Pražská idyla

Ten den bylo opravdu horko. Ostatně v Praze teď posledních pár dní ani nijak jinak nebylo – jen ať si lidé užijí těch posledních pár dní léta, že? Pravda, málem bych zapomněla – vždyť v Praze to s tím horkem není až tak k pískání – k záplavě lidí, kteří se na vás ve všech dopravních prostředcích lepí, se ještě přidalo vaše tričko. Nalepilo se vám na tělo tak, že až ho budete chtít dát do pračky, budete muset skočit za ním, protože se vás nejspíš jen tak nepustí.

Ale ten den bylo opravdu velké horko. Jakási slečna v tramvaji číslo 26 zápasila o svůj osobní metr prostoru, leč marně. Na stehno se jí přitiskla kožená kabelka vedle stojící ženy, za krkem cítila dech postaršího muže, jemuž toto počasí nedělalo zrovna nejlépe na jeho astmatické plíce. To, čí těla se jí právě dotýkají, již nestíhala sledovat. Stála tak uprostřed tramvaje s pohledem, o kterém jste nevěděli, zda je v něm více zhnusení či apatie. A navíc se na ní odporně lepilo vlastní tričko. Nikdo okolo si toho nejspíš nevšiml, ale v jeden okamžik, kdy se o ni otřel již asi čtvrtý cizí muž, se začala nenápadně třást. Bedlivé oko by jistě zaregistrovalo, že se jí právě začala zmocňovat silná nervozita, ale hledejte mezi těmi netečnými pohledy bedlivé oko. Na stanici Strossmayerovo náměstí se ozvalo hlášení, že tramvaj jede do vozovny Hloubětín. Tak to odsud pojede asi rovně a ne doprava, že? Napadlo mnohé. I onu slečnu. Potřebovala doprava. Pustila se tedy – již značně se třesoucí – s ostatními cestujícími do boje. Na schodech a ve dveřích tramvaje se odehrávala taková bitva, za níž by se nemusela stydět žádná armáda – lidé se hrnuli dovnitř do útrob tramvaje, zatímco odtamtud se zase jiní urputně snažili dostat ven. Slečnou to chvilku strkalo sem a tam, až ji dav vyplivl ven na chodník. Najednou tam stála, pohled až psychopaticky vyjevený, a jen slyšela, jak ženy vedle ní neustále vřískají: “A jede to na Flóru?” “A na Olšanské hřbitovy?” To, jak jim řidič vztekle odpovídá: “Ne, jedu na Vltavskou! Počkejte si na další šestadvacítku!” slyšela už jen mlhavě, jakoby z dálky. V tu chvíli totiž z toho všeho začala zvracet. Zvracela a zvracela, až se celá obrátila naruby.

“To je teda hnus, chudák holka!”