Hlídač sklenky vína

Když naděje umírá, beznaděj se oživuje. A tak přeci, když jedno umírá něco nového se rodí...

Jsem hlídač sklenky vína. Mým celoživotním cílem je uhlídat tuhle sklenku naplněnou rudým vínem. Hledím na ní, nespouštím z ní oči. Nemohu připustit aby se převrhla. Trvalo příliš dlouho, než jsem tu sklenku naplnil tou převzácnou rudou tekutinou. Jediný způsob jak zabránit zemi vypít víno ze sklenky, je nedovolit, aby se sklenka převrhla. Já vím že země má na tu rudou slast chuť, ale já tentokrát už nedopustím… Proto hlídám, pozoruji, neúnavně, stále… věčně. Ne věčně to určitě nebude, protože jsem jen pouhý smrtelník. Není třeba se zaobírat otázkou co bude po mé smrti, jediným cílem je to, aby se sklenka nevylila. Nedokáži udržet to víno ve svých dlaních, jestli se přeci jen…. To jsou příliš bolavé myšlenky. A takhle to jde dál. Když na to nemyslím co by se mohlo stát, tak je to docela fajn. Někdy mě přepadne ale ten beznadějný pocit. Ale já vím že když pozorně hlídám, tak že stále existuje naděje dost velká na to, aby nedopustila vylití toho vína. A tak stále hlídám. Mlčky. A těším se z radosti, z života, když je vínečko stále na svém místě… ve sklence. Je to moje síla. Odkud se vlastně vzalo to víno? Nevím… ani sám nevím. Ale říká se že je to víno života a to patří do broušené sklenky. Vzácnost k vzácnosti. Proto ty mé dvě vzácnosti hlídám. Neexistuje vteřina, minuta, hodina, neexistuje den kdy bych mohl slevit z hlídání. Vždyť by stačila jen malilinkatá chvilka, a vše je ztraceno. Snad osud tomu chtěl. Nebo naděje umřela. Sklenka se naklání a víno olizuje kraje. Reakce rychlé, zabránit katastrofě letí vstříc. Osud se naplňuje, a sklenka se brázdní. Země se po vínu sápe, a natahuje svoje rty… chce pít. Nééé… kdo to udělal. Proč to udělal? Není čas na otázky. Víno života se mě vlévá do dlaní, a já tisknu ruce a ohýbám dlaně abych z nich udělal ohradu pro tu vzácnost. Nedopustit aby ani kapka spadla na zem. Ale to je přeci nemožné. Přec jsem se snažil a téměř to vyšlo. Jen ta broušená sklenka padá k zemi. Slyším její třeskot o kámen. Rudé víno zalilo mé dlaně, a smutek zalil moji duši. Jak dlouho mohu tisknout dlaně k sobě? Vždyť neexistuje jiné sklenky, a neexistuje pomoci. Tušil jsem že se to jednou zase stane. Ano zase. Už jednou jsem poznal jaké to je, když se sklenka převrhne a víno mě potom utíká mezi prsty a padá k zemi. A země po tom vínu prahne. Nezbude nic, jen střepy ze sklenky. Rudé prsty, které potom oschnou, uplakané oči, zlomená mysl, a mrtvé srdce… žádné ideály, jen místo kde řádí beznaděj. Ne to ne…. Nedovolím, budu bojovat. Vždyť už vím jak tisknout dlaně k sobě, ne moc křečovitě, to ubírá sílu a ne moc jemně, to utíká víno mezi prsty. Hledím na tu rudou hladinu, hledím na každou vlnku na rudé tekutině. … to se mě klepou prsty. Mysl se zase zaobírá těmi otázkami… Jak dlouho? Existuje nějaká pomoc, nějaká šance? Dokud držím dostatek rudé tekutiny v dlaních tak ano, ale potom? Pak už ne. Zklamal jsem. Už to že se sklenka převrhla. Nedokázal jsem to udržet. Ale kdo to byl? Nemohu nikoho soudit, když jsem si ani nevšiml kdo to byl…. Jsem špatný hlídač a toto je má odměna. Ale já… já….nikdy jsem nezpustil svou pozornost. Ano? A proč jsem tedy neviděl