noc

Je překrásná noc.Měsíc zapadl a pokojnou zemi nechal o samotě s hvězdami.A hvězdy jako by s ní, se svou sestrou, v tom tichu, v tom mlčení hovořily, jako by s ní, zatímco my děti, spíme, rozmlouvaly o náramných tajemstvích, a to hlasy takové hloubky a rozléhavosti, že dětské ucho lidí není schopno jejich zvuk zachytit.

Budí v nás posvátnou hrůzu, ty nezbadatelné hvězdy, tak studené, tak jasné.Jsme jako děti, jejíchž nožičky zabloudily do nějakého nejasně osvětleného chrámu božstva, jemuž se učily vzdávat úctu, ale jež neznají jako děti, které stojí pod kopulí plnou ozvěn, klenoucí se nad dalekými průhledy matným jasem, a hledí vzhůru, napůl v naději, napůl ve strachu, že uvidí jak se tam vznáší nějaké děsivé znamení.

A přesto poskytuje tolik útěchy a síly- taková noc.Před její vznešeností se naše drobné strasti zahanbeně odplíží pryč.Den byl samá trampota a starost, v naších srdcích bylo plno zloby a hořkosti a měli jsme pocit, že svět je k nám krutý a nespravedlivý.A potom příjde noc a jako nějaká přelaskavá milující matka nám něžně položí dlaň na horečkou obolavěné čelo, zvedne náš uslzený obličejíček ke své tváři a usměje se, a třebaže nepromluví, my víme co říká; a pak si přitiskne naše horké, rozpálené líce k ňadrům a bolest je ta tam.

Někdy je však naše bolest nesmírně hluboká a vážná a tu stojíme před nocí v naprostém mlčení, protože pro to, co nás trýzní, není slov, jenom vzdychat se dá.A noc má pro nás v srdci plno soucitu; zmírnit naše utrpení nemůže, ale vezme nás za ruce a svět pod námi je najednou maličký a daleký a my se, unášeni jejími temnými křídly, octneme na okamžik v blízkosti ještě větší Moci, než jakou má ona, a podivuhodné záři, této nezměrné Moci leží před námi celý lidský život jako kniha a my si uvědomujeme, že bolest a žal jsou jen andělé Boží.

A poze ti, kteří měli někdy na hlavě korunu utrpení, mohou do té podivuhodné záře pohledět, a když se pak vrátí, nesmějí o ní hovořit a nesmějí prozradit tajemství které teď znají.

Bylo jednou několik ušlechtilých rytířů, a ti projížděli cizí zemí a cesta je zavedla do hlubokého lesa, kde je husté a mohutné hloží drásalo až do krve a kde zabloudili.Listí stromů, které v tom lese rostly, bylo velice tmavé a husté, takže větvovím nepronikl ani jediný paprsek světla, který by zjasnil tu zasmušilost a tesknotu.

A jak se prodírali tím houštím, jeden rytíř ztratil náhle své druhy a  zajel od nich příliš daleko a už se nevrátil; a oni těžce sklíčeni, jeli dál bez něho a oplakávali ho jako mrtvého.Leč když dorazili k tomu hradu, k němuž měli namířeno, zůstali v něm mnoho dní a veselili se;  a jednoho večera když v bujaré bezstarostnosti seděli kolem polen rozhořelých v slavnostní síni a pili na přátelství z poháru, kolujícího od úst k ústům, najednou se objevil ten jejich druh, který se stratil a vítal se s nimi.Šat měl rozedraný jako žebrák a jeho sličné tělo bylo poseto mnoha těžkými ranami, avšak z tváře mu mocně vyzařovala hluboká radost.I vyslýchali ho a vyptávali se, co ho to potkalo; a on jim vyprávěl, jak v tom temném lese ztratil cestu a jak  mnoho dní a nocí bloudil, až rozdrásán a krvácející ulehl na zem, aby zemřel.A pak, když už byl k smrti blízký, tu k němu skrze ponurou divočinu přišla jakási urozená panna, vzala ho za ruku a vedla ho skrytými stezkami, neznámími smrtelníkům, až se v tamnotě lesa rozbřesklo světlo, proti němuž světlo denní bylo jako lampička proti slunci.A v tom podivuhodném světle uviděl jako by ve snu zjevení, a to zjevení mu připadalo tak velebné, tak čarokrásné, že zapomněl na své krvácející rány a stál tam jako v extázi a pociťoval rodost, hlubokou jako moře, jehož hloubku nedokáže nikdo odhadnout.

A zjevení se zase rozplynulo a rytíř, pokleknuv na zem, děkoval tomu dobrému světci, který v onom smutném lese svedl jeho kroky z cesty, a umožnil mu tak spatřit zjevení, jež tam přebývalo v skrytu.

Ten temný hvozd se jmenoval ŽAL; ale vtom zjevení, které v něm dobrý rytíř spatřil, o tom se nesmíme ani slůvkem zmínit.