řeka

Je krásný letní večer , sedím u šeptající řeky  a

z  potemnělých lesů na obou březích se bezhlučným,

plíživým krokem vynořuje strašidelná armáda noci

ty šedé stíny,které mají zahnat stále ještě otálející

zadní voj světla

tichýma neviditelnýma nohama postupují nad vlnící

se trávou při řece a skrze vzdychající rákosí

a noc na chmurném trůnu rozkládá své černé perutě

nad hasnoucím světlem a ze svého přízračného paláce

ozářeného sinalými hvězdami kraluje v říši ticha.

Ze srdcí chladných,smutných mraků zvolna vyprchává

zlatá vzpomínka na zemřelé slunce.Ptáci už nezpívají

ztichli jako truchlící děti a jen plačtivý křik vodní slípky

čeří posvátnou hrůzou strnulou tišinu nad vodním lůžkem

na němž umírající den dýchá z posledního.

Řeka šplouchá podivuhodné starobylé zkazky a starobylá

tajemství a tichounce zpívá tu starobylou dětskou písničku

kterou už zpívá tolik tisíc let - a kterou tolik tisíc let ještě

zpívat bude,než jí vysokým věkem ochraptí hlas - ,tu písničku

o níž si my,kteří jsme se naučili milovat na řece její proměnlivou

tvář,kteří tak často hledáme útočiště na jejich pružných ňadrech

myslíme, že ji rozumíme,i když bychom nedokázali vyprávět

pouhými slovy obsah toho,čemu nasloucháme.

A tak tu sedím,nad lemem té řeky, a měsíc,který jí má také rád

sestupuje níž,aby ji dal bratrské políbení a objal ji svými stříbrnými

pažemi a přitulil se k ní.

A já se dívám,jak plyne,věčně ševelící,věčně rozespívaná, na schůzku

se svým králem,s mořem.