že nikdy za nimi nemohu přijít.

     Každou noc se mi zdál ten hrozný sen a vždy jsem se probudil s obavou, aby se mi to nezdálo znova, a proto jsem raději zůstal vzhůru. Ráno jsem byl vždy nevyspalý, bledý a měl jsem kruhy pod očima, ale jinak jsem byl úplně zdráv, a tak mě z nemocnice propustili.

     Když jsem přijel domů, upoutával jsem na sebe velkou pozornost. Hlavně našich sousedů, kteří neměli nic jiného na práci, než aby stáli u plotů a se zájmem pozorovali můj příjezd. Doma jsem zpozoroval hned několik změn. Můj pokoj, který byl v patře, byl teď nově zařízen v přízemí. Zmizely všechny prahy. Moje židle u stolu byla také pryč. V kuchyni byly všechny poličky co možná nejníže, abych na ně dosáhl. Máma si kvůli mně vzala dokonce dovolenou, aby se mohla o mne starat, ale to já nechtěl. Nechápala, že to tím jenom zhoršuje.

     Už se blížil konec prázdnin a já jsem se musel rozhodnout pro novou školu, protože tam, kde jsem chodil dosud, nebyl bezbariérový přístup. Rodiče mi našli jinou školu a zařídili, že jsem nastoupil rovnou do čtvrtého ročníku.

     Bál jsem se jít do nové školy. Ráno jsem byl nevyspalý, protože se mi opět zdál ten hrozný sen. V mé nové třídě bylo mnoho vozíčkářů nebo lidí se sníženou pohyblivostí, ale byli tady i "normální" studenti. Čekal jsem smutné lidi, jež odevzdaně ponesou svůj úděl, že se budou stranit od ostatních, kteří nejsou tak postiženi. Ale to jsem se velmi mýlil, bylo tam veselo, všichni mě srdečně přijali. Hned jsem měl lepší náladu. S každým novým dnem jsem byl veselejší a spokojenější. Poznal jsem, že není naším osudem sedět doma u okna a dívat se na život kolem sebe a neúčastnit se ho. Zjistil jsem, že mohu mít spoustu jiných zájmů. Od prvního dne stráveného ve škole se mi už ten hrozný sen nezdál. Začal jsem zase navštěvovat své staré kamarády, ale také jsme trávil hodně času s mými novými kamarády ze třídy, kterým jsem za mnoho vděčný.