On

Já nevím, lidičkové, asi mě nepochopíte.......

Za městem, na tom nevysokém kopci stál On. Sám. Slunce pomalu zapadalo za červené střechy a pomalu a líně kreslilo tajemné stíny do ulic města. Do jeho města. Kolik mu tenkrát mohlo být? Sedmdesát... Možná i víc. Zůstal na tom světě skoro sám. Vlastně úplně sám. Když nepočítal pečovatelskou službu která za ním jednou týdně chodila a občasný rozhovor v krámě, nemluvil s nikým už přes deset let. Proč taky?? Lidé kolem něj se zdáli jiní. Tak jiní než bývali dříve. A on už si s nimi neměl co říct. Vlastně ani nechtěl. Zimní vítr mu šlehal do tváře a on se nehýbal. Vzpomínal na dětství a na školu a na kamarády. Proč už nikdo z nich nežije? Proč mu to museli udělat? Proč ho tady nechali samotného? Otočil se a zamířil po úzké cestičce zpátky domů. Najednou se ocitl u staré hřbitovní zdi. Obešel roh a stál přímo před zdobenou železnou branou. Tady to znal. Zde trávil většinu svého času v rozhovorech s těmi nejbližšími. Možná až moc času. Jenomže oni mu neodpovídali. Asi nemohli... Chtěl otevřít bránu a vejtí do vnitř... ale bylo zamčeno. Nikdy se tu přece nezamykalo? Najednou se objevil snad dnešní poslední paprsek slunce a osvítil jeden náhrobek. Stálo na něm jméno, pár dat a pět slov. "NECHTĚL JEN PŘEŽÍVAT. ON ŽIL." Najednou si uvědomil tu pravdu. Ta brána je rozdíl mezi žitím a přežíváním. A pro něj?? V jeho věku začal nový život.

---