jak NĚNKDO strká do sklenky a ona se pomalu klaní dnem vzhůru….Myšlenka ukápla s rudou kapkou na zem. Cítil jsem jak se odpoutala od hřebenu mých prstů. Je to jako rána do srdce. Jako by to víno byla moje krev či život. A já nedokázal svůj život udržet… to je k pláči. Určitě je to jen sen, a já se probudím a budu zase hledět na tu krásu, když broušená sklenka drží v sobě tu víno života. Tu záři když na sklenku padá denní světlo. Ach ne… další kapka dolů padá. Mezi prsty mě proniká. Cítím to.. šimrá to. Tisknu víc k sobě dlaně. Pomůže to? Na jak dlouho? Volám o pomoc, ale nikdo nepřichází, a já tu sám klečím a tisknu dlaně k sobě. Co kapka rudého vína padá k zemi, to slza se uroní z oka mého. Smutek kráčí po duši mé, a po srdci šlape beznaděj. Nemám sílu tak dlouho tisknout své dlaně. Už cítím jak mě bolí kosti, klouby. Jsem unaven. Ale přesto…. To víno je pro mě vším! Osude… Osude… proč to děláš? Nemám snad šanci znovu žít? Proč mě bereš to co jsem si tvrdě vybojoval? Věnoval jsem hlídání sklenky celý svůj život… sic krátký ale byl můj a já ho vínu daroval. Neber mě mou sílu, neb já ztratím smysl žít. Nééééééééééééé zazněl můj hlas… další kapka se k zemi blíží. A za ní vytryskl můj pláč. Nedokážu to… smutek…Prý naděje umírá až poslední……skutek…. Beznaděj nemůže tam kde ještě kdosi věří…. utek. Poprvé za celý život vím co znamená to slovo. Utek…. Uteklo mě víno. Ne že by mělo nožičky a utíkalo…. Jen prostě teklo a teklo v každé kapce co tak dlouho šimrala na mých dlaních. Už nemám sil…. Ale ještě pár kapek držím v dlani. S nadějí! S nadějí? S jakou nadějí? Proč nějakou naději? Země chce pít mé víno, a já už nemám skoro nic ve svých dlaních, jen oči uplakané plné slz a srdce choulící se v hrudi. Poslední kapky stékají mé dlaně. Už je netisknu k sobě, mám je před svými očky. Hledím na ně. Jsou rudé, nesou stopy… víno života, krev mého života, život mé krve, slza poslední naděje si nachází cestu po mé tváři a na kraji tváře se odpoutá a pádá k zemi. Kap….jen chvilička… a země se zase napije. Jen beznaděj je nyní opravdu silná, když vše ostatní umírá. Mladík, muž či stařec choulí se ve svých prázdných slzách na zemi. Chvěje se. Všude jsou střepy, všude krev.. Umírá, nechce už dál žít. Smysl žít.. . to už pro něj nic neznamená. Jeho partnerem na posledním kousku cesty je beznaděj, a to je poslední pocit který může poznat. Beznaděj a dál už nic. Ani bolest vůbec nic. Ani ta prázdnota. Jen zklamání a ta beznaděj… možná. Nemohu ve svém příběhu prostě zničit toho člověka. Obětoval příliš mnoho a proto má zemřít? To nedopustím. Vždyť já píši tento příběh, a on je jen má postava. Já mohu ohlídat jeho život. A už vím jak. Stačí se podívat zpět v příběhu. Pozorně si prohlédnout, jak ta sklenka vypadala. A hle, na tam na stole. Tam není jen jedna sklenka vína rudého. Tam je jich mnohem víc. Mnohem mnohem víc. Proč jsem před tím viděl jen tu jednu? Divné. Ale on také viděl jen tu jednu sklenu. Ale že by hlídal všechny? Záhada. Na sklenkách jsou jména. Jména osob které znám… a nebo je to jen náhoda. Co bylo napsáno na té sklence co se převrhla? Ale to je jednoduché stačí se podívat….tohle je ona…je …je… jeto..tohle nemůže být pravda. To jméno je…. Ten mladík, muž či stařec je……. Ach osude….

---